ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.4159.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4159/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po O. P., za účasti 1) Ing. O. F., zastoupené advokátem, 2) J. Š., zastoupené Ing. R. Š., a Ing. R. Š., zastoupené advokátkou, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 87 D 128/2004, o dovolání J. Š. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2006, č.j. 18 Co 96/2006-471, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po O. P., zemřelé dne 16. ledna 2002 (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením vydaným Okresním soudem ve Znojmě dne 5.2.2002, č.j. 13 D 202/2002-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byl pověřen JUDr. J. F., notář ve Z. (§38 o.s.ř.).
Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 14.11.2002, č.j. 13 D 202/2002-44, určil obecnou cenu majetku zůstavitelky částkou 653 930,90 Kč, výši dluhů zůstavitelky částkou 0,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 653 930,90 Kč.
K odvolání Ing. O. F. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25.7.2003, č.j. 18 Co 12/2003-124, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vycházel ze závěru, že „vzhledem k tomu, že po podání odvolání bylo soudu prvního stupně doručeno podání Pozemkového fondu ČR, z něhož je zřejmé, že zůstavitelka jako oprávněná osoba, měla ještě za svého života nárok na náhradu za nevydané pozemky ve výši 48.594,87 Kč, která dosud nebyla považována za součást dědictví, bude třeba doplnit soupis aktiv dědictví, což nelze učinit v odvolacím řízení“.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15.1.2004, č.j. 18 Nc 7/2003-162, přikázal věc k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Brně.
Provedením dalších úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byl pověřen JUDr. J. F., notář v B.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 22.12.2005, č.j. 87 D 128/2004-439, určil obecnou cenu majetku zůstavitelky částkou 786.612,45 Kč, výši dluhů zůstavitelky částkou 0,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 786.612,45 Kč (výrok I.); potvrdil, že celé dědictví po zůstavitelce, sestávající z věcí a jiných majetkových hodnot v usnesení popsaných, nabyla J. Š. (výrok II.); uložil J. Š. povinnost zaplatit notáři JUDr. J. F. na odměně a náhradě jeho hotových výdajů částku 8.401,- Kč (výrok III.) a notáři JUDr. J. F. na odměně a náhradě jeho hotových výdajů částku 7.415,- Kč (výrok IV.); uložil J. Š. a Ing. O. F. povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení rovným dílem České republice, na účet Městského soudu v Brně, 22.472,50 Kč (výrok V.); rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.). Uvedl, že „na dědický podíl pozůstalé dcery O. F. byl proveden zápočet“; že „započten byl majetkový prospěch, který přesahuje obvyklé darování za života, a to dar nájemního domu v k.ú. V., obec B. a pozemků p.č. 489 a 490 v k.ú. V., obec B.“; že „hodnota tohoto daru ke dni darování, tj 24.7.1992, činila, po odpočtu věcného břemene, 3.950.400,- Kč“; že „tímto darováním by byl jeden z dědiců velmi zvýhodněn proti druhému, neboť darování nemovitosti je darováním zřejmě méně obvyklým“; že „k obvyklé ceně majetku zůstavitelky ve výši 786 612,45 Kč připočetl cenu výše uvedeného daru 3 950 400,- Kč a získal tak kolační podstatu v hodnotě 4 737 012,45 Kč“; že „z této pak byly stanoveny podíly jednotlivých dědiců ve výši tři čtvrtiny pro pozůstalou dceru Ing. O. F. a jednu čtvrtinu pro pozůstalou nezletilou pravnučku J. Š.“; že „po odečtení daru z podílu pozůstalé dcery Ing. O. F. bylo zjištěno, že hodnota tohoto daru přesahuje hodnotu jejího podílu“, a že „proto určil, že veškerý, v tomto řízení zjištěný, majetek po zůstavitelce nabývá pozůstalá nezletilá pravnučka J. Š.“.
K odvolání Ing. O. F. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14.12.2006, č.j. 18 Co 96/2006-471, usnesení soudu prvního stupně v odvolání napadeném výroku II. změnil tak, že „potvrzuje, že dědictví sestávající z věcí a práv uvedených ve výroku II. usnesení soudu prvního stupně nabývají Ing. O. F., ke ¾, a J. Š., k ¼“; současně změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že „stanovenou odměnu a náhradu hotových výdajů notáře JUDr. J. F., včetně daně z přidané hodnoty, jsou povinny zaplatit tomuto notáři Ing. O. F. částkou 6.301,- Kč a J. Š. částkou 2.100,- Kč“, ve výroku IV. tak, že „stanovenou odměnu a náhradu hotových výdajů notáře JUDr. J. F., včetně daně z přidané hodnoty, jsou povinny tomuto notáři zaplatit Ing. O. F. částkou 5.561,- Kč a J. Š. částkou 1.854,- Kč“, a ve výroku V. tak, že „z přiznané náhrady nákladů ve výši 22.472,50 Kč jsou povinny zaplatit České republice, na účet Městského soudu v Brně, Ing. O. F. 16.854,50 Kč a J. Š. 5.618,- Kč“; ve výroku VI. usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že „rodina Ing. O. F. žila se zůstavitelkou v jednom bytě, Ing. O. F. se starala i o záležitosti zůstavitelky, včetně restituce domu, a o údržbu tohoto domu ještě před tím, než jí byl zůstavitelkou darován“; že „přehlédnout nelze ani skutečnost, že darovaný dům vyžadoval značné investice, že se v něm nacházejí byty s regulovaným nájemným a že byl při darování zatížen věcným břemenem bydlení dárkyně (2 pokoje a kuchyně v I. poschodí) a jejího syna Ing. I. P.), včetně užívání stavební plochy a zahrady, u každého s právem na jednu třetinu úrody“; že „na druhé straně, s rodinou své vnučky R. Š., se zůstavitelka v době, kdy došlo k darování nemovitostí Ing. F., stýkala jen příležitostně a tato rodina se na péči o předmětné nemovitosti nijak nepodílela“; že „Ing. O. F. nebyla darováním nemovitosti za života zůstavitelky neodůvodněně zvýhodněna oproti dědičce J. Š., a proto jí nelze tento dar započítat na dědický podíl“; že „za situace, kdy O. F. byla zůstavitelkou povolána za dědičku veškerého majetku a J. Š. se dovolala relativní neplatnosti závěti jako neopomenutelná dědička, činí dědický podíl J. Š. ¼ a dědický podíl Ing. O. F. ¾ z celého dědictví“; že „J. Š. je sice nezletilá, ale její dědický podíl je ve smyslu §473 odst. 2 občanského zákoníku stejný jako dědický podíl její matky R. Š., vnučky zůstavitelky, která nedědí proto, že byla zůstavitelkou vyděděna“; že „R. Š. je zletilá, podle §479 obč.zák. by proto měla nárok na polovinu svého dědického podílu ze zákona, tedy polovinu z poloviny dědictví, když by podle §473 obč.zák. ze zákona v první dědické skupině dědily Ing. O. F. a R. Š. (jediná dcera předemřelého syna zůstavitelky Ing. I. P.) rovným dílem“; že „v závislosti na změně podílů obou dědiček oproti rozhodnutí soudu prvního stupně bylo třeba změnit usnesení soudu prvního stupně také ve výrocích o náhradě nákladů řízení dvěma notářům, kteří byli postupně podle §38 o.s.ř. pověřeni provedením úkonů v tomto řízení o dědictví, a o náhradě nákladů řízení státu“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala J. Š. dovolání. Namítá, že „odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze zcela chybně interpretovaného zákonného ustanovení §484 občanského zákoníku“; že „§484 občanského zákoníku nikde neuvádí, že dědic ze zákona musí být proti závětnímu dědici neodůvodněně zvýhodněn za života zůstavitele“; že „závětní dědička obdržela dar ve velké – mnohonásobně přesahující dědickou podstatu – hodnotě“; že „jestliže jen podle úředního odhadu měl nájemní dům hodnotu řádově 3,5 milionu Kč, byla již v době daru tržní hodnota nemovitosti podstatně vyšší a ještě mnohonásobně vyšší je k datu úmrtí zůstavitelky“; že „za této situace považuje zvýhodnění obdarované závětní dědičky za nesporné, stejně jako soud, který ve věci rozhodoval v I. stupni“; že „toto zvýhodnění nastalo jak v době poskytnutí daru závětní dědičce, tak v době úmrtí zůstavitelky a trvá dodnes“; že „pokud soud chce opírat důvodnost zvýhodnění obdarovaného závětního dědice o zcela subjektivní a irelevantní skutečnost spočívající v podstatě v tom, že se zůstavitelka stýkala s rodinou své vnučky sporadicky, pak se jedná o hodnocení subjektivní a napadnutelné“; že „navíc uvedené tvrzení pravdivé není, neboť je postaveno na výpovědi účastnice Ing. O. F., aniž soud provedl důkazy, které by takové tvrzení buď potvrdily nebo vyvrátily“; že „jsou jimi svědecké výpovědi členů rodiny, jakož i rodinné fotografie“; že „tyto důkazy nebyly u soudů obou stupňů dříve navrhovány, neboť účastnice řízení – nezl. J. Š. – měla (a dosud má) za to, že tyto skutečnosti nemají žádný vliv na to, zda byla či nebyla znevýhodněna při poskytnutí daru za života zůstavitelky závětní dědičce“. Navrhla, aby Nejvyšší soud ČR napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby „s ohledem na důvodné podezření o možné zaujatosti soudu“ Nejvyšší soud ČR nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný senát krajského soudu.
Ve vyjádření k dovolání Ing. O. F. uvedla, že „odvolací soud správně konstatoval, že v jejím případě se jednalo o jediný dar za života zůstavitelky, že k darování došlo především proto, že vyřizovala restituci majetku, že se fakticky jako jediná starala o údržbu nemovitostí od okamžiku jejich vydání a především, že do těchto nemovitostí, jak před darováním, tak poté, investovala nejen vlastní práci, ale také vlastní finanční prostředky, a brala si také půjčku na údržbu a rekonstrukci nemovitostí“. Navrhla, aby Nejvyšší soud ČR dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že zůstavitelka byla vdova a měla tři děti – dceru Ing. O. F. a syny P. P. a I. P. Oba synové předemřeli, přičemž P. P. byl svobodný, bezdětný a I. P. měl jednu dceru Ing. R. Š. (vnučku zůstavitelky), ta pak má jednu dceru J. Š. (pravnučku zůstavitelky). Zůstavitelka v závěti ze dne 19.12.2001 ustanovila „svojí univerzální dědičkou svoji dceru O. F.“ a současně uvedla, že „využívá par. 496a bod 1 b) a zbavuje dědických práv R. Š., dceru po svém zemřelém synovi I. P.“.
Podle ustanovení §483 obč.zák., nedojde-li k dohodě, soud potvrdí nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno.
Podle ustanovení §484 obč.zák. soud potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů. Při dědění ze zákona se dědici na jeho podíl započte to, co za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, pokud nejde o obvyklá darování; jde-li o dědice uvedeného v ustanovení §473 odst. 2 obč.zák., započte se kromě toho i to, co od zůstavitele bezplatně obdržel dědicův předek. Při dědění ze závěti je třeba toto započtení provést, jestliže k němu dal zůstavitel příkaz anebo jestliže by jinak obdarovaný dědic byl proti dědici uvedenému v ustanovení §479 obč.zák. neodůvodněně zvýhodněn.
Neuzavřou-li dědici dohodu o vypořádání dědictví, zákon nepřipouští, aby vypořádání dědictví provedl soud autoritativním rozhodnutím. V usnesení o dědictví soud v tomto případě potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů (tj. procentem nebo zlomkem) tak, jak vyplývají z dědění ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů [srov. též §175q odst. 1 písm. d) o.s.ř.]; je-li dědický podíl některého dědice modifikován v důsledku zápočtů (§484 věta druhá a třetí obč.zák.), je třeba to v usnesení vyjádřit a potvrdit nabytí dědictví podle takto upravených dědických podílů.
Předmětem zápočtu daru může být jen to, co bylo dědici zůstavitelem darováno nad rámec obvyklých darů odpovídajících majetkovým poměrům zůstavitele. Při dědění ze zákona se započtení daru na dědický podíl provádí vždy a u všech dědiců bez rozdílu. Naproti tomu při dědění ze závěti přichází započtení daru v úvahu jen tehdy, přikázal-li to zůstavitel v závěti nebo, nebyl-li takový příkaz v závěti dán, byl-li by obdarovaný dědic, v porovnání s potomkem zůstavitele – neopomenutelným dědicem (§479 obč.zák.), neodůvodněně zvýhodněn.
J. Š. v dovolání – jak výše uvedeno - především namítá, že „odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze zcela chybně interpretovaného zákonného ustanovení §484 občanského zákoníku“, přičemž z dalšího obsahu dovolání je zřejmé, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud vyložil termín „neodůvodněně zvýhodněn“, obsažený v poslední větě ustanovení §484 obč.zák.
Výklad ustanovení §484 poslední věty obč.zák., z hlediska otázky odůvodněnosti zvýhodnění obdarovaného dědice oproti dědici uvedenému v ustanovení §479 obč.zák., vychází z premisy, že toto zákonné ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda obdarovaný dědic byl oproti dědici uvedenému v ustanovení §479 obč.zák. neodůvodněně zvýhodněn, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V občanském zákoníku ani v jiném předpise není pojem „neodůvodněného zvýhodnění“ definován, přičemž na jeho vymezení závisí závěr soudu o tom, zda při dědění ze závěti a při absenci pokynu zůstavitele k započtení má být obdarovanému dědici započítán na dědický podíl dar, který od zůstavitele obdržel. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; obecně však platí, že soud má při zkoumání „odůvodněnosti“, resp. „neodůvodněnosti“ zvýhodnění obdarovaného dědice přihlédnout zejména k důvodům, které zůstavitele vedly k poskytnutí předmětného daru, k důsledkům, které darování pro obdarovaného dědice mělo, k dalším okolnostem, jež darování „podmiňovaly“, či provázely, k míře (kvantitě) zvýhodnění apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby závěr o „odůvodněnosti“, resp. o „neodůvodněnosti“ zvýhodnění obdarovaného dědice korespondoval s představou zůstavitele o přechodu jeho majetku na dědice i se zákonem požadovanou ochranou neopominutelných dědiců (§479 obč.zák.) před nespravedlivým znevýhodněním.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud v posuzovaném případě při aplikaci i interpretaci ustanovení §484 obč.zák. výše popsaným způsobem postupoval. Při hodnocení, zda Ing. O. F. nebyla darem předmětných nemovitostí neodůvodněně zvýhodněna oproti J. Š. přihlédl zejména k tomu, že „rodina Ing. O. F. žila se zůstavitelkou v jednom bytě, Ing. O. F. se starala i o záležitosti zůstavitelky, včetně restituce domu, a o údržbu tohoto domu ještě před tím, než jí byl zůstavitelkou darován“; že „darovaný dům vyžadoval značné investice, že se v něm nacházejí byty s regulovaným nájemným a že byl při darování zatížen věcným břemenem bydlení dárkyně (2 pokoje a kuchyně v I. poschodí) a jejího syna Ing. I. P., včetně užívání stavební plochy a zahrady, u každého s právem na jednu třetinu úrody“; že „na druhé straně, s rodinou své vnučky R. Š., se zůstavitelka v době, kdy došlo k darování nemovitostí Ing. F., stýkala jen příležitostně a tato rodina se na péči o předmětné nemovitosti nijak nepodílela“. Odvolací soud tak relativně neurčitou hypotézu uvedenou v ustanovení §484 obč.zák. správně a úplně vymezil [z širokého předem neomezeného okruhu okolností při zkoumání „odůvodněnosti zvýhodnění“ obdarovaného dědice přihlédl k důvodům, které zůstavitelku vedly k poskytnutí předmětného daru Ing. O. F., k důsledkům, které darování pro jmenovanou mělo, k okolnostem, jež darování „podmiňovaly“ a provázely, i k míře (kvantitě) zvýhodnění] a takto vymezená hlediska pak také správně vyhodnotil.
J. Š. – jak výše uvedeno – v dovolání zpochybňuje i skutkové závěry, o které odvolací soud své usnesení opřel.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v daném případě) podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové závěry odvolacího soudu, jejichž nesprávnost J. Š. – jak výše uvedeno - v dovolání namítá, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Odvolací soud – jak shora citováno - vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil. Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, mají uvedené závěry oporu v provedeném dokazování.
Na místě je dodat, že z obsahu spisu nevyplývají jakékoli skutečnosti zpochybňující nepodjatost členů senátu odvolacího soudu při projednávání a rozhodnutí dané věci (§14 odst. 1 o.s.ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů správné, a protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání J. Š. podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2009
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu