ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.2746.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 2746/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. P. Š., jako správce konkursní podstaty úpadce B. J. a.s., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. r. - Ministerstvu práce a sociálních věcí, o 27.350,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 8 C 47/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. března 2008 č.j. 30 Co 524/2007-74, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 4.2.2004 u Okresního soudu v České Lípě proti státnímu podniku D., domáhal zaplacení částky 27.350,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 14.1.2004 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě dohody, kterou uzavřel státní podnik B. J. dne 17.2.1993 s J. S. o odškodnění nemoci z povolání, vyplatil po prohlášení konkursu na majetek úpadce dne 8.7.2002 (správně dne 4.7.2002) J. S. na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 15.8. do 31.10.2001 celkem 27.350,- Kč. Žalobce posléze zjistil, že výplatu provedl \"neoprávněně\", neboť úpadce nebyl po státním podniku B. J. přejímajícím zaměstnavatelem. Majetek původního zaměstnavatele J. S. státního podniku B. J. byl totiž \"v rámci privatizace\" kupní smlouvou ze dne 1.7.1993 převeden na obchodní společnost B. J. s.r.o., která je právním předchůdcem úpadce, aniž by \"předmětem této kupní smlouvy\" byla povinnost odškodňovat nemoc z povolání J. S.; pracovněprávní vztah J. S. u státního podniku B. J. skončil dnem 31.12.1991 a přechod práv a povinností, k němuž došlo v roce 1993, se ho proto nemohl týkat. Žalobce současně dovozuje, že povinnost odškodňovat nemoc z povolání J. S. přešla podle delimitačního protokolu ze dne 21.12.1990 na státní podnik R. J., jehož právním nástupcem se stal dnem 31.12.1997 státní podnik R. d. P., který ke dni 31.10.2001 zanikl sloučením se státním podnikem D.
Poté, co státní podnik D. odmítl svou \"pasivní legitimaci ve sporu\" s odůvodněním, že vyplácí náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti některým z bývalých zaměstnanců státního podniku B. J. pouze na základě zákona č. 154/2002 Sb. a nikoliv \"na základě právního zdůvodnění obsaženého v žalobě\", žalobce v podání ze dne 30.3.2005, které soudu prvního stupně došlo (podle obsahu spisu) dne 8.2.2006, navrhl, aby soud připustil záměnu žalovaného tak, aby do řízení na místo státního podniku D. vstoupila Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí. Svůj návrh zdůvodnil tím, že po zrušení státního podniku B. J. a po jeho výmazu z obchodního rejstříku \"nebyl určen právní nástupce odpovědný za závazek J. S.\" a že proto tuto odpovědnost nese ve smyslu ustanovení §251 zákoníku práce (ve znění účinném do 28.5.1992) stát. Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 9.2.2006 č.j. 8 C 47/2004-35 návrhu na záměnu účastníků na straně žalovaného vyhověl a rozhodl, že žalobce a dosavadní žalovaný státní podnik D. nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení; usnesení nabylo podle obsahu spisu právní moci dnem 3.3.2006.
Okresní soud v České Lípě poté rozsudkem ze dne 6.6.2007 č.j. 8 C 47/2004-51 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování zjistil, že J. S., který byl od roku 1977 zaměstnán jako horník - hlubič u právního předchůdce státního podniku BSZ J. (národního podniku a posléze státního podniku RD J.), rozvázal pracovní poměr z důvodu organizačních změn ke dni 31.12.1991. Dne 21.1.1992 byla u J. S. zjištěna nemoc z povolání (syndrom karpálního tunelu) a dne 17.2.1993 uzavřel se státním podnikem B. J. \"Dohodu o rozsahu náhrady za ztrátu na výdělku podle §194 a §195 ZP\", v níž státní podnik uznal svou odpovědnost za škodu způsobenou nemocí z povolání a zavázal se poskytovat náhradu za ztrátu na výdělku. Ke dni 1.7.1993 byl majetek státního podniku B. J. vložen do F. n. m. ČR, který jej kupní smlouvou ze dne 1.8.1993 prodal společnosti B. J. spol. s r.o., a jejímž právním nástupcem je úpadce. S. p. B. J. byl rozhodnutím zrušen bez likvidace a \"určení právního nástupce\" a zanikl dnem 22.11.1993 výmazem z obchodního rejstříku. Soud prvního stupně dovodil, že státní podnik B. J. odpovídal J. S. za škodu způsobenou nemocí z povolání až do svého zániku 22.11.1993 a že povinnost k náhradě škody nemohla přejít na obchodní společnost B. J. spol. s r.o. a následně na úpadce, neboť pracovní poměr J. S. zanikl ještě před privatizací dnem 31.12.1991. Protože státní podnik B. J. byl zrušen \"bez právního nástupce\" a protože se na uspokojení nároku J. S. nevztahuje zákonné pojištění podle ustanovení §205d zákoníku práce a ani povinné smluvní pojištění, odpovídá podle názoru soudu prvního stupně za ztrátu na výdělku, která J. S. vznikla v době od 15.8. do 31.10.2001, stát (Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí). Vzhledem k tomu, že odškodnění poskytl J. S. žalobce, plnil za žalovanou to, co měla po právu plnit sama, a žalovaná je proto povinna bezdůvodné obohacení získané ve smyslu ustanovení §454 občanského zákoníku žalobci vydat. Žalobcův nárok je však promlčen, neboť dvouletá promlčecí doba podle ustanovení §107 odst.1 občanského zákoníku uplynula dnem 8.7.2004 a proti žalované byla žaloba podána až dne 8.2.2006.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27.3.2008 č.j. 30 Co 524/2007-74 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně v tom, že žalobce vyplatil J. S. náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 15.8. do 31.10.2001, ačkoliv takovou povinnost měla žalovaná, a že žalované tím vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení §454 občanského zákoníku. Žalobcův nárok je však promlčen v objektivní lhůtě podle ustanovení §107 odst.2 občanského zákoníku; k výplatě J. S. došlo 8.7.2002 (správně dne 4.7.2002) a tříletá promlčecí doba uplynula dnem 9.7.2005 (správně 7.7.2005). Protože žalobce uplatnil právo vůči žalované teprve podáním návrhu na záměnu účastníků, který došel soudu dne 8.2.2006, byla námitka promlčení vznesena důvodně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že návrh na záměnu žalovaného podal v této a v dalších skutkově obdobných právních věcech (vedených u soudu prvního stupně pod sp. zn. 8 C 20 až 29/2004, 8 C 31/2004, 8 C 43 až 47/2004) již dnem 20.4.2005 a že za \"okamžik podání žaloby vůči žalované\" nelze považovat \"den předcházející vydání usnesení o připuštění záměny účastníků (8.2.2006), popř. samotný den vydání tohoto usnesení (9.2.2006)\". Byla-li záměna účastníků na straně žalované navržena dnem 20.4.2005, nemůže obstát závěr odvolacího soudu o tom, že by bylo žalobcovo právo promlčeno ve smyslu ustanovení §107 odst.2 občanského zákoníku. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu věci (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst.2 a 3 o.s.ř.) bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno, že žalobce vyplatil dne 4.7.2002 J. S. částku 27.350,- Kč jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 15.8. do 31.10.2001 v přesvědčení, že úpadce odpovídá J. S. za škodu z nemoci z povolání, která u něho byla zjištěna dnem 21.1.1992. Posléze žalobce dovodil, že povinnost odškodnit J. S. tuto nemoc z povolání na úpadce nepřešla, a domáhá se, aby mu poskytnuté plnění nahradil ten, kdo měl po právu poskytnout J. S. náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 15.8. do 31.10.2001.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro právní posouzení věci mimo jiné důležité, zda, popřípadě za jakých podmínek může být plnění poskytnuté osobou odlišnou od účastníků pracovněprávního vztahu způsobilým důvodem zániku nároku z pracovněprávního vztahu uspokojením a kdo se případně v důsledku poskytnutí takovéhoto plnění bezdůvodně obohatil. Vzhledem k tomu, že odvolací soud vyřešil tyto otázky odlišně od ustálené judikatury soudů a že jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, která má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k době, kdy došlo k výplatě částky 27.350,- Kč jako náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 15.8. do 31.10.2001 - posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb. a č. 202/2002 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2002 (dále jen \"zák. práce\").
Zánik práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nastává jen na základě těch skutečností, s nimiž pracovní právo zánik práv a povinností spojuje. V právní teorii ani v soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy (včetně individuálních pracovněprávních vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem) mají zásadně kogentní povahu. Tato povaha pracovněprávních předpisů spočívá na principu, že \"co není povoleno, je zakázáno\"; jestliže pracovněprávní předpisy účastníkům neumožňují odchylnou úpravu jejich práv a povinností, je třeba to, co těmto předpisům nevyhovuje, považovat za zakázané (srov. k tomu blíže odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.4.1999 sp. zn. 21 Cdo 2525/98, uveřejněného pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Kogentnost pracovněprávní úpravy pracovněprávních vztahů současně vyjadřuje též závěr, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů mohou zaniknout jen způsobem, jež tyto předpisy připouštějí.
Nejobvyklejším způsobem zániku práva je uspokojení nároku (§252 až 257 zák. práce).
Uspokojení může způsobit zánik nároku v první řadě tehdy, byl-li nárok založen z platného pracovněprávního vztahu, tedy, řečeno jinak, je-li tu právní důvod pro uspokojení nároku. Zánik nároku jeho uspokojením nastává na základě dvou jednostranných právních úkonů, které jsou sice na sobě závislé a které mají v podstatě shodný obsah, které však - na rozdíl od právních úkonů majících za následek vznik smlouvy - nesměřují ke shodě o obsahu; na straně jedné jde o jednostranný právní úkon účastníka pracovněprávního vztahu, kterým poskytuje druhému účastníkovi tohoto vztahu předmět nároku s úmyslem splnit svou povinnost vyplývající ze smlouvy (dohody), ze zákona nebo jiného právního předpisu nebo z rozhodnutí soudu nebo jiného příslušného orgánu, a na druhé straně potom - nejde-li o případ složení v souladu se zákonem do soudní úschovy - je zapotřebí, aby druhý účastník pracovněprávního vztahu plnění svým jednostranným právním úkonem přijal, nebo podle povahy předmětu nároku (zejména spočívá-li v povinnosti něco dát) poskytl součinnost potřebnou k uspokojení svého nároku. K řádnému uspokojení nároku povinným účastníkem dochází především tím způsobem, že předmět plnění je oprávněnému účastníku plněn přímo povinným účastníkem. Je-li povinným účastníkem zaměstnavatel, mohou právní úkon směřující k uspokojení nároku učinit kromě statutárního orgánu u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, a kromě samotného zaměstnavatele - fyzické osoby, též zaměstnanci zaměstnavatelem pověření, zejména vedoucí jeho organizačních útvarů, kteří jsou oprávněni jako orgány zaměstnavatele činit jménem zaměstnavatele právní úkony vyplývající z jejich funkcí stanovených organizačními předpisy (srov. §9 odst. 1 zák. práce), jakož i další zaměstnanci, které zaměstnavatel v mezích své působnosti písemně pověřil, aby činili určité právní úkony v pracovněprávních vztazích jeho jménem (srov. §9 odst. 2 zák. práce). Za dovolený způsob zániku nároku uspokojením závazku někým jiným než účastníkem pracovněprávního vztahu (třetí osobou) vedle toho, že může jít o plnění příslušné pojišťovny vyplývající ze zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání podle ustanovení §205d zák. práce, považuje zákoník práce rovněž uspokojení nároku (srov. §253 odst. 3 zák. práce) jednak prostřednictvím držitele poštovní licence na základě poštovní smlouvy uzavřené mezi povinným účastníkem a třetí osobou podle ustanovení §4 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách (ve znění pozdějších předpisů), jednak prostřednictvím peněžního ústavu, např. na základě smlouvy o běžném účtu uzavřené podle ustanovení §708 a násl. obchodního zákoníku.
Z uvedených důvodů již dříve judikatura soudů dovodila, že právo učinit právní úkon směřující k zániku nároku z pracovněprávních vztahů uspokojením nároku nenáleží kterékoliv třetí osobě a že plnění poskytnuté osobou odlišnou od účastníků pracovněprávního vztahu může být způsobilým důvodem zániku nároku z pracovněprávního vztahu jeho uspokojením, jen jestliže to pracovněprávní předpisy připouštějí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2003 sp. zn. 21 Cdo 323/2003, uveřejněný pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004). Učiní-li tedy právní úkon směřující k uspokojení nároku z pracovněprávního vztahu k němu neoprávněná třetí osoba, nárok tím nezanikne; tomu, kdo plnění na základě tohoto neplatného právního úkonu přijal, vznikne na úkor této třetí osoby bezdůvodné obohacení (§451 odst.2 občanského zákoníku), které je povinen vydat (§451 odst.1 občanského zákoníku).
Podle ustanovení §454 občanského zákoníku se bezdůvodně obohatil ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. zejména Zprávu \"K některým otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle občanského zákoníku a zákoníku práce\", uveřejněnou pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975, a Zprávu \"K některým dalším otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle ustanovení Občanského zákoníku\", uveřejněnou pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979, jejichž závěry jsou i nadále přijímány jako správné) jde o majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu především tehdy, když k poskytnutí a přijetí plnění nebyl od počátku právní důvod, a to zejména proto, že ten, kdo plnil, nevěděl, že ve skutečnosti není povinen plnění poskytnout, nebo že ten, komu se plnilo, není oprávněn plnění přijmout; bezdůvodné obohacení získává ten, komu se plnilo. V případě plnění za jiného, co po právu měl plnit sám, se nejedná o plnění bez právního důvodu. Bezdůvodné obohacení podle ustanovení §454 občanského zákoníku vzniká tehdy, je-li tu právní povinnost plnit a, současně, jestliže plnění poskytne za povinnou osobu ten, kdo sám není povinen (po právu) plnit; bezdůvodně se v tomto případě obohatil nikoliv ten, komu bylo plněno, ale ten, za koho se plnilo. Pro plnění za jiného, co po právu měl plnit sám, je současně charakteristické, že ten, kdo plní, poskytuje plnění s vědomím, že sám nemá právní povinnost plnit a že k plnění přistoupil za jiného, který má (by měl) po právu plnit sám. V případě, že ten, kdo plní, jedná v přesvědčení, že plní svůj vlastní závazek nebo jinou svou právní povinnost, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není, jde o plnění bez právního důvodu a nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniká vůči tomu, komu bylo plněno.
Závěry soudů o tom, že žalovaná se ve smyslu ustanovení §454 občanského zákoníku bezdůvodně obohatila tím, co za ni plnil žalobce, neboť to po právu měla plnit sama, nemohou - jak je zřejmé z výše uvedeného - obstát. Ze zjištění soudů v první řadě vyplývá, že žalobce neplnil (neposkytl dne 4.7.2002 plnění J. S.) se záměrem splnit dluh žalované, ale v přesvědčení, že plní vlastní povinnost, ačkoliv tomu - jak pochopil (podle svého tvrzení) později - tak ve skutečnosti není. Měl-li žalobce navíc za to, že poskytl J. S. plnění, ačkoliv úpadce ve skutečnosti neměl právní povinnost hradit škodu J. S. z nemoci z povolání, nebylo (nemohlo) být poskytnuté plnění způsobilým důvodem zániku pracovněprávního nároku J. S. na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 15.8. do 31.10.2001 ve výši 27.350,- Kč. Protože žalované soudy dovozované bezdůvodné obohacení na úkor úpadce nevzniklo, není spolehlivý podklad pro řešení, zda marně uplynula promlčecí lhůta pro uplatnění žalobcova nároku na vydání bezdůvodného obohacení proti žalované.
Dovolací soud nesouhlasí s názory soudů ani v tom, že by práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu státního podniku B. J. k J. S. nemohla přejít na obchodní společnost B. J. spol. s r.o., (právního předchůdce úpadce) jen proto, že pracovní poměr J. S. zanikl dnem 31.12.1991 ještě před privatizací státního podniku B. J. Soudy sice správně uvedly, že podle ustanovení §17 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (ve znění pozdějších předpisů), přecházela práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům pracujícím v podniku nebo v jeho organizační složce na nabyvatele privatizovaného majetku, jen jestliže jejich pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah ke dni převodu majetku ještě trval, nepřihlédly však náležitě také k ustanovení §15 odst.1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (ve znění pozdějších předpisů), podle něhož přecházely na nabyvatele privatizovaného majetku též práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k bývalým (dřívějším) zaměstnancům, ledaže by došlo k privatizaci pouze části podniku nebo k privatizaci podniku po částech více nabyvatelům (srov. též například rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.11.2002 sp. zn. 21 Cdo 415/2002 a ze dne 13.11.2002 sp. zn. 21 Cdo 542/2002).
Z uvedeného vyplývá, že žaloba není ve svém základu opodstatněná a že rozsudek odvolacího soudu tedy je (i když z nikoliv zcela přiléhavých důvodů) správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2009
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu