ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.4444.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 4444/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně J. Š., zastoupené advokátem, proti žalované Z. a m. š. B., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 203/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. června 2008, č. j. 12 Co 197/2008-130, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 6. 2008, č. j. 12 Co 197/2008-130, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. 1. 2008, č. j. 13 C 203/2007-77, ve věci samé [ve výroku o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni podáním žalované z 26. 5. 2006 podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006] není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony], a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Odvolací soud vycházel při právním posouzení věci z ustálené judikatury soudů, podle níž, rozhodne-li zaměstnavatel nebo příslušný orgán o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, není nadbytečnost zaměstnance, kterému byla dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce (ve znění do 30. 12. 2006), v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím, jestliže předpokládané (organizační změnou stanovené) snížení stavu zaměstnanců má nastat jinak (bez nutnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí), například v důsledku výpovědi podané jiným zaměstnancem nebo uplynutím sjednané doby v pracovním poměru uzavřeném na dobu určitou u jiných zaměstnanců (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2580/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 45, ročník 2005, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 54/2007, který z něj vychází a na který správně poukazuje také odvolací soud).
I když žalovaná v dovolání uvedla, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a že uplatňuje – vedle dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. – dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., právní závěry odvolacího soudu nezpochybňuje. Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání – srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) totiž vyplývá, že žalovaná – kromě námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (spočívající v tvrzení, že odvolací soud „nezopakoval dokazování, ačkoliv existovaly indicie svědčící o nesprávnosti skutkového posouzení věci soudem prvního stupně“, a nepostupoval podle ustanovení §213 odst. 2 a §213a o. s. ř.) – podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu, z nichž napadený rozsudek vychází. Dovolatelka nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu (ohledně stavu pedagogických pracovníků ke dni účinnosti přijaté organizační změny – 1. 9. 2006, zejména s tím, že pracovní poměr L. P. uzavřený na dobu určitou trval - podle shodného tvrzení účastníků ve smyslu ustanovení §120 odst. 4 o. s. ř. - do 31. 8. 2006) a s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlédl a jak tyto důkazy hodnotil; uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a §241a odst. 3 o. s. ř. však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. též právní názory vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Žalovaná podává dovolání - jak výslovně uvádí – „do všech výroků“ rozsudku odvolacího soudu, tedy také do výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalované proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, které mají z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. §167 odst. 1 o. s. ř.), není rovněž přípustné (srov. §237 až §239 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Protože dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm.c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady (spojené s jejím vyjádřením k dovolání, v němž navrhla jeho odmítnutí), které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 2.175,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a paušální částky náhrady výdajů k nákladům řízení nepatří, neboť advokát JUDr. A. K., který žalobkyni zastupoval, v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. nepředložil soudu - jak je zřejmé z obsahu spisu - osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty vydané příslušným správcem daně. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradila. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.175,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. listopadu 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu