ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.1097.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1097/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. P. T., zastoupeného advokátkou, proti žalované Z. š. J. A. K. L., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 C 918/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. září 2007, č. j. 9 Co 426/2007-115, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 20. 4. 2005 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru „podle ust. §46 odst. 1 písm. f) Zákoníku práce“, neboť „soustavně porušuje pracovní kázeň a byl v souvislosti s porušováním právní kázně v době posledních šesti měsíců písemně upozorněn“. Přes upozornění na možnost výpovědi ze dne 4. 11. 2004 ze dne 9. 12. 2004 „opět neúčastnil porady učitelů 1. stupně, nebyl přítomen na schůzkách s PaedDr. M., nebyl přítomen u zápisu dětí do 1. ročníku a 4. dubna se nezúčastnil porady před rodičovskými schůzkami. Nadto dne 6. dubna 2005 nebyl 3. vyučovací hodinu ve své třídě, ačkoli tam měl podle rozvrhu být“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď „daná žalobci listinou ze dne 20. 4. 2005“ je neplatná, a aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu náhradu mzdy ode dne 1. 7. 2005. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se žádného porušení pracovní kázně nedopustil. Porady dne 9. 12. 2004 se zúčastnil, schůzky s PaedDr. M. nebyly povinné, ale přesto se zúčastnil těch schůzek, které se týkaly jeho žáků. Porada před rodičovskými schůzkami dne 4. 4. 2005 se nekonala, a pokud se týká třetí vyučovací hodiny dne 6. 4. 2005, v tu dobu se konala v žalobcově třídě přednáška o dopravních předpisech; jeho osobní účast ve třídě nebyla nutná. Zápisu dětí do první třídy se skutečně nezúčastnil, byl v té době u lékaře a ředitel mu poskytl volno. Nesouhlasil s tím, že by byl v posledních šesti měsících písemně upozorněn na možnost výpovědi, protože „žádné výtky k pracovní kázni od zaměstnavatele nikdy nezazněly“. Dopisem ze dne 25. 5. 2005 a později dopisem ze dne 1. 7. 2005 sdělil žalované, že výpověď z pracovního poměru považuje za neplatnou a že trvá na tom, aby ho žalovaná nadále zaměstnávala.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 8. 11. 2006, č. j. 7 C 918/2005-70, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 48.320,- Kč k rukám advokáta JUDr. O. G. Po provedeném dokazování dovodil, že formální předpoklady platnosti výpovědi z pracovního poměru byly splněny (dopis žalované žalobce osobně převzal dne 21. 4. 2005, listina o výpovědi z pracovního poměru splňuje náležitosti uvedené v ustanovení §44 odst. 2 zák. práce, žaloba, kterou se žalobce domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, byla u soudu podána ve lhůtě uvedené v ustanovení §64 zák. práce), že porady, konané u žalované dne 4. 11. 2004, se žalobce nezúčastnil, a to ani poté, co žalobcova vyučovací hodina skončila ve 14.25 hod. a k účasti na poradě byl osobně vyzván ředitelem žalované a jeho zástupkyní, že se nezúčastnil porady ani dne 9. 12. 2004, že se nezúčastňoval schůzek s PaedDr. M. (dne 7. 1. a 18. 1. 2005), přičemž schůzka dne 18. 1. 2005 k zápisu dětí do prvního ročníku pro učitele prvního stupně (kterým žalobce byl) byla povinná, že se nezúčastnil také zápisu dětí do prvního ročníku dne 21. 1. 2005 a 22. 1. 2005 a že dne 6. 4. 2005 nebyl v době přednášky o dopravní problematice přítomen ve své třídě po celou vyučovací hodinu a v této době nevykonával nad žáky dozor. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci žalovanou dopisem ze dne 20. 4. 2005 je platná. Protože žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru byla zamítnuta, nebyly žalobci přiznány ani nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 9. 2007, č. j. 9 Co 426/2007-115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení 60.387,70 Kč „na účet“ advokáta JUDr. O. G. Souhlasil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a dodal, že popis porušení pracovní kázně je ve výpovědi z pracovního poměru dostatečně vymezen, jeho konkrétní časové určení jednoznačně vyplynulo z předložených listinných důkazů a vytýkaná jednání nemohla být zaměněna s případným jiným jednáním žalobce. Žalobcovu námitku, že mezi jednotlivými porušeními pracovní kázně není časová souvislost, hodnotil odvolací soud jako nedůvodnou, protože „v dané věci se jedná o porušení pracovní kázně v rozmezí od 4. 11. 2004 do 6. 4. 2005, tedy jde o krátký časový úsek, ve kterém bylo žalobci vytýkáno celkem pět porušení pracovní kázně“. Odvolací soud se také ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že „žalobce byl písemně na možnost výpovědi upozorněn listinou ze dne 4. 11. 2004“; na její obsah žalobce reagoval dopisem ze dne 8. 11. 2004. Shodně se soudem prvního stupně nepovažoval ani odvolací soud za nutné provádět dokazování trestním spisem žalobce, sp. zn. 2 T 665/2005, s odůvodněním, že „skutečnost, jakým způsobem byl žalobce hodnocen ředitelem Mgr. D. v trestním řízení, nemůže mít vliv na posouzení formální a materiální platnosti výpovědi“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce spatřuje nesprávné právní posouzení věci v tom, jakým způsobem soudy obou stupňů posuzovaly listinu datovanou dnem 4. 11. 2004, „která byla žalovaným prezentována jako písemné upozornění na možnost výpovědi“, a v tom, že „jeho jednání byla hodnocena jako soustavné porušování pracovní kázně, aniž by jim skutkový stav dovoloval učinit takový závěr“. Namítá, že je nesprávný také právní závěr odvolacího soudu, že „žalovaná unesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že se žalobce dopouštěl jí popisovaných porušení pracovní kázně“. Je přesvědčen, že „správně měla být celá věc po právní stránce posouzena tak, že nešlo u žalobce o porušování pracovní kázně a že nebyl nikdy žalobce písemně žalovanou upozorněn na možnost výpovědi z pracovního poměru a důsledně tomu mělo být žalobě vyhověno“. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatel v tom, že „nebylo postupováno v souladu s ustanovením §120 občanského soudního řádu, když nebyly provedeny žalobcem navrhované stěžejní důkazy – důkaz znaleckým posudkem a důkaz trestním spisem žalobce“, „že nebyly soudem zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci“, i když byly žalobcem tvrzeny, a v tom „že nebyl písemně nikdy upozorněn na možnost výpovědi, že k většině jemu vytýkaných jednání došlo mimo jeho řádnou pracovní dobu a že nešlo o porušení povinností zaměstnance, které by pro něj vyplývaly z pracovní smlouvy nebo jiných právních předpisů“. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že dovolacím soudem dosud nebyla řešena otázka, „jakým způsobem má být zaměstnanec upozorněn na možnost výpovědi, zda postačí ústní upozornění bez toho, že by zaměstnanci bylo písemné upozornění vůbec předáno nebo alespoň učiněn pokus o jeho předání“, „jaké jsou formální požadavky na tento postup“ a „jakým způsobem musí zaměstnavatel takovou skutečnost v rámci soudního sporu prokazovat“, a otázka, „zda došlo k porušení pracovní kázně i jednáními, které byly u žalobce prezentovány jako porušení pracovní kázně, ale u ostatních zaměstnanců žalované byly tolerovány a přecházeny, u kterých žalovaná neprokázala, že byly součástí pracovních povinností žalobce, a u kterých žalovaná neprokázala, že by se jich dopustil ve své pracovní době“. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí „soudů obou stupňů“ zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o. s. ř.].
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jak uvedeno již výše – přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobcem označené „dovolacím soudem dosud neřešené“ právní otázky přípustnost dovolání založit nemohou. Otázka, „zda postačí ústní upozornění bez toho, že by zaměstnanci bylo písemné upozornění vůbec předáno nebo alespoň učiněn pokus o jeho předání“ , „jaké jsou formální požadavky na tento postup“ a „jakým způsobem musí zaměstnavatel takovou skutečnost v rámci soudního sporu prokazovat“, je ve své první části řešena doslovným zněním ustanovení §46 odst. 1 písm. f) věty za středníkem zák. práce, jež pro použití této výpovědi z pracovního poměru stanoví podmínku, že zaměstnanec „byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi“. Ve své druhé části otevírá otázku posouzení konkrétního způsobu, jakým zaměstnavatel upozornění zaměstnanci sdělil, což je ovšem otázkou skutkovou, nikoli právní.
Otázka, „zda došlo k porušení pracovní kázně i jednáními, které byly u žalobce prezentovány jako porušení pracovní kázně, ale u ostatních zaměstnanců žalované byly tolerovány a přecházeny, u kterých žalovaná neprokázala, že byly součástí pracovních povinností žalobce, a u kterých žalovaná neprokázala, že by se jich dopustil ve své pracovní době“, byla již dovolacím soudem řešena. V rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 596/2007, byl zaujat názor, že je věcí zaměstnance, aby se choval takovým způsobem, aby zaměstnavatel neměl důvod ke skončení pracovního poměru výpovědí, a nemůže přitom spoléhat na to, zda k porušování povinností dochází také u jiných zaměstnanců. Z žádného ustanovení zákoníku práce totiž nevyplývá, že je povinností zaměstnavatele rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem, a to i v případě, že pracovní kázeň porušuje. Tento jednostranný úkon je zcela na uvážení zaměstnavatele. Dospěl-li proto zaměstnavatel k závěru, že se zaměstnancem chce rozvázat pracovní poměr, a byly-li podmínky pro skončení pracovního poměru výpovědí splněny, nelze tento závěr soudu zvrátit tvrzením, že výpovědí měl být pracovní poměr skončen také s jinými zaměstnanci. Na uvedeném názoru dovolací soud setrvává a nevidí důvod na něm cokoli měnit.
Také otázka, „zda lze od zaměstnance vyžadovat plnění pracovních povinností mimo pracovní dobu“, kriterium otázky zásadního právního významu nesplňuje. V projednávané věci odvolací soud (i soud prvního stupně, jehož skutkové závěry považoval za správné) dospěl k závěru, že žalobce porušil všemi v dopise ze dne 20. 4. 2006 uvedenými jednáními pracovní kázeň, neboť porušil zejména, mimo jiné, ustanovení článku 6 odst. 3 a odst. 4 pracovního řádu, z nichž vyplývá i povinnost účastnit se na poradách svolaných ředitelem školy. Otázku dovolatelem kladenou, „zda lze od zaměstnance vyžadovat plnění pracovních povinností mimo pracovní dobu“, proto vůbec neřešil. Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, je však pouze takové rozhodnutí, v němž odvolací soud řešil právní otázku, která byla v projednávané věci pro rozhodnutí sporu mezi účastníky určující. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2001, pod č. 27). Neřešil-li tedy odvolací soud dovolatelem označenou otázku, nemůže její vyřešení dovolacím soudem nic změnit na závěrech odvolacího soudu vztahujících se k projednávané věci.
I když žalobce v dovolání uvedl, že jeho přípustnost proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (a označil otázky mající z jeho pohledu zásadní právní význam), právní závěry odvolacího soudu [výklad ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce ani jeho aplikaci na soudy zjištěný skutkový stav] fakticky nezpochybňuje. Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) totiž vyplývá, že žalobce v tomto směru podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), z nichž napadený rozsudek vychází. Nesouhlasí zejména s tím, ke kterým důkazům soudy v projednávané věci přihlédly a jak provedené důkazy hodnotily, tedy se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Dovolatel na rozdíl od skutkových zjištění soudů v dovolání předstírá vlastní skutkové závěry (že žalovaná neprokázala, že šlo v jednotlivých případech o porušení pracovních povinností, že žalobce nebyl nikdy písemně žalovanou upozorněn na možnost výpovědi z pracovního poměru), na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že u žalobce nebyly splněny předpoklady pro výpověď z pracovního poměru pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně). Přehlíží, že jím označované právní otázky vycházejí ze zcela odlišných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, případně otevírá právní otázky, které v projednávané věci neměly význam.
Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.), nepředstavují uvedené námitky žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. a podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování nebo, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. února 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu