ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.896.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 896/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. F., zastoupeného advokátem, proti žalovanému T., a.s., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 224/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. června 2007 č.j. 15 Co 15/2006-163, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.820,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 21.8.2001 žalovaný (jeho právní předchůdce – Č. B., a.s.) sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně spatřoval v tom, že žalobce „dne 2.8.2001 kolem 14. hodiny neoprávněně vstoupil do areálu firmy Č. S. B., a.s.“, a že „když byl upozorněn vedoucím pracovníkem této firmy, vedoucím provozu T. K., na neoprávněnost vstupu, tohoto napadl slovně vulgárními výrazy a poté fyzicky“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval od 1.12.1995 jako řidič silničních motorových vozidel a že dne 2.8.2001 navštívil areál společnosti Č. S. B., a.s. „za účelem zajištění materiálu, tj. kovové tyče pro opravu sedadla řidiče“, které „vlastně sám chtěl uvést do způsobilého stavu“ k řízení autobusu, neboť v té chvíli nebylo možné obrátit se na „kompetentního pracovníka, který by závadu odstranil nebo pomohl žalobci odstranit“. K samotnému konání při opravě přitom žalobce vedla obava z toho, že „v případě havárie způsobené nepřímo vlivem vadného sedadla řidiče by mohl být obviněn i z obecného ohrožení“. Při vstupu do areálu ho zahlédl „jakýsi pro něj v té chvíli neznámý zaměstnanec“, který mu „pro něj ne příliš jasným a srozumitelným způsobem dával najevo svoji nelibost“ v tom, že žalobce vstupuje do areálu. Žalobce si „nebyl vědom toho, že by se dopustil prohřešku“, a proto „reakce žalobce byla té jeho v onu chvíli adekvátní, tj. že se na něj obořil, proč nemůže vstoupit“, a „faktem je, že se jejich slovní výměna názorů neobešla bez emocí“. Tvrzení žalovaného o slovním a fyzickém napadení ze strany žalobce se ovšem „naprosto nezakládá na pravdě“, neboť žalobce po zjištění, že se „potkal se zaměstnancem, který se nenacházel právě v nejlepší náladě“, raději areál opustil. Jestliže žalovaný na základě těchto okolností „bez jakéhokoliv předchozího kárného opatření či upozornění“ přistoupil k použití „toho nejtvrdšího prostředku v oblasti kárných opatření vůči svému zaměstnanci“, může se žalobce „právem domnívat, že tak v jeho případě snad došlo k zneužití příslušných ustanovení zákoníku práce“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11.4.2002 č.j. 13 C 224/2001-32 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobci náklady řízení ve výši 5.225,- Kč k rukám advokáta a zaplatit „ČR – Městskému soudu v Brně soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč“. Ve věci samé dospěl k závěru, že „pokud by se i stal incident“, který žalovaný vytkl žalobci v dopise ze dne 21.8.2001, „je nutno konstatovat“, že ke konfliktu došlo v areálu, který nepatřil žalovanému, „takže došlo k jednání soukromé osoby v objektu třetí osoby“, a proto „nemohl mít vliv na práci žalobce u žalovaného“, a navíc „v době, kdy žalobce nebyl v pracovní době“, ale „jednalo se o dobu odpočinku podle ust. §83 odst. 2 zák. práce“. Za tohoto stavu žalobce podle názoru soudu prvního stupně „neporušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem“, a proto „žalobě bylo v celém rozsahu vyhověno“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23.1.2004 č.j. 15 Co 169/2002-60 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že při zjišťování skutkových okolností rozhodných pro posouzení věci se vůbec nezabýval tím, zda-li se žalobce dopustil jednání, které mu bylo vytýkáno ve zrušovacím projevu vůle žalovaného, jestliže v této souvislosti soud prvního stupně toliko „připustil možnost existence jakéhosi incidentu mezi žalobcem a pracovníkem Č. S. B., a.s.“, aniž by zkoumal, zda se tento incident skutečně udál, případně z jakých důvodů, za jakých okolností a co bylo jeho obsahem. K hodnocení vytýkaného porušení pracovní kázně soudem prvního stupně, které za tohoto stavu „se jeví být prozatím jako předčasné“, je pak podle jeho názoru „nutno uvést“, že, i kdyby se žalobce dopustil vytčeného jednání mimo pracovní dobu a nikoliv ve vztahu k zaměstnavateli, ale například vůči obchodnímu partnerovi zaměstnavatele, „není vyloučeno, aby i takové jednání bylo porušením pracovní kázně“. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení v naznačeném směru zjednal nápravu.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 15.9.2005 č.j. 13 C 224/2001-124 žalobě opět vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 15.825,- Kč k rukám advokáta a zaplatit „ČR – Městskému soudu v Brně soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 1.000,- Kč“. Po doplnění řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že vstupem do areálu Č. S. Brno, a.s., kam se žalobce dne 2.8.2001 dostavil „v době svého tzv. čekacího volna, které je zahrnuto do pracovní doby“, „za účelem zajištění rychlé a kvalitní opravy jeho autobusu“, který byl nasazen na tzv. kyvadlové dopravě, „nedošlo k porušení pracovní kázně, zvláště pak ne hrubým způsobem“. Podle názoru soudu prvního stupně „s ohledem na zvyklosti a zavedenou praxi“, kdy řidiči žalovaného běžně do areálu Č. S. B., a.s. chodili a žalobci „nikdy nebylo osobně dáno ponaučení nebo příkaz, že nemá do tohoto areálu vstupovat, když to bylo zcela běžné a činil tak bez problémů po celá dlouhá léta“, nemohl se žalobce dopustit „hrubého“ porušení pracovní kázně. Pokud jde o „údajné“ slovní a fyzické napadení svědka T. K. ze strany žalobce, „soud v tomto směru neuvěřil výpovědi svědků K., H. a T., neboť tyto výpovědi jsou ve vzájemném rozporu a navíc nekorespondují s výpovědí svědka M.“. Mezi žalobcem a T. K. podle mínění soudu prvního stupně „došlo k výměně názorů, při kterém mohlo být použito ostřejších slov, ale to s ohledem na situaci, prostředí a zúčastněné osoby nepovažuje za tak závažné, aby dosáhlo intenzity hrubého porušení pracovní kázně“, když navíc je nutno přihlédnout k tomu, že žalobce po celou dobu, kdy pracoval u žalovaného, „neměl nikdy žádné pracovní pochybení, naopak byl v kolektivu i na pracovišti přímými nadřízenými hodnocen kladně“. Proto soud prvního stupně žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5.6.2007 č.j. 15 Co 15/2006-163 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o soudním poplatku změnil tak, že žalobu zamítl a že „žalovanému se povinnost zaplatit další soudní poplatek neukládá“, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 20.367,- Kč k rukám advokáta a že „České republice – Krajskému soudu v Brně se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává“. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že v prvním vytčeném skutku spočívajícím v tom, že žalobce dne 2.8.2001 neoprávněné vstoupil do areálu firmy Č. S. B., a.s. „nelze s ohledem na všechny okolnosti mít za to, že žalobce porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem“, jestliže – jak zdůraznil - bylo sice prokázáno, že v rozhodné době existovalo nařízení žalovaného o tom, že řidiči autobusů nemají přístup do areálu Č. S. B., a.s., avšak „nebylo prokázáno“, že žalobce byl s tímto interním předpisem, popřípadě příkazem nadřízeného „relevantním způsobem seznámen“, a byla-li navíc v předchozí době před nástupem T. K. do vedoucí funkce v Č. S. B., a.s. „praxe opačná“ a „přístup řidičů do areálu byl posuzován benevolentně“. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud na základě výsledků dokazování doplněného opětovným výslechem svědků T. K., M. H. a M. T. dospěl ke skutkovému závěru, že dne 2.8.2001 kolem 14.00 hodiny, když se žalobce během pracovní doby neoprávněně nacházel v areálu Č. S. B., a.s., „byl v prostoru blízko lakovny přistižen T. K.“, který byl vedoucím zaměstnancem servisu, a „byl dotázán na svoji přítomnost v areálu“; na výzvu k odchodu „reagoval žalobce naprosto neadekvátně velmi hrubými vulgárními nadávkami, které zakončil tím, že T. K. chytil pod krkem“, přičemž „ve vulgárních nadávkách pokračoval i poté, co se již nacházel mimo areál servisu“. Jestliže se žalobce tímto způsobem choval vůči vedoucímu zaměstnanci společnosti, která – jak vyplývá z obsahu spisu – „úzce spolupracovala s jeho zaměstnavatelem“ (prováděla opravy jeho autobusů), pak podle názoru odvolacího soudu „je třeba mít za to, že přinejmenším jednal v rozporu s oprávněnými zájmy svého zaměstnavatele a porušoval zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci“. Toto jednání žalobce odvolací soud hodnotil jako porušení pracovní kázně „nejvyšší intenzity“ s přihlédnutím k tomu, že žalobce „reagoval hrubě vulgárními výrazy a fyzickým napadením“ vůči vedoucímu zaměstnanci servisu, který byl oprávněn žádat po něm vysvětlení, čehož si žalobce „musel být vědom“. Podle názoru odvolacího soudu již samotné vulgární výrazy, které žalobce použil, jsou - s ohledem na „naprostou samozřejmost“ slušného a korektního chování mezi všemi zaměstnanci - porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, přičemž „fyzické napadení, ať již jakékoliv intenzity i bez výraznějších zdravotních následků, pak jen zvyšuje nejvyšší intenzitu porušení pracovní kázně“. Za tohoto stavu, kdy žalobce „flagrantním způsobem“ porušil pracovní kázeň, odvolací soud uzavřel, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 21.8.2001 je platným právním úkonem.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že „po provedeném řízení je zřejmé, že skutkový děj se neudál tak, jak je popsán ve zrušovacím aktu žalovaného“. Podle jeho názoru odvolací soud „ignoroval“ některé důkazy a rozpory mezi výpověďmi svědků v řízení před soudem prvního stupně, čímž „zredukoval skutkový stav oproti zjištěním soudu prvního stupně, a tím vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu“. Ze strany odvolacího soudu je rovněž „patrné subjektivní posuzování celé záležitosti a doslova zájem nedat za pravdu soudu prvního stupně“, jestliže „po šesti letech bezdůvodně vyslechl žalobce a přičetl mu k tíži, pokud nevypovídal přesně, tak jak před několika lety“, a jestliže „opět předvolal svědky, kteří se již lépe připravili než dvakrát předtím, a jejich třetí výpověď považuje za důvěryhodnou“. Svědkové M. H. a M. T., kteří měli osvědčit skutkový děj, přitom „nebyli vůbec přítomni výměny názorů mezi žalobcem a pracovníkem Č. S. B., a.s.“ a jejich svědectví je tudíž „zcela irelevantní a nedůvěryhodné“. Vše, co vyšlo najevo v průběhu řízení najevo, podle názoru dovolatele „svědčí pouze o nedobrých poměrech v dotčených společnostech v oblasti zajišťování oprav vozidel“. Žalobce, který „neměl za několik předchozích let, kdy u žalovaného pracoval, žádné problémy se svým chováním či vystupováním, naopak byl oblíben a byl pověřován vyřizováním různých záležitostí“, spatřuje „viditelně hlavní účel“ pokusu žalovaného o okamžité zrušení pracovního poměru v tom, že žalovaný již v té době věděl, že od 1.9.2001 již nebude (z důvodu nahrazení konkurenční firmou) zajišťovat kyvadlovou dopravu ze středu města do nákupního centra O., kterou „měl na starosti“ žalobce. Podle názoru dovolatele z provedených důkazů „jednoznačně vyplynulo“, že žalobce dne 2.8.2001 byl v areálu Č. S. B. a.s. oprávněně, neboť měl průkaz ke vstupu a jednal „v souladu s běžnou praxí“ a „prokazatelně v zájmu žalovaného“, když se snažil v čase mezi jednotlivými jízdami zajistit řádný technický stav autobusu. Ohledně druhého skutku vytčeného žalobci v dopise ze dne 21.8.2001 namítal, že „ten se rozhodně nestal a nemohl stát (také s ohledem na vzájemné fyzické dispozice obou aktérů) tak, jak je popisován svědky“ navrženými žalovaným, a „jestliže tam k nějaké rozepři došlo, tak to bylo proto, že neadekvátně v rozporu s pravidly postupoval T. K.“, přičemž „rozhodně nedošlo k takovému incidentu, který by vybočil z míry běžné výměny názorů v takovém případě“. Z účastnické výpovědi žalobce i z výpovědi svědků „je zřejmé“, že žalobce se „naopak snažil konfliktu vyhnout a předejít mu“, a proto z místa odešel, resp. utekl před „povýšeným a provokativním chováním pana T. K.“, které odvolací soud „zřejmě v tomto případě také přehlédl“. Podle názoru dovolatele „lze zajisté pochopit“ i určitou nervozitu žalobce, který, „ač pracuje doslova nad rámec svých povinností, kdy se snaží zajistit bezproblémový chod kyvadlové dopravy, za kterou hrozila zaměstnavateli sankce“, je „nevybíravě provokativně napaden někým, kdo není jeho spolupracovníkem ani zástupcem zaměstnavatele“. Jestliže tedy v daném případě došlo v rámci plnění pracovních úkolů k takové výměně názorů s „náznakem“ fyzického napadení mezi dvěma zaměstnanci dvou různých zaměstnavatelů, pak se „nejedná o nic, co by se mohlo byť jen blížit zvlášť hrubému porušení pracovní kázně“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle jeho názoru je rozhodnutí odvolacího soudu správné a námitky žalobce nelze považovat za opodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle usta¬novení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání pří¬pustné, přezkou¬mal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr se žalobcem dopisem ze dne 21.8.2001, který žalobce převzal téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.3.2002, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň – jak správně uvádí i odvolací soud - patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst. 1 písm. b), §46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
V projednávané věci žalovaný spatřoval důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobcem podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, které provedl dopisem ze dne 21.8.2001, v tom, že žalobce „dne 2.8.2001 kolem 14. hodiny neoprávněně vstoupil do areálu firmy Č. S. B., a.s.“, a že „když byl upozorněn vedoucím pracovníkem této firmy, vedoucím provozu T. K., na neoprávněnost vstupu, tohoto napadl slovně vulgárními výrazy a poté fyzicky“. Závěr odvolacího soudu o tom, že se žalobce skutečně dopustil jednání popsaného ve zrušovacím projevu vůle žalovaného ze dne 21.8.2001, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o.s.ř.). Správnost tohoto závěru lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
I když žalobce v dovolání uvedl, že podle jeho názoru je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [tedy že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.], z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podstatou jeho výtek je jednak kritika právního posouzení věci odvolacím soudem, jestliže žalobce v dovolání polemizuje s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem přihlížel, a jak tato hlediska hodnotil (vytýká tedy odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo chování stanovené její dispozicí), a jednak napadá výše zmíněné skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že se žalobce dopustil jednání, ve kterém žalovaný spatřuje důvod k okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 21.8.2001. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud dovolání žalobce jen z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu vyplývá, že skutkový závěr o tom, že žalobce „dne 2.8.2001 kolem 14.00 hodiny“, když se „neoprávněně nacházel v areálu Č. S. B., a.s.“, „byl v prostoru blízko lakovny přistižen T. K., který byl vedoucím zaměstnancem servisu, a byl jím dotázán na svoji přítomnost v areálu“, přičemž „na výzvu k odchodu reagoval žalobce naprosto neadekvátně velmi hrubými vulgárními nadávkami, které zakončil tím, že T. K. chytil pod krkem“, a „ve vulgárních nadávkách pokračoval i poté, co se již nacházel mimo areál servisu“, odvolací soud učinil z výsledků dokazování, zejména z opětovného výslechu svědků T. K., M. H. a M. T., kteří se podle názoru odvolacího soudu „shodli, stejně tak jako u soudu prvního stupně, na vulgárních nadávkách žalobce vůči T. K. a fyzickém napadení“, a dále z listinného důkazu - interního nařízení žalovaného ze září 2000, ze kterého vyplývá, že v době, v níž se žalobce dopustil vytčeného porušení pracovní kázně (tj. 2.8.2001), řidiči autobusů žalovaného měli zákaz pohybovat se v době před i po opravě jejich vozidla v areálu Č. S. B. a.s. Odvolací soud přesvědčivě zdůvodnil, proč považoval za věrohodné výpovědi svědků M. H. a M. T. o podobě konfliktu mezi žalobcem a T. K., jestliže akcentoval, že zmínění svědci „se bez problémů orientovali v náčrtku areálu s popisem, kde k incidentu mělo dojít“, vyhotoveném T. K., a „shodně se svými výpověďmi před soudem prvního stupně vyznačili místo, kde se v době incidentu nacházeli, i shodně popsali vznik konfliktu, vulgární nadávky žalobce vůči K. a jeho fyzické napadení“, a že, „ač byli slyšení odděleně, byla naprosto shodná jejich následná demonstrace přímo na svědkovi K., jak konkrétně žalobce svědka fyzicky napadl“. Za tohoto stavu mají výše uvedená skutková zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř.
Namítá-li dovolatel, že ze strany odvolacího soudu „je patrné subjektivní posuzování celé záležitosti a doslova zájem nedat za pravdu soudu prvního stupně“, že konflikt mezi žalobcem a T. K. „se rozhodně nestal a nemohl stát (také s ohledem na vzájemné fyzické dispozice obou aktérů) tak, jak je popisován svědky“, že svědkové M. H. a M. T. „vůbec nebyli přítomni výměny názorů mezi žalobcem a pracovníkem Č. S. B., a.s.“ a že jejich svědectví je tudíž „zcela irelevantní a nedůvěryhodné“, že žalobce se „naopak snažil konfliktu vyhnout a předejít mu“, a že „jestliže tam k nějaké rozepři došlo, tak to bylo proto, že neadekvátně v rozporu s pravidly postupoval T. K.“, jehož „povýšené a provokativní chování“ odvolací soud přehlédl, a že „rozhodně nedošlo k takovému incidentu, který by vybočil z míry běžné výměny názorů v takovém případě“, pak ve skutečnosti napadá hodnocení důkazů soudem, které však samo o sobě – jak uvedeno výše – není způsobilým dovolacím důvodem.
Za tohoto stavu, kdy skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že se žalobce dopustil jednání, ve kterém žalovaný spatřoval důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru, zůstal – přes námitky dovolatele – nezpochybněn, bylo pro posouzení věci dále podstatné, zda ve vytčeném jednání žalobce lze spatřovat porušení pracovní kázně.
Porušením pracovní kázně se rozumí, jak výše uvedeno, zaviněné porušení pracovních povinností, které jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Zatímco protiprávnost na straně zaměstnance je objektivně existující rozpor mezi určitým jednáním (opomenutím určitého jednání) zaměstnance a stanovenou právní povinností (stanoveným pravidlem chování), zavinění je kategorií subjektivní. Zavinění lze charakterizovat jako psychický vztah jednajícího zaměstnance ke svému jednání, které je protiprávní, a může být dáno buď ve formě úmyslu, kdy jednající si je vědom protiprávnosti svého jednání, nebo ve formě nedbalosti, kdy jednající vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům by si protiprávnosti svého jednání měl být vědom. Z uvedeného je zřejmé, že, i když se zaměstnanec dopustí jednání, jímž objektivně poruší povinnosti, které jsou mu stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance, nelze v jeho jednání spatřovat porušení pracovní kázně, chybí-li subjektivní vztah zaměstnance k tomuto závadnému jednání. Jestliže tedy v posuzované věci bylo odvolacím soudem zjištěno, že sice „v rozhodné době (2.8.2001) existovalo nařízení zaměstnavatele žalobce o tom, že řidiči autobusů nemají přístup do areálu Č. S. a.s.“, avšak že „nebylo prokázáno, že by žalobce s tímto interním předpisem, popř. příkazem nadřízeného byl relevantním způsobem seznámen“, a byla-li navíc „v předchozí době před nástupem T. K. do vedoucí funkce v Č. S. B., a.s. praxe opačná a přístup řidičů do areálu byl posuzován benevolentně“, nelze – s ohledem na výklad podaný shora - sdílet závěr odvolacího soudu, že žalobce tím, že „dne 2.8.2001 kolem 14. hodiny neoprávněně vstoupil do areálu firmy Č. S. B., a.s.“, porušil pracovní kázeň.
O jinou situaci se ovšem jedná v případě dalšího skutku vytčeného žalobci v dopise ze dne 21.8.2001, u něhož – vzhledem k jeho povaze – je absence subjektivního vztahu žalobce k závadnosti tohoto jednání vyloučena, které spočívalo v tom, že žalobce poté, co „byl upozorněn vedoucím pracovníkem firmy Č. S. B., a.s., vedoucím provozu T. K., na neoprávněnost vstupu (do areálu této firmy), tohoto napadl slovně vulgárními výrazy a poté fyzicky“.
Je mimo pochybnost, že jednotícím kritériem pro všechny druhy povinností, které jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance, jejichž porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru, je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; závadné chování zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovní kázně.
Podle ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
Povinnosti uvedené v ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce patří k základním povinnostem zaměstnanců a představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o zcela legitimní požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§73 odst. 1 písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální. Takového jednání se zaměstnanec může dopustit i za situace, že bude zcela dodržovat všechny právní a ostatní předpisy vztahující se bezprostředně k práci jím vykonávané. Rozhodující pro posouzení toho, zda se zaměstnanec chová v souladu s ustanovením §73 odst. 1 písm. d) zák. práce tedy není to, zda jeho jednání je v souladu nebo v rozporu s právními nebo jinými předpisy, které se vztahují k práci jím vykonávané, ale to, zda objektivně jednání zaměstnance směřovalo k ochraně majetku zaměstnavatele nebo proti němu, případně, zda jednal či nejednal v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, pod pořadovým číslem 86).
Stejným způsobem posuzoval jednání žalobce i odvolací soud, jestliže dovodil, že žalobce porušil pracovní kázeň (jednal v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele) tím, že na dotaz, aby sdělil důvod své přítomnosti v areálu společnosti Č. S. B. a.s. dne 2.8.2001, položený vedoucím zaměstnancem společnosti Č. S. B., a.s., která „úzce spolupracovala se zaměstnavatelem žalobce“ (vykonávala pro žalovaného opravy autobusů), a tudíž „bylo naprosto nezbytné, aby zaměstnanci obou společností spolu spolupracovali a korektně vycházeli“, a na jeho následnou výzvu k odchodu z tohoto areálu, žalobce „reagoval naprosto neadekvátním způsobem, hrubě vulgárními výrazy a fyzickým napadením tohoto vedoucího zaměstnance“. S tímto závěrem souhlasí i dovolací soud, neboť nelze mít pochybnosti o tom, že, dopustí-li se zaměstnanec verbálního a fyzického útoku na zaměstnance jiné fyzické či právnické osoby spolupracující s jeho zaměstnavatelem, jedná se ze strany zaměstnance o jednání v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, tedy o porušení povinnosti uložené v ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce
Žalobce v dovolání rovněž namítá, že „s ohledem na všechny okolnosti je vyloučeno, aby se dopustil jednání odpovídající hrubému porušení pracovní kázně, které by mohlo být důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru“; vytýká tedy odvolacímu soudu způsob, jakým hodnotil intenzitu porušení pracovní kázně žalobcem.
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení §53 odst. 1 zák. práce „Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně ...“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Z uvedeného vyplývá, že se zaměstnancem, který porušil pracovní kázeň, lze okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, dosáhlo-li jednání zaměstnance (na základě posouzení všech rozhodných okolností) intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Tyto závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, ročník 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 21) a dovolací soud ani nyní neshledává žádné důvody na nich cokoliv měnit.
Při zkoumání, zda žalobce dne 2.8.2001 jednáním uvedeným v dopise o okamžitém zrušení pracovního poměru [tj. tím, že „když byl upozorněn vedoucím pracovníkem firmy Č. S. B., a.s., vedoucím provozu T. K., na neoprávněnost vstupu (do areálu této firmy), tohoto napadl slovně vulgárními výrazy a poté fyzicky“] porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně náležitě přihlédl. Odvolací soud důvodně akcentoval, že žalobce, který se neoprávněně (v rozporu s nařízením žalovaného) nacházel v areálu Č. S. B. a.s., reagoval verbálním a fyzickým útokem na pouhý dotaz vedoucího zaměstnance společnosti Č. S. B. a.s. na důvod přítomnosti žalobce v areálu a na jeho následnou výzvu k odchodu. Patřičně přihlédl k tomu, že verbální útok žalobce vůči vedoucímu zaměstnanci společnosti Č. S. B. a.s. T. K., který „byl oprávněn žádat po žalobci vysvětlení“, čehož si žalobce „musel být vědom“, byl hrubý a značně vulgární a navíc byl doprovázen fyzickým napadením jmenovaného zaměstnance, které podle názoru odvolacího soudu „ať již jakékoliv intenzity i bez výraznějších zdravotních následků jen zvyšuje nejvyšší intenzitu porušení pracovní kázně“ a „je naprosto nepřípustné, byť v případě psychického vypětí, jak tvrdí žalobce“. Neopomenul přitom učinit součástí svých úvah ani skutečnost, že žalobce jednal v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, jestliže se tímto „naprosto neadekvátním způsobem“ choval vůči vedoucímu zaměstnanci společnosti, která „úzce spolupracovala s jeho zaměstnavatelem“ (žalovaným). Z hlediska požadavku vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce (tedy pro právní závěr, zda žalobce porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem), lze tudíž úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu považovat za úplnou a správnou. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že intenzita porušení pracovní kázně žalobcem opravňovala žalovaného k tomu, aby se žalobcem rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 770,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce ve věci samé bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.820,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. dubna 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu