ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.4373.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4373/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. P., zastoupeného advokátem, proti žalované P. Š., o 19.783,10 Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 473/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2006, č. j. 21 Co 416/2006-205, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 20. 11. 2003, doručenou soudu prvního stupně dne 24. 11. 2003, domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu 19.783,10 Kč s úroky z prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež v žalobě specifikoval.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 5. 11. 2004, č. j. 15 C 473/2003-143, žalobu zamítl a žalobci uložil nahradit žalované náklady řízení ve výši 7.845,- Kč.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 8. 2005, č. j. 21 Co 267/2005-187, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že ve věci jednal a rozhodl, ačkoli žaloba zcela postrádá náležitosti podle §79 o. s. ř.; soud měl postupovat podle ustanovení §43 o. s. ř. a vyzvat žalobce nejen k doplnění rozhodujících skutečností ohledně vrácení daru, ale také skutečností, ze kterých by vyplynulo, že k darování vůbec došlo.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 21. 6. 2006, č. j. 15 C 473/2003-195, „podání - žalobu datovanou dne 20. 11. 2003 podanou u zdejšího soudu dne 24. 11. 2003“ odmítl a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 7.920,- Kč „na účet právního zástupce žalované“ JUDr. P. O. – N., PhD. Vyšel z toho, že „usnesením ze dne 9. 3. 2006 vyzval žalobce k doplnění skutkových tvrzení následovně: - zda jednotlivé částky, které činí předmětem žaloby, žalované půjčil, či daroval, - pokud je žalované daroval, konkrétně kdy, na jaký účel, jakou formou, v jakém konkrétním jednání žalované spatřuje důvody pro vrácení daru, a kdy a jak žalovanou vyzval k jejich vrácení a do kdy - pokud je žalované půjčil, konkrétně kdy, na jaký účel, jakou formou, co bylo dohodnuto o jejich vrácení, tedy zejména do kdy, zda, pokud ano, kdy a jak žalovanou k jejich vrácení vyzval, a dále k označení resp. předložení důkazů doplněných skutkovým tvrzením“. Přesto, že se „soudu nevrátila doručenka, potvrzující doručení uvedeného usnesení žalobci“, měl za to, že žalobci bylo doručeno a že žalobce „reagoval nahlížením do spisu“. I kdyby doručeno nebylo, „je jednoznačné, že při nahlížení do spisu se žalobce s obsahem citovaného usnesení (včetně poučení), nalézajícího se na posledním listu spisu, seznámil, respektive měl jednoznačnou možnost se s ním seznámit, a to tedy nejpozději dne 20. 1. 2006“. Protože žalobce vady žaloby v naznačeném směru nedoplnil, soud prvního stupně žalobu „pro neprojednatelnost“ odmítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 10. 2006, č. j. 21 Co 416/2006-205, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 1.010,- Kč k rukám advokátky. Vycházeje z toho, že žalobce v odvolání reaguje na výzvu k odstranění vad žaloby obsaženou v usnesení soudu prvního stupně z 9. 3. 2006 a k jejím jednotlivým požadavkům se vyjadřuje, měl za to, že „je patrné, že s obsahem usnesení ze dne 9. 3. 2006 včetně poučení o možnosti odmítnout žalobu, nebudou-li odstraněny vady, které brání jejímu projednání, se seznámil“. Zopakoval, že žaloba kromě jiného trpí vadami i tehdy, neobsahuje-li vylíčení rozhodných skutečností a označení důkazů, jichž se žalobce na prokázání svých tvrzení dovolává. Protože se žalobce jednoznačně nevyjádřil, a to ani v doplnění žaloby v rámci odvolání, k tomu, zda žalované částky požaduje z titulu půjčky nebo darování, „resp. ani netvrdí, že předmětné částky žalované daroval nebo půjčil“, ačkoliv se jedná o rozhodující skutečnosti, které jsou potřebné pro právní posouzení, když každý z těchto právních důvodů má odlišný režim posouzení (finanční částky, jejichž zaplacení se žalobce domáhá, nemohly být zároveň půjčeny a zároveň darovány), a tuto vadu, která brání projednání žaloby, neodstranil s odůvodněním, že s odstupem doby již tuto skutečnost závazně a věrohodně uvést nemůže, není žaloba způsobilá k projednání. Vzhledem k tomu, že i přes doplnění v odvolání nedošlo k nápravě ani v rámci odvolacího řízení, i nadále jsou zde důvody pro odmítnutí žaloby.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu žalobce v první řadě namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud „v rozporu se zákonem nahradil rozhodovací činnost soudu prvního stupně“, když se zabýval pouze obsahem dodatečného doplnění žaloby žalobcem, a tímto postupem žalobci „mimo jiné odňal možnost podání řádného opravného prostředku proti posouzení otázky úplnosti či neúplnosti obsahu dodatečného doplnění žalobce k výzvě soudu soudem prvního stupně“. Rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem shledává v tom, že „právní posouzení doručení výzvy soudu žalobci je nesprávné a v rozporu se zákonným způsobem doručování“, neboť skutečnost, že reagoval na výzvu soudu, nelze vzít za prokázání řádného doručení výzvy v souladu se zákonem („žalobce se mohl s požadavky obsaženými ve výzvě soudu řádně seznámit až z usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, kde jsou soudem shrnuty, resp. se na základě takového rozhodnutí teprve s obsahem výzvy soudu seznámit“). Navrhl aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. června 2006, č.j. 15 C 473/2003 -195, zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Proto napadené usnesení odvolacího soudu přezkoumal jen z důvodů, které dovolatel v dovolání označil.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. - mimo jiné - vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. §79 odst. 1 větu druhou o. s. ř.).
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné pod č. 209 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Žalobce tedy musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje (v tzv. žalobním petitu) svůj nárok, a to v takovém rozsahu a v takové kvalitě, které umožňují jeho jednoznačnou individualizaci (aby jej nebylo možné zaměnit s jiným skutkem) [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.5.1996, sp. zn. 2 Cdo 245/96, uveřejněné pod č. 4 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998]. Vylíčením rozhodujících skutečností se vymezuje předmět řízení po skutkové stránce.
Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov. §43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. §43 odst. 2 o. s. ř.). Cílem úpravy postupu soudu při odstraňování vad podání je dát účastníku možnost, aby, i když je jeho podání (žaloba) nezpůsobilé projednání, tento nedostatek napravil a soud mohl k (po opravě již projednatelnému) podání přihlédnout. Přitom platí, že i v případě, že je podání, kterým se zahajuje řízení (žaloba), soudem prvního stupně pro nedostatky, jež brání pokračovat v řízení, odmítnuto, účastník podá odvolání a před rozhodnutím odvolacího soudu tyto nedostatky podání (žaloby) odstraní, považuje se podání (žaloba) za bezvadné od počátku a odvolací soud usnesení o odmítnutí podání (žaloby) zruší.
V projednávané věci odvolací soud správně ze skutečnosti, že „žalobce v odvolání reaguje na výzvu k odstranění vad žaloby obsaženou v usnesení soudu 1. stupně z 9. 3. 2006 a k jejím jednotlivým požadavkům se vyjadřuje“, dovodil, že se žalobce s tím, že je žaloba vadná, i s tím, jak mají být vady žaloby odstraněny, seznámil. Uvedené skutečnosti byly navíc žalobci známy již ze zrušovacího usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2005, č. j. 21 Co 267/2005-187, které mu bylo doručeno 4. 10. 2005, a v němž odvolací soud nedostatky žaloby, a to jak mají být odstraněny, popsal. V odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby datovaném 29. 6. 2006 žalobce uvádí, že „z důvodů déletrvajícího onemocnění nebyl schopný splnit přání měšťáku žalobci interpretované smíchovským soudem“ a v několika bodech na výzvu soudu k odstranění vad žaloby reaguje. Ostatně sám žalobce v dovolání mimo jiné uvádí, že „se mohl s požadavky obsaženými ve výzvě soudu řádně seznámit až z usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, kde jsou soudem shrnuty, resp. se na základě takového rozhodnutí teprve s obsahem výzvy soudu seznámit“. Je tedy zřejmé, že žalobci byla dána dostatečná možnost, aby požadavku soudů na odstranění vad žaloby vyhověl. Okolnost, zda bylo v řízení prokázáno, že mu byla výzva k odstranění vad žaloby doručena a kdy nebo jak se o nutnosti vady žaloby odstranit dozvěděl, je zde nerozhodná. Podstatné je, že se o nutnosti odstranit vady žaloby dozvěděl a na výzvu soudu také reagoval. Neobstojí proto námitka dovolatele, že si odvolací soud učinil úsudek o „doručení výzvy“; odvolací soud učinil úsudek jiný, obecnější, že se žalobce „seznámil s obsahem usnesení“ ze dne 9. 3. 2006.
Namítá-li dále dovolatel, že odvolací soud „v rozporu se zákonem nahradil rozhodovací činnost soudu prvního stupně“, když se zabýval pouze obsahem dodatečného doplnění žaloby žalobcem, a tímto postupem „mimo jiné odňal možnost podání řádného opravného prostředku proti posouzení otázky úplnosti či neúplnosti obsahu dodatečného doplnění žalobce k výzvě soudu soudem prvního stupně“, pak přehlíží, že odvolací soud rozhodoval o odvolání proti usnesení soud prvního stupně o odmítnutí žaloby pro její neprojednatelnost, a k obsahu dodatečného doplnění žaloby v odvolání se vyjadřoval toliko z toho pohledu, zda žalobce (alespoň v průběhu odvolacího řízení) neodstranil vady žaloby, jež bránily pokračovat v řízení. Při tomto postupu se nejedná o rozhodování (přímo) v odvolacím řízení, ale o benefit (výhodu, prospěch) pro účastníka, který nesplnil svoji povinnost již v řízení před soudem prvního stupně. Kdyby se totiž ukázalo, že důvod pro odmítnutí žaloby (její neprojednatelnost) odpadl, neboť účastník (žalobce) vady podání (žaloby) odstranil, odvolací soud by – jak výše uvedeno – usnesení o odmítnutí žaloby zrušil.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. listopadu 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu