ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.1551.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1551/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po Prof. Dr. J. S., za účasti 1) Prof. Dr. H. S., 2) Doc Dr. H. S., 3) Dr. D. B., 4) M. A.-S., 5) M. S., 6) Ing. M. S., 7) P. S., 8) Ing. R. S., všech zastoupených advokátkou, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 27 D 1057/2006, o dovolání účastníků 1) až 8) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. listopadu 2007, č. j. 18 Co 249/2006-54, takto:
Dovolání účastníků 1) až 8) se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 12.6.2006 účastníci 1) až 8) navrhli dodatečné projednání dědictví po Prof. Dr. J. S. (dále též jen „zůstavitel“), ohledně nemovitostí zapsaných v knihovní vložce, k.ú. K., v knihovní vložce, k.ú. J., v knihovní vložce, k.ú. L., v knihovní vložce, k.ú. K.
Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne 22.8.2006, č.j. 27 D 1057/2006-32, návrh na dodatečné projednání dědictví zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že „dědictví po J. S. bylo projednáno v roce 1946 v R.“; že „v Č. r. bylo pozůstalostní řízení zahájeno u Okresního soudu v Kyjově, ale později bylo zastaveno“; že „dědici po Prof. Dr. S. J., Ing. H. a Dr. G. S. přihlásili veškerý shora uvedený majetek k odškodnění“; že „v roce 1974 byla uzavřena Smlouva mezi R. republikou a ČSSR o vypořádání určitých finančních a majetkoprávních otázek, která vypořádává globálně a konečně nároky R.. r., fyzických a právnických osob proti ČSSR a čs. fyzickým a právnickým osobám, které vznikly až do dne podpisu této Smlouvy (tj. až do dne 19.12.1974) v důsledku porobení rakouských majetků, práv a zájmů čs. konfiskačním, znárodňovacím nebo podobným zákonným opatřením“; že „pokud dědici Dr. S. byli rakouskými státními příslušníky též ke dni podpisu shora uvedené Smlouvy, tj. dne 19.12.1974, případně zemřeli-li před tímto datem, podmínku rakouského státního občanství splňovali jejich dědici, je veškerý majetek dříve patřící Dr. S. vypořádán Smlouvou mezi R. republikou ČSSR z roku 1974“; že „zde není majetek, který má být jako dědictví projednán“ a že tedy „veškerý majetek dříve patřící zemřelému Dr. S. byl vypořádán Smlouvou mezi R. republikou a ČSSR z roku 1974“.
K odvolání účastníků 1) až 8) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6.11.2007, č. j. 18 Co 249/2006-54, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že „Prof. Dr. J. S. zemřel za účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811, který ve znění několika novel platil na území Č. r. až do 31.12.1950“; že „podle tehdejší právní úpravy neplatil princip nabytí dědictví smrtí zůstavitele (jak je tomu nyní), ale princip odevzdací, resp. princip přijetí dědictví dědicem na základě dědické přihlášky“; že „podle §547 obecného zákoníku občanského platilo, že pokud pozůstalost nebyla dědicem přijata, hledělo se na ni tak, jako by dosud byla v držbě zemřelého“; že „pokud odvolatelé poukazují na rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 13.9.2005, č. j. 5 C 163/2004-82, kterým soud určil, že Prof. Dr. J. S., byl ke dni úmrtí tj. 30.10.1944 vlastníkem shora uvedených nemovitostí, je třeba konstatovat, že tato skutečnost není pro posouzení dané věci podstatná, neboť o vlastnictví Prof. Dr. J. S. k předmětným nemovitostem v době jeho úmrtí není sporu“; že „na posouzení daného případu rovněž nemá vliv dohoda mezi ČSSR a R. r. o vypořádání určitých majetkoprávních otázek ze dne 19.12.1974, respektive okolnost, zda dědici po Prof. Dr. J. S. uplatnili, případně obdrželi od vlády R. r. odpovídající náhradu“; že „zásadní význam má však fakt prokázaný v dosavadním průběhu řízení, že uvedený majetek byl konfiskován dle dekretu č. 12/1945 Sb., což ani odvolatelé nepopírají“; že „se tak stalo sice po smrti Prof. Dr. J. S., ale v době, kdy se majetek zůstavitele považoval za hereditas iacens, neboť (jak vyplývá z listin založených ve spise) pozůstalost nebyla dědici přijata, takže se na ni hledělo, jako kdyby ji zemřelý dosud držel“; že „soud v rámci dědického řízení, které je řízením nesporným, není oprávněn řešit jako předběžnou otázku, zda ke konfiskaci dle dekretu č. 12/1945 Sb. došlo po právu, či zda byly dodrženy požadované procesní předpisy“; že „tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není sto účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, ale samotný dekret“. Vycházel ze závěru, že „jestliže navrhovatelé požádali o dodatečné projednání dědictví ohledně majetku konfiskovaného dekretem č. 12/1945 Sb., pak by posuzování konfiskace ze strany soudu v dědickém řízení bylo v podstatě obcházením restitučního předpisu, který časově limitoval možnost domáhat se nápravy některých majetkových křivd“.
Proti usnesení odvolacího soudu podali účastníci 1) až 8) dovolání. Namítají, že „závažnost právního posouzení dědických nároků dědiců po zemřelém Prof. Dr. J. S. spočívá v posouzení právní otázky konfiskace majetku osoby rakouské národnosti, která se zasloužila o záchranu mnoha životů osob žijících v R. za války“; že „za neuvěřitelnou historickou myšlenku a urážku považují dědicové zemřelého zařazení Prof. Dr. J. S. pod dekret č. 12/1945 Sb. a podsouvání tomuto nacistického smýšlení“; že, „jsou-li Benešovy dekrety platným pramenem českého práva, mají nárok i na jejich přezkoumání“; že „v žádném případě Prof. J. S. pod shora uvedený Dekret nemohl být zařazen a tedy tento Dekret se dnes na něho a jeho majetková práva nemůže vztahovat“; že „by v tomto směru mělo dojít k zásadní změně a aplikace Benešových dekretů by měla podléhat přezkumu českých soudů bez ohledu na to, v jakém řízení“; že „by mělo být odstraněno nesprávné použití uvedených dekretů“. Navrhli, aby Nejvyšší soud ČR usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“) a zůstavitel Prof. Dr. J. S. zemřel dne 30.10.1944, tedy před 31.12.2000, je třeba dovolání v posuzovaném případě i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě účastníci 1) až 8) dovoláním napadají usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního soudu ve věci samé.
Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání podaného proti usnesení odvolacího soudu účastníky 1) až 8) v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení §239 o.s.ř. nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. však v dané věci nejsou splněny, a to již proto, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a účastníci 1) až 8) návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu ani neučinili.
Protože dovolatelé netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by usnesení odvolacího soudu trpělo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., není dovolání v posuzovaném případě přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání účastníků 1) – 8) – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř odmítl.
Na místě je dodat, že dovolání by v daném případě nemohlo být - z hlediska uplatněných dovolacích důvodů - přípustné ani podle současné právní úpravy (srov. §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Soudy v předmětné věci totiž při posouzení otázek rozhodných pro závěr, zda je na místě provést dědické řízení po zůstaviteli, postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.12.1999, sp. zn. 22 Cdo 1620/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 2001; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.8.2005, sp. zn. 22 Cdo 2255/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 4, ročník 2004; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.12.2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 2008; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.12.2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2006). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska těchto právních otázek, nemůže mít zásadní význam (srov. §237 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2009
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu