ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.788.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 788/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně H. B., zastoupené advokátkou, proti žalované H. T., zastoupené advokátem, o přidělování práce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 92/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2007 č.j. 23 Co 210/2007-74, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.588,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo žalované uloženo \"přidělovat žalobkyni práci organizačního pracovníka učebny S. W podle pracovní smlouvy z 20.1.1998\". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že podle pracovní smlouvy ze dne 20.1.1998 je u žalované v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou jako \"pracovník učebny S. W\", že žalovaná jí dala dopisem ze dne 30.6.2004 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce, že dopisem ze dne 2.7.2004 žalovaná opravila datum skončení pracovního poměru ze dne 31.8.2004, uvedené v dopise ze dne 30.6.2004, na den 30.9.2004 a že dopisem ze dne 9.8.2004 žalovaná \"potvrdila, že pracovní poměr žalobkyně na základě podané výpovědi skončí\". Protože pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1.12.2005 sp. zn. 21 C 282/2004 byla určena neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 30.6.2004 a protože žalobkyně dopisem ze dne 31.7.2004 oznámila žalované, že považuje výpověď z pracovního poměru za neplatnou a že trvá na tom, aby byla dále zaměstnávána v souladu s pracovní smlouvou ze dne 20.1.1998, pracovní poměr účastnic nadále trvá. Žalovaná však odmítá žalobkyni přidělovat práci.
Žalovaná namítala, že dala žalobkyni výpověď z pracovního poměru nejen dopisem ze dne 30.6.2004, ale také (znovu) dopisem ze dne 9.8.2004. Protože žalobkyně platnost výpovědi ze dne 9.8.2004 nenapadla žalobou podanou u soudu, pracovní poměr podle ní skončil, i když byla pravomocným soudním rozhodnutím určena neplatnost výpovědi ze dne 30.6.2004. Žalovaná proto není nadále povinna přidělovat žalobkyni práci.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 6.2.2007 č.j. 31 C 92/2006-52 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 6.485,50 Kč k rukám advokáta. Dospěl k závěru, že žalovaná dala žalobkyni výpověď též dopisem ze dne 9.8.2004, kterou je třeba považovat za platný právní úkon, neboť nebyla ve smyslu ustanovení §64 zákoníku práce napadena žalobou podanou u soudu. Ačkoliv dříve podaná výpověď z pracovního poměru ze dne 30.6.2004 byla prohlášena za neplatnou, pracovní poměr účastnic skončil na základě platné výpovědi ze dne 9.8.2004; žalovaná proto není povinna přidělovat žalobkyni práci.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.9.2007 č.j. 23 Co 210/2007-74 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.639,- Kč \"na účet\" advokáta. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že dopis žalované ze dne 9.8.2004, v němž sdělila žalobkyni, že jí \"opětovně dává výpověď z pracovního poměru s odkazem na znění ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce\", a v němž žalovaná \"dostatečně specifikovala skutkové okolnosti výpovědi a výpovědní důvod\", představuje výpověď z pracovního poměru. Protože se žalobkyně nedomáhala u soudu určení neplatnosti této výpovědi (ve lhůtě uvedené v ustanovení §64 zákoníku práce), není požadavek žalobkyně na další přidělování práce opodstatněný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Rozebírá v něm všechny skutkové okolnosti případu a dovozuje, že dopis žalované ze dne 9.8.2004 není výpovědí z pracovního poměru. Žalovaná totiž \"nový dokument\" ze dne 9.8.2004 doručila žalobkyni proto, že výpověď z pracovního poměru ze dne 30.6.2004 neobsahovala \"bližší popis důvodu, který vedl žalovanou k tomu, že se žalobkyní rozvázala pracovní poměr\", a že bylo potřebné důvod výpovědi \"dostatečně konkretizovat, aby se předešlo pochybnostem, z jakého důvodu byla žalobkyni výpověď dána\". Podle názoru žalobkyně \"samotná žalovaná\" nepovažovala dopis ze dne 9.8.2004 za \"novou výpověď\", ale za \"doplnění konkretizace výpovědního důvodu\" z výpovědi ze dne 30.6.2004; svědčí o tom též to, že po uplynutí výpovědní doby podle výpovědi ze dne 30.6.2004 odhlásila žalobkyni (ke dni 30.9.2004) ze \"zdravotního a sociálního pojištění\" a v té době nedala žalobkyni \"žádným způsobem najevo, že by měla považovat dopis ze dne 9.8.2004 za novou výpověď\". Žalobkyně současně dovozuje, že žalovaná teprve \"v návaznosti\" na žalobu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 30.6.2004, podanou u soudu dne 19.10.2004, začala nepřípustně považovat dopis ze dne 9.8.2004 za \"novou výpověď\" a opětovně žalobkyni přihlásila na měsíce říjen a listopad 2004 ke \"zdravotnímu a sociálnímu pojištění\". Žalobkyně uzavírá, že dopis ze dne 9.8.2004 je pouze \"upřesněním\" dopisu ze dne 30.6.2004 a že \"opačný výklad by byl jednoznačně v rozporu s ustanovením §7 odst.2 zákoníku práce\". Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. Ztotožnila se s názorem soudů v tom, že dopis ze dne 9.8.2004 představoval \"novou výpověď z pracovního poměru, kterou žalovaná dala žalobkyni\", a poukazuje na to, že podle judikatury soudů se rozvázání pracovního poměru, k němuž dojde více právními úkony, učiněnými současně nebo postupně, posuzuje samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky. Protože platnost výpovědi z pracovního poměru, dané dopisem žalované ze dne 9.8.2004, žalobkyně neuplatnila žalobou u soudu, případné právo na určení její neplatnosti zaniklo a pracovní poměr účastnic podle ní skončil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobkyně v dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu - nesouhlasí se závěry soudů o tom, že by dopis žalované ze dne 9.8.2004 představoval další (po výpovědi z pracovního poměru ze dne 30.6.2004) právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru výpovědí, a dovozuje, že ve skutečnosti šlo - kdyby byl právní úkon správně vyložen podle ustanovení §240 odst.3 zákoníku práce - jen o upřesnění dopisu ze dne 30.6.2004, obsahující \"konkretizaci výpovědního důvodu\" v něm použitého.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy byl sporný pracovněprávní úkon učiněn - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb. a č. 46/2004 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.2004 (dále též jen \"zák. práce\").
Podle ustanovení §64 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
Nebylo-li právo podle ustanovení §64 zák. práce uplatněno ve stanovené lhůtě, zanikne; soud v tomto případě přihlédne k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne (srov. §261 odst. 4 zák. práce).
Z ustanovení §64 zák. práce vyplývá, že neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou uplatňují zaměstnanec nebo zaměstnavatel žalobou podanou u soudu. Chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel dosáhnout toho, aby nenastaly právní účinky vyplývající z právního úkonu o rozvázání pracovního poměru, musí podat u soudu žalobu o určení, že právní úkon o rozvázání pracovního poměru je neplatný, a to nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22.2.1968 sp. zn. 6 Cz 5/68, uveřejněný pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 28.5.1980 sp. zn. 6 Cz 8/80, uveřejněný pod č. 43 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Nepodal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel u soudu žalobu o určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby byl jinak naplněn některý z důvodů neplatného rozvázání pracovního poměru. Marným uplynutím dvouměsíční lhůty právo o určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru zanikne a soud se tedy již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního úkonu, a to ani formou předběžné otázky; nebyla-li neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud vždy (i v případném jiném řízení mezi účastníky) vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně (srov. například právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Zákoník práce ani jiné právní předpisy nevylučují (nezakazují) rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony (učiněnými současně či postupně); jednotlivé právní úkony se pak posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 195/97, který byl uveřejněn pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Skončil-li pracovní poměr na základě dřívějšího právního úkonu, má to za následek to, že pozdější právní úkon o rozvázání pracovního poměru se neuplatní (i kdyby byl jinak platný) jako právní důvod zániku tohoto pracovního poměru, popřípadě to, že pozdější neplatný právní úkon o rozvázání pracovního poměru nemůže způsobit pokračování v pracovním poměru. Ukázalo-li se dřívější rozvázání pracovního poměru jako neplatné, protože byla pravomocným rozhodnutím soudu určena neplatnost právního úkonu směrujícího k rozvázání pracovního poměru, skončí pracovní poměr účastníků na základě pozdějšího platného právního úkonu o rozvázání pracovního poměru.
O obsahu právního úkonu mohou - tak jako tomu bylo v projednávané věci - vzniknout pochybnosti. Pro takový případ se v ustanovení §240 odst.3 zák. práce uvádí pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle odstranit; projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá dobrým mravům.
Výslovný projev vůle učiněný písemně se vykládá především podle použitého slovního vyjádření a podle toho, jaký mu účastník při projevu vůle přikládal význam. Není-li možné provést výklad písemného projevu vůle jen na základě listiny, v níž je obsažen, je třeba přihlédnout zejména k tomu, za jakých okolností byl projev vůle učiněn a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, o jaký právní úkon se jedná (jaká práva nebo povinnosti měla podle něj vzniknout, změnit se nebo zaniknout). Z ustanovení §240 odst.3 zák. práce vyplývá, že projev vůle musí být vždy vyložen též se zřetelem k okolnostem, za nichž byl učiněn, a že celkové zhodnocení všech rozhodných okolností musí odpovídat dobrým mravům. Výklad projevu vůle samozřejmě vždy musí směřovat k objasnění toho, co bylo skutečně projeveno; pomocí výkladu projevu vůle nelze \"nahrazovat\" nebo \"doplňovat\" vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V projednávané věci odvolací soud z uvedených výkladových pravidel - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - vycházel. Dospěl-li postupem odpovídajícím ustanovení §240 odst. 3 zákoníku práce - oproti názoru žalobkyně - k závěru, že dopis žalované ze dne 9.8.2004 představuje další (po výpovědi z pracovního poměru ze dne 30.6.2004) samostatný právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru výpovědí, nemůže rozsudek odvolacího soudu jen z tohoto důvodu spočívat na nesprávném právním posouzení věci.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 1.875,- Kč [srov. §7 písm.c), §10 odst.3, §14 odst.1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.). Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát osvědčil, že je společníkem právnické osoby zřízené za účelem výkonu advokacie, která je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 413,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované náklady v celkové výši 2.588,- Kč nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. února 2009
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu