ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.1836.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1836/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalované H. B., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o 169.398,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 306/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2007 č.j. 25 Co 492/2007-244, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22.6.2007 č.j. 7 C 306/2003-218 se - s výjimkou výroků týkajících se zaplacení soudního poplatku ze vzájemné žaloby - zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 10.6.2003 (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně a poté, co ji vzal zčásti zpět) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 169.398,- Kč s úrokem z prodlení, který specifikoval. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u žalované jako řidič mezinárodní kamionové dopravy od 7.4.1997 do 30.11.2002, a to převážně v N. a I., že výše tzv. \"diet\" byla dohodnuta 60,- DM do července 2000 a 65,- DM od července 2000 do konce roku 2001, že však vyplácené diety žalovaná \"někdy bezdůvodně krátila\", a že \"po přechodu DM na EUR\" (od počátku roku 2002) nebyla výše \"diet\" sjednána a řídila se tedy sazbami podle vyhlášky 431/2000 Sb. Žalobce požaduje doplatek \"diet, které mu byly kráceny\" za léta 2000, 2001 a 2002, jakož i uhrazení pokuty ve výši 351,- DM (5.967,- Kč), kterou byl v roce 2001 \"nucen z viny žalované zaplatit\" a kterou mu žalovaná přislíbila nahradit, ale dosud tak neučinila.
Žalovaná namítala, že mezi účastníky byla - kromě pracovní smlouvy - uzavřena dne 7.4.1997 smlouva o podmínkách pro stanovení výše mzdy, v níž byla dohodnuta základní sazba cestovních náhrad 50,- DM denně za podmínky, že byl žalobce po dobu delší než 12 hodin služebně mimo W., a v níž bylo sjednáno krácení základní sazby pro případ, že by žalobce byl mimo W. po dobu kratší než 12 hodin. Tato smlouva platila i po \"přechodu německé měny na EURO\", kdy byla částka v DM přepočtena na EURO stanoveným koeficientem 1,95583, což představuje denní stravné ve výši 25,60 EURO (žalovaná vyplácela 26 EURO). Podle žalované od ní žalobce naopak přijal v rozporu se smluvními ujednáními 3.236,25 DM (54.572,- Kč) a je povinen toto bezdůvodné obohacení žalované vydat; svůj nárok vůči žalobci uplatnila žalovaná vzájemnou žalobou.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4.5.2004 č.j. 7 C 306/2003-67 žalobu a vzájemnou žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna doplatit soudní poplatek ze vzájemné žaloby 2.180,- Kč \"na účet Obvodního soudu pro Prahu 5\", že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalobce je povinen nahradit České republice \"státem zálohované svědečné\" 1.320,- Kč \"na účet Obvodního soudu pro Prahu 5\" a že žalovaná je povinna nahradit České republice \"státem zálohované svědečné\" 1.470,- Kč \"na účet Obvodního soudu pro Prahu 5\". Z provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalovaná uzavřela se žalobcem smlouvu o podmínkách pro stanovení stravného (nebylo proto možné vycházet z ustanovení §12 odst.4 zákona č. 119/1992 Sb. \"v platném znění\" o krácení stravného), že \"přechod z DM na EURO\" neměl vliv na platnost této smlouvy (žalovaná od počátku roku 2002 prováděla řádným způsobem přepočet pomocí stanoveného koeficientu 1,95583, což představovalo 25,60 EURO denně, \"žalovaná však vyplácela 26,- EURO\") a že žalovaná všechny nároky žalobce řádně uspokojila. Ohledně žalobcem zaplacené pokuty 351,- DM soud prvního stupně dovodil, že žalobci sice vznikla škoda, avšak \"k tomuto nedošlo tím, že by žalovaná porušila nějaké konkrétní povinnosti nebo že by jednala proti dobrým mravům\". Vzájemnou žalobu soud prvního stupně zamítl s odůvodněním, že žalobce \"vyšší částky diet\" přijal od žalované v dobré víře a že proto není povinen získané bezdůvodné obohacení vydat (§243 zákoníku práce).
K odvolání účastníků (odvolání žalované směřovalo jen do výroků o povinnosti zaplatit soudní poplatek a o náhradě nákladů řízení) Městský soud v Praze usnesením ze dne 19.10.2004 č.j. 25 Co 330/2004-94 rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou odvoláním nenapadeného výroku o zamítnutí vzájemné žaloby) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, ve které nebyly v rozporu s ustanoveními §42 odst.4 a §79 odst.1 o.s.ř. \"úplně vylíčeny všechny rozhodné skutečnosti\", neboť \"žalobce v žalobě ani netvrdil, jaký nárok mu ze které konkrétní pracovní cesty vznikl a v jaké výši mu žalovaná vyplatila cestovní náhradu za určitou pracovní cestu\", a soud prvního stupně \"se spokojil pouze s vyčíslením žalobcova nároku za jednotlivé roky s tím, že v podrobnostech žalobce odkazoval na přílohy založené ve spisu\", a že z odůvodnění rozsudku \"není zcela patrné\", podle kterého z ustanovení zákona č. 119/1992 Sb. posuzoval smlouvu ze dne 7.4.1997 o cestovních náhradách a podle jakých ustanovení tohoto zákona postupovala žalovaná v daném případě při stanovení sazby cestovních náhrad žalobci. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby vyzval žalobce podle ustanovení §43 odst.1 o.s.ř. \"k řádnému doplnění žaloby\" tak, \"aby obsahovala všechny rozhodné skutečnosti týkající se jednotlivých pracovních cest v rozhodném období a označení důkazů k jeho tvrzením, jakož i vyplacených jednotlivých náhrad, popřípadě jejich krácení\", s tím, že \"bude nezbytné\", aby žalobce uvedl \"všechny okolnosti jeho cesty do Spolkové republiky Německo dne 8.3.2001 a k tomu označil důkazy\"; teprve \"po takto doplněné žalobě\" se soud prvního stupně bude znovu zabývat věcí samou.
Obvodní soud pro Prahu 5 - poté, co usnesením ze dne 24.11.2004 č.j. 7 C 306/2003-97 vyzval žalobce, aby \"ve lhůtě 14 dnů ode dne doručení doplnil svou žalobu o vylíčení rozhodných skutečností týkající se jednotlivých pracovních cest žalobce v rozhodném období a označení důkazů k jeho tvrzením, jakož i vyplacených jednotlivých cestovních náhrad, popřípadě jejich krácení ze strany žalované, dále o vylíčení rozhodných skutečností týkající se jeho cesty do S. r. N. dne 8.3.2001 a označení důkazů k těmto tvrzením, a poučil ho, že, neodstraní-li vady uvedeným způsobem, soud žalobu odmítne\", a co žalobce na výzvu reagoval podáním, které došlo soudu prvního stupně 24.1.2005 - rozsudkem ze dne 9.8.2006 č.j. 7 C 306/2003-184 žalobu zamítl, a rozhodl, že žalovaná je povinna doplatit soudní poplatek ze vzájemné žaloby ve výši 2.180,- Kč \"na účet Obvodního soudu pro Prahu 5\", že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalobce je povinen nahradit České republice \"státem zálohované svědečné a znalečné\" ve výši 10.268,80 Kč \"na účet Obvodního soudu pro Prahu 5\" a že žalovaná je povinna nahradit České republice \"státem zálohované svědečné a znalečné\" ve výši 10.268,80 Kč \"na účet Obvodního soudu pro Prahu 5\". Ve věci samé dovodil, že \"žalovaná postupovala v případě žalobce podle ustanovení §19 zákona č. 119/1992 Sb., neboť s ním uzavřela smlouvu o podmínkách pro stanovení stravného, jak to činila i v případech jiných řidičů\", že \"při stanovení paušálu stravného vycházela žalovaná z průměrných podmínek jednotlivých zaměstnanců, kteří vykonávali činnost řidiče mezinárodní kamionové dopravy, když při výpočtu paušálu potom vycházela ze základních sazeb stravného stanovených vyhláškou ministerstva financí pro jednotlivé státy, takto provedené výpočty dle jednotlivých měn jednotlivých států přepočítávala do konce roku 2001 dle platných kurzů Kč k DM a v DM také stravné vyplácela\", a že \"od počátku roku 2002 byla žalovaná i nadále vázána smlouvou o podmínkách pro stanovení výše mzdy ze dne 7.4.1997\". Protože \"přechod z DM na EURO\" nemá na platnost uvedené smlouvy žádný vliv a protože žalovaná od počátku roku 2002 prováděla řádným způsobem přepočet na novou měnu EURO (pomocí stanoveného koeficientu 1,95583), byly nároky žalobce uspokojeny ve sjednané výši, i když \"v jiné měně, 26 EURO denně\". Ohledně žalobcem zaplacené pokuty 351,- DM soud prvního stupně znovu dospěl k závěru, že žalobci sice vznikla škoda, avšak \"k tomuto nedošlo tím, že by žalovaná porušila nějaké konkrétní povinnosti nebo že by jednala proti dobrým mravům\".
K odvolání účastníků řízení (odvolání žalované směřovalo jen proti výrokům o náhradě nákladů řízení) Městský soud v Praze usnesením ze dne 13.2.2007 č.j. 25 Co 548/2006-213 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil v první řadě, že \"žaloba nebyla ani přes výzvu soudu prvního stupně ze dne 24.11.2004 učiněné na základě závazného pokynu odvolacího soudu žalobcem řádně doplněna\", že je třeba \"trvat na tom\", aby žalobce \"zcela jasně a srozumitelně vylíčil všechny rozhodné skutečnosti o jím uskutečněných zahraničních pracovních cestách, u kterých mu byla krácena výše cestovních náhrad\", aby žalobce \"tvrdil, ve kterých dnech a na jaké trase vykonal zahraniční cestu\" (rozhodným údajem je, \"jakou část doby z pracovní cesty strávil v zahraničí, kdy - v kolik hodin překročil státní hranici a kolik hodin strávil při konkrétní pracovní cestě ve W.\") a aby žalobce uvedl, jaká \"částka mu nebyla žalovanou za určitou cestu vyplacena\", a že žalobce musí \"ke každému tvrzení označit konkrétní důkaz\". Ve věci samé odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala paušalizaci cestovních náhrad ve výši 50,- DM za jeden den podle smlouvy účastníků ze dne 7.4.1997, neboť žalovaná nedoložila, z jakých podkladů při jí tvrzené paušalizaci vycházela (znalkyně Ing. P. C. ve svém znaleckém posudku ze dne 30.1.2006 uvedla, že žalovanou předložené doklady, které byly použity k výpočtu paušálních náhrad cestovních výdajů pro období 2000, 2001 a 2002, se týkají jiné skupiny zaměstnanců, tj. že žalovaná výpočet paušálů nepředložila). Podle odvolacího soudu nemůže obstát ani závěr soudu prvního stupně o tom, že nebyly splněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti žalované za škodu podle §187 zákoníku práce, když nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci (soud prvního stupně se nevypořádal se žalobcovým tvrzením, že cestoval do S. r. N. na základě pokynu žalované, aby zaučoval nového řidiče). Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby \"v naznačeném směru žalobce vyzval znovu k doplnění žaloby\", aby se poté znovu zabýval otázkou paušalizace cestovních náhrad a vyzval žalovanou, aby doložila, z jakých podkladů vycházela, a aby - v případě, že žalovaná svoji povinnost nesplní - věc posuzoval ve smyslu ustanovení §12 zákona č. 112/1992 Sb.
Obvodní soud pro Prahu 5 nejprve usnesením ze dne 16.3.2007 č.j. 7 C 306/2003-215 vyzval žalobce, aby ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení usnesení \"doplnil svou žalobu o jasné a srozumitelné vylíčení všech rozhodných skutečností o jím uskutečněných zahraničních pracovních cestách, u kterých mu byla krácena výše cestovních náhrad, aby tvrdil, ve kterých dnech a na jaké trase vykonal zahraniční cestu, přičemž s ohledem na ust. §12 odst. 4 zák.č. 119/1992 je rozhodným údajem, jakou část doby z pracovní cesty strávil žalobce v zahraničí, tedy kdy - v kolik hodin překročil státní hranici ČR, kolik hodin strávil při konkrétní pracovní cestě ve W., jaká částka, která mu podle jeho názoru náležela, mu nebyla žalovanou za určitou cestu vyplacena, a aby ke každému tvrzení jednoznačně označil konkrétní důkaz\", aby ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení usnesení \"doplnil vylíčení rozhodných skutečností a označení důkazů, aby bylo postaveno najisto, zda žalobcem tvrzená cesta do S. r. N. byla prokazatelně uskutečněna na základě pokynu zaměstnavatele a zda byla žalobcem uskutečněna v rámci plnění jeho pracovních povinností či v přímé souvislosti s nimi\", a žalobce poučil, že soud žalobu odmítne, neodstraní-li vady uvedeným způsobem, a poté usnesením ze dne 22.6.2007 č.j. 7 C 306/2003-218 žalobu odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalovaná je povinna doplatit soudní poplatek ze vzájemné žaloby ve výši 2.180,- Kč \"na účet Obvodního soudu pro Prahu 5\", že žalobce je povinen nahradit České republice \"státem zálohované svědečné a znalečné\" ve výši 10.268,80 Kč \"na účet Obvodního soudu pro Prahu 5\", a že žalovaná je povinna nahradit České republice \"státem zálohované svědečné a znalečné\" ve výši 10.268,80 Kč \"na účet Obvodního soudu pro Prahu 5\". Rozhodnutí o odmítnutí žaloby zdůvodnil tím, že žalobce \"do dnešního dne nedoplnil svoji žalobu na základě výzvy podle §43 odst. 1 o.s.ř., která byla doručena jeho právní zástupkyni dne 22.3.2007, ačkoliv mu byla na základě žádosti poskytnuta pro doplnění žaloby další lhůta (do 31.5.2007)\".
K odvolání účastníků řízení (odvolání žalované směřovalo jen proti výrokům o náhradě nákladů řízení) Městský soud v Praze usnesením ze dne 18.12.2007 č.j. 25 Co 492/2007-244 usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí žaloby potvrdil a v ostatních výrocích změnil tak, že \"ve vztahu mezi účastníky navzájem\" je žalobce povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 141.825,90 Kč k rukám advokáta, že se žalované neukládá povinnost zaplatit soudní poplatek ze vzájemné žaloby, že žalobce je povinen zaplatit České republice \"na účet Obvodního soudu pro Prahu 5\" na náhradě nákladů řízení 2.006,50 Kč, že žalovaná je povinna zaplatit České republice \"na účet Obvodního soudu pro Prahu 5\" na náhradě nákladů řízení 633,60 Kč a že České republice se nepřiznává náhrada nákladů řízení co do částky 17.897,50 Kč, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 22.193,50 Kč k rukám advokáta. I když žalobce založil při podání odvolání do spisu opětovně \"přehledy svých tvrzených pracovních cest ve formě tabulek\" (jak to již učinil ve svém podání ze dne 20.1.2005), nedoplnil podle názoru odvolacího soudu \"přes podrobné poučení soudu prvního stupně svoji žalobu řádně\"; v tabulkách \"především chybí soudem požadovaný údaj o konkrétním čase překročení státní hranice, aby bylo jednoznačně patrno, kolik hodin při které konkrétní pracovní cestě strávil v zahraničí, respektive ve W., a chybí i označení konkrétního důkazu\", a \"v podání ze dne 4.7.2007 pak žalobce vůbec nereagoval na výzvu k doplnění vylíčení rozhodných skutečností v části týkající se žalobcem uplatněné náhrady škody\". Odvolací soud dospěl k závěru, že \"žaloba se nachází ve stejném stavu jako dne 13.2.2007, kdy o ní naposledy rozhodoval\", a že \"nemá všechny náležitosti, neboť musí být najisto postaveno, jakou dobu v konkrétních dnech trvala žalobcova zahraniční pracovní cesta a že pro určení doby pracovní cesty je důležitý údaj překročení státní hranice\". Protože žalobce ani v odvolacím řízení žalobu stanoveným způsobem nedoplnil, ačkoliv byl řádně poučen, jakým způsobem ji má doplnit a byl poučen i o následcích nesplnění této výzvy, postupoval soud prvního stupně správně, jestliže podání žalobce podle §43 odst. 2 o.s.ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu ve výroku o odmítnutí žaloby podal žalobce dovolání. Namítá, že výzva k doplnění žaloby \"neobsahovala poučení o tom, že bude žaloba odmítnuta i tehdy, nebudou-li vady odstraněny včas\" a \"proč a v jakých částech je žaloba považována soudem za nedostatečnou\", a že spolu s odvoláním proti usnesení soudu prvního stupně svá skutková tvrzení doplnil. Podle názoru žalobce byla požadovaná skutková tvrzení alespoň za část zahraničních cest učiněna ještě před odmítnutím žaloby (ve formě příloh k podání žalobce) a nebylo proto možné odmítnout žalobu \"jako celek\"). Žalobce poukázal též na to, že i znalkyně se vyjadřovala k otázkám skutkovým (jak uvedl odvolací soud v napadeném usnesení) a že zřejmě čerpala skutková tvrzení z příloh žalobce, resp. ze součástí předchozích procesních podání žalobce. Žalobce se domnívá, že soud prvního stupně ho měl upozornit, že žalobu považuje za neúplnou i z důvodu, že nelze přihlédnout ke skutkovým tvrzením obsaženým v přílohách k procesním podáním. Žalobce navrhl, aby dovolací soud, usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Domnívá se, že \"specifikace\" vad žaloby a poučení o následcích nesplnění výzvy k odstranění vad žaloby byly v usnesení soudu prvního stupně obsaženy dostatečně určité a že byla zcela jasně a srozumitelně žalobci uložena lhůta, v jaké měla být žaloba doplněna. Z usnesení soudu prvního stupně vyplývá, že soud ke skutkovým tvrzením obsaženým v přílohách přihlédl, ale že považoval informace v nich obsažené za nedostatečné. Žalovaná proto souhlasí se závěry odvolacího soudu o tom, že žaloba musela být podle ustanovení §43 odst.3 o.s.ř. odmítnuta.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení §42 odst. 4 o.s.ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. §79 odst. 1 větu druhou o.s.ř.).
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně, a to při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně. Označením důkazů v žalobě plní žalobce svoji důkazní povinnost, uloženou mu ustanoveními §101 odst. 1 písm. b) a §120 odst. 1 o.s.ř. Neoznačí-li žalobce důkazy v žalobě, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení; také důkazní povinnost může žalobce splnit rovněž dodatečně při přípravě jednání, popřípadě při jednání před soudem prvního stupně. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen vždy učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí (tak, aby ji bylo možné z obsahu bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být ze žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši. (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.10.2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, které bylo uveřejněno pod č. 209 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov. §43 odst.1 o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. §43 odst. 2 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo ze žaloby doručené soudu prvního stupně dne 10.6.2003 a z dalších podání nepochybné, že žalobce požadoval po žalované zaplacení stravného za léta 2000, 2001 a 2002 ve výši (po částečném zpětvzetí žaloby) 163.431,- Kč a z důvodu zaplacení pokuty, která mu byla ve S. r. N. uložena \"z viny žalované\" za práci bez pracovního povolení, uhrazení částky 5.967,- Kč, celkem 169.398,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil. K žalobě připojil listinné důkazy a své požadavky v průběhu řízení uvedl v tabulkách, které předložil soudu prvního stupně.
Soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 24.11.2004 č.j. 7 C 306/2003-97 a posléze usnesením ze dne 16.3.2007 č.j. 7 C 306/2003-215 vyzval žalobce, aby \"doplnil svou žalobu o jasné a srozumitelné vylíčení všech rozhodných skutečností o jím uskutečněných zahraničních pracovních cestách, u kterých mu byla krácena výše cestovních náhrad, aby tvrdil, ve kterých dnech a na jaké trase vykonal zahraniční cestu, přičemž s ohledem na ust. §12 odst. 4 zák.č. 119/1992 je rozhodným údajem, jakou část doby z pracovní cesty strávil žalobce v zahraničí, tedy kdy - v kolik hodin překročil státní hranici ČR, kolik hodin strávil při konkrétní pracovní cestě ve W., jaká částka, která mu podle jeho názoru náležela, mu nebyla žalovanou za určitou cestu vyplacena, a aby ke každému tvrzení jednoznačně označil konkrétní důkaz\". Podle odvolacího soudu žaloba ani po všech žalobcem učiněných doplněních \"nemá všechny náležitosti\", neboť \"především chybí soudem požadovaný údaj o konkrétním čase překročení státní hranice, aby bylo jednoznačně patrno, kolik hodin při které konkrétní pracovní cestě strávil v zahraničí, respektive ve W., a chybí i označení konkrétního důkazu\", a nelze proto \"postavit na jisto, jakou dobu v konkrétních dnech trvala žalobcova zahraniční pracovní cesta\", a žalobce nereagoval ani \"na výzvu k doplnění vylíčení rozhodných skutečností v části týkající se žalobcem uplatněné náhrady škody\".
Nedostatek všech potřebných tvrzení představuje - jak vyplývá z výše uvedeného - vadu žaloby ve smyslu ustanovení §43 o.s.ř., jen jestliže brání pokračování v řízení, tedy jen jestliže má za následek, že v žalobě nebyl vymezen předmět řízení po skutkové stránce.
S názorem odvolacího soudu, že v řízení o žalobě nelze pokračovat \"především s ohledem na vylíčení rozhodných skutečností a označení důkazů\", nelze souhlasit. I kdyby žalobce neuvedl údaj \"o konkrétním čase překročení státní hranice, aby bylo jednoznačně patrno, kolik hodin při které konkrétní pracovní cestě strávil v zahraničí, respektive ve W.\", a i kdyby neuvedl všechny rozhodné skutečnosti \"v části týkající se žalobcem uplatněné náhrady škody\", je z výše uvedeného zřejmé, že svými tvrzeními obsaženými v žalobě doručené soudu prvního stupně dne 10.6.2003 a v dalších podáních náležitě vymezil předmět tohoto řízení po skutkové stránce a že případný nedostatek ve vylíčení rozhodných skutečností nemohl bránit pokračování v řízení. Měl-li odvolací soud za to, že žalobce za této situace netvrdil všechny skutečnosti, které musí být prokázány, má-li být žalobě alespoň zčásti vyhověno (protože neuvedl údaje \"o konkrétním čase překročení hranice\" a nepostačovalo jeho tvrzení, že \"v drtivé většině byl po celý kalendářní den v cizině, a protože nevylíčil další potřebné skutečnosti týkající se požadované náhrady škody), nepřestavuje to vadu žaloby, ale - je-li názor odvolacího soudu opravdu správný - neunesení tzv. břemene tvrzení, pro které soud - po marném poučení podle ustanovení §118a odst.1 o.s.ř. - žalobu zamítne.
Odvolací soud dále žalobci vytýká, že u jeho požadavků na vyplacení stravného \"chybí i označení konkrétního důkazu\". I když je žalobce povinen v žalobě označit důkazy, jichž se dovolává, nejde o vadu žaloby ve smyslu ustanovení §43 o.s.ř.; žalobce může označit potřebné důkazy - jak uvedeno již výše - také v rámci přípravy jednání, popřípadě při jednání před soudem prvního stupně, a proto nedostatek žaloby v tomto směru nebrání pokračování v řízení. Nepřipojil-li žalobce k žalobě všechny listinné důkazy, jichž se dovolává, nejedná se o vadu žaloby; žalobce tím porušil svou procesní povinnost, uloženou mu ustanovením §79 odst.2 o.s.ř., jejíž splnění může soud vynucovat i pomocí pořádkových opatření, nesplnění této povinnosti však nemůže být důvodem k odmítnutí žaloby.
Z uvedeného vyplývá, že žalobce byl usneseními soudu prvního stupně ze dne 24.11.2004 č.j. 7 C 306/2003-97 a ze dne 16.3.2007 č.j. 7 C 306/2003-215 vyzýván k doplnění žaloby o takové údaje (tvrzení a označení důkazů), jejichž nedostatek nebránil pokračování v řízení. Požadovaly-li soudy doplnění potřebných tvrzení a označení důkazů v souvislosti s posuzováním splnění náležitostí žaloby a se zkoumáním, zda vady žaloby brání pokračování v řízení, nebylo v souladu se zákonem, jestliže s nevyhověním těmto výzvám spojovaly odmítnutí žaloby podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř.
Protože usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud České republiky je - s výjimkou dovoláním nedotčeného výroku týkajícího se povinnosti zaplatit soudní poplatek ze vzájemné žaloby - zamítl (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí (s výjimkou výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek ze vzájemné žaloby) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2009
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu