ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.643.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 643/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované C. s.r.o., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 95.875,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 1/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. září 2007, č. j. 23 Co 323/2007-236, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.556,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 21. 6. 2001 žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, že žalobce „v příkrém rozporu se zájmy zaměstnavatele a s uzavřenou pracovní smlouvou minimálně v období od dubna 2001 do června 2001 vykonával v prostorech sídla i mimo sídlo společnosti činnost, v rámci které se společně s L. S. účastnil jednání, v souvislosti se kterými následně L. S. vlastním jménem a na vlastní účet uzavřela smlouvu týkající se dodávky dámských vycházkových rukavic ve finančním objemu cca 1,9 mil. Kč, přičemž odběrateli poskytla jako částečné plnění prvých 150 párů rukavic a vyinkasovala na vlastní účet zálohu ve výši 58.000,- Kč“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné a aby mu žalovaná zaplatila náhradu mzdy. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že okamžité zrušení pracovního poměru se zakládá na „nepravdivých, vymyšlených tvrzeních zaměstnavatele“, neboť „nevykonával žádnou činnost, která by byla v rozporu se zájmy žalované“. Protože dopisem ze dne 29. 6. 2001 oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání a protože mu žalovaná neumožnila pracovat, požaduje také náhradu mzdy; výši náhrady mzdy stanovil v průběhu řízení (u jednání dne 25. 2. 2002) částkou 95.875,- Kč.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 25. 2. 2002, č. j. 13 C 1018/2001-49, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 22.200,75 Kč k rukám advokáta JUDr. R. J. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobce se dopustil porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem tím, že „přinejmenším věděl, že slečna S. uzavřela vlastním jménem a na vlastní účet smlouvu týkající se dodávky dámských vycházkových rukavic v objemu cca 1.900.000,- Kč a za 150 párů rukavic vyinkasovala na vlastní účet zálohu ve výši 58.000,- Kč a že toto jednání je v rozporu s popisem její pracovní činnosti společenskou smlouvou a toto jednání strpěl“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 7. 2002, č. j. 23 Co 268/2002-67, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že v rozsudku neuvedl, co bylo obsahem okamžitého zrušení pracovního poměru, že se nezabýval tím, zda byla neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru uplatněna u soudu včas a zda tento právní úkon splňuje formální náležitosti ve smyslu ustanovení §55 zák. práce, a že se dopustil i procesních pochybení, když jednatelku žalované vyslýchal jako svědkyni (nikoliv jako účastnici řízení) a když ve spojeném řízení o náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru ve výroku rozhodl o částce 95.875,- Kč, aniž by předtím rozhodl o připuštění „rozšíření“ žaloby z původně požadovaných 21.673,- Kč (tj. o částku 74.202,- Kč).
Okresní soud v Kolíně – poté, co usnesením ze dne 15. 10. 2003, č. j. 13 C 1018/2001-83, připustil změnu žaloby v části týkající se náhrady mzdy jejím „rozšířením“ o částku 74.202,- Kč – rozsudkem ze dne 4. 2. 2004, č. j. 13 C 1018/2001-114, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dopisem žalované ze dne 21. 6. 2001 je neplatné, žalované uložil, aby zaplatila žalobci na náhradě mzdy 75.000,- Kč, co do částky 20.875,- Kč žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 64.766,50 Kč k rukám advokáta JUDr. J. K. Vycházeje z toho, že žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§64 zák. práce), dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatným právním úkonem, neboť obsah okamžitého zrušení pracovního poměru („to, co konkrétně bylo žalobci žalovanou tímto úkonem vytýkáno“) je natolik obecný, že z něj nelze dovodit ani výkladem, pro jaký konkrétní skutek a jaké konkrétní jednání byl se žalobcem okamžitě zrušen pracovní poměr (§55 zák. práce). Podle soudu prvního stupně „obsah zrušovacího projevu vůle žalované ve smyslu ustanovení §240 odst. 3 o. s. ř. nelze nahradit neprojevenou vůlí ani pomocí výkladu projevu vůle, neboť nebylo možné spolehlivě a přesně zjistit, co bylo po skutkové stránce důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobcem“. Jestliže žalovaná teprve ve vyjádření k žalobě uvedla, že se jednalo o využití majetku firmy pro svůj vlastní prospěch, využití materiálu, spotřeby energií, využití práce společníků firmy, „nelze z důvodů uvedených v okamžitém zrušení pracovního poměru dovodit, že se žalobce tohoto jednání dopustil“. Protože žalobce žalované sdělil, že trvá na tom, aby ho nadále zaměstnávala, přiznal mu soud prvního stupně náhradu mzdy, avšak pouze za dobu 6 měsíců (75.000,- Kč), a ohledně náhrady mzdy požadované za další období (co do částky 20.875,- Kč) žalobu zamítl; vycházel přitom z průměrného výdělku žalobce zjištěného za I. čtvrtletí roku 2001 v měsíční výši 12.500,- Kč hrubého.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2005, č. j. 23 Co 99/2005-157, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 47.837,40 Kč do rukou advokáta JUDr. J. K., jinak jej v napadených vyhovujících výrocích o věci samé (tj. ve výroku o určení, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 21. 6. 2001 a ve výroku o přisouzení náhrady mzdy ve výši 75.000,- Kč) potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 11.260,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. K. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého je skutkové vylíčení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru v dopise žalované ze dne 21. 6. 2001 natolik neurčité, že ani výkladem projevu vůle nelze s určitostí zjistit, jakým konkrétním jednáním měl žalobce v období od dubna 2001 do června 2001 porušit pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Z obsahu posuzovaného okamžitého zrušení pracovního poměru lze podle názoru odvolacího soudu dovodit pouze to, čeho se měla dopustit tehdejší jednatelka žalované L. S.; naproti tomu formulace, že žalobce „… vykonával činnost, v rámci které …. se aktivně účastnil jednání, v souvislosti se kterými následně L. S. … uzavřela smlouvu …“, je natolik obecná a vágní, že z ní nelze s určitostí dovodit konkrétní obsah, natož posoudit intenzitu činnosti žalobce v období od dubna do června 2001. Nelze předpokládat, že by žalobce, který v průběhu dubna až června 2001 vykonával „v prostorech sídla i mimo sídlo společnosti“ nejrůznější činnosti a účastnil se „aktivně“ řady jednání, veškerou svou činností v tomto období porušoval pracovní kázeň. Vědom si ustálené judikatury („Rc 29/97“) k otázce výkladu právních úkonů, podle níž je právní úkon neplatný pro neurčitost či nesrozumitelnost pouze tehdy, nelze-li ani výkladem projevu vůle zjistit, co jím bylo zamýšleno projevit, odvolací soud zdůraznil, že „nejde o výklad bezbřehý“ a že „nelze s jeho pomocí nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou ten, kdo úkon učinil, v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji“. Proto považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatným právním úkonem (§55 zák. práce), jakož i jeho závěr ve vztahu k nároku na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru jak co do základu, tak co do jeho výše.
K dovolání žalované Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 16. 11. 2006, č. j. 21 Cdo 337/2006-192, rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení. Vytknul odvolacímu soudu, že zaměnil otázku určitosti jednostranného projevu vůle zaměstnavatele (okamžitého zrušení pracovního poměru) s posuzováním, zda vůbec a v jaké intenzitě jednáním označeným v okamžitém zrušení pracovního poměru zaměstnance skutečně pracovní kázeň porušil. Úvaha odvolacího soudu, že „nelze předpokládat, že by žalobce, který v průběhu dubna až června 2001 vykonával v prostorech sídla i mimo sídlo společnosti nejrůznější činnosti a účastnil se aktivně řady jednání, veškerou svou činností v tomto období porušoval pracovní kázeň“, totiž svědčí o tom, že odvolací soud při posuzování určitosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 21. 6. 2001 zkoumal, zda označené jednání (označená jednání) jsou či nejsou porušením pracovní kázně. Tato úvaha má ale význam teprve při zkoumání, zda náležitě (určitě) vymezený důvod okamžitého zrušení pracovního poměru naplňuje také požadavky, které na tento jednostranný úkon klade ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, jehož se v tomto jednostranném úkonu žalovaná dovolává.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 6. 4. 2007, č. j. 13 C 1/2007-214, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dopisem žalované ze dne 21. 6. 2001 je neplatné, žalované uložil zaplatit žalobci náhradu mzdy 75.000,- Kč, co do částky 20.875,- Kč žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna uhradit žalobci náklady řízení 92.875,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. K. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalované odpovídá ustanovení §55 zák. práce, a zabýval se otázkou, zda vůbec a jakou intenzitou žalobce skutečně pracovní kázeň porušil. Vyšel z toho, že žalobce byl zaměstnancem a menšinovým společníkem žalované, ale že nebyl jednatelem společnosti, tedy osobou, „která by ve firmě o něčem přímo rozhodovala“. Jestliže „z pověření slečny S. jednal s panem B., a to z titulu pracovníka firmy“, vykonával pouze „příkazy své nadřízené v dobré víře, že jedná v zájmu svého zaměstnavatele“. Nebylo prokázáno (a ani tvrzeno), že by z tohoto jednání získal žalobce jakýkoli majetkový prospěch. Byla-li to „slečna S., která organizovala paralelní výrobu a jednala za účelem vlastního obohacení s panem B.“, nelze její jednání proti zájmům žalované přičítat na vrub žalobce. Žalovaná nepředložila žádné důkazy, které by prokazovaly konkrétní porušení pracovní kázně žalobcem, jež by směřovalo „proti zájmům firmy“; veškerá tvrzení žalované směřovala „pouze k podrobnému vymezení nelegální činnosti slečny S. ve vztahu k žalované“, za které však žalobce v žádném případě nemůže odpovídat. Protože žalobce žalované sdělil, že trvá na tom, aby ho nadále zaměstnávala, přiznal mu soud prvního stupně náhradu mzdy, avšak pouze za dobu 6 měsíců (75.000,- Kč), a ohledně náhrady mzdy požadované za další období (co do částky 20.875,- Kč) žalobu zamítl; vycházel přitom z průměrného výdělku žalobce zjištěného za I. čtvrtletí roku 2001 v měsíční výši 12.500,- Kč hrubého.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2007, č. j. 23 Co 323/2007-236, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „s tím, že výrok III. (o zamítnutí žaloby co do částky 20.875,- Kč) se vypouští“, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 120.999,- Kč, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 16.749,25 Kč, v obou případech „do rukou právního zástupce“ žalobce. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by se žalobce při plnění pokynů jednatelky dopustil jednání, které by naplňovalo důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. Souhlasil sice se žalovanou v tom, že organizování paralelní výroby na svůj účet je velmi závažným jednáním, které by nepochybně bylo možno kvalifikovat jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, zároveň je ale podle odvolacího soudu nezbytné, „aby nebylo nejmenších pochyb o tom, že zaměstnanec, kterému je tento skutek vytýkán, se tohoto jednání dopustil“; musí být prokázáno, že tuto činnost vyvíjel „s vědomím, že jedná bez vědomí zaměstnavatele a v hrubém rozporu s jeho zájmy“. To ale v projednávané věci „jednoznačně prokázáno nebylo“. K námitce žalované, že žalobce jako společník žalované musel vědět, že „pokyny jednatelky odporují rozhodnutí valné hromady žalovaného a jsou tedy v rozporu s jeho zájmy“ odvolací soud dodal, že žalovaná „směšuje postavení žalobce jako společníka žalovaného a jako jeho zaměstnance“. Poukázal na to, že jednatel je nejvyšším představitelem firmy zajišťujícím obchodní vedení společnosti a že žádnému zaměstnanci nepřísluší posuzovat, zda pokyny, které jednatel při řízení společnosti vydává, jsou či nejsou v souladu se zásadami a pokyny schválenými valnou hromadou. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalobce věděl, že pokyny dávané mu jednatelkou žalované Ludmilou Smržovou mohly být v rozporu s právními předpisy a že je proto nebyl povinen plnit. „Vypuštění výroku III.“ rozsudku soudu prvního stupně odůvodnil tím, že soud prvního stupně „zjevně přehlédl“, že o zamítnutí žaloby co do částky 20.875,- Kč bylo rozhodnuto již rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. 2. 2004, č. j. 13 C 1018/2001-114, a tento výrok nebyl napaden odvoláním, proto samostatně nabyl právní moci.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že „v důkazním řízení byla prokázána“ i aktivní spoluúčast žalobce na „nelegální činnosti“ organizování paralelní výroby rukavic, neboť minimálně z důvodu své účasti na poradě společníků věděl, že „zakázka pro pana B. neměla být společností z kapacitních důvodů prováděna“. Ačkoliv v té době věděl, že zakázka je již realizována, na tuto skutečnost neupozornil a v jednání ve věci této zakázky pokračoval, „když dne 14. 6. 2001 předal panu B. dalších 150 párů rukavic“. Žalobce proto věděl, že plnění zakázky nebylo žalovanou schváleno, a věděl, že jedná v rozporu s rozhodnutím žalované a jejími zájmy. Podle žalované je proto závěr soudů o tom, že „žalobce jednal dle příkazů z pozice zaměstnance“, zcela nesprávný a chybný. Vědomost žalobce o protiprávním jednání slečny L. S., závadnost tohoto jednání pro společnost a především pak „prokázaní aktivní účasti žalobce na tomto jednání“, musí být podle názoru dovolatelky vyhodnoceno jako „jednoznačné porušení pracovní kázně“. Přípustnost dovolání dovozovala z toho, že „dovolací soud se dosud nezabýval situací, zda pozice zaměstnance současně jako společníka zaměstnavatele může mít vliv na přísnější posouzení míry jeho individuální odpovědnosti z důvodu jeho užších vazeb na společnost zaměstnavatele a na řídící pozice ve firmě a s tím spojenou větší informovaností a zodpovědností za chod firmy“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud „napadený rozsudek potvrdil“, neboť závěry soudů považuje za správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor odvolacího soudu byl určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nemohou být pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popřípadě jiné jeho pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce, byť jsou pro soud prvního stupně ve smyslu ustanovení §226 odst. 1 o. s. ř. závazné; takovýto právní názor totiž vede soud prvního stupně jen k tomu, jaké úkony má ve věci učinit, ale žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku posoudit po skutkové a právní stránce a jak ji má rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 6. 4. 2007, č. j. 13 C 1/2007-214, se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 9. 7. 2002, č. j. 23 Co 268/2002-67, vyplývá, že názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Odvolací soud neaplikoval na právní vztah mezi účastníky jiné zákonné ustanovení a ani je nevykládal jinak než soud prvního stupně; rozsudek soudu prvního stupně zrušil jednak pro procesní pochybení, jednak proto, že soud prvního stupně se nezabýval tím, zda byla neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru uplatněna u soudu včas a zda tento právní úkon splňuje formální náležitosti ve smyslu ustanovení §55 zák. práce. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu tedy nebyly výtky z hlediska právního posouzení skutkového stavu, nýbrž pokyny k doplnění dokazování a k právnímu posouzení skutečností, které dosud soud prvního stupně neposuzoval (aniž odvolací soud sám právní názor zaujal). Skutečnost, že soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 6. 4. 2007, č. j. 13 C 1/2007-214 (oproti závěru v rozsudku ze dne 25. 2. 2002, č. j. 13 C 1018/2001-49), považoval okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 21. 6. 2001 pro jeho neurčitost za neplatné (§55 zák. práce), nevyplynula z toho, že by jeho právní posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich hodnocení. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy nemůže být přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ale jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jak uvedeno již výše – přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Přípustnost dovolání dovozuje dovolatelka z toho, že „dovolací soud se dosud nezabýval situací, zda pozice zaměstnance současně jako společníka zaměstnavatele může mít vliv na přísnější posouzení míry jeho individuální odpovědnosti z důvodu jeho užších vazeb na společnost zaměstnavatele a na řídící pozice ve firmě a s tím spojenou větší informovaností a zodpovědností za chod firmy“; napadá tedy rozsudek odvolacího soudu (jak výslovně uvádí v dovolání) z důvodu nesprávného právního posouzení uvedené právní otázky.
V projednávané věci odvolací soud při posuzování platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce dospěl k závěru, že žalobce se porušení pracovní kázně vůbec nedopustil. Nebyl proto ani důvod zabývat se tím, jakou intenzitou jednáním označeným v okamžitém zrušení pracovního poměru mohl žalobce pracovní kázeň porušit. Dovolatelkou označená právní otázka „zda pozice zaměstnance současně jako společníka zaměstnavatele může mít vliv na přísnější posouzení míry jeho individuální odpovědnosti z důvodu jeho užších vazeb na společnost zaměstnavatele a na řídící pozice ve firmě a s tím spojenou větší informovaností a zodpovědností za chod firmy“ tak neměla pro rozhodnutí odvolacího soudu žádný význam. Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, je totiž pouze takové rozhodnutí, v němž odvolací soud řešil právní otázku, která byla v projednávané věci pro rozhodnutí sporu mezi účastníky určující. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy, zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, pod č. 27).
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zároveň zřejmé, že žalovaná vlastně nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (uzavřel, že „žalobce jednal dle příkazů z pozice zaměstnance“). Dovolatelka současně na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu v dovolání předstírá své vlastní skutkové závěry (že „v důkazním řízení byla prokázána i aktivní spoluúčast žalobce na nelegální činnosti organizování paralelní výroby rukavic“, že „žalobce věděl, že plnění zakázky nebylo žalovanou schváleno a věděl, že svým jednáním jedná v rozporu s rozhodnutím žalované a jejími zájmy“, že „vědomost žalobce o protiprávním jednání slečny L. S. závadnost tohoto jednání pro společnost a především pak prokázaní aktivní účasti žalobce na tomto jednání musí být vyhodnoceno jako jednoznačné porušení pracovní kázně“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že se žalobce jednáním vytýkaným v dopise ze dne 21. 6. 2001 dopustil zvlášť hrubého porušení pracovní kázně). Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, nemá rozsudek odvolacího soudu z hlediska dovolatelem uplatněné právní otázky (jakou intenzitou jednáním označeným v okamžitém zrušení pracovního poměru žalobce pracovní kázeň porušil) po právní stránce zásadní význam; dovolání proti němu tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 6.890,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 4., §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2, §17 písm. b), §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/204 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 7.190,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. J. K. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejich hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 1.366,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradila. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.556,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. února 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu