ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.2859.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 2859/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. E. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. J., zastoupenému advokátem, o 1.000.000,- Kč a o vzájemné žalobě o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 25/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. února 2007, č. j. 19 Co 845/2006-208, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.307,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 28.7.2006, č. j. 7 C 25/2004-187, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 1.000.000,- Kč „s úrokem z prodlení ve výši 25,5 % p.a. z částky 1.000.000,- Kč od 21.1.1996 do zaplacení s tím, že uspokojení této pohledávky se žalobkyně může vůči žalovanému domáhat jen z výtěžku prodeje nemovitostí, a to stavební parcely č. 3455, pozemkové parcely č. 573/38 a pozemkové parcely č. 573/42, které se nachází v katastrálním území V., obec V., a jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro K. k., Katastrální pracoviště T. na LV“; dále zamítl vzájemný návrh žalovaného na určení, že „právo zástavní dle zástavní smlouvy ze dne 30.1.1995, č.j. V2 615/1995, a dle zástavní smlouvy ze dne 9.8.1994, č.j. V2 2021/1994, ke stavební parcele č. 3455, pozemkové parcele č. 573/38 a pozemkové parcele č. 573/42 v katastrálním území V., obec V., a dle souhlasného prohlášení o změně osoby zástavního věřitele postoupením pohledávky ze dne 11.11.2004 tak, jak je zaznamenáno na LV uvedeného katastrálního území a obce Katastrálním úřadem pro K. k., katastrální pracoviště T., pro katastrální území V., obec V., neexistuje“; současně také uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 28.779,- Kč k rukám jejího zástupce. Vycházel ze závěru, že „dne 6.3.1992 prodalo město V. manželům J. pozemkovou parcelu č. 573/38“; že „dne 21.6.1992 byl uplatněn vůči S. L. a městu V. restituční nárok k témuž pozemku podle zákona o půdě“; že „geometrickým plánem ze dne 26.11.1993 byla z pozemkové parcely č. 573/38 oddělena stavební parcela č. 3455“; že „dalším geometrickým plánem ze září 1995 byla z parcely č. 573/38 oddělena parcela č. 573/42“; že „dne 4.5.1994 uzavřeli manželé J. kupní smlouvu, kterou prodali stavební parcelu č. 3455 se stavbou a pozemkovou parcelu č. 573/38 společnosti I.-A. s.r.o.“; že „dne 9.8.1994 a následně dne 30.1.1995 byly nemovitosti touto společností dány do zástavy právní předchůdkyni žalobkyně A. P. a.s., k zajištění úvěrů ve výši 14.000.000,- Kč a 3.400.000,- Kč“; že „dne 14.1.1998 Okresní úřad v T. – pozemkový úřad rozhodl, že vlastníky pozemkové parcely č. 573/38 jsou K. F. a S. N.“; že „rozhodnutí pozemkového úřadu bylo krajským soudem dne 12.1.1999 zrušeno“; že „dne 23.6.1999 pozemkový úřad opětovně rozhodl o vlastnictví oprávněných osob k pozemkové parcele č. 573/38“; že „dne 19.11.1999 bylo toto rozhodnutí krajským soudem potvrzeno“; že „dne 22.10.2003 S. N. a dědicové K. F. prodali stavební parcelu č. 3455 a pozemkové parcely č. 573/38, 573/41 a 573/42 žalovanému“; že „mezitím byl dne 19.1.1999 prohlášen konkurs na majetek společnosti I.-A. s.r.o.“; že „usnesením konkurzního soudu ze dne 5.9.2002, č. j. 92 K 102/98-119, byla zjištěna pohledávka A. P. a.s. v likvidaci vůči úpadkyni ve výši 33.227.837,22 Kč“; že „tato byla uspokojena do výše 579.806,00 Kč“; že „usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23.7.2002, č. j. 92 K 102/98-115, konkurzní soud vyslovil souhlas s tím, aby správce konkurzní podstaty vydal oddělené věřitelce č. 5 A. P. a.s. v likvidaci z plného výtěžku ze zpeněžení věcí 3.600.000,- Kč, tj. čistý výtěžek 3.100.028,- Kč“; že „rozhodnutím z 13.11.2002, č. j. 92 K 102/98-127, byl konkurs na úpadkyni zrušen po splnění rozvrhového usnesení“ a že „žalobkyni bylo toto usnesení doručeno dne 18.11.2002“; že „žalobkyně správně žaluje o zaplacení peněžité částky s tím, že k uspokojení pohledávky může dojít pouze postihem zastavených nemovitostí“; že „zástavní smlouvy byly uzavřeny dne 9.8.1994 a 30.1.1995, zajištěné pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně měly být shodně uspokojeny dne 20.5.1995 a 20.1.1996, po uplynutí doby splatnosti tak žalobkyni (její právní předchůdkyni) vznikl nárok na uspokojení ze zástavy“; že „zástavní smlouvy byly uzavřeny písemně a katastrální úřad rozhodl o vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, v obou zástavních smlouvách jsou označeny zástavní věřitelka (A. P. a.s.) a zástavní dlužnice (I.–A. s.r.o.), je v nich specifikována zajištěná pohledávka a je náležitě označen předmět zástavy“; že „v době uzavření zástavních smluv byla zástavní dlužnice v katastru zapsána jako vlastnice předmětu zástavy, a proto také došlo ke vkladu zástavního práva do katastru“; že, „vycházela-li zástavní věřitelka z údajů v katastru nemovitostí, byla v dobré víře, že zástavní dlužnice je vlastnicí nemovitostí“; že „i když byl ve vztahu k předmětu zástavy uplatněn restituční nárok, přičemž pozemkový úřad dne 23.6.1999 rozhodl, že oprávněné osoby K. F. a S. N. jsou vlastníky m.j. pozemku č. 573/38 (z toho pozemku byla oddělena geometrickým plánem ze dne 26.11.1993 stavební parcela č. 3455, dalším geometrickým plánem parcela č. 573/42), nemohou tyto skutečnosti vést k závěru o neplatnosti zástavní smlouvy“; že „nelze považovat za chybu v postupu zástavní věřitelky, pokud neověřila, zda ve vztahu k předmětu zástavy není uplatněn restituční nárok“; že „po zástavní věřitelce nelze spravedlivě požadovat, aby do všech podrobností zkoumala okolnosti nabytí vlastnického práva k zástavě ze strany zástavní dlužnice, aby podrobně zkoumala nabývací titul“; že „nelze navíc přehlédnout, že v daném případě došlo ke zpochybnění vlastnického práva zástavní dlužnice až dodatečně, navíc z iniciativy třetích osob, se kterými nebyla v právním vztahu ani zástavní dlužnice, ani zástavní věřitelka“; že, „jsou-li zástavní smlouvy platné, nelze rozhodnout o tom, že jimi zřízená zástavní práva neexistují“; že „ve vztahu k návrhu žalobkyně pak lze shrnout, že v době probíhajícího konkurzního řízení činila výše její pohledávky 33.227.837,22 Kč, v rámci konkurzního řízení byla uspokojena výše 2.170.019,60 Kč a 579.806,- Kč, a proto, domáhá-li se žalobkyně vydání rozsudku za účelem uspokojení pohledávky ve výši 1.000.000,- Kč s 25,5% úrokem z prodlení, je její požadavek oprávněný“; že „úrok v uvedené sazbě byl dohodnut v úvěrových smlouvách, takže soudu nic nebrání v jeho přiznání“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6.2.2007, č. j. 19 Co 845/2006-208, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 19.342,- Kč k rukám jejího zástupce. Dospěl k závěru, že „i když je třeba považovat za neplatnou již smlouvu z 6.3.1992 (kterou žalovaný získal pozemky se svou tehdejší manželkou do svého vlastnictví), nic nebránilo tomu, aby k nim bylo zřízeno pro právní předchůdkyni žalobkyně zástavní právo“; že „i když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že zástavní právo k nemovitosti – bylo-li podle této smlouvy vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí – nevzniklo (nemohlo vzniknout)“; že, „přestože je zástavní smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. vyplývá, že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, přičemž v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře“; že „okresní soud správně dospěl k závěru, že, byla-li v době uzavření zástavních smluv zástavní dlužnice zapsána v katastru nemovitostí jako jejich vlastnice, je třeba na dobrou víru zástavní věřitelky usoudit“; že „dobrá víra, s níž zástavní věřitelka do zástavy nemovitosti přijímala, nebyla v průběhu prvostupňového řízení nijak zpochybněna“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že „žalobkyni ničeho nedlužil a nebyl to on, kdo by dával uvedené pozemky do zástavy, a to v době, kdy na nemovitostech vázl restituční nárok“; že „uzavřel dne 22.10.2003 s prodávajícím panem J. F., V. F. a S. N. kupní smlouvu, která byla vložena do katastru nemovitostí pod č. j. V-4595/2003-610, s právními účinky vkladu dnem 23.10.2003“; že „tím získal do svého vlastnictví st.p.č. 3455, p.č. 573/38, p.č. 573/41 a p.č. 573/42, vše v k.ú. V., obec V.“; že „prodávající získali uvedené nemovitosti na základě rozhodnutí pozemkového úřadu T. ze dne 23.6.1999, č. j. POZ/244/92-Re-D., a rozhodnutí o dědictví ze dne 26.7.2001, č.j. 18 D-1397/2000“; že „Okresní úřad T. vydal uvedené rozhodnutí když rozhodoval o vlastnictví oprávněných osob dle §9 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, k nemovitostem v k.ú. V. a rozhodl, že oprávněnými osobami jsou K. F., právní předchůdkyně prodávajících, a S. N., prodávající, a to každý ideální ½ “; že, „došlo-li k tomu, že město V. v rozporu se zákonem prodalo restituční pozemek p.č. 573/38 v k.ú. V. dne 6.3.1992 jiným vlastníkům a tito dne 4.5.1994 dalším, v tomto případě I.-A., s. s.r.o., jde ze zákona o neplatné právní úkony a neplatné kupní smlouvy“; že „na tyto je potřebné nahlížet tak, jako by neexistovaly“; že „došlo-li v tomto případě k zástavě pozemku ze strany neexistujícího vlastníka, je zřejmé, že zástava nemůže být platná“; že „je mu zřejmé, že podle ustálené judikatury soudů ustanovení §151d odst. 1 obč.zák. dopadá i na případy vzniku zástavního práva k nemovitosti, pokud jednal právní nástupce původních kupujících při uzavírání zástavní smlouvy v dobré víře a nešlo zde o neplatnost ze zákona“; že „to se však soudům nepodařilo prokázat“; že „v projednávané věci vyplynulo, že za uvedené situace neposkytoval zajištění dobré víry zástavní věřitelky titul pro zřízení zástavního práva, osvědčený pouze výpisem z listu vlastnictví“; že „tedy zástavní věřitelka neučinila vše pro ochranu své investice“; že „chtěla-li zástavní věřitelka uzavřít se zástavní dlužnicí zástavní smlouvu na předmětné pozemky, nemohl jí k tomu stačit jako doklad list vlastnictví, ale měla si zjistit, jak dopadl restituční nárok, tedy rozhodnutí oprávněné osoby“; že „pokud tak neučinila, nejednala v dobré víře a s péčí řádného hospodáře“. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně k dovolání žalovaného uvedla, že „právní otázka, kterou odvolací soud řešil, byla již vyřešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu“; že „skutečnost, že kupní smlouvy, na jejichž základě zástavní dlužník nabyl nemovitosti, jsou absolutně neplatné, žalobkyně nerozporovala, neboť pro posouzení předmětné věci je tato otázka naprosto nerozhodná“; že „zástavní právo na základě zástavních smluv platně a účinně vzniklo, když A. P., a.s. při zřízení zástavních práv jednala v dobré víře, že dlužnice je oprávněna nemovitosti zastavit a zároveň, s ohledem na skutečnost, že zástavou je v tomto případě nemovitost, došlo k odevzdání věci, protože odevzdáním věci se v tomto případě rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitostí ve prospěch zástavní věřitelky (A. P., a.s.)“. Navrhla, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalovaný v dovolání namítá, že, „došlo-li k tomu, že město Vrchlabí v rozporu se zákonem prodalo restituční pozemek p.č. 573/38 v k.ú. Vrchlabí dne 6.3.1992 jiným vlastníkům a tito dne 4.5.1994 dalším, v tomto případě I.-A., s. s.r.o., jde ze zákona o neplatné právní úkony a neplatné kupní smlouvy“; že „na tyto je potřebné nahlížet tak, jako by neexistovaly“; že „došlo-li v tomto případě k zástavě pozemku ze strany neexistujícího vlastníka je zřejmé, že zástava nemůže být platná“; že „zástavní věřitelka nejednala v dobré víře a s péčí řádného hospodáře“.
Otázku, zda předmětné nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem zřízeným podle zástavních smluv ze dne 9.8.1994 a 30.1.1995, je třeba i v současné době posuzovat – s ohledem na dobu, kdy vzniklo (mělo vzniknout) sporné zástavní právo - především podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb. a č. 267/1994 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení §151b odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení §151b odst. 4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení §151b odst. 2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení §151d odst. 1 obč. zák., dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
Z výše citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že k uzavření zástavní smlouvy je zapotřebí, aby její účastníci (tj. zástavní věřitel a zástavce) v ní určili (jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo zabezpečuje (zajišťuje). Zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy, popřípadě ten, kdo má podle zákona k zástavě jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy; dává-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, může tak učinit, avšak jen se souhlasem vlastníka, popřípadě osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§39 obč. zák.).
I když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že zástavní právo k nemovitosti - bylo-li podle této smlouvy vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. vyplývá, že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, přičemž v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Za podmínek uvedených v ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. vzniká na základě smlouvy zástavní právo bez ohledu na to, zda zástavou je movitá věc nebo nemovitost. Odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 48, ročník 2000; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2001 sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 1, ročník 2002; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 2074/2003).
Zástavní věřitel je z pohledu ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. - obecně vzato - v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, tehdy, jestliže má důvod být přesvědčen o tom, že zástavce má právní titul, který mu umožňuje věc zastavit, tedy že zástavce je vlastníkem zástavy nebo že k ní má podle zákona jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy. Otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Vždy je třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, popřípadě že má k zástavě jiné právo, které mu ji umožňuje zastavit. Ve svých důsledcích pak jde o posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává (zástavní smlouvou) věc do zástavy. Nepodaří-li se náležitě objasnit všechny okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o dobré víře zástavního věřitele pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (srov. §151d odst. 1 větu druhou obč. zák.)[srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 169, ročník 2004].
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemůže mít, z hlediska shora citovaných námitek uplatněných dovolatelem, zásadní význam, neboť je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Zbývající námitky dovolatele již nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., případně podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování nebo že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč (srov. ustanovení §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 5.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně advokát JUDr. P. V. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 1.007,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni náklady v celkové výši 6.307,- Kč nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2009
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu