ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.4301.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 4301/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. K., proti žalované Základní škole N. B., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, o 213.416,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 202/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 20. května 2008, č.j. 35 Co 767/2005-111, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (poté, co vzala žalobu zčásti zpět a co řízení o části uplatněného nároku bylo vyloučeno k samostatnému řízení), aby jí žalovaná zaplatila náhradu mzdy za období od 12.2.2004 do 30.11.2004 ve výši 10.400,- Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že výpověď z pracovního poměru, kterou žalobkyně obdržela v roce 2002, byla pravomocným rozhodnutím soudu (vydaným v řízení vedeném u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 65/2002) určena neplatnou a že jí žalovaná poté ani neumožnila dále pokračovat v práci podle platné pracovní smlouvy, ani jí nevyplácela mzdu. Žalobkyni měl být vyplácen pravděpodobný výdělek 5.200,- Kč měsíčně ode dne nabytí právní moci rozsudku o určení neplatnosti výpovědi (od 12.2.2004), od žalované však obdržela v období od 12.2.2004 do 30.11.2004 pouze 6.336,- Kč za měsíc září, 6.336,- Kč za měsíc říjen a 22.331,- Kč za měsíc listopad.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 21.7.2005, č.j. 15 C 202/2004-54 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 600,- Kč. Poté, co zjistil, že pravomocným rozhodnutím soudu vydaném v řízení vedeném u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 65/2002 bylo určeno, že je neplatná výpověď z pracovního poměru, kterou žalobkyně obdržela dopisem ze dne 17.10.2001, soud prvního stupně dovodil, že nárok žalobkyně je třeba posoudit podle ustanovení §130 odst.1 zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že žalovaná - jak bylo dokazováním zjištěno - neměla pro žalobkyni po určené neplatnosti výpovědi práci, i kdyby se žalobkyně dožadovala přidělování práce, byla tu překážka v práci na straně zaměstnavatele a žalobkyně má právo na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku. Při stanovení výše náhrady mzdy vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobkyni byla vyplacena mzda za měsíce září, říjen a listopad 2004 ve výši 6.336,- Kč měsíčně a v měsíci listopadu též odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku, že v platovém výměru žalobkyně byl s účinností od 1.1.2004 stanoven plat 6.336,- Kč měsíčně a že žalobkyně neobdržela žádné plnění za období od 12.2.2004 do 31.8.2004; žalobkyni proto náleží za období od 12.2.2004 do 31.8.2004 náhrada ve výši 10.400,- Kč.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba účastníci; podáním ze dne 25.7.2006, které došlo odvolacímu soudu dne 28.7.2006, žalobkyně změnila žalobu tak, že požadovala na náhradě mzdy za období od 1.2.2002 do 12.2.2004 celkem 167.482,- Kč a za období od 13.2.2004 do 30.11.2004 celkem 35.534,- Kč a úroky z prodlení, které na výzvu soudu specifikovala v podání ze dne 20.2.2007.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 10.1.2007, č.j. 35 Co 767/2005-86 navrženou změnu žaloby připustil a rozsudkem ze dne 20.5.2008, č.j. 35 Co 767/2005-111 rozsudek soudu prvního stupně jednak potvrdil ve výroku o zaplacení částky 10.400,- Kč, jednak změnil tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni 148.333,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil, a že žalobu o zaplacení dalších 54.683,- Kč s úroky z prodlení zamítl; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit \"státu - České republice na účet Okresního soudu v České Lípě\" doplatek soudního poplatku ve výši 7.940,- Kč a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 4.846,- Kč. Po doplnění dokazování (dopisem žalobkyně ze dne 29.3.2002 adresovaným Okresnímu úřadu v Č. L. s podacím lístkem a mzdovým listem za rok 2002) dovodil, že žalobkyni byly dány dvě výpovědi z pracovního poměru, první ze dne 17.10.2001, jejíž neplatnost byla určena \"pravomocným rozsudkem soudu 13.2.2004\", a druhá ze dne 28.7.2004, doručená žalobkyni 4.8.2004, jež \"nebyla zpochybněna u soudu\" a podle níž proto pracovní poměr skončil dnem 30.11.2004. Žalobkyně má podle názoru odvolacího soudu nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce za dobu od 1.4.2002 do 30.9.2002 \"bez omezení\", neboť bylo prokázáno, že \"právní předchůdce žalované Okresní úřad v Č. L. se nejpozději od 1.4.2002 dozvěděl, že žalobkyně trvá na dalším zaměstnávání, jakož i za dobu od 1.10.2002 do 12.2.2004, když žalovaná \"nepožádala, aby za toto období byla náhrada mzdy žalobkyni přiměřeně snížena\" (žalobkyně byla evidována na úřadu práce). Protože ode dne 13.2.2004 bylo postaveno na jisto, že výpověď z pracovního poměru ze dne 17.10.2001 je neplatná a že pracovní poměr trvá, byla žalovaná povinna přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy; žalovaná však tuto povinnost nesplnila a je tedy povinna jí poskytnout náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst.1 zákoníku práce až do 30.11.2004, kdy pracovní poměr účastníků skončil. Při výpočtu náhrady mzdy za období od 1.4.2002 do 31.12.2003 odvolací soud dospěl k závěru, že průměrný výdělek žalobkyně činil 5.145,- Kč měsíčně a že od 1.1.2004 činil její pravděpodobný výdělek 6.336,- Kč; celkově činí náhrada mzdy 158.733,- Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu - s výjimkou výroku o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek - podala žalovaná dovolání. Namítá, že soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně na náhradu mzdy za dobu od 12.2.2004 do 30.11.2004 ve výši 10.400,- Kč podle ustanovení §130 odst.1 zákoníku práce a že odvolací soud \"po rozšíření uplatněného nároku na celkovou částku 213.416,- Kč\" vycházel z ustanovení §61 zákoníku práce, aniž by se zabýval věcně \"tím, zda žalobkyně oznámila žalované straně, že trvá na tom, aby žalovaná nadále žalobkyni zaměstnávala\", a tuto problematiku \"odbyl větou, která zní: Výše je uvedeno, že žalovaná, resp. její právní předchůdce Okresní úřad v Č. L. nejméně od 1.4.2002 věděl, že žalobkyně trvá na dalším zaměstnávání\". Žalovaná dále odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozsudek je nepřezkoumatelný (postrádá jakékoliv \"důkazní posouzení\", výrok rozsudku je \"nejasný\" a rozsudek obsahuje \"vadné poučení o dovolání\"), navíc jde \"v podstatě o rozsudek prvostupňový\", když \"podstatná část nároku byla uplatněna formou rozšíření žaloby až v odvolacím řízení\". Žalovaná dále dovozuje, že není pasivně věcně legitimována. Žalobkyně po ní totiž požaduje náhradu mzdy též za dobu, kdy žalovaná \"ještě neexistovala\" a kdy zaměstnavatelem žalobkyně byl Školský úřad v Č. L., a proto nárok žalobkyně za dobu před vznikem žalované měl podle ustanovení Čl. CXVII bodu 7 zákona č. 320/2002 Sb. směřovat vůči ČR - Ministerstvu financí. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů (s výjimkou výroku rozsudku odvolacího soudu o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek) zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. je mimo jiných hledisek založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně (diformně), takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, které nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §219a o.s.ř., popřípadě podle ustanovení §220 o.s.ř., a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998. sp. zn. 2 Cdon 931/97, které bylo uveřejněno pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, které bylo uveřejněno pod č. 7 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
V posuzovaném případě odvolací soud sice rozhodl též o změně rozsudku soudu prvního stupně podle §220 odst. 1 písm. b) o.s.ř., avšak z porovnání obsahu obou rozsudků vyplývá, že posoudil práva a povinnosti účastníků shodně jako soud prvního stupně (podle závěrů obou soudů má žalobkyně co do základu na požadovanou náhradu mzdy nárok, aniž by bylo významné, že soudy aplikovaly ohledně téhož nároku jiná zákonná ustanovení) a že ke změně rozsudku soudu prvního stupně přistoupil jen proto, že žalobkyně v odvolacím řízení změnila (se souhlasem odvolacího soudu) žalobu a požadovala plnění z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru za jiné (další) období. Protože soudy obou stupňů dospěly při vymezení práv a povinností účastníků ke shodným závěrům, je třeba rozsudek odvolacího soudu považovat - bez ohledu na formulaci výroku rozsudku - z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. za potvrzující rozsudek (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.2.1998, sp. zn. 2 Cdon 417/97, které bylo uveřejněno pod č. 140 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalovaná odvolacímu soudu v první řadě vytýká, že se \"nezabýval věcně tím, zda žalobkyně oznámila žalované straně, že trvá na tom, aby žalovaná nadále žalobkyni zaměstnávala\". Touto námitkou žalovaná právní posouzení věci odvolacím soudem nezpochybňuje; podstatou jejích výhrad je nesouhlas s tím, že odvolací soud z výsledků dokazování (zejména z dopisu žalobkyně ze dne 29.3.2002 adresovaného Okresnímu úřadu v Č. L. s podacím lístkem) dovodil, že žalovaná (její \"právní předchůdce Okresní úřad v Č. L.\") se \"nejpozději od 1.4.2002 dozvěděla, že žalobkyně trvá na dalším zaměstnávání\". Námitky, které nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nepředstavují - jak uvedeno výše - způsobilý podklad pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaná dále namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný a že \"jde v podstatě o rozsudek prvostupňový\". Ani tyto okolnosti nemohou vést - i kdyby opravdu snad byl rozsudek odvolacího soudu pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů nepřezkoumatelný a s přihlédnutím k tomu, že \"dvojinstančnost\" není obecnou zásadou občanského soudního řízení - k závěru o tom, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam a že by proti němu bylo dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Zásadní význam po právní stránce nemá rozsudek odvolacího soudu ani z hlediska posouzení pasivní věcné legitimace žalované. Poukazuje-li žalovaná v tomto směru na ustanovení Čl. CXVII bodu 7 zákona č. 320/2002 Sb., přehlíží při tom, že podle něho Ministerstvo financí uspokojuje nároky zaměstnanců okresních úřadů jen tehdy, jestliže jejich pracovněprávní vztahy nepřešly na příslušné územní samosprávné celky podle ustanovení Čl. CXVII bodu 2 zákona č. 320/2002 Sb. V projednávané věci je zřejmé, že po zániku okresních úřadů přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobkyně nejprve na Město N. B. a posléze na žalovanou, kterou Město B. zřídilo s účinností od 1.1.2003 jako svou příspěvkovou organizaci; ustanovení Čl. CXVII bodu 7 zákona č. 320/2002 Sb. se proto už z tohoto důvodu v projednávané věci nemůže uplatnit.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí (usnesení) odvolacího soudu nemá (nemůže mít) z pohledu v dovolání uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání žalované přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2009
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu