ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.1440.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1440/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci úschovy movitých věcí pro příjemce J. H., zastoupeného advokátem, za účasti přihlašovatelů 1) Ing. A. H., 2) M. H., 3) A. H., všech zastoupených advokátem, 4) A. P. v P., a 5) N. p. ú., s. p. o., o vydání předmětu úschovy, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 31 Sd 45/2004, o dovolání příjemce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. července 2007 č.j. 24 Co 199/2007-192 takto:
I. Dovolání příjemce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Policie České republiky, správy S. k., služby kriminální policie a vyšetřování, teritoriálního oddělení K. ze dne 27.9.2002, které nabylo právní moci dne 14.11.2002, byly v trestní věci obviněných J. H., R. H., V. S., M. N., J. Ch., M. H., J. K. a J. K. uloženy podle ustanovení §80 odst. 1 tr. řádu do úschovy věci (v usnesení blíže popsané), které byly odňaty při domovních prohlídkách a při prohlídkách jiných prostor R. H., J. H., V. S., R. H. a M. N.. Rozhodnutí bylo mimo jiné zdůvodněno tím, že podle písemného stanoviska A. P. jde o věci, které \"bezpečně pocházejí z majetku Ř. c.\", že podle stanoviska S. p. ú. věci \"svým charakterem odpovídají předmětům prohlášeným za kulturní památky\" a že proto vznikly pochybnosti, komu mají být odňaté věci vráceny.
Podáním ze dne 17.1.2007, které došlo soudu prvního stupně dne 19.1.2007, složitel a přihlašovatelky 1), 2) a 3) požádali o vydání uschovaných věcí, které byly odňaty při domovních prohlídkách příjemci a R. H.
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 7.3.2007 č.j. 31 Sd 45/2004-171 návrh na vydání předmětu úschovy zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že nárok na uložené věci musí být - jak bylo také uvedeno v usnesení Policie České republiky - uplatněn \"v řízení ve věcech občanskoprávních\" a že v žádosti ani nejsou \"přesně specifikovány jednotlivé hodnoty, které mají být vydány\".
K odvolání příjemce a přihlašovatelek 1), 2) a 3) Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23.7.2007 č.j. 24 Co 199/2007-192 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nejprve přisvědčil odvolatelům v tom, že úschova věci uložených u soudu na základě usnesení Policie České republiky se řídí ustanovením §185f o.s.ř. a že se při ní postupuje podle ustanovení §80 odst.1 tr. řádu a §185a až 185e, §185g a §185h o.s.ř., a dovodil, že úschova bude vydána tomu, kdo o ni požádal, jestliže s tím ostatní účastníci souhlasili nebo jestliže jejich nesouhlas s vydáním úschovy byl nahrazen pravomocným rozhodnutím soudu. Vzhledem k tomu, že přihlašovatelé 4) a 5) - jak odvolací soud zjistil z jejich stanovisek - s vydáním věci příjemci a přihlašovatelům 1), 2) a 3) nesouhlasí a že příjemce a přihlašovatelé 1), 2) a 3) \"nepředložili soudu rozhodnutí o tom, že bylo rozsudkem v občanskoprávním řízení podle části třetí rozhodnuto, že ten, kdo vydání věci odporoval je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli\", nemohlo být žádosti o vydání věci z úschovy vyhověno.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal příjemce dovolání. Namítá, že \"soud prvního stupně měl na základě žádosti příjemce o vydání předmětu úschovy zjistit stanovisko ostatních subjektů, které v minulosti uplatnily právo na předmět úschovy, zda souhlasí či nesouhlasí s jeho vydáním příjemcům\", že příjemce měl se stanoviskem seznámit a že, kdyby se \"jednalo o stanovisko záporné\", měl soud prvního stupně dále příjemce \"poučit o nutnosti podat žalobu o nahrazení souhlasu s odevzdáním věci podle Části třetí o.s.ř.\". Odvolací soud sice stanoviska přihlašovatelů 4) a 5) vyžádal, učinil z nich však závěry, aniž by ve věci nařídil jednání; příjemce proto neměl možnost se s těmito stanovisky seznámit, navíc odebral příjemci \"možnost projednání věci v dvojinstančním soudním řízení\". Přípustnost dovolání příjemce dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání ( §243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Příjemce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání příjemce proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí o zamítnutí návrhu příjemce a přihlašovatelek 1), 2) a 3) o vydání předmětu úschovy na závěru, že přihlašovatelé 4) a 5) s tímto vydáním uschovaných věcí nesouhlasí a že jejich nesouhlas nebyl nahrazen pravomocným rozsudkem soudu, vydaným v řízení podle části třetí občanského soudního řádu (§185e o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu v tomto směru odpovídá ustálené judikatuře soudů (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11.10.2006 sp. zn. Cpjn 203/2005, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007) a že dovolací soud nemá důvod na tomto vysloveném právním názoru cokoliv měnit, nemůže mít z pohledu těchto otázek po právní stránce zásadní význam.
Na zásadní význam potvrzujícího výroku usnesení odvolacího soudu nelze úspěšně usuzovat ani z toho, že odvolací soud věc rozhodl bez nařízení jednání nebo že soudy (případně) porušily povinnost zjistit a informovat příjemce o stanovisku ostatních subjektů, které v minulosti uplatnily právo na předmět úschovy, zda souhlasí či nesouhlasí s jeho vydáním příjemci a, kdyby se jednalo o stanovisko záporné, povinnost poučit příjemce o nutnosti podat žalobu o nahrazení souhlasu s odevzdáním věci podle části třetí o.s.ř. Dovolatel nebere náležitě v úvahu, že k okolnosti uplatněné dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) o.s.ř. nemůže být - jak uvedeno již výše - přihlíženo při posuzování, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K jeho námitkám lze jen dodat, že nesouhlas přihlašovatelů 4) a 5) je (dlouhodobě) znám z obsahu spisu a že o nutnosti podat žalobu v řízení podle části třetí občanského soudního řádu byli účastníci (včetně příjemce) dostatečně informováni již v usnesení Policie České republiky ze dne 27.9.2002.
Protože dovolání příjemce proti usnesení odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť příjemce ani přihlašovatelé s ohledem na výsledek řízení nemají na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu