ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.45.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 45/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně MUDr. D. Z., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 128/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.srpna 2007 č.j. 16 Co 45/2007-237, takto:
Dovolání žalobkyně se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná platila „měsíčně částku 3.943,- Kč, a to od 1.1.2000 vždy do 15. dne v měsíci předem“. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované (jejího právního předchůdce „O. ú. n. z. O.“) pracovala od září 1974 jako zubní lékařka, dne 24.11.1989 u ní byla zjištěna nemoc z povolání a dne 11.4.1990 byla uznána jako pracovník se změněnou pracovní schopností. Z tohoto důvodu přestala vykonávat „klasickou stomatologickou praxi“ a prováděla pouze preventivní prohlídky, v období od 1.2.1995 do 1.10.1999 vykonávala na plný pracovní úvazek práci revizního lékaře zdravotní pojišťovny, a po zhoršení jejího zdravotního stavu tuto činnost vykonává dále jen na částečný pracovní úvazek. Vzhledem k tomu, že nemůže vykonávat svou původní profesi v plném rozsahu, a především nemůže „sama provádět zdravotnickou péči, představuje její příjem maximálně 60% příjmu, kterého by mohla jako stomatolog, ať v soukromém či státním sektoru, dosahovat“. Proto vyzvala žalovanou k „plnění povinnosti podle §195 zákoníku práce“, avšak ta svou odpovědnost odmítla. Protože „v důsledku své nemoci z povolání může pracovat pouze na zkrácený pracovní úvazek“ s příjmem 9.200,- Kč, ačkoli „pokud by neonemocněla nemocí z povolání a mohla vykonávat práci stomatoložky a pracovat na plný pracovní úvazek týdně, její příjem by byl 13.143,- Kč“, vzniká jí ztráta na výdělku ve výši 3.943,- Kč..
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12.2.2002 č.j. 16 C 128/2001-48 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 46.965,20 Kč „k rukám zástupce žalobkyně“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „ke snížení příjmu žalobkyně došlo v důsledku snížení pracovní doby u jejího současného zaměstnavatele“, že sice „ke snížení pracovního úvazku nedošlo v souvislosti s nemocí z povolání diagnostikovanou u žalobkyně“, avšak „s ohledem na to, že žalobkyně nemůže vykonávat své původní povolání, došlo na její straně ke vzniku škody“, neboť jestliže by pracovala jako zubní lékařka, „mohla by určitě dosahovat příjmů nejméně kolem 15.000,- Kč, jak je soudu obecně známo z denního tisku“. Soud prvního stupně tedy „nevycházel z konkrétních výdělků, které by žalobkyně získala u svého současného zaměstnavatele“, nýbrž z „obecně známé skutečnosti, tzn. v jaké výši by měla příjmy v současné době“, jestliže by pracovala v oboru jako stomatolog.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6.11.2002 č.j. 16 Co 286/2002-70 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť za situace, kdy „nemůže obstát“ tvrzení žalobkyně o tom, že ke snížení jejího úvazku došlo v souvislosti s nemocí z povolání, měl soud prvního stupně poučit žalobkyni v souladu s ustanovením §118a o.s.ř. Doposud „je mezi účastníky nepochybné, že žalobkyně trpí nemocí z povolání“, žalobkyně však „bude muset tvrdit vznik škody, přičemž bude nezbytné popsat skutkově, od kterého okamžiku a proč jí škoda vznikla“; soud pak bude muset zjišťovat, „zda mezi takto tvrzenou škodou a nemocí z povolání existuje příčinná souvislost“.
Okresní soud v Olomouci (poté, co připustil změnu žaloby ohledně výše požadované náhrady škody) rozsudkem ze dne 16.2.2005 č.j. 16 C 128/2001-149 ve znění usnesení ze dne 18.5.2005 č.j. 16 C 128/2001-156 žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni 192.391,- Kč a 75.044,60 Kč na náhradě nákladů řízení „k rukám zástupkyně žalobkyně“, a ohledně částky 102.460,- Kč žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že byly splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci nemocí z povolání, neboť „žalobkyni vzniká škoda v souvislosti s tím, že u ní došlo k poklesu výdělku v jejím současném povolání“, protože „dříve pracovala u svého současného zaměstnavatele jako revizní lékařka na plný úvazek, s ohledem na rozhodnutí zaměstnavatele došlo ke snížení pracovní doby u tohoto zaměstnavatele, které dopadlo i na žalobkyni. Od této doby jí tedy vzniká škoda, která jí vznikla v souvislosti s nemocí z povolání, neboť pokud by nebylo nemoci z povolání, nemohla by škoda vzniknout tak, jak vznikla, neboť žalobkyně mohla pracovat jako zubní lékařka a dosahovala by takových příjmů, jaké byly zjištěny ze zprávy Fakultní nemocnice v O.“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24.10.2005 č.j. 16 Co 277/2005-168 rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci I. výroku“ (tj. ve výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 192.391,- Kč a 75.044,60 Kč na náhradě nákladů řízení) zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zejména vytknul soudu prvního stupně, že se dostatečně nevypořádal se závěry odvolacího soudu uvedenými již v jeho předchozím kasačním rozhodnutí. Odvolací soud zdůraznil, že „mezi rozhodnutím o snížení pracovního úvazku a nemocí z povolání, kterou žalobkyně trpí, není vztah příčinné souvislosti, neboť škoda nevznikla následkem nemoci z povolání, nýbrž příjem žalobkyně se snížil v důsledku okolností, které nemají žádnou souvislost s nemocí z povolání“. Nicméně „nelze přehlédnout, že žalobkyně již ve svém doplnění žaloby ze dne 17.7.2003 tvrdí, že v době, kdy pracovala u právního předchůdce žalovaného, onemocněla nemocí z povolání a v důsledku této nemoci nebyla schopna po návratu z pracovní neschopnosti v roce 1990 již vykonávat práci zubního lékaře u křesla“. Bude tedy třeba zjišťovat, od kdy vznikla žalobkyni škoda, zda se to stalo již v roce 1990, a pokud škoda vznikla, je nutno zabývat se průběhem odpovědnostního vztahu po celou dobu zaměstnání žalobkyně z toho hlediska, zda nedošlo ke změně poměrů ve smyslu §202 zák. práce; „pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku bude rozhodující průměrný výdělek žalobkyně před vznikem škody“, tedy před převedením žalobkyně na jinou práci, než byla práce zubního lékaře „u křesla“.
Okresní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 23.6.2006 č.j. 16 C 128/2001-201 žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni 104.208,- Kč, ohledně částky 252.752,- Kč žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „žalobkyni od doby zjištění nemoci z povolání škoda nevznikala“, že až „s ohledem na rozhodnutí současného zaměstnavatele žalobkyně o snížení jejího pracovního úvazku pak došlo k tomu, že v důsledku tohoto rozhodnutí se příjem žalobkyně snížil takovým způsobem, že nedosahuje příjmu, kterého by s ohledem na své vzdělání a toho, že by u ní nebyla zjištěna nemoc z povolání, dosahovala jako zubní lékařka pracující u křesla“, a – jak dále soud prvního stupně dovodil – „poklesem tohoto příjmu od současného zaměstnavatele došlo tedy ke vzniku škody, za kterou odpovídá žalovaná, resp. právní předchůdce, u kterého žalobkyně pracovala v době, kdy u ní byla zjištěna nemoc z povolání“. Výše škody pak byla určena jako rozdíl mezi pravděpodobným průměrným výdělkem zjištěným za rozhodné období roku 1989 ve výši 3.614,- Kč, tj. „předtím, než u ní byla zjištěna nemoc z povolání, který byl valorizován podle příslušných nařízení vlády“ a částkou, „kterou žalobkyně dostala od svého zaměstnavatele v jednotlivých měsících“. Ve zbývající částce soud žalobu zamítl, když zejména „přihlédl ke vznesené námitce promlčení ze strany žalované“, a proto, že „nárok za období do 1.5.2002 do 31.7.2003 byl požadován opakovaně“, neboť byl obsažen „v žalobě ze dne 6.5.2004, která byla spojena ke společnému projednání“.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20.8.2007 č.j. 16 Co 45/2007-237 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 104.208,- Kč zamítl, v zamítavém výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 88.183,-Kč, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; ve zbývající části zamítavého výroku ohledně částky 164.568,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně nemůže obstát již z toho důvodu, že žalobkyně netvrdí, že by jí vznikla škoda po skončení pracovní neschopnosti v roce 1990, jestliže tvrdila, že jí „vznikla škoda po zániku státního zdravotnického zařízení, nejpozději však po datu 1.2.1995“. Odvolací soud po doplnění řízení zjistil, že „následky nemoci z povolání po roce 1995 žalobkyni nezpůsobily škodu, a došlo-li v některých letech k poklesu příjmů žalobkyně, nestalo se tak v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, nýbrž se mzdovou politikou jejího zaměstnavatele“. Vzhledem k tomu žalobkyni nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za žalované období, tedy od 1.1.2000 do 31.7.2003, nevznikl, neboť „u žalobkyně pro následky nemoci z povolání nedošlo ke škodě poté, co od 1.2.1995 nastoupila do zdravotní pojišťovny, a i pokud by se snížil její příjem, nedošlo u ní ke změně poměrů“ tak, jak má na mysli ustanovení §202 odst. 1 zák. práce. Proto ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, ohledně částky 88.123,- Kč („předmět řízení 192.391,- Kč mínus 104.208,- Kč“), v níž soud prvního stupně žalobu zamítl, odvolací soud v této části - „i když z jiných důvodů“ - rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ohledně částky 164.568,- Kč odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, neboť jestliže s projednávanou věcí spojil věc vedenou pod sp.zn. 16 C 156/2004 ke společnému projednání a rozhodnutí a „žalobkyně ani její zástupkyně o tomto postupu soudu neměly vědomost, byly zkráceny na procesních právech v projednávání věci sp. zn. 16 C 156/2004 a jde nepochybně o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba na zaplacení 104.208,- Kč byla zamítnuta) podala žalobkyně dovolání. Vyjádřila přesvědčení, že „pokud by nebylo nemoci z povolání, mohla by nadále vykonávat práci zubního lékaře u křesla“, tedy práci soukromého stomatologa, čemuž by odpovídal i její měsíční příjem. V době, kdy byla zaměstnána u předchůdce žalované, jí škoda nevznikala, neboť „byla sice přeřazena na jinou práci – jako lékař preventista - ale výdělky lékařů ve státním sektoru byly určeny tabulkově a byly stejné u lékaře stomatologa u křesla a stomatologa preventisty“. Škoda jí začala vznikat až od roku 1995, kdy sice „vlastním úsilím získala práci revizní lékařky, tedy práci, kterou mohla i s následky nemoci z povolání konat“, avšak – jak sama upřesňuje – poté, co byla zařazena z práce na plný úvazek jen na úvazek částečný, „újma na výdělku“ již byla „propastná“. Příčinou vzniku škody je tak podle názoru dovolatelky její „neschopnost v důsledku nemoci z povolání pracovat jako lékař stomatolog“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.1.2000 do 31.7.2003 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2003, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při nemoci z povolání jsou podle ustanovení §190 odst. 3 zák. práce existence nemoci z povolání, vzniklé za stanovených pracovních podmínek, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Odpovědnost za škodu při nemoci z povolání je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění. V řízení o odškodnění nemoci z povolání má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. §101 odst. 1 písm.a) o.s.ř.] a posléze i prokázat [srov. §101 odst.1 písm.b) a 120 odst. 1 o.s.ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatelka nenapadá), že žalobkyně pracovala u žalované (jejího právního předchůdce) od září 1974 jako zubní lékařka. Dne 24.11.1989 u ní byla zjištěna nemoc z povolání, dne 11.4.1990 byla uznána jako osoba se změněnou pracovní schopností, a byla převedena na jinou práci (prováděla pouze preventivní prohlídky a klasickou stomatologickou praxi již nevykonávala). Od 1.9.1993 nastoupila jako lékařka pro prevenci u nestátního zdravotnického zařízení – fyzické osoby MUDr. L. K. Na základě výběrového řízení byla od 1.2.1995 přijata na místo revizního lékaře zdravotní pojišťovny G. – Ž. z. p., od 1.5.1997, kdy došlo ke sloučení této pojišťovny se Z. p. ministerstva vnitra, pracuje jako revizní lékař pro tohoto zaměstnavatele, a byla zařazena v 11. platové třídě. V době od 1.2.1995 do 31.9.1999 pracovala žalobkyně na plný pracovní úvazek, poté, vzhledem k příkazu ústředního ředitele pojišťovny č. 9/99 o snížení počtu zaměstnanců, začala pracovat na základě dohod o změněných pracovních podmínkách od 1.10.1999 pouze na zkrácený pracovní úvazek: od 1.10.1999 činil rozsah práce 20 hodin týdně, od 1.2.2000 činil 25 hodin týdně, od 1.4.2000 činil 30 hodin týdně, od 1.1.2001 činil 28 hodin týdně.
Žalobkyně netvrdí, že jí po zjištění nemoci z povolání vznikla v některém z uvedených zaměstnání ztráta na výdělku v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, popřípadě, že nižšího výdělku po zkrácení pracovního úvazku dosahovala v příčinné souvislosti s nemocí z povolání. Žalobkyně spatřuje vznik škody a její příčinnou souvislost s nemocí z povolání v tom, že „po zániku státního zdravotnického zařízení, nejpozději však po datu 1.2.1995, kdy skončila pracovní poměr u MUDr. K. dosud, mohla vykonávat práci soukromého zubního lékaře u křesla, ovšem tuto práci vykonávat nemůže pro nemoc z povolání“; výši této škody za období od 1.1.2000 do 31.7.2003 vyjádřila jako rozdíl mezi částkou 20.000,- Kč, jako „minimálním výdělkem, jehož mohla dosahovat jako zubní lékařka u křesla“, a částkou 13.143,- Kč, jehož by dosáhla jako revizní lékař, „tedy v pracovním zařazení, které může vykonávat při své nemoci z povolání na plný pracovní úvazek“.
Pro posouzení, zda žalobkyni náleží náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zák. práce, je za těchto okolností kromě jiného rozhodující závěr o tom, zda příjem, jehož dosažení žalobkyně předpokládá, lze považovat za ztrátu na výdělku.
Škoda je jedním z předpokladů pro vznik zvláštní (objektivní) odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech nebo nemocech z povolání. Škodou se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.
Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že škoda v uvedeném smyslu žalobkyni nevznikla, neboť není rozhodující, jakou práci by poškozený zaměstnanec „mohl teoreticky vykonávat“, významné je, zda v důsledku nemoci z povolání utrpěl skutečnou škodu. Žalobkyně v tomto směru náležitě neuvážila, že způsob, kterým škodu vymezuje, jednak vychází z nedoloženého předpokladu, že by bývala – nebýt nemoci z povolání - skutečně pracovala jako „soukromý stomatolog“, ale především opomíjí, že jí zvolená metodika vyčíslení ztráty na výdělku nemá oporu v zákonné úpravě, neboť vyčíslení „škody“ činí závislým na volbě vhodné příjmové skupiny zaměstnanců, jejichž příjmy jsou vyšší při porovnání s prací, kterou je zaměstnanec schopen vykonávat i po zjištění nemoci z povolání bez toho, aby mu vznikala ztráta na výdělku ve smyslu §195 zák. práce.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243c odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. února 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu