ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.18.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 18/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně V. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému C.-2, LTD., zastoupenému advokátem, o určení, že závazek není součástí společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 287/2005 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. června 2007, č. j. 20 Co 670/2006-139, ve znění usnesení ze dne 19. června 2007, č. j. 20 Co 670/2006-144, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. srpna 2006, č. j. 39 C 287/2005- 115, určil, že „závazek ve výši 3.922.081,90 Kč s příslušenstvím podle pravomocného a vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 29. 6. 1999, č. j. 5 Sm 128/99-62, vyplývající ze směnky vystavené 28. 6. 1996 výstavcem F. s.r.o., na řad B. H., a. s., a směnečného avalu povinného, který je vyznačen na líci této směnky, nebyl a není součástí společného jmění manželů V. V.nar. 9. 5. 1969 a Ing. F.V. nar. 15. 11. 1962“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela s Ing. F. V. dne 18. července 1992 manželství, které trvá dosud. Dne 10. února 2004 uzavřeli manželé formou notářského zápisu smlouvu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů. Kupní smlouvou ze dne 9. 3. 2004 pak nabyla žalobkyně do svého výlučného vlastnictví nemovitosti v katastrálním území P. zapsané na LV č. 2128 u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště B. Její manžel začal podnikat někdy v roce 1995 a stal se statutárním orgánem nebo společníkem více firem, některých s poměrně vysokým základním kapitálem. Soud zjistil, že B. H., a. s., poskytla dne 28. června 1996 firmě F., s. r. o., úvěr, a k jeho zajištění byla téhož dne firmou F. vystavena vlastní bianko směnka bez protestu znějící na částku 3.922.081,90 Kč. Jako aval směnku podepsal mimo dalších tří i Ing. F. V., který v rámci ručení za závazek odpovídá ve výši jedné čtvrtiny. Ve věci byl vydán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně označený směnečný platební rozkaz a na základě něho byl u Městského soudu v Brně podán návrh na nařízení exekuce. Pověřený exekutor vydal 11. 8. 2005 exekuční příkaz, kterým byly mimo jiné postiženy i výše uvedené nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Soud zkoumal majetkové poměry žalobkyně a jejího manžela jak v době podpisu směnky v roce 1996, tak v době rozhodování a přihlédl i k průměrným objektivním majetkovým poměrům ve společnosti. Pro posouzení věci podle §143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku („obč. zák.“) vycházel z majetkových poměrů manželů. Shledal u žalobkyně naléhavý právní zájem na předmětném určení, vzhledem k tomu, že exekucí byly dotčeny nemovitosti, které jsou v jejím výlučném vlastnictví. Uzavřel, že rozsah závazku, který vznikl manželovi žalobkyně za trvání manželství, přesahuje míru obvyklou a přiměřenou majetkovým poměrům manželů a Ing. V. jej převzal bez souhlasu žalobkyně; proto netvoří součást společného jmění manželů.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. června 2007, č. j. 20 Co 670/2006-139, ve znění usnesení ze dne 19. června 2007, č. j. 20 Co 670/2006-144, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal u žalobkyně naléhavý právní zájem na předmětném určení, neboť výsledek tohoto řízení nemůže mít žádný vliv na probíhající exekuci na majetek žalobkyně jako osoby povinné a manželky Ing. V. Její jedinou možnou obranou je žaloba vylučovací. Odvolací soud se zabýval žalobou i po stránce věcné. Důkazní břemeno prokázat, že tomu tak nebylo, že závazek ze směnky ve výši 3.922.081,90 Kč přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, leželo na žalobkyni. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně tuto skutečnost neprokázala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. Namítá především, že odvolací soud nesprávně uvedl, že nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť skutečnosti tvrzené v tomto řízení měla uplatnit prostřednictvím vylučovací žaloby v rámci exekučního řízení; přitom sám v rozsudku uvádí, že vylučovací žalobu podala. Žaloba je vedená u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 296/2005 a soud se jí zabýval s vědomím, že paralelně je zde veden tento věcně související spor mezi týmiž účastníky a mohl rozhodnout o spojení obou věcí, což neučinil. Žalobkyně se domnívá, že přestože nedošlo ke spojení uvedených věcí, je její naléhavý právní zájem na předmětném sporu dán. V rámci vylučovací žaloby podle §267 o. s. ř. mohl soud zkoumat pouze existenci práva, které by vylučovalo vést výkon rozhodnutí na postižený majetek. Avšak v rámci určovací žaloby by měl soud posuzovat „kvalitu“ vymáhané pohledávky. O pohledávce bylo již dříve rozhodnuto směnečným platebním rozkazem s fikcí doručení, ale v tomto řízení soud nemohl zjišťovat, zda závazek žalovaného manžela spadá do společného jmění manželů či nikoliv a dovolatelka se k této otázce nemohla sama vyjádřit, protože nebyla účastnicí řízení. Takto je ohroženo její právo vlastnit předmětné nemovitosti a její postavení se tak stává nejistým, zejména s ohledem na dříve uzavřenou dohodu o zúžení rozsahu společného jmění manželů. V předmětné žalobě spatřuje i prvek ochrany své osoby s ohledem na skutečnost, že její manžel při svém podnikání v době do uzavření uvedené dohody mohl převzít další závazky, o kterých nemá povědomost. Ztotožňuje se s právním závěrem soudu prvního stupně, který shledal na její straně naléhavý právní zájem na předmětném určení. Poukazuje i na to, že nárok žalovaného vůči ní je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, neboť jej žalovaný získal za zlomek jeho skutečné hodnoty. Namítá nesprávnost skutkových závěrů odvolacího soudu, když dovozoval dobré majetkové poměry společného jmění žalobkyně a zpochybňuje názor, že převzatý závazek byl přiměřený majetkovým poměrům rodiny. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a v §241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2009, sp. zn. 22 Cdo 2530/2007, Právní rozhledy č. 11/2009, dovolací soud uvedl: „Podle §262a odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů lze nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení výkonu rozhodnutí považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství.
Žalobkyně svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení odůvodnila tím, že v případném exekučním řízení k vymožení pohledávky zajištěné ručitelským závazkem žalovaného 1) by mohl být postižen i její podíl na majetku ve společném jmění manželů. S ohledem na citované znění §262a odst. 1 o. s. ř. tento důvod sám o sobě nemůže zakládat naléhavý právní zájem žalobkyně na určení, že závazek žalovaného 1) není součástí společného jmění žalobkyně a žalovaného 1), neboť z citovaného §262a odst. 1 o. s. ř. jednoznačně vyplývá, že i pro pohledávku za jen jedním z manželů vzniklou za trvání společného jmění manželů, která s ohledem na ustanovení §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. nepatří do společného jmění manželů, lze vést a provést výkon rozhodnutí na majetku, který náleží do společného jmění manželů. V tomto směru dovolací soud také odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 20 Cdo 1054/2002, a usnesení ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, publikovaná v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 1963 a C 2657. V prvním usnesení Nejvyšší soud dovodil, že „námitka rozvedeného manžela povinné osoby, že exekučně vymáhaná pohledávka vznikla povinnému až po rozvodu jeho manželství, nebrání nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, jestliže byl nařízením výkonu rozhodnutí postižen majetek ze zaniklého společného jmění manželů, které ke dni podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebylo vypořádáno“. Ve druhém vyslovil právní názor, že „k vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, lze nařídit výkon rozhodnutí i na majetek patřící do zaniklého společného jmění, které v době zahájení řízení o výkon rozhodnutí nebylo vypořádáno“. Z této judikatury se tak podává, že se nelze úspěšně domoci vyloučení majetku náležejícího do společného jmění manželů z výkonu rozhodnutí, vedenému pro pohledávku oprávněné osoby vůči jedinému dlužníku – jednomu z manželů, jestliže tato vykonatelná pohledávka vznikla za trvání společného jmění manželů, resp. před jeho vypořádáním, a nejde tudíž o žádný z případů vypočtených v ustanovení §267 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Z hlediska případného exekučního řízení vedeného proti žalovanému 1) z titulu daného ručení tak určení, že závazek žalovaného 1) z prohlášení o ručitelském závazku není součástí společného jmění manželů, žalobkyně a žalovaného 1), nemá žádný praktický význam. Žalobkyně by však mohla účelně uplatňovat svá tvrzení o neplatnosti ručitelského závazku žalovaného 1) a o tom, že ručitelský závazek žalovaného 1) netvoří jejich společné jmění, v řízení o vypořádání společného jmění manželů, pokud by se na jeho vypořádání dohodou žalobkyně a žalovaný 1) nedohodli.
Podobně v rozsudku ze dne 24. září 2008, sp. zn. 22 Cdo 2195/2006, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 6534, dovolací soud uvedl: „Žalobkyně domáhající se, aby soud určil, že závazek manžela z určitého výlučně jím za trvání manželství učiněného právního úkonu netvoří (netvořil) společné jmění účastníků, nemůže mít na takovém určení naléhavý právní zájem, jestliže jej dovozuje z potřeby najisto postavit, že není vůči věřiteli z takových závazků manžela nijak jako dlužnice povinna nebo že bude třeba tyto závazky po zániku společného jmění mezi manžely vypořádat“. V této věci šlo také o směnečný závazek.
Z uvedeného vyplývá, že ani v dané věci neměla žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť v jeho důsledku by nedošlo ke zlepšení jejího právního postavení. Výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů (včetně majetku ve výlučném vlastnictví žalobkyně, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů) lze nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jejímu manželovi. Důsledky postihu majetku žalobkyně pro dluh jejího manžela lze řešit jen mezi nimi.
Žaloba tak nemohla být úspěšná – a rozhodnutí odvolacího soudu je správné – již pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Za této situace by bylo nadbytečné zabývat se i dalšími výtkami uvedenými v dovolání.
Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalované společnosti takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. října 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu