ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.1682.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1682/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované O. v. s. r. o., zastoupené advokátem, za účasti K. p., a. s., V. I. G., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 90/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. prosince 2007, č. j. 16 Co 206/2007-111, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.927,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám P. T., advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2007, č. j. 16 Co 206/2007-111, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2007, č. j. 61 C 90/2006-72, ve věci samé [ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 27.509,- Kč (na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za dobu od 26. 8. 2004 do 14. 8. 2005 a od 31. 8. 2005 do 15. 1. 2006, na náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a na náhradě bolestného)] s úroky z prodlení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce – vzhledem k tomu, že otázku částečného zproštění žalované za škodu z pracovního úrazu žalobce ze dne 26. 8. 2004 podle ustanovení §191 odst. 2 písm. a) zák. práce (ve znění do 31. 12. 2006), včetně otázky charakteru a konkrétnosti pokynu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ve smyslu ustanovení §273 odst. 2 zák. práce (ve znění do 31. 12. 2006) posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. žalobcem zmiňované závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1976, pod č. 11, str. 102, nebo rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 11. 1988, sp. zn. 6 Cz 79/88, uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu pod č. 12, ročník 1989, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1648/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2005, pod č. 33) - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce nemůže být ani kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který byl žalobcem v dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu (z vylíčení důvodů dovolání - srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) - rovněž uplatněn. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. konečně nemohou založit ani námitky žalobce vztahující se k procesnímu postupu odvolacího soudu (zejména, že odvolací soud, ačkoliv převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně, že žalobce „od jednatele žalované dostal pokyn, aby pracoval ze země“, na němž soud prvního stupně své rozhodnutí nezaložil, důkazy výslechem svědků D. H. a Ing. I. O. ve smyslu ustanovení §213 odst. 3 o. s. ř. nezopakoval, a že rozsudek odvolacího soudu patří mezi tzv. překvapivá rozhodnutí, neboť „odvolací soud bez jakéhokoliv poučení či upozornění účastníků o změně svého právního náhledu na podstatu věci vynesl rozsudek, jehož podstatou je závěr o porušení pokynu žalované k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci založený na skutkových zjištěních soudu prvního stupně, která nebyla z pohledu jeho právního náhledu na věc relevantní“), jimiž – jak ostatně v dovolání výslovně uvádí - uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v paušální odměně výši 3.000,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 4., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 3.300,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval. Vzhledem k tomu, že advokát Mgr. P. T. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 627.- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 věty první o. s. ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.927,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst.1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem bylo podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. rozhodnuto tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a vedlejšímu účastníku v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. dubna 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu