ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.197.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 197/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. H., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 66/2004-69, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2007, č. j. 8 Co 160/2007-90, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2007, č. j. 8 Co 160/2007-90, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. října 2006, č. j. 23 C 66/2004-69, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 1798/3 o výměře 15 m2 a pozemku parc. č. 1727/61 o výměře 87 m2, zapsaných u Katastrálního úřadu pro M. k., katastrální pracoviště O., na LV č. 1284 pro obec O. a kat. území P., a to z důvodu vydržení. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že kupní smlouvou z 1. 12. 1987 žalobkyně a její manžel Ing. V. V. nabyli od Čs. státu – ObNV v O. 4 ideální ½ rodinného domu č. p. 2108 na pozemku parc. č. 1772/11 v kat. území P . Dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku, uzavřenou mezi Čs. státem – ObNV v O. 4 a manžely JUDr. R. B. a PhDr. Z. B. a manžely Ing. V. V. a M. V. z 22. 6. 1989 bylo uvedeným manželům zřízeno právo osobního užívání pozemku parc. č. 1772/11 – stavební plocha o výměře 129 m2 a pozemku parc. č. 1772/2 – zahrada o výměře 343 m2. K 16. 8. 2005 byly v katastru nemovitostí vedeny jako spoluvlastnice pozemku parc. č. 1772/2 žalobkyně a PhMr Z. B . Žalovaný je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník pozemku parc. č. 1798/3 o výměře 15 m2 a pozemku PK 505/3 o výměře 568 m2. Předmětné pozemky, jejichž vlastníkem je v katastru nemovitostí označen žalovaný, jsou součástí oploceného pozemku žalobkyně. Ploty byly postavené přibližně v roce 1978. Žalobce vyzval žalobkyni a jejího manžela a manžele B. k vydání sporných pozemku výzvou z 27. 1. 1992. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť u Úřadu městského obvodu v P. bylo přerušeno řízení o odstranění nepovolené stavby a o dodatečné povolení stavby až do rozhodnutí soudu o určení „vlastnického práva k předmětnému oplocení“. Zaujal právní názor, že sporné pozemky nabyli vydržením právní předchůdci žalobkyně manželé B., kteří je ve stávajících hranicích nerušeně užívali v dobré víře po dobu deseti let. O tom, že plot postavený manžely B. na pozemku žalovaného je nepovolenou stavbou, žalovaný upozornil Úřad městského obvodu v P. až v roce 2003.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. dubna 2007, č. j. 8 Co 160/2007-90, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud na podkladě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl k odlišnému právnímu názoru. Uvedl, že žalobkyně uzavřením kupní smlouvy v roce 1987 nemohla nikdy nabýt dobrou víru, neboť z odstavce IX. smlouvy, podle kterého „pozemek uvedený v bodě I. smlouvy, současně tak pozemek parc. č. 1772/2 pastva o výměře 343 m2 – po registraci smlouvy bude k těmto pozemkům zřízeno právo osobního užívání samostatnou dohodou“, se nemohla domnívat, že touto kupní smlouvou přešlo na ni a jejího manžela i vlastnictví ke sporným pozemkům. I kdyby kupní smlouvu bylo možno považovat za domnělý titul k žalovanému právu, pak výzvou žalovaného z roku 1992 k vydání pozemků by tato dobrá víra byla zpochybněna a běh vydržecí doby by byl přerušen. Pokud soud prvního stupně uvažoval i s držbou pozemků ze strany právních předchůdců žalobkyně, pak tyto úvahy „vzhledem k okolnostem nemohou mít za následek přiznání žalovaného práva žalobkyni“. K potvrzení dobré víry nepostačuje samotný fakt, že právní předchůdci žalobkyně postavili na sporných pozemcích ploty. I „v pozitivním případě by i tak zákonná desetiletá lhůta pro vydržení nemovitostí neuplynula, a to právě s ohledem na její výše odvolacím soudem zmiňované přerušení v roce 1992“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítla, že podle znaleckého posudku z roku 1987 byly ploty v době jeho vyhotovení staré 9 a 8 let, což znamená, že byly postaveny v roce 1978 a 1979. Desetiletá vydržecí lhůta uplynula v roce 1988 nebo 1989 a k této lhůtě je dále třeba přičíst dobu, po kterou byla žalobkyně v dobré víře, nejméně do 31. 12. 1991. Nesouhlasí proto se závěrem odvolacího soudu, že vydržecí lhůta neuplynula. Dále poukázala na to, že oplocený pozemek není větší, než ke kterému bylo zřízeno právo osobního užívání. Je toho názoru, že její právní předchůdce „odměřil svůj pozemek od sousedního pozemku“, aniž by se postaral o přesné geodetické zaměření. Všechny pozemky okolo domů v ulici V Z. při čelním pohledu na domy jsou posunuty doprava. Právo osobního užívání pozemku se k 1. 1. 1992 tranformovalo na právo vlastnické „s tím, že jednalo-li se o vydržení, může si oprávněná osoba započíst dobu, po kterou její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností zákona č. 509/1991 Sb.“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání. Uvedl, že manžele B. nelze považovat za právní předchůdce žalobkyně, tito užívali sousedící pozemky z titulu práva osobního užívání, které však k 1. 1. 1992 vůbec neměli.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 26. dubna 2007.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích námitek a zjistil, že dovolání je důvodné.
Dovolací soud dospěl k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem není v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 15. února 2007, č. j. 22 Cdo 270/2006, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 4800, v němž uvedl, že „držitelem pozemku přiděleného do osobního užívání, jakož i dalších pozemků, které osobní uživatel z titulu osobního užívání užíval, byť nešlo o užívání oprávněné, byl vlastník pozemků přidělených do osobního užívání; osobní uživatel byl jeho detentorem. Držba části sousedního pozemku, realizovaná osobním uživatelem jako detentorem a přičítaná vlastníkovi přiděleného pozemku, nemohla vyústit před 1. 1. 1992 ve vydržení práva. Pokud však byla tato držba oprávněná, může si jí osobní uživatel započíst do vydržecí doby, běžící od 1. 1. 1992.“
Odvolací soud se z pohledu tohoto rozhodnutí věcí dostatečně nezabýval, neboť nezohlednil skutečnost, zda i držba předmětných pozemků státem jako právním předchůdcem žalobkyně mohla být kvalifikovaná a dala se započíst do vydržecí doby žalobkyně. Odvolací soud tudíž neposuzoval věc po právní stránce správně, když za právní předchůdce žalobkyně z hlediska držby považoval předchozí osobní uživatele předmětných pozemků. Dovolacímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu