ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.1762.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1762/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po B. S., zemřelé dne, za účasti 1) K. S., zastoupeného advokátem, 2) D. K., 3) L. S., 4) K. S., a 5) L. S., vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 80 D 847/2002, o dovolání K. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2007, č. j. 24 Co 235/2007-319, takto:
I. Dovolání K. S., se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po B. S., zemřelé dne (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením vydaným Okresním soudem v Mladé Boleslavi dne 8.8.2002, č. j. 80 D 847/2002-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byla pověřena JUDr. Z. N., notářka v M. B. (§38 o.s.ř.).
Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 16.8.2006, č. j. 80 D 847/2002-271, určil obvyklou cenu majetku, kterou měla zůstavitelka ve společném jmění s pozůstalým manželem K. S., částkou 633.500,- Kč; určil obvyklou cenu majetku zůstavitelky částkou 553.260,- Kč, výši jejích dluhů částkou 10.671,- Kč a čistou hodnotu dědictví po zůstavitelce částkou 542.589,- Kč; potvrdil, že dědictví po zůstavitelce sestávající z věcí a jiných majetkových hodnot v usnesení popsaných nabyli „pozůstalý manžel K. S. jednou pětinou, pozůstalá dcera D. K. jednou pětinou, pozůstalý syn L. S. jednou pětinou, pozůstalý syn K. S. jednou pětinou a pozůstalý syn L. S. jednou pětinou“ s tím, že „za dluhy dědictví odpovídají všichni dědicové jednou pětinou“; současně uložil každému účastníkovi řízení povinnost zaplatit notářce JUDr. Z. N. na odměně a náhradě hotových výdajů 2.010,- Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; dále uložil každému účastníkovi řízení povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Mladé Boleslavi na náhradě nákladů řízení 470,- Kč. Uvedl, že „zůstavitelka nezanechala závěť“; že „jako dědici ze zákona v první dědické skupině přicházeli v úvahu manžel K. S. a děti K. S., D. K., L. S. a L. S.“; že „dědici dědictví neodmítli“; že „mezi dědici ze zákona nedošlo k dohodě o vypořádání dědictví“.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28.6.2007, č. j. 24 Co 235/2007-319, řízení o odvolání D. K. (pro zpětvzetí odvolání) zastavil a k odvolání pozůstalého manžela K. S. usnesení soudu prvního stupně potvrdil; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že „zůstavitelka zanechala pozůstalého manžela a čtyři děti“; že „rozsah majetku zjištěný v průběhu řízení je mezi účastníky nesporný“; že „nesporný je i rozsah majetku, který byl ve výlučném majetku zůstavitelky, jakož i výše dluhů zůstavitelky“; že „vypořádání společného jmění manželů zůstavitelky a jejího pozůstalého manžela bylo provedeno v souladu s ustanovením §175l odst. 1 o.s.ř. a §149 odst. 2 obč.zák.“; že „soud rozhodl správně o určení obecné ceny majetku zůstavitelky, o určení výše dluhů a čisté hodnoty dědictví“; že „účastníci se v průběhu dědického řízení na hodnotě majetku zůstavitelky shodli a jejich tvrzení o hodnotě tohoto majetku lze proto považovat za nesporné a tímto způsobem za prokázané“; že „všichni dědicové, s výjimkou syna L. S., se dohodli na vypořádání“; že „dohoda je uzavřena až okamžikem, kdy se této dohody (uzavřené před soudem) účastní všichni dědicové, kteří přicházejí v úvahu“; že „v posuzované věci jsou přitom dědici ze zákona ve smyslu ustanovení §473 odst. 1 obč. zák. pozůstalý manžel a všechny děti zůstavitelky“; že „jestliže v řízení před soudem (soudním komisařem) nedošlo k uzavření dohody o vypořádání dědiců, pak soud musí podle §483 obč. zák. potvrdit nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno“; že „soud prvního stupně postupoval správně a podle §175q odst. 1 písm. d) o.s.ř. potvrdil nabytí dědictví podle dědických podílů“.
Proti tomuto usnesení podal pozůstalý manžel K. S. dovolání. Namítá, že „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“; že „dne 15.12.2003 došlo při jednání u soudní komisařky JUDr. Z. N. mezi dědici K. S., D. K., L. S. a K. S. mladším k uzavření dohody, podle které dědicové D. K., L. S. a K. S. mladší nežádali žádný dědický podíl a své dědické podíly přenechali pozůstalému manželovi K. S.i“; že „tohoto jednání nebyl přítomen dědic L. S.“; že „později tento dědic dal najevo, že trvá na svém dědickém nároku“; že „ostatní dědici však své původní rozhodnutí, které bylo vyjádřeno v dohodě ze dne 15.12.2003 nezměnili a nadále nežádali dědický podíl s tím, že souhlasili, aby jejich dědické podíly převzal jejich otec K. S.“; že „nenastala proto situace, kdy mělo být o celém dědictví rozhodováno dle ustanovení §175q odst. 1 písm. d) o.s.ř., ale mělo být vycházeno z projevené vůle účastníků řízení“ a „dědictví mělo být mezi těmito dědici vypořádáno dohodou“; že „teprve poté mělo být rozhodnuto o potvrzení dědického podílu dědice L. S., kterému měl být potvrzen dědický podíl ve výši jedné pětiny (1/5) dědictví“; že „postup soudu, kdy odmítl schválit dohodu většiny účastníků řízení, je v rozporu se smyslem dědického řízení a jeho stěžejní zásadou umožnit účastníkům v prvé řadě vypořádání dědictví dohodou“. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení §235h odst. 1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních §336m odst. 2 (§336n) a v §338za o.s.ř. (§238 a §238a o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§239 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. [§239 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. [§239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. [§239 odst. 2 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení §75a o.s.ř. [§239 odst. 3 o.s.ř.].
K. S. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné, neboť ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přípustnost dovolání by tedy v této věci mohla být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §482 odst. 1 obč.zák. je-li více dědiců, vypořádají se u soudu mezi sebou o dědictví dohodou. Podle odstavce druhého téhož ustanovení neodporuje-li dohoda zákonu nebo dobrým mravům, soud jí schválí.
Podle §483 obč.zák. nedojde-li k dohodě, soud potvrdí nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno.
Podle §484 obč.zák. soud potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů.
Bylo-li prokázáno dědické právo více osob, soud schválí jejich dohodu o vypořádání dědictví, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům [§482 obč.zák., §175q odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dohodu o vypořádání dědictví je možné uzavřít jen před soudním komisařem nebo před soudem v řízení o dědictví. Dokud nebude dohoda, k níž došlo do protokolu u soudu nebo soudního komisaře, podepsána jejími účastníky, nelze k ní přihlédnout (srov. §41b o.s.ř.).
Dohodu musí uzavřít všichni, jimž svědčí dědické právo po zůstaviteli; okolnost, jaký dědický titul jim svědčí (tj. zda dědí ze zákona nebo ze závěti anebo z obou těchto titulů), není přitom významná. Dohoda o vypořádání dědictví se musí týkat všeho majetku, který byl uveden v soupisu aktiv dědictví. Dohodou nelze řešit do budoucna případné nároky dědiců k majetku zůstavitele, který by se mohl dodatečně objevit po skončení dědického řízení. Dohodou o vypořádání dědictví mohou (ale nemusí) být vypořádána též pasíva dědictví.
Dojde-li k uzavření dohody o vypořádání dědictví, soud rozhoduje o jejím schválení či neschválení bez dalšího návrhu. Dohodu může soud schválit jen v tom znění a v té podobě, v jaké byla uzavřena; je vyloučeno, aby soud rozhodl o schválení jen části dohody nebo aby při schválení část dohody vypustil, a to také tehdy, kdyby šlo o ujednání nadbytečné, které v dohodě jinak nemá místo.
Jestliže soud dohodu o vypořádání dědictví neschválí, pokračuje po právní moci usnesení v řízení. To samozřejmě neznamená, že by dědici nemohli o vypořádání dědictví uzavřít jinou (novou) dohodu.
Neuzavřou-li dědici dohodu o vypořádání dědictví, zákon nepřipouští, aby vypořádání dědictví provedl soud autoritativním rozhodnutím. V usnesení o dědictví soud v tomto případě potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů (tj. procentem nebo zlomkem) tak, jak vyplývají z dědění ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů [§483, §484 věta první obč.zák., §175q odst. 1 písm. d) o.s.ř.].
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při posouzení otázek, zda v daném případě došlo mezi dědici k uzavření dohody o vypořádání dědictví a zda má soud rozhodovat o takové dohodě ve smyslu ustanovení §482 obč.zák., či zda má rozhodnout o potvrzení nabytí dědictví podle ustanovení §483 a §484 obč.zák., postupoval v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16.1.1967, sp.zn. 11 Co 4/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93, ročník 1967; usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.3.1998, sp.zn. 24 Co 77/98, uveřejněné v časopise Ad Notam č. 5, ročník 1998). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska těchto právních otázek, nemůže mít zásadní význam (srov. §237 odst. 3 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání K. S. není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání jmenovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2009
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu