ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.1118.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1118/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně H. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. V., zastoupenému advokátem, o určení trvání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 53/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. listopadu 2007 č.j. 5 Co 2048/2007-88 takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se (žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 8.3.2007) domáhala, aby bylo určeno, že pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovaným trvá. Žalobu odůvodnila tím, že rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 30.3.2005 č.j. 2 C 57/2004-126, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20.7.2005 č.j. 5 Co 1437/2005-146, bylo pravomocně určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 28.1.2004 je neplatná. Ačkoli žalobkyně v žalobě o neplatnost výpovědi označila žalovaného tak, jak se sám označil nejen ve výpovědi ze dne 28.1.2004, ale i v pracovní smlouvě uzavřené s žalobkyní dne 13.3.1995, tj. „M. ú. V.“, Nejvyšší soud k dovolání žalovaného rozsudky soudů obou stupňů zrušil a řízení zastavil s odůvodněním, že žalobkyně označila za žalovaného „nonsubjekt“. Protože - jak žalobkyně zdůraznila - ochrana před neplatným rozvázáním pracovního poměru formou žaloby, kterou je nutno podat u soudu v dvouměsíční propadné lhůtě, „je stanovena výlučně pro případ, že výpověď dal zaměstnanci jeho zaměstnavatel“, nedopadá podle názoru žalobkyně na případy, kdy takovou výpověď dá zaměstnanci osoba odlišná od zaměstnavatele „nebo dokonce osoba, která právně neexistuje“, neboť není „představitelné, aby jakýkoliv právní následek mohl způsobit někdo, kdo vůbec neexistuje“. Jelikož za daného stavu M. ú. V. (jako „nonsubjekt“) „nebyl způsobilý vytvořit nic, co by mohlo být vůbec považováno za výpověď zaměstnavatele“, neboť „se vůbec nejednalo o právní úkon“, je podle názoru žalobkyně „nutné konstatovat, že do trvajícího pracovního poměru mezi účastníky nic nezasáhlo a že tento pracovní poměr do dnešního dne trvá“.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 1.6.2007 č.j. 6 C 53/2007-48 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 21.500,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. B. Soud prvního stupně zabývaje se „úkonem ze dne 28.1.2004 nadepsaným výpověď z pracovního poměru“ dospěl k závěru, že, pokud tuto výpověď za zaměstnavatele žalobce „psala v první osobě čísla jednotného tajemnice městského úřadu, činila tak v souladu s ustanovením §110 odst. 4 písm. c) zákona o obcích“, přičemž „pokud tak činila na listině označené v záhlaví i na konci M. ú. V., nemůže toto označení orgánu za situace, že úkon byl učiněn osobou, která jako jediná může takovýto úkon uzavírat, způsobit jeho neplatnost“. I kdyby však šlo o neplatnou výpověď, nelze podle názoru soudu prvního stupně opominout, že již uplynula dvouměsíční lhůta podle ustanovení §64 zák. práce, v rámci níž mohla žalobkyně neplatnost této výpovědi uplatnit u soudu, a proto je toto rozvázání pracovního poměru účinné. Trvání pracovního poměru mezi účastníky nelze podle mínění soudu prvního stupně dovozovat ani z dohody uzavřené mezi účastníky dne 30.11.2006, v níž bylo ujednáno, že žalobkyně bude od 1.12.2006 dočasně převedena (z pozice matrikářky) na pozici finančního referenta s tím, že tuto práci bude vykonávat „nejpozději do okamžiku pravomocného rozhodnutí Nejvyššího soudu“ o dovolání ve věci týkající se neplatnosti výše zmíněné výpovědi ze dne 28.1.2004. Vzhledem k tomu, že žalovaný dne 6.2.2007, kdy nabyl právní moci rozsudek dovolacího soudu, oznámil žalobkyni, že „od následujícího dne 7.2.2007 již nemá chodit do práce, neboť její pracovní poměr skončil výpovědí“, nemohl se tento pracovní poměr – jak se mylně domnívá žalobkyně – „transformovat na pracovní poměr na dobu neurčitou, neboť žalobkyně nepokračovala jako zaměstnanec po uplynutí sjednané doby s vědomím zaměstnavatele v konání prací“.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14.11.2007 č.j. 5 Co 2048/2007-88 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil tento rozsudek tak, že žalobkyni uložil, aby žalovanému zaplatila na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 13.685,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. Š., a rozhodl, aby tamtéž žalobkyně zaplatila žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 16.039,- Kč. Odvolací soud vycházel z názoru, že, chce-li zaměstnanec prokazovat, že výpověď z pracovního poměru, kterou obdržel, je neplatná, a že z tohoto důvodu trvá pracovní poměr, musí se domáhat vyslovení neplatnosti této výpovědi „právě jenom postupem podle §64 zák. práce“; toto ustanovení – jak dále zdůraznil – je speciálním ustanovením a „nelze jej obcházet obecnou určovací žalobou podle §80 písm. c) o.s.ř, že trvá pracovní poměr“. Proto v dané věci je nutno na výpověď danou žalobkyni žalovaným dne 28.1.2004 „pohlížet jako na výpověď platnou, neboť nebylo soudem rozhodnuto, že by nebyla platná v řízení podle §64 zák. práce“. Žalobkyně sice zahájila řízení o neplatnost uvedené výpovědi v zákonné dvouměsíční lhůtě uvedené v ustanovení §64 zák. práce, „avšak proti jinému subjektu než svému zaměstnavateli a řízení bylo posléze zastaveno“. Za tohoto stavu podle názoru odvolacího soudu pracovní poměr mezi účastníky „skončil uplynutím výpovědní doby dne 31.3.2004 a dnes netrvá“, když navíc „při existenci speciálního ustanovení (§64 zák. práce) pak žalobkyně nemůže mít naléhavý právní zájem na určení podle obecného ustanovení (§80 písm.c/ o.s.ř)“. K námitce žalobkyně, že postup podle ustanovení §64 zák. práce se netýká „nulitního“ právního úkonu, o který se podle jejího názoru jedná v případě zmíněné výpovědi, odvolací soud uvedl, že zákoník práce „nezná“ pojem nulitního právního úkonu, nýbrž předvídá jen neplatné právní úkony, a že proto „pod pojem neplatný právní úkon je nutno zahrnout i takový právní úkon, který byl učiněn organizační složkou, jako je tomu v případě výpovědi z pracovního poměru v této věci“; i výpověď neplatnou z tohoto důvodu, „která se žalobkyni jeví jako nulitní“ , je tudíž podle jeho názoru „nutno napadnout dle §64 zák. práce a, pokud neplatnost soud nevysloví, je třeba na výpověď hledět jako na platnou“. Další námitku žalobkyně, že od srpna 2005 do února 2007 konala pro žalovaného práci a že tím byl založen nový pracovní poměr na dobu neurčitou, pak odvolací soud odmítl s odůvodněním, že „ani z hlediska tohoto nového pracovního poměru neshledává na straně žalobkyně existenci naléhavého právního zájmu na určení jeho trvání“, neboť – jak zdůraznil – „v souladu s ustálenou judikaturou (např. R 17/72)“ není právní zájem na určení dán tam, kde lze žalovat na plnění, přičemž „v dané věci lze žalovat na plnění, když žalobkyně může např. žalovat o zaplacení dlužné mzdy, případně o povinnost přidělovat práci dle pracovní smlouvy“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že není správný závěr odvolacího soudu o tom, že předpokladem úspěchu žalobkyně v daném sporu bylo podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi podle ustanovení §64 zák. práce, jinak že na určení trvání pracovního poměru účastníků není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. Podle jejího mínění nelze tento názor akceptovat v daném případě, kdy žalobkyni sice „byla doručena písemnost nazvaná výpověď z pracovního poměru“, avšak byla učiněna „zjevně někým“, kdo nebyl jejím zaměstnavatelem a kdo dokonce vůbec neexistuje, a kterou proto „lze označit za nulitní akt“. Dovolatelka má zato, že „při neexistenci alespoň nějakého úkonu nemůže být nucena k tomu, aby možnost ochrany jejích práv zaměstnance byla redukována na cestu žaloby na neplatnost výpovědi, kde se naopak existence alespoň nějakého úkonu - byť neplatného - předpokládá“. Kromě toho vyslovila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o tom, že s ohledem na možnost žalovat na plnění (zaplacení dlužné mzdy, o povinnost přidělovat práci) není dán naléhavý právní zájem na žalobkyní požadovaném určení ani za situace, kdy po doručení zmíněné „výpovědi“ byla žalobkyně žalovaným znovu zaměstnána a tento „následně existující vztah“ je účastníky hodnocen rozdílně. Připustila, že konstatování odvolacího soudu, že nelze žalovat na určení, je-li možnost žalovat na plnění, „je sice v zásadě správné“, ale podle názoru dovolatelky „pro tento případ není zcela přiléhavé“, neboť podle „konzistentní“ judikatury dovolacího soudu „je vhodné dát žalobě na určení přednost za situace, kdy zájem na postavení vztahu najisto převažuje“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobkyně byla od 13.3.1995 zaměstnána u žalovaného – M. V. (který v pracovní smlouvě ze dne 13.3.1995 nesl označení „M. ú. ve V.“) jako matrikářka. Dopisem ze dne 28.1.2004 sdělila tajemnice v záhlaví označeného M. ú. ve V., že dává žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, podle níž měl pracovní poměr účastníků skončit uplynutím výpovědní doby dne 31.3.2004. Žalobkyně s výpovědí nesouhlasila, dopisem ze dne 25.3.2004 oznámila zaměstnavateli (žalovanému), že trvá na dalším zaměstnávání, a neplatnost výpovědi uplatnila žalobou podanou dne 26.5.2004 u Okresního soudu ve Strakonicích; zaměstnavatele (žalovaného) v žalobě označila jako „M. ú. V.“. Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 30.3.2005 č.j. 2 C 57/2004-126, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20.7.2005 č.j. 5 Co 1437/2005-146, bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 28.1.2004 je neplatná; rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 17.8.2005 a žalovaný proti němu podal dne 12.9.2005 dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky. Dne 30.11.2006 uzavřeli účastníci dohodu „o dočasné změně druhu práce“, v níž bylo ujednáno, že žalobkyně bude „dočasně převedena“ na pozici finančního referenta s tím, že tuto práci „bude dle dohody účastníků vykonávat dočasně, a to počínaje 1. prosince 2006 nejpozději do okamžiku pravomocného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání zaměstnavatele (žalovaného), podaného ve věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 2 C 57/2004, či do případného uvolnění pozice matrikářky v rámci veřejně správního odboru před tímto pravomocným rozhodnutím“. Nejvyšší soud České republiky poté rozsudkem ze dne 18.1.2007 č.j. 21 Cdo 2619/2005-164 výše zmíněné rozsudky soudů obou stupňů zrušil a řízení o neplatnost výpovědi ze dne 28.1.2004 zastavil s odůvodněním, že žaloba trpí nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit (§103, §104 odst. 1 o.s.ř.), neboť žalobkyní úplně (přesně), určitě a srozumitelně označený žalovaný „M. ú. V.“ již v době zahájení řízení neměl způsobilost být účastníkem řízení; tento rozsudek nabyl právní moci dne 6.2.2007 a žalovaný týž den upozornil žalobkyni, že její pracovní poměr skončil. Žalobkyně se touto žalobou domáhá určení, že pracovní poměr mezi účastníky trvá, protože podle jejího názoru k výpovědi ze dne 28.1.2004 učiněné „někým, kdo vůbec právně neexistuje“, nelze přihlížet, a protože jejím opětovným zaměstnáním u žalovaného po doručení výpovědi byl mezi účastníky založen „nový“ pracovněprávní vztah.
Za tohoto skutkového stavu odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil mimo jiné právní otázku, jaký vliv na platnost rozvázání pracovního poměru účastníků výpovědí ze dne 28.1.2004 mělo soudní řízení zahájené na základě žaloby podle ustanovení §64 zák. práce, jež skončilo pravomocným rozhodnutím soudu o zastavení řízení (tuto právní otázku je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 1.3.2004 - srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce), a dále právní otázku existence naléhavého právního zájmu, který je předpokladem úspěchu žaloby na určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. Vzhledem k tomu, že na druhém místě zmíněnou právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, a protože posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Podle ustanovení §64 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
Nebylo-li právo podle ustanovení §64 zák. práce uplatněno ve stanovené lhůtě, zanikne; soud v tomto případě přihlédne k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne (srov. §261 odst. 4 zák. práce).
Podle ustálené judikatury (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22.2.1968 sp. zn. 6 Cz 5/68, uveřejněný pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.3.1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997) je rozvázání pracovního poměru výpovědí nebo jiným zákonem stanoveným způsobem neplatné (a nemá tak žádné právní účinky) jen tehdy, jestliže byla jeho neplatnost určena pravomocným soudním rozhodnutím vydaným v řízení podle ustanovení §64 zák. práce. Chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel zabránit tomu, aby nastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou, musí – jak z toho správně vychází rovněž odvolací soud - podat ve lhůtě dvou měsíců (§64 zák. práce) u soudu žalobu na určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný; nebyla-li taková žaloba podána, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právní úkonu, i kdyby objektivně šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Po marném uplynutí dvouměsíční lhůty právo na určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru zanikne (srov. §261 odst. 4 zák. práce) a soud se již nemůže otázkou platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou; nebyla-li neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud vždy (i v případném jiném řízení mezi účastníky) vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně.
Úvaha dovolatelky, že zmíněný právní názor se nevztahuje na „nulitní právní úkony“, nepřihlíží náležitě k tomu, že zákoník práce mezi nicotnými (nulitními) a neplatnými právními úkony nerozlišuje; s nedostatky (vadami) v náležitostech právních úkonů spojuje toliko neplatnost právních úkonů (srov. §242 zák. práce). To ve svých důsledcích – mimo jiné – znamená, že – jak zdůrazňuje i odvolací soud - neplatností právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru (tedy i kdyby šlo o nicotný, resp. neúčinný právní úkon) se soud může zabývat jen na základě žaloby, která učiní otázku neplatnosti rozvázání pracovního poměru předmětem řízení, a že v jiném řízení, nebyla-li neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou určena pravomocným rozhodnutí soudu, se soud při posuzování otázky trvání pracovního poměru omezí jen na zjištění, zda existuje právní úkon, který je způsobilý být ve smyslu ustanovení §42 odst.1 zák. práce důvodem k rozvázání pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.8.2001 sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, který byl uveřejněn pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Závěr o tom, že zde není žádného právního úkonu směřujícího ke skončení pracovního poměru, lze přitom učinit pouze tehdy, jestliže projevená vůle účastníka pracovního poměru vůbec nesměřuje ke skončení pracovního poměru; samotná okolnost, že listina, v níž je zachycen projev vůle, který podle svého obsahu jednoznačně směřuje ke skončení pracovního poměru se zaměstnancem výpovědí, nese – tak jako v projednávané věci - nesprávné označení zaměstnavatele, přitom neznamená – jak se dovolatelka mylně domnívá – že zde „vůbec výpověď není“, nýbrž může být pouze důvodem neplatnosti tohoto (existujícího) právního úkonu, kdyby ani výkladem projevu vůle podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce s přihlédnutím ke všem okolnostem, za nichž byl projev vůle učiněn, nebylo možno objasnit, kdo (který subjekt) výpověď zaměstnanci dává.
Pouze za situace, rozvázal-li pracovní poměr mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem někdo, kdo nebyl účastníkem tohoto právního vztahu, nelze neplatnost tohoto rozvázání pracovního poměru (provedeného někým jiným než účastníkem pracovního poměru) učinit předmětem sporu podle ustanovení §64 zák. práce. V řízení zahájeném žalobou zaměstnance nebo zaměstnavatele podle ustanovení §64 zák. práce je totiž pasivně věcně legitimován druhý účastník pracovního poměru, který byl účasten na rozvázání pracovního poměru, jehož neplatnost je předmětem sporu. Žaloba zaměstnance (zaměstnavatele) na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru proto může být úspěšná jen tehdy, směřuje-li proti zaměstnavateli (zaměstnanci), který rozvázal pracovní poměr existující mezi účastníky. Uvedené ovšem neznamená, že by účastník pracovního poměru, kterému bylo takové rozvázání pracovního poměru adresováno, neměl ve vztahu k tomuto právnímu úkonu právo na soudní ochranu. Rozvázal-li pracovní poměr mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem někdo, kdo nebyl účastníkem tohoto právního vztahu, může se zaměstnanec žalobou podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. domáhat, aby bylo určeno, že toto rozvázání pracovního poměru je neplatné, má-li na takovém určení naléhavý právní zájem. Podání této žaloby není omezeno žádnou lhůtou. Není-li taková žaloba podána, lze se otázkou platnosti rozvazovacího úkonu - na rozdíl od případu, kdy ve lhůtě uvedené v ustanovení §64 zák. práce nebyla uplatněna u soudu neplatnost rozvázání pracovního poměru provedeného některým z jeho účastníků - zabývat jako otázkou předběžnou např. ve sporu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o náhradu mzdy nebo o určení trvání pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.6.1999 sp. zn. 21 Cdo 487/99). O takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť – jak se podává z listiny ze dne 28.1.2004 - pracovní poměr se žalobkyní rozvázala jménem zaměstnavatele (žalovaného) osoba (tajemnice M. ú. ve V.), která k tomu byla oprávněna ze své funkce [srov. §9 odst. 1 a 2 zák. práce, §110 odst. 4 písm. d) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)].
Za tohoto stavu bylo jedinou možnou obranou žalobkyně proti právním následkům výpovědi datované dnem 28.1.2004 - chtěla-li zabránit tomu, aby podle ní pracovní poměr účastníků opravdu skončil - napadnout ji žalobou o neplatnost rozvázání pracovní poměru podanou ve smyslu ustanovení §64 zák. práce. Žalobkyně sice tohoto práva v souladu se zákonem využila a včas podala žalobu o neplatnost výpovědi, toto řízení vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 2 C 57/2004 bylo však z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení dovolacím soudem zastaveno a předchozí rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu - byť jimi bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti uvedené výpovědi – byly zrušeny. Za této situace, kdy rozsudky soudů obou stupňů vydané v řízení podle ustanovení §64 zák. práce ve prospěch žalobkyně byly zrušeny, nelze dovozovat, že pravomocným soudním rozhodnutím byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru účastníků výpovědí žalovaného ze dne 28.1.2004 (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.10.2007 sp. zn. 21 Cdo 2584/2006, uveřejněného pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008). Odvolací soud proto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou dovodil, že „v dané věci je nutno na výpověď dané žalobkyni žalovaným dne 28.1.2004 „pohlížet jako na výpověď platnou, neboť nebylo soudem rozhodnuto, že by nebyla platná v řízení podle §64 zák. práce“.
Předmětem žaloby podle ustanovení §64 zák. práce je existence právní skutečnosti (neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru), nikoli přímo určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. Právní zájem na určení právní skutečnosti u této žaloby vyplývá přímo z ustanovení §64 zák. práce a není potřebné jej za řízení výslovně tvrdit ani prokazovat. Z tohoto důvodu u žalob podle ustanovení §64 zák. práce nepřichází v úvahu zkoumání naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru, jak je tomu jinak u určovací žaloby podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1155/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1997 pod č. 14 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.11.1998 sp. zn. 21 Cdo 1082/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1999 pod č. 3). Uvedené ovšem neznamená - jak uvažuje odvolací soud v projednávané věci - že „při existenci speciálního ustanovení (§64 zák. práce) nemůže mít žalobkyně naléhavý právní zájem na určení podle obecného ustanovení (§80 písm.c/ o.s.ř)“.
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm.b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Z uvedeného vyplývá, že sama skutečnost zdůrazňovaná odvolacím soudem, že žalobkyně může v dané věci žalovat na plnění „např. o zaplacení dlužné mzdy, případně o povinnost přidělovat práci dle pracovní smlouvy“, neznamená bez dalšího nepřípustnost předmětné určovací žaloby. Z toho, že žalobkyně tvrdí, že jednak ukončení pracovního poměru výpovědí ze dne 28.1.2004 je neplatné a jednak, že po doručení výpovědi mezi účastníky vznikl a nadále trvá „nový“ pracovněprávní vztah, zatímco žalovaný zastává stanovisko opačné, je zřejmé, že mezi účastníky panuje nejistota o jejich vzájemném vztahu a objektivně je tedy dán naléhavý právní zájem na vyjasnění tohoto stavu. Právě vyřešení této otázky může napevno postavit dosud nejasný právní vztah mezi účastníky a může vyřešit nejen otázku základu případné žaloby na peněžité plnění, ale zároveň by napevno postavilo i existenci ostatních práv a povinností z (případného) pracovněprávního vztahu vyplývajících. Závěr odvolacího soudu, že z důvodů jím uváděných není (v době, kdy o věci rozhodoval) dán v projednávané věci naléhavý právní zájem na požadovaném určení, proto nemůže obstát.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. dubna 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu