ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.605.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 605/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce JUDr. P. M., Ph.D., zastoupeného advokátem, proti žalované M. u. v B., o určení, že pracovní poměr trvá, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 206/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. srpna 2007 č.j. 15 Co 269/2006-104, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že trvá jeho pracovní poměr, založený pracovní smlouvou ze dne 30.10.1992. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u žalované na právnické fakultě od 1.11.1992 v pracovním poměru, založeném pracovní smlouvou ze dne 30.10.1992, který byl sjednán na dobu určitou do 31.10.1993; doba trvání pracovního poměru byla prodloužena dohodou ze dne 15.6.1993 do 30.6.1994, dohodou ze dne 8.9.1993 do 8.9.1998, dohodou ze dne 1.7.1998 do 31.8.1999 a dohodou ze dne 4.8.1999 do 31.8.2004. Žalobce podal dne 8.6.2004 přihlášku do konkursu (výběrového řízení), který byl vypsán na obsazení jeho pracovního místa, a po jeho absolvování mu děkan právnické fakulty sdělil, že mu pracovní smlouva nebude \"dále prodloužena\". Podle názoru žalobce jsou ujednání o době trvání pracovního poměru, obsažená v dohodách ze dne 1.7.1998 a ze dne 4.8.1999, neplatná, neboť \"svým obsahem obcházejí ustanovení zákoníku práce o stabilitě pracovního poměru (o zkušební době, o výpovědi, o okamžitém zrušení, o dohodě o rozvázání pracovního poměru) a i jinak se příčí zájmům společnosti (jsou nemravná)\". U žalované \"neexistoval žádný ospravedlnitelný důvod\", proč se žalobcem znovu sjednávala pracovní poměr na dobu určitou, zřejmě si \"řetězeným prosazováním ujednání o době určité do pracovní smlouvy chtěla pro sebe zajistit možnost zaměstnance propustit bez potřeby svůj krok náležitě odůvodnit\". Žalovaná dále nezajistila žalobci stejné zacházení jako s jinými svými zaměstnanci, neboť u ní pracuje \"množství zaměstnanců jak akademických tak neakademických, kteří mají uzavřeny pracovní smlouvy na dobu neurčitou\", a pro jejich \"upřednostňování\" oproti zaměstnancům s pracovními poměry na dobu určitou \"neexistuje věcný důvod, spočívající v povaze práce\".
Žalovaná namítala, že \"zavedla praxi\" sjednávání pracovních smluv \"akademických pracovníků\" na dobu určitou s ohledem na \"zvláštní charakter práce akademických pracovníků s nutností soustavného vlastního vzdělávání, s vysokými nároky na odbornost a prezentaci výsledků práce formou intenzívní publikační činnosti\" a že žalobce za \"více než jedenáct let trvání svého pracovního poměru nedokázal splnit podmínku publikační aktivity akademického pracovníka\".
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 28.2.2006 č.j. 49 C 206/2004-86 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že doba trvání pracovního poměru na dobu určitou není \"od účinnosti novely č. 167/1999 Sb. časově omezena\", že není omezena možnost opakovaného uzavírání pracovního poměru na dobu určitou a jeho prodlužování a že pracovní poměr na dobu určitou nelze uzavřít jen se zaměstnanci uvedenými v ustanovení §30 odst.2 zákoníku práce. Protože žalobce nebyl zaměstnancem, s nímž by nebylo možné uzavřít pracovní poměr na dobu určitou, bylo uzavření pracovního poměru účastníků na dobu určitou a jeho následné prodlužování až do 31.8.2004 v souladu s právní úpravou. Soud prvního stupně současně poukázal na v té době platný Statut právnické fakulty, který mimo jiné stanovil, že pracovní místa učitelů se obsazují konkursem a že odborní asistenti a asistenti jsou - na rozdíl od profesorů a docentů - přijímáni do pracovního poměru zpravidla na dobu určitou, a odmítl názor žalobce, že by sjednání pracovního poměru na dobu určitou bylo zneužitím práva žalovanou na jeho úkor nebo porušením ústavního práva žalobce na svobodnou volbu povolání a získávání prostředků pro své životní potřeby prací.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7.8.2007 č.j. 15 Co 269/2006-104 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co dovodil, že žalobce netvrdil žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit jeho přímou nebo nepřímou diskriminaci z důvodu \"věku, odlišné víry a světového názoru\", odvolací soud zdůraznil, že účastníci uzavírali \"dohody o prodlužování pracovního poměru v souladu s tehdy platným ustanovením §30 zákoníku práce (ve znění zákona č. 74/1994 Sb.) a že nešlo ani o zneužití práva na újmu žalobce ve smyslu ustanovení §7 odst.2 zákoníku práce. Podle ustálené judikatury lze považovat za zneužití práva ve smyslu ustanovení §7 odst.2 zákoníku práce takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, nic takového však ohledně \"opakovaného sjednávání pracovního poměru se žalobcem na dobu určitou\" nebylo prokázáno a jsou nerozhodné pohnutky, které žalobce vedly k opakovanému uzavírání dohod o prodlužování pracovního poměru.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že při výkladu právní úpravy \"platné v době, kdy byl právní úkon učiněn\", je třeba přihlížet k Dohodě \"o přidružení ČR k ES\" a k \"evropským směrnicím\", zejména \"Směrnici Rady 1999/70/ES\", podle níž je \"řetězení\" pracovních poměrů na dobu určitou přípustné, jen jestliže k němu jsou \"dány objektivní důvody\". Zákon o vysokých školách nikdy nestanovoval, na jakou dobu mohou vysoké školy sjednávat pracovní poměry se svými zaměstnanci, a žalobce dovozuje, že žalovaná neměla o době uzavírání pracovních poměrů zavedenu jednotnou praxi, že \"bonusu\" pracovního poměru na dobu neurčitou se \"dostalo jen některým (libovůli vybíraných) docentům a profesorům\" a že \"neprodloužením pracovního poměru byl postižen z důvodů, které mu žalovaná nikdy nesdělila, přičemž podle žalobcova přesvědčení byla \"pravým důvodem jeho víra a světový názor, jeho věk, jeho domnělý atak na funkci vedoucího katedry, proti kterému se chtěl doc. G. zajistit, a konflikt ohledně cestovních náhrad\". Žalobce též namítá, že \"mnohonásobné řetězení krátkodobých pracovních poměrů na dobu určitou bylo obcházením účelu zákona\" a že žalovaná přitom byla vedena \"přímým úmyslem zajistit si možnost propustit žalobce bez objektivního důvodu\". Žalobce dále soudům vytýká, že \"nedostatečně (vadně) zdůvodnily svá rozhodnutí\", jakož i to, že uplatnil \"tvrzení o diskriminačním jednání\" žalované a že měly aplikovat ustanovení §133a odst.1 o.s.ř., neboť v řízení nevyšel najevo opak. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby svým rozhodnutím žalobě vyhověl.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, popřípadě, shledá-li je přípustným, zamítl. Uvedla, že pracovní smlouva účastníků není neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení §242 odst.1 písm.a) zákoníku práce, že se žalovaná nedopustila diskriminačního jednání vůči žalobci \"z důvodu pohlaví, věku, odlišné víry a světového názoru\" a že opakované prodlužování pracovního poměru na dobu určitou není v rozporu se zákoníkem práce ani porušením ústavních práv žalobce. Napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a spočívá na správném právním posouzením věci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V projednávané věci spočívá rozhodnutí odvolacího soudu - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - v první řadě na závěru, že opakované prodlužování sjednaného pracovního poměru účastníků na dobu určitou bylo, včetně žalobcem zpochybňovaných dohod o změně pracovní smlouvy ze dne 1.7.1998 a ze dne 4.8.1999, v souladu se zákonem a že v něm nelze spatřoval zneužití práva na újmu žalobce.
Uvedené právní otázky je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu uzavření uvedených dohod o změně pracovní smlouvy - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen \"zák. práce\").
Výklad právní otázky, zda bylo v souladu se zákonem opakované prodlužování pracovního poměru sjednaného na dobu určitou, se v rozhodovací činnosti ustálil. Byl přijat a nadále je přijímán jako správný názor, že zákoník práce (§30 zák. práce) a další pracovněprávní předpisy v době ode dne 1.6.1994 (až do 29.2.2004) účastníkům umožňovaly, aby si sjednali pracovní poměr na dobu určitou nebo prodloužili již sjednaný pracovní poměr v takovém trvání, v jakém se na tom dohodnou, a aby pracovní poměr na dobu určitou uzavřeli (uzavírali) opětovně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.8.2002 sp. zn. 21 Cdo 1874/2001, uveřejněný pod č. 181 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002), a na tomto názoru nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit. V době od 1.6.1994 do 29.2.2004 tedy zákonem nebyla nijak omezena ani doba trvání pracovního poměru na dobu určitou, ani možnost opětovného uzavírání pracovního poměru na dobu určitou nebo jeho prodlužování (podle důvodové zprávy k zákonu č. 74/1994 Sb. k tomu došlo \"s ohledem na potřeby praxe a pro posílení smluvní volnosti účastníků pracovního poměru\" a se záměrem \"zjednodušit právní úpravu pracovního poměru na dobu určitou, a to tak, že se ponechává na vůli účastníků, jaký pracovní poměr uzavřou\") a využití tohoto oprávnění nemůže představovat [z pohledu ustanovení §242 odst.1 písm.a) zák. práce)] rozpor se zákonem a ani jeho obcházení. Na tomto závěru nic nemůže změnit ani případné \"přihlédnutí\" ke Směrnici Rady Evropské Unie ze dne 28.6.1999 č. 1999/70/EC, která nebyla (ani ve smyslu čl. 10 Ústavy) součástí českého právního řádu.
Podle ustálené judikatury lze považovat za zneužití práva ve smyslu ustanovení §7 odst.2 zák. práce takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
Zneužitím práva ve smyslu ustanovení §7 odst.2 zákoníku práce může být při splnění uvedených předpokladů i sjednání pracovního poměru na dobu určitou. Za zneužití práva ovšem nelze považovat to, že zaměstnavatel se zaměstnancem - jak to umožňuje zákon - sjedná (prodlouží) pracovní poměr na dobu určitou nebo jej uzavře opětovně, ale jen takové jednání, jehož účelem není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť zaměstnavatel je v rozporu s ustálenými dobrými mravy přímo veden úmyslem způsobit zaměstnanci újmu a dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z jeho hlediska bez významu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud z uvedeného právního názoru při výkladu ustanovení §7 odst.2 zák. práce vycházel. Dovozuje-li dovolatel jiný závěr než odvolací soud, podle kterého žalovaná nezneužila práva na újmu žalobce, nepředstavují jeho námitky v tomto směru uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Na zásadní význam rozsudku odvolacího soudu po právní stránce nelze důvodně usuzovat ani z toho, jak odvolací soud v projednávané věci vyložil a aplikoval ustanovení §133a odst.1 o.s.ř. Z ustanovení §133a odst.1 o.s.ř. vyplývá, že k závěru o prokázané diskriminaci nepostačuje, bude-li účastník občanského soudního řízení pouze tvrdit, že došlo k diskriminačnímu jednání. Ten, kdo v občanském soudním řízení tvrdí, že byl přímo nebo nepřímo diskriminován, musí v řízení tvrdit a prokázat, že s ním bylo zacházeno neobvyklým (znevýhodňujícím) způsobem; jen jestliže taková tvrzení jsou prokázána, má soud za prokázané také skutečnosti tvrzené o diskriminaci, pokud v řízení nevyšel najevo opak (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26.4.2006 č. 419/2006 Sb.).
Odvolací soud z uvedených zásad - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - vycházel. Dospěl-li k závěru, že ze žalobcem tvrzených skutečností nevyplývá diskriminační (znevýhodňující) jednání ze strany žalované, odpovídá jeho postup požadavkům ustanovení §133a odst.1 o.s.ř.
Žalobce soudům rovněž vytýká, že \"nedostatečně (vadně) zdůvodnily svá rozhodnutí\". Vzhledem k tomu, že takováto vada, i kdyby jí snad byly rozsudky soudů opravdu postiženy, představuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nemůže být na jejím základě - jak vyplývá z výše uvedeného - založen závěr o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř., Nejvyšší soud ČR je podle §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. února 2009
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu