ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.393.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 393/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce JUDr. R. F., proti žalované České republice – Finančnímu ředitelství v B., o zařazení do platové třídy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 113/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. července 2007 č.j. 15 Co 156/2006-55, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby mu žalovaný od 1.1.2004 přiznal „podle jeho skutečně vykonávané nejnáročnější práce 11. platovou třídu“. Žalobu odůvodnil tím, že mu byl dne 1.1.2004 předán „Platový výměr“, na základě kterého byl zařazen do 10. platové třídy a 10. platového stupně, podle pracovní náplně je však s účinností od 1.1.2004 povinen plnit úkoly „dle přílohy Katalog prací 2. část. 2.10.1. Referent státní správy a samosprávy“, kupříkladu je zde uvedeno, že „pracovník v 11. platové třídě provádí zastupování veřejných zájmů v soudních sporech“. Jestliže při výkonu své funkce exekutora tuto činnost „běžně dělá na základě pověření ředitele FÚ a pracovní náplně“, a patří-li tato práce do 11. platové třídy, potom mu také tato platová třída „přináleží“. Ačkoli v tomto směru podal dne 16.2.2004 stížnost, k nápravě nedošlo.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 13.12.2005 č.j. 53 C 113/2004-37 žalobu zamítl a rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Dospěl k závěru, že z popisu činnosti vykonávané funkce žalobce vyplývá, že „zajišťuje veškerou agendu, týkající se exekucí“, a že tedy jeho pracovní náplň a rozsah činností odpovídá 10. platové třídě. Uvedl-li žalobce, že se „zúčastňuje v trestním řízení“, a že „pouze vyhledává podklady nebo dává podklady k trestnímu řízení“, či podněty ke konkurznímu řízení, pak nelze tuto činnost chápat jako činnost zařazenou do 11. platové třídy. Podle charakteristiky činností zařazených do 11. platové třídy by totiž musel vykonávat „komplexní právní činnosti v jednotlivých oborech územní státní správy nebo činností územních samosprávných celků vč. zastupování veřejných zájmů v soudních sporech“; tuto skutečnost však žalobce podle názoru soudu prvního stupně žádným způsobem nedoložil.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3.7.2007 č.j. 15 Co 156/2006-55 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje předpoklady pro zařazení do 11. platové třídy, neboť z jeho pracovní smlouvy i z pracovní náplně vyplývá, že „vykonává pouze část činnosti oddělení daňové správy, a to konkrétně týkající se části vymáhací“. Aby mohl být zařazen do 11. platové třídy, muselo by v jeho případě jít „o výkon komplexních právních činností v jednotlivých oborech územní státní správy, konkrétně a komplexně práce všech částí daného celku“. Jak dále odvolací soud dovodil, je tímto celkem v projednávané věci práce celého oddělení daňové správy, neboť kromě agendy vymáhací tvoří oddělení daňové správy činnost oddělení registračního a evidence daní a oddělení vyměřovacího. Odvolací soud zdůraznil, že ani „splnění kvalifikačních předpokladů vyšší kategorie samo o sobě není předpokladem pro zařazení do vyšší platové třídy, neboť dosažené vzdělání, které předpokládá ta která platová třída (pro 10. platovou třídu katalog prací stanoví vzdělání v bakalářském studijním programu), je vzděláním minimálním pro splnění kvalifikačního předpokladu“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které spatřuje zejména „v nesprávném výkladu Daného celku a obsahu prováděných prací“. Namítá, že „oblast vymáhání v sobě zahrnuje všechny oblasti daňové správy a nikoliv jen oblast exekucí“, a, na rozdíl od soudu odvolacího, je toho názoru, že „daným celkem (komplexních prací zařazených do 11.platové třídy) není pouze oddělení daňové správy, ale celý komplex daňové správy“, a dovozuje, že „práce exekutora v sobě zahrnuje všechny oblasti daného celku vymezeného příkladem práce v katalogu bod 11.2., někde jen okrajově, ale včetně zastupování veřejných zájmů v soudních sporech“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Projednávanou právní věc soudy posuzovaly – vzhledem k období, které je předmětem sporu – podle nařízení vlády č. 469/2002 Sb., kterým se stanoví katalog prací a kvalifikační předpoklady a kterým se mění nařízení vlády o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, se změnami a doplňky provedenými nařízením vlády č. 331/2003 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 469/2002 Sb., kterým se stanoví katalog prací a kvalifikační předpoklady a kterým se mění nařízení vlády o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě (dále jen „nařízení vlády“). Přihlížejíce zejména k ustanovení §2 písm. c) nařízení vlády, zabývaly se tím, pod který z příkladů prací uvedených v katalogu prací (který je přílohou nařízení vlády) přísluší zařadit činnost vykonávanou žalobcem. V tomto rámci řešily, zda působení žalobce ve „státní správě a samosprávě 2.10“ jako „referenta státní správy a samosprávy 2.10.1“ lze zařadit do 11. platové třídy (2. Výkon komplexních právních činností v jednotlivých oborech územní státní správy nebo činnosti územních samosprávných celků včetně zastupování veřejných zájmů v soudních sporech), nebo zda je správné zařazení do 10. platové třídy (1. Provádění dražeb movitých věcí a nemovitostí), když pro úplnost lze uvést zařazení do 9. platové třídy (4. Komplexní zajišťování výkonu mobilárních exekucí u daňových dlužníků včetně oceňovací činnosti).
Žalobce v dovolání zpochybňuje závěr obou soudů, že jím vykonávaná práce neodůvodňuje zařazení do 11. platové třídy. V dovolání sice uvádí, že napadené rozhodnutí „vychází z nesprávného právního názoru“, tedy, že „spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem (nenamítá, že odvolací soud aplikoval nesprávný právní předpis), ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními (zejména se skutkovým závěrem o povaze jím vykonávané práce, že „v projednávané věci by muselo jít o výkon komplexních právních činností v jednotlivých oborech územní státní správy, konkrétně a komplexně práce všech částí daného celku“, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou námitek žalobce je nesouhlas se skutkovými závěry, ke kterým odvolací soud dospěl v souladu s použitými právními předpisy, tedy, že žalobce „vykonává pouze část činnosti oddělení daňové správy“, konkrétně „část vymáhací“; v dovolání tak naopak předestírá o povaze jím vykonávané činnosti skutkové závěry vlastní (když je zejména přesvědčen, že jeho náplň práce zahrnuje „celý komplex daňové správy a práce exekutora v sobě zahrnuje všechny oblasti daného celku vymezeného příkladem práce v katalogu bod 11.2“, a že – oproti názoru odvolacího soudu - právě „oblast vymáhání v sobě zahrnuje všechny oblasti daňové správy“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech o obsahu a rozsahu jím vykonávané práce buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Protože námitky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. února 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu