ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.1476.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 1476/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně E. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) J. Š., a 2) Z. Š., zastoupeným advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 76/97, o dovolání žalobkyně a žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2006, č. j. 23 Co 437/2006-356, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2006, č. j. 23 Co 437/2006-356, a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 14. června 2006, č. j. 4 C 76/97-312, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Berouně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. června 2006, č. j. 4 C 76/97-312, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště B., na LV č. 196 pro obec a kat. území H., a to domu č. p. 27 na st. parc. č. 48 o výměře 395 m2 a pozemku parc. č. 58/2 o výměře 116 m2. Určil, že výlučným vlastníkem části domu na st. parc. č. 48/2 o výměře 168 m2 a pozemku parc. č. 58/4 o výměře 62 m2 podle geometrického plánu č. 521-7/2004, vypracovaného O. Z. a schváleného Katastrálním úřadem pro S. k., katastrální pracoviště B., který je součástí rozsudku, je žalobkyně a že žalovaní jsou podle tohoto geometrického plánu výlučnými vlastníky části domu na st. parc. č. 48/1 o výměře 227 m2 a pozemku parc. č. 58/2 o výměře 54 m2, s tím, že nemovitosti jsou předmětem společného jmění manželů. Žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni na vypořádání podílu částku 106 041,98 Kč. Dále rozhodl, že žalobkyně a žalovaní se budou podílet na nákladech spojených s rozdělením dříve společné nemovitosti každá strana jednou polovinou. Žalobkyni a žalovaným uložil, aby strpěli provádění úpravy potřebných pro vznik dvou samostatných nemovitostí. Ve prospěch nemovitosti přikázané do výlučného vlastnictví žalovaným zřídil k tíži nemovitosti přikázané do výlučného vlastnictví žalobkyně věcné břemeno užívání vodovodní přípojky a elektrické přípojky s tím, že náklady spojené s údržbou budou hradit oprávnění a povinná z věcného břemene každý jednou polovinou. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky domu č. p. 27 na pozemku st. parc. č. 48 a pozemku parc. č. 58/2 v obci a kat. území H., a to každá ze stran v rozsahu jedné poloviny. K dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo. Žalobkyně od roku 1983 užívá pravou část domu, žalovaní jeho levou část se samostatným vstupem ze dvora. Žalobkyně i žalovaní provedli úpravy částí domu jimi užívaných. Žalovaní se vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením nemovitostí, jak navrhovala žalobkyně, nebránili. Soud prvního stupně po zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem a zjištění, že reálné rozdělení nemovitostí je možné, nemovitosti rozdělil mezi žalobkyni a žalované podle geometrického plánu O. Z. č. 521-7/2004 v návaznosti na variantu rozdělení označenou „B“ ve znaleckém posudku Ing. J. K., proti níž nebylo námitek ani ze strany odboru výstavby a odboru dopravy Městského úřadu v B. S ohledem na to, že rozdělení nemovitostí si vyžádá určité náklady, soud prvního stupně stanovil podíl, jakým se účastníci budou na těchto nákladech podílet, a současně jim uložil povinnost strpět provádění stavebních úprav spojených s rozdělením nemovitostí. Pokud jde o výpočet částky, kterou uložil žalovaným zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu, soud vycházel z ocenění provedeného znalcem Ing. J. K.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 18. prosince 2006, č. j. 23 Co 437/2006-356, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že žalovaným se neukládá povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 106 041,98 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se způsobem rozdělení nemovitostí podle varianty „B“. Nezabýval se námitkou žalovaných, že rozhodnutím soudu prvního stupně je „negováno a prakticky a fakticky vědomě likvidováno“ jejich „právo průchodu a průjezdu na nemovitost, která je pouze v jejich vlastnictví (SJM)“, přiznané jim rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci sp. zn. 7 C 54/97, v důsledku čehož jim byla odebrána jediná možnost průchodu a zejména průjezdu na pozemek parc. č. 58/3 – zahrada o výměře 1000 m2. Zohlednil námitku žalovaných, že při rozdělení nemovitostí jim vzniknou náklady v souvislosti se zbudováním průjezdu a průchodu k jejich zahradě, a to demolicí stodoly nebo její úpravou a vybudováním vrat ke komunikaci. Podle názoru odvolacího soudu za této situace nelze po žalovaných požadovat, aby žalobkyni zaplatili „její podíl na stodole“ ve výši 113 683,07 Kč
a zároveň hradili náklady spojené s demolicí stodoly nebo vybudováním průjezdu a průchodu před tuto stodolu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobkyně i žalovaní dovolání.
Žalobkyně podala dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítla, že odvolací soud tím, že vyhověl žalovaným a započetl jimi tvrzené zamýšlené (nikoli prokázané) náklady spojené s demolicí stodoly, která připadla do jejich vlastnictví, rozhodl nad rámec předmětu sporu daného návrhem žalobkyně a snížil hodnotu podílu žalobkyně, který měl připadnout do jejího vlastnictví, o částku 106 041,98 Kč. V tom žalobkyně spatřuje vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale i porušení §142 odst. 1 ObčZ. I kdyby žalovaní měli v úmyslu provést demolici stodoly, nebylo by jejím důvodem účelné využití části rozdělené nemovitosti, nýbrž zajištění využívání zahrady žalovaných na sousedním pozemku parc. č. 58/3. Po žalobkyni nelze proto spravedlivě žádat, aby se podílela na nákladech spojených s úpravou užívání nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalovaných. Skutečnosti zjištěné v průběhu řízení jsou v rozporu s tvrzením žalovaných o nutnosti demolice stodoly k zajištění průjezdu na pozemek parc. č. 58/3. Odvolací soud pochybil, když změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 106 041,98 Kč, aniž si důkazy obsaženými ve spise ověřil pravdivost tvrzení žalovaných o nutnosti demolice stodoly jako předpokladu k zajištění průjezdu přes tento prostor na pozemek parc. č. 58/3. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaní podali dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřují v tom, že vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků řeší v rozporu s hmotným právem. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího vytýkají, že žalobkyni nebyla stanovena povinnost umožnit přístup žalovaným do jimi užívané části nemovitosti, neboť uložení povinnosti žalobkyni strpět provádění úprav potřebných pro vznik samostatných nemovitostí neznamená, že žalobkyně umožní bezkonfliktně vznik dvou samostatných nemovitostí. Poukázali na to, že vybudování samostatného vstupu do jimi užívané části nemovitostí předpokládá demolici stodoly rozebráním z dvorního traktu bývalé společné nemovitosti, kam ale žalovaní nemají napadeným rozhodnutím zajištěn přístup, přestože jim právo průchodu a průjezdu na nemovitost, která je pouze v jejich vlastnictví (SJM), bylo přiznáno v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 54/97. Napadeným rozhodnutím však toto přiznané právo bylo „negováno a prakticky a fakticky vědomě se likvidováno“. Soudy rozhodly bez znalosti stavu věci, aniž provedly místní šetření a seznámily se situací. Namítli, že souhlas s reálným rozdělením nemovitostí podmiňovali vyřešením průchodu a průjezdu na jejich pozemek ve smyslu jim přiznaného práva soudním rozhodnutím. Protože se soud tímto odmítl zabývat, svůj souhlas odvolali a s reálným rozdělením nemovitostí nesouhlasili. S ohledem na to, že varianta „B“ rozdělení nemovitostí předpokládá demolici stodoly, nesouhlasí s tím, aby tato připadla do jejich vlastnictví. Tato varianta podle názoru žalovaných je nejméně ekonomickou. Variantou „C“, kterou navrhli v průběhu řízení a která je nejjednodušší a nejméně finančně náročná, se soud vůbec nezabýval. Podle žalovaných v případě rozdělení nemovitostí je třeba upravit zcela přesně a jasně veškeré vzájemné budoucí vztahy mezi účastníky, aby nedošlo ke zneužití práva v jejich neprospěch. Náklady na rozdělení nemovitostí vyčíslené znalci jsou značně podhodnocené a jejich nesouhlasem s nimi se soud nezabýval. Žalovaní jsou oba důchodci, nemají volné finanční prostředky, z nichž by zaplatili náklady spojené s rozdělením nemovitostí i za žalobkyni a teprve poté peníze po ní vymáhali. Jen demolice stodoly, včetně projektové dokumentace, odvozu suti a následných zemních úprav se odhaduje na cca 500 000,- Kč. Zejména proto je třeba určit, v jakém rozsahu a co budou strany z úprav hradit. Pokud jde o věcná břemena, nebylo soudem zřízeno věcné břemeno týkající se tzv. trativodu pro svod dešťové vody, jehož uzlová část je situována na pozemku určeném do vlastnictví žalobkyně, v případě věcného břemene užívání vodovodní přípojky nebylo určeno, kdo a co bude užívat, a právo užívání elektrické přípojky mělo být správně zřízeno ve prospěch žalobkyně, nikoliv žalovaných. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně označila dovolání žalovaných za nepřípustné. Uvedla, že námitky vznesené žalovanými jsou opakováním již dříve uváděných námitek a jsou pouze účelovým pokusem zvrátit rozhodnutí soudu, kterým nebylo vyhověno jejich snaze získat po rozdělení nemovitostí na úkor žalobkyně větší prospěch.
Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustná.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání žalobkyně, která jím napadla rozsudek odvolacího soudu pouze, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV. ohledně finančního vypořádání podílových spoluvlastníků, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, neboť odvolací soud zde práva a povinnosti účastníků stanovil odlišně oproti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Přípustnost dovolání žalovaných přicházela v úvahu jen podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž přichází v úvahu dovolání jen podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v podstatné části v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaných je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, poněvadž za otázku zásadního právního významu (jejíž řešení nelze v rozhodování daného sporu pominout) lze považovat otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, zda ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je nutno zohlednit skutečnost, že přes pozemek, který se reálně rozděluje a přikazuje jednomu z účastníků řízení, má druhý účastník jiným (předchozím) rozhodnutím soudu zajištěn přístup k jinému pozemku, který je v jeho výlučném vlastnictví. Ve vztahu k dovolání žalovaných však platí, že nelze přihlížet k námitkám podřaditelným pod
§241a odst. 3 OSŘ.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ
a dospěl k závěru, že obě dovolání jsou důvodná.
Podle §242 odst. 3 věta druhá OSŘ je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Ze žalobního návrhu obsaženého v žalobě se podává, že žalobkyně se domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mimo jiné k rodinnému domu č. p. 27 se zastavěnou plochou st. parc. č. 48 o výměře 394 m2 s tím, aby do výlučného vlastnictví žalobkyně a žalovaných byla přikázána ta část st. parc. č. 48, zastavěná částí rodinného domu, přikázanou do výlučného vlastnictví žalobkyni či žalovaným. Soud prvního stupně zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví k domu č. p. 27 na st. parc. č. 48 a pozemku parc. č. 58/2, opomenul však rozhodnout o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke st. parc. č. 48, čímž nerozhodl o celé projednávané věci (§152 odst. 2 věta prvá OSŘ). Do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal část domu na rozdělením nově vzniklé st. parc. č. 48/2 a žalovaným část domu na st. parc. č. 48/1, aniž žalobkyni přikázal do výlučného vlastnictví také st. parc. č. 48/2 a žalovaným st. parc. č. 48/1. Pokud soud prvního stupně k pozemku st. parc. č. 48 podílové spoluvlastnictví účastníků nezrušil, nemohl jej dělit a části domu přikázané účastníkům specifikovat parcelními čísly nově vzniklými rozdělením pozemku st. parc. č. 48. Přehlédl-li odvolací soud toto pochybení a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z rozhodnutí soudů obou stupňů není také patrno, zda vedlejší stavby ve spoluvlastnictví účastníků stodola či kolna jsou či nejsou součástí vypořádávaných nemovitostí. Jestliže jsou samostatnými věcmi, nebylo by správné bez zrušení spoluvlastnictví výslovně také k nim a bez jejich přikázání některé ze stran sporu uvažovat o jejich hodnotě a zohledňovat ji při rozhodování o finančním vyrovnání mezi účastníky ve smyslu §142 odst. 1 věty třetí ObčZ. V tomto ohledu lze odkázat na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 2517/2006, publikovaného na internetových stánkách označeného soudu www.nsoud.cz.
Vadou řízení je rovněž opomenutí skutečnosti, že se žalovaní opakovaně dovolávali existence sporu a později pravomocného rozhodnutí soudu prvního stupně
v jiné věci vedené pod sp. zn. 7 C 54/97, v níž mělo jít o zajištění přístupu žalovaných k jejich pozemku parc. č. 58/3 přes pozemek přikazovaný žalobkyni st. parc. č. 48/2. Jestliže např. zástupce žalovaných při jednání soudu konaném 10. 5. 2005 (viz č. l. 219 spisu) „doporučuje připojení uvedeného spisu“, měl soud prvního stupně provést důkaz podstatnou částí tohoto spisu, popř. na něj navazujícího exekučního spisu sp. zn. E 923/2001 téhož soudu, který se měl týkat výkonu rozhodnutí vydaného v označené věci a byl účastníky později zmiňován (viz např. č. l. 343 procesního spisu), anebo v odůvodnění svého rozsudku podle §157 odst. 2 OSŘ uvést, proč důkaz spisem sp. zn. 7 C 54/97 neprovedl.
Námitky v tomto směru žalovaní uplatnili i ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud však nejenže tuto námitku nezmínil v popisu obsahu odvolání, ale nevypořádal se s ní ani v další části odůvodnění svého rozhodnutí. Jde o vážnou procesní vadu mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud zde odkazuje např. na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 620/02 a sp. zn.
II. ÚS 494/05, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, C. H. Beck, ve svazku 35 na str. 365 a 42 na str. 445.
Z obsahu spisu v dané věci je též zcela zjevné, že žalovaní s variantou reálného rozdělení označenou písm. B souhlasili, vycházejíce z předpokladu, že jim nadále bude umožněn přístup k jejich pozemku č. parc. 58/3 tak, jak se ho domáhali ve věci sp. zn. 7 C 54/97. Podle názoru dovolacího soudu v daných poměrech mezi účastníky nebylo dobře možné, aby se nalézací soud při rozhodování o reálném rozdělení pozemku parc. č. 48 obešel bez vyřešení předběžné otázky, zda eventuálně přisouzené právo žalovaných na přístup k pozemku parc. č. 58/3 trvá či pozbylo účinnosti, resp. není vykonatelné anebo zaniklo. Soud rozhodující o reálném rozdělení určitého pozemku by neměl přistupovat k takové variantě rozdělení, jejímž důsledkem by byla bez dalšího ztráta dosavadního přístupu k jiné nemovitosti v zachovaném vlastnictví
(i spoluvlastnictví) některého z účastníků. Za předpokladu platně zřízeného práva žalovaných zatěžujícího pozemek přikazovaný žalobkyni nelze pak přehlédnout existenci ustanovení §142 odst. 3 věty druhé ObčZ, podle kterého zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nemůže být na újmu osobám, kterým příslušejí práva na nemovitosti váznoucí. Pokud soudy uvedenou otázku neřešily, ač měly, nebylo jejich rozhodování o reálném rozdělení pozemku parc. č. 48 náležitě podloženo.
Rozhodnutí odvolacího soudu o tzv. vypořádacím podílu je založeno na předpokladu správnosti úvahy, že náklady na zajištění, resp. vybudování průjezdu na zahradu žalovaných parc. č. 48 skrze jejich stodolu či na její demolici (z téhož důvodu), budou činit tolik, že by nebylo spravedlivé po žalovaných požadovat, aby ještě něco platili žalobkyni na vyrovnání. Tuto úvahu lze snad ještě pochopit pro případ, že by žalovaným nezbylo než demolovat stodolu, za níž by měli žalobkyni vyplatit odpovídající náhradu, nelze ji však akceptovat v případě druhé alternativy, kdy by stodola byla zachována a zřizoval by se pouze průjezd skrze ni, jestliže nejsou známy potřebné náklady. I z těchto souvislostí vyplývá důležitost chybějícího posouzení závaznosti či vykonatelnosti rozhodnutí ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 54/97. V této souvislosti nutno připomenout, že z rozhodnutí, jímž se ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví předmět sporu reálně rozděluje, by mělo být zřejmé, jak vysoké náklady rozdělení budou a zda jsou účastníci ochotni se na nich podílet.
Nejvyšší soud již v rozsudku z 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 629/2004, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
C 2602, dovodil, že „jestliže je do obytného domu před jeho rozdělením na dvě samostatné stavby zavedena jediná elektrická, vodovodní a plynovodní přípojka, je jeho reálné rozdělení možné jen za předpokladu řešení tohoto stavu zřízením věcného břemene podle §142 odst. 3 ObčZ, spočívajícího v právu vlastníka té stavby, k níž nejsou přípojky napojeny, užívat přípojky druhé stavby rovněž reálným rozdělením vzniklé“. Dále v tomto rozhodnutí poukázal na to, že „při úvaze o zřízení věcného břemene je třeba přihlížet i ke stavebně technickým podmínkám a k režimu vodovodních, elektrických a plynárenských přípojek, jak jsou upraveny v zákoně
č. 274/1991 Sb. (správně č. 274/2001 Sb.), o vodovodech a kanalizacích, a v zákoně
č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a státní správy v energetických odvětvích
a změně některých zákonů (energetický zákon)“ a že pokud dojde ke zrušení
a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením věci a zřízení věcného břemene, „je třeba při stanovení náhrady na vypořádání vzít také v úvahu, že věcným břemenem bude jedna z nově vzniklých věcí zatížena“. Výrok rozsudku o zřízení věcného břemene musí být určitý. Má-li být rozsudek podkladem pro vklad práva do katastru nemovitostí, musí obsahovat náležitosti uvedené v §5 katastrálního zákona. Jde-li o věcné břemeno spjaté s vlastnictvím nemovitosti, zatěžující jinou nemovitost, musí být nemovitosti, o které jde, označeny obcí, katastrálním územím a parcelním číslem. Výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem VII. z těchto hledisek nelze za určitý považovat. Na soudu prvního stupně v dalším řízení také bude, aby se zabýval námitkami žalovaných vznesenými v dovolání, týkajícími se zřízení věcného břemene užívání elektrické přípojky a tzv. trativodu.
S ohledem na uvedené dovolacímu soudu proto nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu zrušit, a protože důvod, pro který bylo zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jeho rozsudek
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu