ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.4795.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4795/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně MUDr. J. D., zastoupené advokátem, proti žalované V. S., zastoupené advokátem, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 512/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. června 2007, č.j. 42 Co 180/2007-138, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.300,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 20.12.2005 domáhala určení, že „je dědičkou po zůstaviteli Ing. M. S., zemřelém“. Uvedla, že „zůstavitel byl jejím otcem a dne 2.6.1997 sepsal závěť, v níž za dědičku určil žalovanou a ji vydědil“; že „vydědění odůvodnil tím, že o něj nejeví trvalý opravdový zájem, jaký by jako potomek měla projevovat, nezajímá se prý o něj, nestýká se s ním, nepíše mu, ani se nezajímá o jeho zdravotní stav“; že „v závěti zůstavitel vydědil i její syny“; že „její styk s otcem byl zásadně ovlivněn dvěma událostmi, a to rozvodem otce s matkou žalobkyně Ing. V. S. a uzavřením manželství otce se žalovanou“; že „určování styku mezi ní a otcem bylo vždy v iniciativě otce – když nechtěl, styk s ním se neuskutečnil“; že „poté, co ukončila základní školu, otec se s ní přestal stýkat, ona sama jej vyhledávala na pracovišti a iniciativa byla na její straně“; že „byla v domácnosti otce nežádoucí“; že „pokud se stýkali, nebylo to v jeho bytě, nýbrž jinde – na parkovišti, v restauraci, na schodech obchodního domu apod.“; že „po jejím přijetí na lékařskou fakultu v roce 1984 jí otec na parkovišti před domem předal vkladní knížku na 30.000,- Kč, což bylo výživné dopředu a ona mu musela potvrdit jednak přijetí této částky a jednak to, že touto částkou je vyrovnáno jeho výživné vůči ní“; že „otec se odmítl účastnit její promoce“; že „s otcem však neměla žádné zásadní spory, ale při návštěvách cítila, že je situace napjatá, že otec je neklidný“; že „postoj otce k ní byl ovlivněn žalovanou“; že „je přesvědčena, že by její schůzky s otcem mohly být daleko intenzivnější, nebýt vlivu žalované na otce, která si zřejmě nepřála, aby se stýkali“; že „respektovala otcovu novou situaci v rodině a nechtěla zasahovat do jeho soukromí, vznášet vůči němu výčitky apod.“; že „mu to nezazlívala, protože chápala, že je pod vlivem žalované, že založil novou rodinu a že tedy stará rodina je pro něj méně významná“; že „přesto otce respektovala, nepřestala jej mít ráda, pouze se přizpůsobovala dané situaci“; že „není pravda, že by se nezajímala o zdravotní stav otce: věděla, že trpí vysokým krevním tlakem a cukrovkou“; že „při schůzkách s ním debatovali o jeho zdravotním stavu, o vhodných dietách apod.“; že „je pravda, že k ní nechodil jako k lékařce, protože ona je dětskou lékařkou“; že „žalovaná jí ani neoznámila, kdy otec zemřel“; že „otec o její osud, její manželství, o vnuky nejevil zájem“; že „v době těsně před sepsáním závěti jí otec sdělil, že jí odkáže svůj rodinný dům, aby si v něm mohla zřídit ordinaci“; že „o žalované zůstavitel prohlásil, že by nemohla po jeho smrti dům udržovat“; že „trval na tom, že ona musí žalovanou vyplatit a má pro žalovanou zajistit náhradní byt“; že „s tím větším překvapením zjistila, že ji její otec vydědil“; že „otec si nikdy nestěžoval na její jednání a chování a na to, že by se s ním nechtěla stýkat, že by neměla zájem o jeho život a osud“; že „vydědění je zcela nedůvodné a i když to nemůže prokázat, je přesvědčena, že toto vydědění bylo otcem napsáno pod vlivem žalované“.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16.1.2007, č.j. 85 C 512/2005-111, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 8.538,25 Kč k rukám zástupce žalované. Vycházel ze závěru, že „žalobkyně neprokázala, že by o zůstavitele trvale projevovala opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla“; že „k tomu přispěl i zůstavitel, protože, pro komplikovaný rozvod s matkou žalobkyně, si nenašel k žalobkyni cestu, resp. jejich vztah zůstal spíše chladný“; že „po narození prvního vnuka, tj. po roce 1990, žalobkyně i zůstavitel měli snahu svůj vztah prohloubit“, protože však „žalobkyně nesdělila zůstaviteli, že se jí narodil druhý syn, došlo mezi nimi k odcizení“; že „přes toto odcizení zůstavitel neodmítal návštěvy žalobkyně, která k němu o Vánocích 1994 přišla i s dětmi“; že „s ohledem na zdravotní stav zůstavitele a jeho věk měla být aktivita na straně žalobkyně“; že „i když se rozhodnutí o vydědění v roce 1997 jeví jako neodůvodněné, z pohledu roku 2004 je již důvodné“; že „v době od roku 1999 (nejpozději) do úmrtí zůstavitele (26.12.2004) se žádný kontakt mezi zůstavitelem a žalobkyní neuskutečnil“; že „žalobkyně po dobu více než pěti let si nenašla čas, aby zůstavitele kontaktovala telefonicky nebo dopisem anebo osobně“; že okolnost, že „zůstavitel měl sám zájem se s žalobkyní stýkat, udržovat s ní běžné příbuzenské vztahy, a že se ho nezájem žalobkyně osobně citově dotýkal a tento stav mu vadil, prokazuje zejména zůstavitelem vlastnoručně sepsaná listina, v níž blíže specifikoval, proč žalobkyni vydědil, opakovaně doplňovaná dne 27.10.1997, 2.2.2000, 31.1.2001 a 13.6.2003“. Současně uvedl, že „však souhlasí se žalobkyní, že je to vůči ní, a zejména vůči jejím dětem, kruté, zejména z morálního hlediska, že se žalobkyně cítí být v očích svých dětí pošpiněna a chápe vydědění jako nespravedlnost, když v obdobných případech rodiče své potomky nevyděďují“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13.6.2007, č.j. 42 Co 180/2007-138, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl; současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 10.136,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 13.614,- Kč k rukám jejího zástupce. Uvedl, že „skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, proto je přejímá a v podrobnostech na ně odkazuje“; že „však nesouhlasí se závěrem soudu prvého stupně“; že „ze spisu je zřejmé, že manželství zůstavitele s matkou žalobkyně bylo rozvedeno v roce 1968, tedy v době, kdy byla žalobkyně velmi útlého věku, a proto lze zcela souhlasit s její námitkou, že měla jen velmi omezené možnosti jejich vzájemný vztah se zůstavitelem ovlivnit“; že „k tomu, že vztah mezi žalobkyní a zůstavitelem byl chladný, přispěl i sám zůstavitel, který si po rozvodu s matkou žalobkyně nenašel k žalobkyni cestu“; že „zůstavitel v tomto případě nebyl tím, kdo měl zájem se s potomkem stýkat, kdo stál o tento blízký příbuzenský vztah, a koho by se nezájem potomka osobně citově dotýkal“; že „pokud tedy se žalobkyně se zůstavitelem kontaktovala, i v jen omezeném rozsahu, nelze její jednání ve vztahu k zůstaviteli posuzovat jako naplnění důvodů vydědění“; že „existenci důvodů vydědění je třeba zjišťovat ke dni sepsání listiny o vydědění“; že „i kdyby se žalobkyně po sepsání listiny o vydědění dopustila vytýkaného jednání, nebylo by možno k němu v tomto řízení přihlížet“; že „v tomto případě, za situace, kdy sám zůstavitel o kontakt se žalobkyní zájem neměl, nelze nedostatečný projev zájmu ze strany potomka považovat za naplnění důvodu vydědění ve smyslu ust. §469a odst. 1 písm. b) obč. zák.“; že „žalobkyně se ve vztahu k zůstaviteli nedopustila žádného jednání, které by mohlo naplnit důvod vydědění, a proto je třeba žalobu posoudit jako zcela důvodnou“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že „napadené rozhodnutí zdůrazňuje, že skutkový stav přejímá, ve skutečnosti provedené důkazy hodnotí jinak“; že „odvolací soud musí v případě, že se chce odchýlit od zjištění provedených soudem prvního stupně, provést důkazy znovu sám (R 64/66, R 92/68)“; že „odvolací soud se nezabýval způsobem hodnocení důkazů soudem prvého stupně a akceptoval je nekriticky“; že „závěry odvolacího soudu zcela popírají vůli zůstavitele, který velmi podrobně a opakovaně zdůvodnil, proč na vydědění trvá, a ignorují výpovědi řady svědků, kteří potvrdili, že kontakt mezi žalobkyní a otcem, který byl zpočátku intenzivní, později (ovšem před aktem vydědění) ochladl, přestože zůstavitel měl o další kontakty zájem“; že „úkon vydědění byl proveden řádně a platně, zemřelý nezpůsobil, že se o něj žalobkyně nezajímala tak, jak měla“; že „nezájem a nechuť ke styku vznikla na straně žalobkyně, která si v dospělosti vytvořila negativní názor na otce“; že „žalobkyně sama v odvolání připustila, že k otci neměla citový vztah, obvyklý mezi dcerou a otcem“; že „zůstavitel po rozvodu usiloval o svěření dcery do své péče, tato však byla ponechána matce“; že „matka kontaktům mezi dcerou a otcem příliš nepřála“; že „jinak však kontakty mezi zůstavitelem a dcerou probíhaly hladce a byly časté“; že „zůstavitel nikdy nepochopil, proč k němu dcera od Vánoc 1994 již nenašla cestu“; že „vztah zůstavitele k dceři nikdy nebyl chladný, zejména ne v dětském věku žalobkyně“; že „změna nastala v době, kdy žalobkyně dospěla, zůstavitel onemocněl a nemohl splnit její materiální požadavky“; že „odvolací soud učinil předčasný a neodůvodněný závěr, že otec se bránil styku s dcerou“; že „z provedených důkazů však vyplývá opak“; že „zůstavitel nezájem dcery těžce nesl“; že „svědkové navržení žalobkyní vypovídali nepravdivě, vedeni snahou pomoci žalobkyni“; že „soudy obou stupňů nebraly v úvahu blízký příbuzenský vztah svědků k žalobkyni, který sám o sobě musí vést k opatrnému hodnocení věrohodnosti svědků“; že „je na dítěti, aby projevilo zájem o rodiče“. Navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně k dovolání žalované zejména uvedla, že „odvolací soud učinil správný skutkový závěr dovozený ze správných skutkových zjištění a následně učinil přiléhavý právní závěr“; že „důkazy hodnotil v zásadě shodně jako soud nalézací, a z těchto rozhodně nevyplynulo, že zůstavitel stál o styk se žalobkyní, že by s ní sám vyhledával kontakt či jinak se snažil s touto navázat spojení“. Navrhla, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalované odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že Ing. M. S., zemřelý, (dále též jen „zůstavitel“), měl manželku V. S. (žalovaná) a dceru MUDr. J. D. (žalobkyně). Dne 2.6.1997 zůstavitel pořídil, formou notářského zápisu, závěť, kterou dědičkou veškerého svého majetku ustanovil manželku V. S., a listinu o vydědění, kterou vydědil dceru MUDr. J. D. (oba úkony jsou zachyceny v témže notářském zápise). Vydědění dcery MUDr. J. D. zdůvodnil tím, že „o něj jmenovaná dcera trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla, nezajímá se o něj, nestýká se s ním, nepíše mu, nezajímá se ani o jeho zdravotní stav“; důsledky vydědění zůstavitel vztáhl i na všechny potomky MUDr. J. D. V řízení o dědictví po zůstaviteli vedeném Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 99 D 7/2005, bylo MUDr. J. D. usnesením ze dne 16.11.2005, č.j. 99 D 7/2005-67, uloženo, aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podala proti V. S. žalobu o určení, že je dědicem po zůstaviteli Ing. M. S.
Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech (§469a odst.1 písm. a) obč. zák.); jestliže o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl (§469a odst.1 písm. b) obč. zák.); jestliže byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku (§469a odst.1 písm. c) obč. zák.) nebo jestliže trvale vede nezřízený život (§469a odst.1 písm. d) obč. zák.).
Vydědění ve smyslu ustanovení §469a obč. zák. je projevem zůstavitelovy vůle, kterým odnímá dědici dědické právo, jež by mu jinak podle zákona náleželo. Nezbytnou obsahovou náležitostí tohoto projevu zůstavitelovy vůle je výslovné uvedení důvodu vydědění (§469a odst. 3, část věty za středníkem, obč. zák.). Výčet důvodů způsobilých k vydědění je ustanovením §469a odst. 1 obč. zák. vymezen taxativně (srov. např. zprávu býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 22.5.1985, sp. zn. Cpj 13/1985, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 1985, str. 271,272).
Jedním z důvodů, pro který zůstavitel může potomka vydědit je – jak výše uvedeno – skutečnost, že potomek o něj trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl [srov. §469a odst. 1 písm. b) obč. zák.].
Zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998].
Skutečnosti odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, mohou spočívat jak v pasivitě (nezájmu) potomka ve vztahu k zůstaviteli, tak také v chování, kterým potomek sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k rodiči (prarodiči atd.), tj. například způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.5.2007, sp.zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 111, ročník 2007).
Odvolací soud vycházel ze závěru, že „k tomu, že vztah mezi žalobkyní a zůstavitelem byl chladný, přispěl i sám zůstavitel, který si po rozvodu s matkou žalobkyně nenašel k žalobkyni cestu“; že „zůstavitel v tomto případě nebyl tím, kdo měl zájem se s potomkem stýkat, kdo stál o tento blízký příbuzenský vztah, a koho by se nezájem potomka osobně citově dotýkal“. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že žalovaná namítá nesprávnost tohoto závěru.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v daném případě) podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Shora citovaný skutkový závěr odvolacího soudu, jehož nesprávnost žalovaná v dovolání namítá, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z výsledků dokazování, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil (že „manželství zůstavitele s matkou žalobkyně bylo rozvedeno v roce 1968, tedy v době, kdy byla žalobkyně velmi útlého věku, a proto měla jen velmi omezené možnosti jejich vzájemný vztah se zůstavitelem ovlivnit“; že „zůstavitel si po rozvodu s matkou žalobkyně nenašel k žalobkyni cestu“). Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má uvedený závěr oporu v provedeném dokazování.
Žalovaná v dovolání napadá, jako nesprávný, také závěr odvolacího soudu, že „žalobkyně se ve vztahu k zůstaviteli nedopustila žádného jednání, které by mohlo naplnit důvod vydědění“; že „za situace, kdy sám zůstavitel o kontakt se žalobkyní zájem neměl, nelze nedostatečný projev zájmu ze strany potomka považovat za naplnění důvodu vydědění ve smyslu ustanovení §469a odst. 1 písm. b) obč. zák.“.
Ani tato námitka žalované není opodstatněná. Odvolací soud v posuzovaném případě, v souladu s ustálenou judikaturou soudů aplikoval i interpretoval ustanovení §469a odst. 1 písm. b) obč. zák. [srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp.zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998], dospěl ke správnému závěru, že za daných skutkových okolností nelze chování žalobkyně vůči zůstaviteli, popsané v listině o vydědění, posoudit jako důvod vydědění ve smyslu citovaného zákonného ustanovení.
Vzhledem k tomu, že závěry soudů obou stupňů o skutkovém stavu rozhodném pro posouzení vydědění žalobkyně zůstavitelem dne 2.6.1997, tj. o stavu k tomuto dni, jsou shodné a rozdílné je pouze právní posouzení tohoto stavu z hlediska ustanovení §469a odst. 1 písm. b) obč. zák., je dovolatelkou uplatněná námitka vady řízení, které se měl odvolací soud dopustit tím, že „nezopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně“ [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], bezpředmětná.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalovanou uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč (srov. ustanovení §5 písm. d), §10 odst. 3, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb.; čl II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 5.300,- Kč. Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni tyto náklady nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem částku 5.300,- Kč, zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2009
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu