ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.2063.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 2063/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) J. D., b) P. D., c) H. D., a d) J. D., všech zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) J. P., 2) J. K., 3) B. H., 4) J. N., 5) R. V., 6) K. V., 7) J. V., 8) B. N., 9) H. K., 10) E. K., rozené K., 11) Ing. J. K., rozené K., žalované 9) – 11) zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 4 C 817/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2007, č. j. 37 Co 22/2003-140, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2007, č. j. 37 Co 22/2003-140, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali určení, že A. D., otec žalobců a) a b) a J. D., který zemřel, jehož dědici jsou žalobci c) a d) – jeho manželka a syn, byl ke dni své smrti vlastníkem dále uvedených nemovitostí v k. ú. B. u B. Původně v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 4 C 185/93 žalovali na určení, že jsou spoluvlastníky nemovitostí, ale jejich žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že soud nemůže nahradit rozhodnutí, které má být vydáno v dědickém řízení. V tomto dalším řízení žalobci nejprve tvrdili, že A. D. nemovitosti koupil v roce 1936 od J. K., později označili jako prodávající F. K., J. K. a J. N. (rozenou K.). Vklad práva podle této kupní smlouvy nebyl proveden. Kupní smlouva se nedochovala, avšak existují listiny, které její uzavření prokazují, včetně dokladů o zaplacení kupní ceny. A. D. nemovitosti užíval až do své smrti. Pokud nenabyl vlastnické právo k nemovitostem koupí, nabyl je vydržením. V katastru nemovitostí jsou však jako jejich vlastníci dosud vyznačeni prodávající, kteří již zemřeli. F. K. zemřel v cizině a jeho právní nástupci nejsou známi, J. K. zemřel a jeho právními nástupci jsou žalovaní 9) – 11) a právními nástupci J. N., která zemřela, jsou žalovaní 1) – 8). Žalobci několikrát specifikovali nemovitosti, jichž se určení týká, vždy s odkazem na geometrický plán č. 143-087-012-75 z 23. 10. 1975, který byl vypracován „na zaměření zahrad podle skutečného stavu“. Podle tohoto geometrického plánu byly jako pozemky užívané A. D. zaměřeny st. parc. č. 98 o výměře 548 m2, tvořená částí původní st. parc. č. 98 o výměře 440 m2 – písm. o) a částí původní parc. č. 106/1 o výměře 108 m2 – písm. f), dále zaměřena parc. č. 106/8 o výměře 534 m2, vzniklá z části parc. č. 106/1 o výměře 504 m2 – písm. d) a části st. parc. č. 99 o výměře 30 m2 – písm. e). Naposledy v podání z 1. 3. 2002 žalobci uvedli, že jde s odkazem na uvedený geometrický plán o dům č. p. 5 na části parcely PK st. č. 98, část parcely PK st. č. 98 o výměře 440 m2, označenou písmenem o), část parcely PK st. č. 98 o výměře 108 m2, označenou písmenem f), část parcely PK č. 106/8 o výměře 504 m2, označenou písmenem d) a část parcely PK č. 106/8 o výměře 30 m2, označenou písmenem e).
Okresní soud v Blansku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. října 2002, č. j. 4 C 817/2000-100, určil, že „A. D., byl v den své smrti výlučným vlastníkem domu č. p. 5 na části parcely č. PK st. 98, části parcely č. PK st. 98 o výměře 440 m2, části parcely č. PK st. 98 o výměře 108 m2, části parcely č. PK 106/8 o výměře 504 m2 a části parcely č. PK 106/8 o výměře 30 m2, to vše v k. ú. B.
u B., obec B., okres B.“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že J. K. převedla „nemovitosti“ odstupní smlouvou ze 14. 4. 1921, s účinky vkladu práva do katastru nemovitostí k 30. 6. 1921, na svoje nezletilé děti F., J. a J. K., každému z ideální třetiny, a současně bylo pro převodkyni zřízeno právo doživotního bydlení a užívání nemovitostí. V pozemkové knize ve vl. č. 63 pro k. ú. B. došlo k výmazu nezletilosti F. K. v roce 1932, J. K. v roce 1934 a v roce 1935 byla vyznačena změna příjmení J. K. na N. Tito nabyvatelé jsou dosud zapsáni v katastru nemovitostí na LV č. 264 pro k. ú. B.
u B. jako spoluvlastníci stavebních pozemků parcelních čísel 98 a 99 a pozemků parcelních čísel 106/3 a 106/5, každý s podílem ideální třetiny, dům č. p. 5 byl zapsán v roce 1986 jen v části B z důvodu nedořešených vlastnických vztahů. Od roku 1936 „nemovitosti specifikované ve výroku rozsudku“ užíval se svojí rodinou A. D. jako vlastní, provedl rekonstrukci domu č. p. 5 (stavební povolení se nezachovalo), platil domovní daň, posléze daň z nemovitosti. „Kupní smlouva ani jiné písemnosti týkající se změn domu čp. 5, p. č. st. 98 a p. č. st. 99, p. č. 106/5 a 106/3 se nedochovaly.“ Podle potvrzení A. D. 5. 3. 1936 zaplatil Bernímu úřadu v J. „daň z kupní smlouvy s dětmi K. na st. pl. 98 a p. č. 99/2“. Až do roku 1976, kdy se A. D. rozhodl převést nemovitosti na syna, a zjistil, že není v evidenci nemovitostí jako jejich vlastník zapsán, s ním nikdo ze žalovaných ani jejich právních předchůdců o vlastnictví k nemovitostem nejednal. J. N., žalovaná ve věci sp. zn. 4 C 185/93, vypověděla, že teprve v roce 1976, kdy ji A. D. kontaktoval a požádal, aby na něj převedla svůj podíl, se dozvěděla, že je spoluvlastnicí nemovitostí. Soud prvního stupně uvedl, že žalobci nepředložili „žádnou kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí ani jiný doklad, ze kterého by bylo jednoznačně zřejmé, že předmětné nemovitosti od J. K. zakoupili.“ Dále však dospěl k závěru, že A. D. byl od roku 1936 v dobré víře, že mu nemovitosti patří (užíval je, platil daně, provedl jejich opravu a dostavbu a v neposlední řadě předložil doklad o zaplacení daně z převodu nemovitostí), a protože je držel nerušeně až do roku 1976, nabyl k nim vlastnické právo vydržením, neboť uplynula desetiletá vydržecí doba stanovená zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Navíc jestliže nemovitosti držel už od roku 1936, přičemž podle tehdy platného obecného zákoníku občanského z roku 1811 byla vydržecí doba třicetiletá, vydržecí doba uplynula i podle tohoto zákona.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. října 2007, č. j. 37 Co 22/2003-140, k odvolání žalovaných 9) – 11) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že A. D. byl ke dni své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí, zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud nejprve konstatoval, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně nevyplývá, kterou právní úpravu vydržení aplikoval, nicméně nejde o rozsudek nepřezkoumatelný, ale o otázku právního posouzení. Dále poukázal na to, že mezi účastníky nebyl počátek vydržecí doby nesporný, neboť J. N. ve věci sp. zn. 4 C 185/93 vypověděla, že D. se nastěhovali do domu č.p. 5 až v roce 1942. Ať už jde o rok 1942 nebo žalobci tvrzený rok 1936, je třeba vydržení posoudit podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. Podle §116 odst. 1 a §145 odst. 1 tohoto zákoníku byla předpokladem vydržení vlastnického práva desetiletá oprávněná držba, přičemž oprávněným držitelem byl ten, který byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc náleží. Odvolací soud zdůraznil, že při posouzení dobré víry nelze vycházet ze subjektivních představ držitele a víra držitele, že mu nemovitost patří, se musí vztahovat i právnímu titulu, tj. že držitel musí být s přihlédnutím k objektivně zjištěným okolnostem v dobré víře, že má platný titul, který má za následek převod vlastnictví. Odvolací soud uvedl, že oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci předloženými listinami - platebním rozkazem Berního úřadu v J., kterým byl A. D. vyměřen poplatek 320,- Kč z kupní smlouvy z 5. 3. 1936 „o dům č. p. pl. 98 a pozemky par. č. 99/2“, potvrzením advokáta B. o platbě odměny 200,- Kč ve věci kupu K. z 19. 11. 1935 a poštovními poukázkami na různé částky od 100,- Kč do 5 000,- Kč, na nichž jsou jména J. K. a dětí K. z let 1935 – 1937, tvrzený titul - kupní smlouvu, neprokázali. Ani jedna z těchto listin neztotožňuje A. D. s nabytím tvrzených nemovitostí. Nelze ani dovodit, že jednotlivé platby byly poskytovány v souvislosti s kupní smlouvou,
a jiné důkazy žalobci nenabídli. „Do toho zapadá“ i výpověď J. N., která 23. 3. 1994 v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 185/93 uvedla, že o celé věci nebyla ona ani její bratři informováni a „celou záležitost dirigovala její matka, která v domě bydlela na základě zřízeného práva doživotního užívání“. Odvolací soud uzavřel, že s ohledem na nedostatečnost v označení nemovitostí, které měly být převáděny kupní smlouvou z roku 1936, je nelze ztotožnit s nemovitostmi, které pak byly fakticky A. D. užívány.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uvádějí, že uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, to je nesprávné právní posouzení věci. To spočívá v nesprávném závěru, že A. D. nebyl oprávněným držitelem nemovitostí, které specifikovali podle geometrického plánu z 23. 10. 1975, neboť předloženými listinami nebylo prokázáno, že uzavřel kupní smlouvu týkající se těchto nemovitostí. Žalobci nesouhlasí se zjištěním, že listiny nelze vztahovat k předmětným nemovitostem. V platebním rozkazu Berního úřadu v J. bylo jasně uvedeno, že „hrazení daně“ se týká domu, stavební parcely č. 98 a pozemku parc. č. 99/2, jako nemovitostí zapsaných ve vl. č. 63 pozemkové knihy, což byly právě dům č. p. 5 na st. p. č. 98, st. p. č. 98 a st. p. č. 99, přičemž tyto nemovitosti jsou také uvedeny v odstupní smlouvě ze 14. 4. 1921. V platebním rozkazu je rovněž uvedena kupní cena nemovitostí 8 000,- Kč, což je adekvátní cena převáděných nemovitostí. Poštovní poukázky dokládají, že rodině K. byla k datu 9. 3. 1936 poukázána právě částka odpovídající této kupní ceně. K hodnocení výpovědi J. N. žalobci podotýkají, že vypovídala v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 185/93, kde byla žalovanou stranou, takže měla zájem na výsledku řízení. Kromě toho její matka se z B. se všemi dětmi odstěhovala, což nenasvědčuje tomu, že celou záležitost dirigovala z titulu práva doživotního užívání domu. Nebyl také doložen žádný nesouhlas J. N. a jejích bratrů s užíváním nemovitostí A. D., ani ona se do roku 1976 o nemovitosti vůbec nezajímala. Naproti tomu A. D. se jako jejich vlastník choval: užíval je, udržoval, investoval do nich a platil daň z těchto nemovitostí. Žalobci připomínají rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 417/98, z něhož vyplývá, že oprávněná držba může být podložena titulem domnělým. Vyslovují přesvědčení, že již existence dokladu o tom, že A. D. uhradil v roce 1936 kupní cenu za dům č. p. 5
a st. parc. č. 98 a 99, svědčí o tom, že byl v dobré víře, že předmětné nemovitosti řádně nabyl na základě kupní smlouvy, když zaplatil i kupní cenu. I kdyby byly mezi J. K. a jejími dětmi nesrovnalosti, které by mohly zakládat pochybnosti o platnosti nabývací listiny, pak i její případná neplatnost by dobrou víru A. D. jednoznačně nevyvracela a za té situace měl soud podle §145 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb. považovat držbu nemovitostí za oprávněnou. Žalobci navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní 9) – 11) se vyjádřili k dovolání tak, že zjištění odvolacího soudu, že z platebního rozkazu a poštovních poukázek nevyplývá vztah A. D. k předmětným nemovitostem, je správné. V platebním rozkaze není vůbec uvedeno, že se týká domu č. p. 5, z poštovních poukázek není zřejmé, kdo by jejich odesilatelem, a že ke dni 9. 3. 1936 bylo zaplaceno 8 000,- Kč. Daň byla vyměřena z částky 8 260,- Kč, k tomu dni zaplaceno 800,- Kč a poté 8 500,- Kč. Správný je tak i závěr, že A. D. nebyl oprávněným držitelem nemovitostí. Žalovaní podotkli, že nemůže obstát ani petit určovací žaloby, neboť žalobci specifikovali nemovitosti podle geometrického plánu z 23. 10. 1975, který však nebyl „právně proveden“. Navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenými oprávněnými osobami – účastníky řízení, rozsudek přezkoumal ve smyslu §242 odst. 1 a 3 OSŘ.
Podle §79 odst. 1 OSŘ se řízení zahajuje na návrh. Dále jsou v tomto ustanovení uvedeny náležitosti návrhu, kromě jiného, že návrh musí obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Posledně uvedený požadavek neznamená, že navrhovatel je povinen učinit soudu návrh na znění výroku rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, srozumitelně a určitě způsob určení práva (§80 písm. c/ OSŘ), soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí má soud dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobou žalobce skutečně domáhal (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod. C 2375).
Jak už shora uvedeno, žalobci specifikovali nemovitosti, k nimž má být určeno vlastnické právo A. D. ke dni jeho smrti, jinak řečeno nemovitosti, jejichž držby se v roce 1936 chopil, tak, že jde o dům č. p. 5 a pozemky zaměřené geometrickým plánem z 23. 10. 1975. Také v podání z 1. 3. 2002 nejprve vymezili nemovitosti podle tohoto plánu, i když geometrický plán neuvedli výslovně v petitu žaloby. Pak ovšem pochybil soud prvního stupně, a stejně tak soud odvolací, jestliže rozhodoval o určení vlastnictví k nemovitostem bez jejich vymezení podle tohoto geometrického plánu, neboť nemovitosti tak nebyly označeny srozumitelně a určitě. Přitom soudu nic nebránilo, aby zformuloval výrok podle toho, ke kterým nemovitostem se žalobci podle tohoto geometrického plánu určení vlastnictví domáhají.
Určitý a srozumitelný petit je významný pro zjištění, zda se listinné důkazy předložené žalobci týkají nemovitostí, k nimž má být vlastnictví určeno.
I tak je zřejmé, že podle tvrzení žalobců A. D. v roce 1936 zakoupil dům
č. p. 5 nacházející se na geometrickým plánem (nově) vymezené st. parc. č. 98, sestávající z části původní stavební parcely č. 98 výměře 440 m2 – písm. o) a části původní parc. č. 106/1 o výměře 108 m2 – písm. f), dále takto (nově) zaměřenou st. parc. č. 98 tvořenou částmi označenými písmeny o) a f), a (nově) zaměřenou parc. č. 106/8, sestávající z části původní st. parc. č. 99 – písm. e) o výměře 30 m2 a částí původní parcely č. 106/1 – písm. d) o výměře 504 m2.
Zjištění odvolacího soudu, že existenci kupní smlouvy z roku 1936 žalobci neprokázali, neboť žádná z listin shora citovaných neztotožňuje A. D. s nabytím nemovitostí a z dokladů ani nevyplývá, že šlo o platby v souvislosti s kupní smlouvou, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť odvolací soud některé skutečnosti pominul a v hodnocení důkazů jsou logické rozpory. Tak především platební rozkaz Berního úřadu v J. s poštovním razítkem z 15. 2. 1940 je adresován A. D., kterému se vyměřuje poplatek 331,20 Kč rukou společnou a nerozdílnou „s dětmi K.“ z kupní smlouvy z 28. přeškrtnuto a opraveno na 5. 3. 1936 „o dům č. pop. 98 (na slovy č. pop. je ještě nečitelné číslo) kn. vl. č. 63 kat. území B. a o pozemky č. 99/2“ a „z kupní ceny 8 000,- Kč a přírustu 260,75 Kč.“ Podle částí poštovních poukázek s razítkem 9. 3. 1936 byly „rodině K., K. P.“, poukázány částky 5 000,- Kč a 3 000,- Kč, podle části poštovní poukázky 10. 3. 1936 bylo Dr. F. B. poukázáno
1 000,- Kč, který jako advokát 19. 11. 1935 potvrdil přijetí 200,- Kč od A. D. ve „věci kup K.“. Z těchto listin tak vyplývá, že mezi A. D. a „dětmi K.“ byla v roce 1936 uzavřena smlouva, jejímž předmětem měly být nemovitosti zapsané ve vl. č. 63 pozemkové knihy pro k. ú. B. Protože nemovitosti jsou v platebním rozkaze označeny jako dům č. p. 98 a pozemek č. 99/2 ve vl. č. 63 k. ú. B., bylo třeba zkoumat, zda tak byly v této vložce skutečně zapsány, zda je sourozenci K. ke dni uzavření smlouvy ještě vlastnili a přihlédnout k tomu, že tiskopis platebního rozkazu je nepřesně vyplněn, neboť je v něm škrtáno, číslo popisné domu není čitelné a je ještě dále označeno číslem 98, ale parcela č. 106/1, která podle žalobců byla předmětem smlouvy, v něm není uvedena vůbec, a tato zjištění porovnat také s tím, držby kterých nemovitosti se A. D. v roce 1936 uchopil. Na obsah kupní smlouvy, uzavřené mezi A. D. a „dětmi K.“, když takto mohli být prodávající označeni v platebním rozkazu úředníkem znalých místních poměrů, lze také usuzovat i z chování prodávajících po roce 1936. Pokud jde o doklady o platbách, pak odvolací soud sice uvedl, že z některých nevyplývá, kdo je poukazoval, resp. platil (což také žalobci nijak nevysvětlili), ale zcela pominul časové souvislosti mezi dobou, kdy měla být kupní smlouva uzavřena (v platebním rozkaze je uvedeno datum 5. 3. 1936), že poplatek je A. D. a dětem K. vyměřen z kupní ceny 8 000,- Kč a 9. 3. 1936 byla tato částka ve dvou platbách K. poukázána. Nelze ani přehlédnout, že J. N. ve věci sp. zn. 4 C 185/93 vypověděla, že žádné, tedy ani jiné nemovitosti, resp. spoluvlastnický podíl k nemovitostem, v k. ú. B. A. D. neprodávala, ale naproti tomu soud prvního stupně provedl důkaz smlouvami, kterými sourozenci K. prodávali i další nemovitosti zapsané ve vl. č. 63 jiným osobám.
Teprve na základě naznačených úvah, lze dospět ke zjištění, zda mezi A. D. a spoluvlastníky K. byla v roce 1936 uzavřena platná kupní smlouva. Pro nabytí vlastnictví smlouvou jako jedním z právních důvodů [§424 z. č. 946/1811 Sb. z. s. (dále „OZO“)], bylo dále stanoveno, že k tomu účelu musí být o nabývacím ujednání zřízena ověřená listina ve formě předepsané pro platnost (§432 OZO) a že listina musí obsahovat přesné označení osob, které vlastnictví odevzdávají a přejímají; nemovitosti, která se má odevzdati s jejími částmi; právního důvodu odevzdání, dále místa a času uzavření smlouvy a odevzdávající musí v této listině nebo ve zvláštní listině prohlásiti, že ke vkladu povoluje. Pro převod vlastnictví k věcem nemovitým bylo podle §431 OZO nezbytné, aby „nabývací jednání bylo zapsáno do veřejných knih k tomu určených“, tedy intabulace. Z toho plyne, že
i kdyby bylo zjištěno, že mezi A. D. a sourozenci K. byla uzavřena o nemovitostech platná kupní smlouva, k jejímu vkladu za účinnosti OZO (do
31. 12. 1950) nedošlo. Vlastnictví by však mohlo přejít k 1. 1. 1951, kdy podle §111 zákona č. 140/1950 Sb., občanský zákoník, byl princip intabulace opuštěn (srovnej usnesení Krajského soudu v Praze z 9. 12. 1993, sp. zn. 15 Co 410/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R č. 7/1996).
Pokud jde nabytí vlastnictví vydržením, pak je-li tvrzena držba nemovitostí od roku 1936, stanovil tehdy §1477 OZO, že kdo opírá držbu o dobu třicetiletou nebo čtyřicetiletou, nepotřebuje udávati pořádný právní důvod. Vůči němu prokázaná nepoctivost držení vylučovala vydržení i v této delší době.
Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 4. 1. 2007, sp. zn., 22 Cdo 2145/2006, týkajícího se sporu o vlastnické právo, které mělo přejít před více než padesáti lety, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí pod č. C 4796, uvedl, že „k mimořádnému vydržení podle tohoto ustanovení bylo potřeba držby poctivé a pravé. O pravou držbu šlo i v případě, že převodce odevzdal věc na základě neplatné smlouvy. Popíral-li knihovní vlastník poctivost držby, leželo na něm důkazní břemeno ohledně nepoctivosti.V této souvislosti lze poukázat na na komentář k tomuto ustanovení, ve kterém se uvádí: Např. držitel nemovitosti, který nabyl tradicií bez knihovního zápisu, ví že není vlastníkem, a přece jest držitelem poctivým. Komentář též uvádí, že poctivým jest ten držitel, který neví, že se dopouští bezpráví a ani nezná skutečnosti, z nichž by se taková okolnost podávala (Rouček F., Sedláček J.: Komentář k všeobecnému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi Praha; V. Linhart, 1935, díl II, s. 117, díl VI, s. 471). Nabyvatelé, kteří za nemovitost řádně zaplatili a od prodávajících převzali, nezpůsobili podle tehdejšího pojetí bezpráví tím, že je nadále užívali, zejména když prodávající nepožadovali jejich vrácení, a to bez ohledu na skutečnost, že snad věděli o tom, že vlastnické právo na ně nepřešlo.
Podle §116 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, platilo, že práva vlastnického k věci movité nabude, kdo ji drží oprávněně (§145) a nepřetržitě po tři roky; jde-li věc nemovitou, je třeba vydržecí doby desetileté. Uvedený občanský zákoník též stanovil, že ustanoveními tohoto zákona se řídí, pokud není dále stanoveno jinak, i právní poměry vzniklé před 1. lednem 1951; do tohoto dne se tyto právní poměry řídí právem dřívějším (§562). Lhůta, která počala běžet před 1. lednem 1951, skončí, určuje-li tento zákon lhůtu kratší, nejpozději uplynutím této kratší lhůty, počítané od 1. 1. 1951; určuje-li lhůtu delší, uplynutím této delší lhůty, počítané ode dne, kdy počala běžet. To platí též o lhůtě vydržecí nebo promlčecí (§566 odst. 1 a 2).“
O vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., nelze uvažovat, neboť v roce 1976 A. D. jednal s J. N. o koupi nemovitostí, které měl v držbě.
Dále je třeba připomenout, že žalobci se nedomáhají určení vlastnictví k nemovitostem, které náleží jedinému vlastníku, ale má jít o nemovitosti, které podle zápisu v katastru nemovitostí (resp. ohledně domu č. p. 5 podle jejich tvrzení), náležely rovným dílem původně třem spoluvlastníkům, kteří již zemřeli, a žalovaní jsou nepochybně dědici dvou z nich – J. K. a J. N. Ohledně spoluvlastníka F. K. žalobci jen uvedli, že zemřel, ale nikoli však kdy zemřel a kdo jsou jeho dědici, resp. ani netvrdili, že jeho dědici byli jeho sourozenci, případně žalovaní jako dědici těchto sourozenců. Naléhavý právní zájem na určení, že zůstaviteli ke dni jeho smrti náležel spoluvlastnický podíl k nemovitostem, je dán vůči tomu, kdo je jako spoluvlastník tohoto podílu zapsán v katastru nemovitostí. Jde-li o určení, že zůstaviteli náleželo více spoluvlastnických podílů k nemovitosti, jde o uplatnění tří samostatných nároků a žalobci by se měli jasně vyjádřit, vůči kterým ze žalovaných tyto nároky uplatňují. Pak bude třeba vycházet z toho, že naléhavý právní zájem na určení, že zůstaviteli A. D. náležel ke dni smrti spoluvlastnický podíl k nemovitostem v rozsahu ideální třetiny, zapsaný v katastru nemovitostí jako podíl J. N., může být dán jen vůči jejím dědicům, tj. žalovaným 1) – 8), a že naléhavý právní zájem na určení, že tomuto zůstaviteli náležel ke dni smrti spoluvlastnický podíl v rozsahu ideální třetiny zapsaný v katastru nemovitostí jako podíl J. K., může být dán jen vůči jeho dědicům žalovaným 9) – 11). Pokud žalobci budou tvrdit, že dědici třetího spoluvlastníka F. K. byli jeho sourozenci J. K. a J. N., jejichž dědici jsou žalovaní, pak by šlo o určení, že A. D. ke dni smrti náležel i spoluvlastnický podíl v rozsahu ideální třetiny, dosud zapsaný jako podíl F. K. Ohledně tohoto třetinového podílu může být naléhavý právní zájem na určení dán vůči žalovaným 1) – 8) v rozsahu jedné ideální poloviny a ve stejném rozsahu vůči žalovaným 9) – 11). Ve vztahu mezi sebou ohledně určení vlastnictví ke každému konkrétního podílu mají žalovaní postavení společníků nerozlučných: žalovaní 1) – 8) ohledně třetinového podílu J. N. a případně poloviny třetinového podílu F. K., žalovaní 9) – 12) ohledně podílu J. K. a případně poloviny třetinového podílu F. K. To, zda jednou žalobou bylo uplatněno více nároků, je významné i pro rozsah přezkumu rozhodnutí soudem rozhodujícím o opravném prostředku. Odvolací soud se uvedenými otázkami nezabýval, zřejmě veden formulací petitu na určení vlastnictví zůstavitele k celým nemovitostem, a tím, že rozsudek soudu prvního změnil tak, že žalobu zamítl.
Z uvedených důvodů dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ). Odvolací soud v prvé řadě žalobce vyzve, aby specifikovali, vůči kterým ze žalovaných, a jaký nárok uplatňují, dále se bude zabývat v naznačeném směru otázkou existence a platnosti tvrzené kupní smlouvy významné pro závěr, zda k označeným nemovitostem zůstavitel A. D. nabyl vlastnictví koupí nebo vydržením.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu