ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.3854.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 3854/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva obrany, proti žalovanému P. K., o 11.838,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 10 C 106/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. března 2008 č.j. 14 Co 93/2008-10, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 11.838,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný (v té době voják základní služby) uznal svou odpovědnost za ztrátu výstrojního materiálu a uzavřel se žalobkyní celkem tři „dohody o náhradě škody a jejich úhradě“. V dohodě ze dne 8.4.1999 uznal částku 1.865,- Kč, v dohodě ze dne 12.7.1999 uznal částku 5.249,- Kč a v dohodě ze dne 15.10.1999 uznal částku 7.361,- Kč. Žalovaný na výzvy žalobkyně uhradil pouze část dluhu, zbývající část dluhu ve výši 11.838,- Kč zůstala dosud neuhrazena.
Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 29.1.2008 č.j. 10 C 106/2007-4 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že po právní moci usnesení bude věc postoupena Ministerstvu obrany České republiky „jako služebnímu orgánu pravomocnému věc projednat a rozhodnout“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „podle §71 odst. 4 zák. č. 220/1999 Sb., ve spojení s §144 a násl. zák. č. 221/1999 Sb. je pro právní vztahy náhrady škody způsobené na majetku A. ČR vojákem základní služby vzniklé od 1.2.1999 stanovena pravomoc služebních orgánů k projednání a rozhodnutí věci“, že „u žalobce ke škodě došlo při kontrole výstrojního materiálu 8.4.1999, 12.7.1999 a 15.10.1999“, tedy „až po účinnosti zákona č. 220/1999 Sb.“, a že vzhledem k tomu není dána pravomoc soudu podle §7 odst. 1 o.s.ř. tuto věc projednat a rozhodnout.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28.3.2008 č.j. 14 Co 93/2008-10 usnesení soudu prvního stupně ve výrocích o zastavení řízení a o náhradě nákladů řízení potvrdil, v dalším jej změnil tak, že rozhodl, že „po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena ministru obrany jako služebnímu orgánu příslušnému stanovit, který ze služebních orgánů v dalším řízení věc projedná a rozhodne“. Odvolací soud vyslovil souhlas s tím, že vzhledem k ustanovení §101 odst. 2 zákona č. 220/1999 Sb. je nutno při projednávání uplatněných nároků, které vznikly před 1.12.1999, postupovat podle zákona č. 480/1992 Sb.. Zdůraznil ale, že ustanovení §10 zákona č. 480/1992 Sb. „řeší hmotněprávní podmínky posuzování odpovědnosti k náhradě škody a rozsahu této náhrady“, zatímco vlastní „projednání odpovědnosti vojáka a rozsahu náhrady škody se však řídí §56 odst. 1 zákona č. 220/1999 Sb., podle něhož o náhradě škody rozhodují služební orgány“. Závěr soudu prvního stupně je proto věcně správný.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že soud prvního stupně i odvolací soud „vycházely při formování svého právního názoru z chybného data účinnosti zák. č. 220/1999 Sb“., jestliže „namísto správného data“ účinnosti zákona č. 220/1999 Sb. a zákona č. 221/1999 Sb. dne 1.12.1999 „mylně aplikoval datum 1.2.1999“. Vzhledem k tomu soudy obou stupňů při svém rozhodování chybně „nevzaly v úvahu právní skutečnost, že dohody na částky 1.865,- Kč, 5.249,- Kč a 7.361,- Kč byly uzavřeny dne 8.4.1999, 12.7.1999 a 15.10.1999, tedy v době, kdy zákon č. 220/1999 Sb. nebyl ještě účinný“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesení obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V posuzované věci žalobkyně uplatnila žalobou podanou u Okresního soudu v Chebu dne 13.12.2007 nárok na náhradu škody za ztrátu svěřeného vojenského výstrojního materiálu, který žalovaný jako voják základní služby převzal „proti podpisu na výstrojím osvědčení dne 1.10.1998“. Svoji odpovědnost za škodu uznal a uzavřel se žalobkyní dne 8.4.1999, dne 12.7.1999 a dne 15.10.1999 písemné dohody o náhradě škody a jejich úhradě. Za tohoto stavu soud prvního stupně a soud odvolací řešily otázku, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku dána pravomoc soudu.
Podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Právní vztah, z něhož žalobkyně odvozuje svůj nárok, vyplývá ze služební povinnosti žalovaného včas nastoupit a vykonávat vojenskou činnou službu (včetně základní služby). Vzniká dnem nabytí právní moci odvodního rozhodnutí o schopnosti k vojenské činné službě [srov. §16 odst. 1 zákona č. 218/1999 Sb., o rozsahu branné povinnosti a o vojenských správních úřadech (branný zákon), po 1.1.2005 srov. obdobně §21 odst. 5 zákona č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon)]. Povolání k výkonu služební povinnosti se provádělo mocenským aktem - povolávacím rozkazem, a osoby, které byly povolány k vojenské činné službě (včetně základní vojenské služby) byly povinny povolání uposlechnout (srov. §23 odst. 3 a 4 zákona č. 218/1999 Sb.). Služební povinnost je tedy svojí povahou právním poměrem veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, v němž účastníci mají rovné postavení. Vzájemné vztahy účastníků služebního poměru se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva a ukládat povinnosti, jak jednoznačně vyplývá z ustanovení Čl. 9 odst. 2 písm. b) Listiny základních práv a svobod.
Právní poměry osob, které konají vojenskou činnou službu formou základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení v ozbrojených silách České republiky jsou upraveny i v současné době zákonem č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze (srov. §1 tohoto zákona). V těchto právních vztazích rozhodují služební orgány, kterými jsou prezident republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci (§2 odst. 1 cit. zákona). Pravomoc služebního funkcionáře jednat a rozhodovat v právních vztazích osob, které konají vojenskou činnou službu je přitom dána - jak z povahy věci plyne - i po skončení doby trvání vojenské činné služby propuštěním od útvaru a vydáním vojenského dokladu (§3 odst. 3 zákona č. 220/1999 Sb.).
Jelikož se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., tj. občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř., jen stanoví-li to zákon.
Odvolací soud vychází v projednávané věci ze zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze (srov. §1 cit. zákona), jež upravuje právní poměry osob, které konají vojenskou činnou službu formou základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení v ozbrojených silách Č. r V těchto právních vztazích – jak již uvedeno výše - rozhodují služební orgány, kterými jsou prezident republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci (§2 odst. 1 cit. zákona), přičemž jejich pravomoc je dána i po skončení doby trvání vojenské činné služby propuštěním od útvaru a vydáním vojenského dokladu (§3 odst. 3 cit. zákona).
Podle ustanovení §71 odst. 4 zákona č. 220/1999 Sb. při řízení o náhradě škody se použijí přiměřeně ustanovení o řízení ve věcech služebního poměru podle zvláštního zákona. Těmito ustanoveními jsou - jak rovněž vyplývá z poznámky pod čarou - ustanovení §144 a násl. zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. Uvedená ustanovení - kromě jiného - stanoví, že řízení ve věcech služebního poměru proběhne rovněž za účasti občana, jehož služební poměr vojáka zanikl (srov. §144 zákona č. 221/1999 Sb.), že proběhne i tehdy, když služební poměr vojáka zanikl (srov. §158 zákona č. 221/1999 Sb.), a že návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu soudem je možno podat až po vyčerpání opravného prostředku podle §153, a to v době 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí (srov. §157 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., a rovněž §5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní).
Z uvedeného vyplývá, že pravomoc k projednání a rozhodnutí dané věci, která vyplývá z právních poměrů osob, které konají vojenskou činnou službu formou základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení v ozbrojených silách Č. r., na základě žaloby podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř., zákon po 1.12.1999 nesvěřuje soudu ani ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. Projednání a rozhodnutí o dané věci tedy brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), kterou nelze odstranit (§104 odst. 1 o.s.ř.).
S názorem dovolatelky, že, vzhledem k tomu, že uplatněné nároky vznikly před datem účinnosti zákona č. 220/1999 Sb., tento zákon „nelze aplikovat v tomto konkrétním případě“, není možno vyslovit souhlas, neboť nerozlišuje mezi procesní a hmotněprávní stránkou věci.
Pro posouzení věci z tohoto hlediska je třeba na jedné straně uvažovat procesní úpravu postupu služebních orgánů v rámci řízení ve věcech vyplývajících z právních poměrů osob, které konají vojenskou činnou službu formou základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení (jak o ní byl podán výklad výše), která doznala po 1.12.1999 podstatné změny, kde přechodná ustanovení neumožňují procesní postup podle dříve platné zrušené právní úpravy. Na druhé straně je však třeba od této procesněprávní úpravy odlišovat hmotněprávní úpravu odpovědnosti za škodu osob, které konají vojenskou činnou službu formou základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení. Zákon č. 220/1999 Sb. v části páté pod marginální rubrikou „Odpovědnost za škodu a náhrada škody“ obsahuje v ustanovení §46 a násl. též hmotněprávní ustanovení upravující předpoklady obecné a zvláštní odpovědnosti vojáka za škodu způsobenou státu. Protože se však žalobkyně v posuzované věci domáhá nároků. které vznikly před účinností tohoto zákona, je třeba podle výslovného přechodného ustanovení §101 odst. 2 zákona č. 220/1999 Sb. i v současné době posuzovat tyto nároky na náhradu škody vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 480/1992 Sb., o hmotném zabezpečení vojáků a žáků škol ozbrojených sil a jejich odpovědnosti za škodu.
Protože usnesení odvolacího soudu je správné, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. listopadu 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu