ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.2198.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 2198/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce R. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Ing. P. K., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 1462/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. října 2007, č. j. 14 Co 127/2006-188, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. září 2005, č. j. 5 C 1462/98-127, určil, že vlastníky pozemku parc. č. 417 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 97 m2 v kat. území P. u D. V. jsou žalobce
a původní žalobkyně M. H., označená jako žalobkyně b), a to každý v rozsahu ideální jedné poloviny. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně mimo jiné zjistil, a to z opisu návrhu přídělu v kat. území P., založeného v přídělovém spise na jméno H. R. a M., kat. území P., č. p. 117, číslo přídělu 28, že jako přídělci jsou označeni R. a M. H., bytem P. č. p. 117, celková výměra přídělu činila 6,2368 ha
a předmětem přídělu byl i pozemek parc. č. 417 zastavěné plochy o výměře 97 m2. Na podkladě předběžné přídělové listiny Národního pozemkového fondu při Ministerstvu zemědělství v P. z 27. 5. 1948, č. j. K 33568/48, bylo 18. 6. 1948 pod č. d. 553 do pozemkové knihy, číslo knihovní vložky 2500 pro kat. území P., ohledně usedlosti č. p. 117 vloženo vlastnické právo R. a M. H., každého z nich v rozsahu ideální jedné poloviny. Okresní národní výbor v B., odbor vodního hospodářství, energetiky, pro věci zemědělství a lesnictví, vydal po provedeném přídělovém řízení 17. 5. 1968 pod Čj. Zem. 3311/68-př. č. 28 přídělovou listinu pro R. a M. H., v níž v seznamu nemovitostí, kterých se příděl týká, je mimo jiné uveden pozemek parc. č. 417 o výměře 0,0097 ha a je označen jako „zast. pl. sklep podzem.“. Podle přídělové listiny je příděl užíván od 1. 3. 1946. Rozhodnutím bývalého Státního notářství v B. z 10. 10. 1977, sp. zn. D 162/77, nabyl žalobce dědictvím po otci R. H. ideální jednu polovinu pozemku parc. č. 417 a sklepu pod parc. č. 417. Kupní smlouvou z 15. 6. 1982, registrovanou státním notářstvím 18. 6. 1982, uzavřenou mezi M. Č. jako prodávající a Ing. J. K. a B. K., převedla prodávající na kupující nemovitosti zapsané na LV č. 47 pro kat. území P., a to rekreační chatu postavenou na st. parc. č. 417, st. parc. č. 417 o výměře 97 m2 a pozemek parc. č. 428/8 – zahradu v osobním užívání. Dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku a kupní smlouvou z 24. 6. 1968, uzavřenou mezi Československým státem – MNV v P. jako prodávajícím a M. a M. Č. jako kupujícími, prodávající pod bodem II. smlouvy přidělil kupujícím do osobního užívání zahrádku parc. č. 482/8 v kat. území P. a pod bodem IV. jim prodal dům č. p. 160 bez st. plochy č. 417 a bez sklepu pod ním postaveného. Pod bodem III. smlouvy je uvedeno, že přídělovou listinou ze 17. 5. 1968, č. j. Zem. 3311/68-Př. č. 28, se manželé R. a M. H., bytem P. č. p. 117, stali vlastníky přídělu v kaz. území P., zejména st. parc. č. 253, zapsané v knihovní vložce číslo 1136, které v evidenci nemovitostí odpovídá pozemek parc. č. 417 o výměře 97 m2, a že nad tímto pozemkem je postaven dům č. p. 160, zapsaný v knihovní vložce číslo 1136, který jako konfiskovaný majetek dosud nebyl nikomu přidělen. Na podkladě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku RII 270/68 a kupní smlouvy RI 980/68 byli v evidenci nemovitostí na LV č. 47 k 12. 5. 1982 zapsáni M. a M. Č. jako vlastníci domu č. p. 160 na pozemku st. parc. č. 417 s osobním užíváním pozemku st. pl. 417 o výměře 97 m2 a zahrady parc. č. 482/8 o výměře 208 m2. Podle sdělení Katastrálního úřadu v B. z 10. 7. 1997 byla podle předběžné přídělové listiny z 27. 5. 1948, č. j. K 3568/48, zapsané pod čd. 553/48 do knihovní vložky pozemkové knihy číslo 2500, přidělena R. a M. H., každému v rozsahu ideální jedné poloviny, usedlost č. p. 117 v obci a kat. území P. Příděl č. 28 obsahoval usedlost č. p. 117, mimo jiné i pozemek parc. č. 417 – zastavěna plocha, dům č. p. 160 s lisovnou a podzemním sklepem o výměře 97 m2. Nemovitost byla přidělena podle stavu bývalého pozemkového katastru, jak byla zapsána v pozemkové knize ve vložce číslo 1136. V průběhu přídělového řízení došlo k přečíslování pozemkových parcel, původní číslo pozemku podle pozemkového katastru bylo 253. Na předmětném pozemku o výměře 97 m2 byla nejprve postavena lisovna, z níž je 6,1 m dlouhou šíjí vstup do sklepa, který se celý nachází pod pozemkem parc. č. 482/8, nikoli pod pozemkem parc. č. 417. Nad lisovnou na obvodových zdech lisovny byl zřízen obytný objekt původně s č. p. 163. Takto byla nemovitost zapsána v knihovní vložce číslo 1136. Dům č. p. 160 prodaný M. a M. Č. se podle tehdejšího číslování domů nacházel na jiném místě a ne na pozemku parc. č. 417. Při ohledání na místě samém soud zjistil, že pozemek parc. č. 417 v kat. území P. je zcela zastavěn lisovnou, nad níž se nachází obytný objekt s č. p. 135. Do obytného objektu je samostatný vchod zezadu. Vlastníci obytného objektu nemají přístup do lisovny. Obvodové zdi lisovny jsou totožné s hranicemi předmětného pozemku parc. č. 417. Od roku 1945 sklep s lisovnou neužíval nikdo jiný než rodina žalobce. Po smrti otce žalobce navštívil matku žalobce předseda Místního národního výboru v P. A. B. s tím, že místnost nad lisovnou je obecního úřadu. Ta pak byla prodána manželům Č. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětný pozemek parc. č. 417 o výměře 97 m2 v kat. území P. nabyli do vlastnictví R. a M. H. přídělem, a po smrti R. H. se jeho spoluvlastníky stali žalobce a jeho matka M. H.. Ing. J. K. a B. K. se vlastníky tohoto pozemku nestali, protože tento pozemek nebyl předmětem dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku a kupní smlouvy z 24. 6. 1968, takže M. Č. nemohla prodat to, co nevlastnila. Vlastníky tohoto pozemku se nestali ani vydržením. S ohledem na charakter zápisů v evidenci nemovitostí bylo podle názoru soudu prvního stupně na Ing. J.
a B. K., aby si při uzavření kupní smlouvy z 15. 6. 1982 ověřili nabývací tituly prodávající M. Č. Kupní smlouvu z 15. 6. 1982 soud hodnotil jako smlouvu neplatnou podle §37 ObčZ, neboť nemovitosti, jak jsou označené v bodu I. smlouvy, nejsou způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů. Jde o předmětný pozemek a na něm v jeho hranicích první patro budovy, kdy nebylo zjištěno, že by došlo k rozdělení stavby na předmětném pozemku na dvě samostatné části. Ze strany Ing. J. a B. K. nebyl naplněn ani předpoklad držby pozemku. Pozemek fakticky tvoří podlahu lisovny, fakticky tento pozemek nedrželi
a neměli na něj přístup. Nikdy neměli přístup do lisovny a s předmětným pozemkem nikdy nemohli nakládat.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 18. října 2007, č. j. 14 Co 127/2006-188, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části ohledně určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 417 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 97 m2 v kat. území P. u D. V. v rozsahu ideální jedné poloviny, a ve zbývající části změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 417 – zastavěná plocha nádvoří o výměře 97 m2 v kat. území P. u D. V. s podílem v rozsahu zbývající ideální jedné poloviny. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Usnesením ze dne 12. března 2007, č. j. 14 Co 127/2006-169, odvolací soud rozhodl, že v řízení bude namísto s žalobkyní b) M. H. pokračováno s žalobcem a) R. H. a připustil vstup Ing. P. K. do řízení na místo dosavadních žalovaných Ing. J. a B. K. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právními závěry, že předmětný pozemek parc. č. 417 nabyli v roce 1948 přídělem manželé H., že manželé Č. dohodou o osobním užívání pozemku a kupní smlouvou z 24. 6. 1968 vlastnictví k tomu pozemku nenabyli a ani nabýt nemohli, že na původně žalované Ing. J. a B. K. nemohlo přejít vlastnictví k předmětnému pozemku kupní smlouvou z 15. 6. 1982, ani nemohlo dojít k přechodu práva osobního užívání pozemku ze zákona, neboť takové právo k pozemku neexistovalo, a že tito vlastnictví pozemku nemohli nabýt ani vydržením. Dodal, že z výpisu z evidence nemovitostí z 12. 5. 1982, jehož obsah byl právním předchůdcům žalovaného znám, je zřejmé, že manželé Č. sporný pozemek nevlastnili, nemohli tak být v dobré víře, že nabývají vlastnictví pozemku od vlastníka. Museli zjistit, že manželé Č. měli zapsáno jen právo osobního užívání pozemku, které v souladu se zákonem zřízeno k tomuto pozemku nebylo a ani být nemohlo, přičemž právo osobního užívání pozemku nebylo možno vydržet. Rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud změnil z toho důvodu, že rozhodnutím Státního notářství v B. z 10. 10. 1997, č. j. D 1162/77-16, žalobce ideální jednu polovinu předmětného pozemku dědictvím po otci nenabyl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v tom, „že soudy svým rozhodnutím zrušily vlastnictví oprávněného vlastníka nemovitosti, zapsaného v katastru nemovitostí, a instalovaly nového vlastníka, aniž byla předložena jakákoliv relevantní nabývací listina pro vlastníka takto stanoveného, kromě listiny právně zcela pochybné a tedy irelevantní“. Žalovaný nesouhlasí se závěrem soudů, že obsahem přídělu usedlosti č. p. 117 manželům H. byl i pozemek parc. č. 417. Namítl, že přídělová listina z roku 1948, která již zřejmě neexistuje, přidělovala manželům H. pouze usedlost č. p. 117 a takto také byla zapsána v pozemkové knize ve vložce číslo 2500. Tato přídělová listina i vložka číslo 2500 blíže neuvádějí, co bylo obsahem tohoto přídělu. Pozemek parc. č. 417, příp. st. pl. 253, na němž byl v té době postaven „vinařský dům“, je součástí jiného areálu, poměrně vzdáleného od usedlosti č. p. 117. Uvedl, že první zmínky o pozemku parc. č. 417 jako součásti přídělu se objevují až v roce 1968. Listina „Opis návrhu přídělu k. ú. P.“ z 25. 4. 1968, v níž je mimo jiné uvedena parc. č. 417 – sklep, je pro spor zásadní, neboť z ní podle názoru žalovaného vyplývá, že kdyby šlo o opis listiny vztahující se k přídělu v roce 1948, resp. 1946, nebyla by uvedena parc. č. 417, ale st. pl. 253. Přídělová listina ze 17. 5. 1968 je podle žalovaného absolutně neplatná. R. H. starší, zemřelý …, nemohl na základě této listiny nabýt v roce 1968 žádných práv. Obsahuje také položky, které podle platné právní úpravy v té době nemohly být v osobním vlastnictví. Pozemek parc. č. 417, označený jako „zast. pl. sklep podzem.“ nemohl být v osobním vlastnictví a nemohl být ani v osobním užívání. V osobním vlastnictví nemohl být ani sklep bez domu, nesloužící výhradně k uspokojování osobních potřeb. Podzemní sklep pod pozemkem parc. č. 417 vůbec neexistoval, skutečně existovala nadzemní stavba lisovny, která však byla součástí rodinného domu a sama nemohla být předmětem právního vztahu. Nedošlo tak k platnému přidělení sklepa ani pozemku parc. č. 417. Přídělová listina obsahuje pouze údaj o tom, že „Příděl používán od 1. 3. 1946“. K tomuto datu neexistuje právní titul, který by žalobce opravňoval k užívání předmětného pozemku. Odvolací soud také pochybil, když odmítl jako důkaz znalecký posudek Ing. M. z roku 1982, z něhož vyplývá, že součástí ocenění a tím i kupní ceny ve smlouvě z 15. 6. 1982 byl i pozemek parc. č. 417. Právním předchůdcům žalovaného nelze „podsouvat nezachování minimální míry pečlivosti a obezřetnosti při koupi domu, když jako laici v oboru důvěřovali v odborné znalosti notáře, tedy státního notářství, v té době monopolní instituce v této oblasti s právem registrace“. Nesprávný je proto závěr soudů o nemožnosti vydržení pozemku. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně v dovoláním napadeném rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání může být podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly
v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 OSŘ proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078).
Žalovaný v dovolání odvolacímu soudu v podstatě vytýká, že jeho pro rozhodnutí určující závěr (konkrétně že právním předchůdcům žalobce byl koncem čtyřicátých let minulého století předmětný pozemek jako konfiskovaný) nemá oporu v provedených listinných důkazech, resp. že doklady, o něž se tento závěr opírá, takový závěr neumožňují. Tím odvolatel uplatňuje dovolací důvod podřaditelný pod §241a odst. 3 OSŘ, kterýžto důvod však v předmětné věci přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu založit nemůže.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se také předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132, usnesení Nejvyššího soudu z 30. 9. 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 12, ročník 2005, str. 457, a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky z 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 OSŘ (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Dovolání žalovaného, jak to požaduje konstantní judikatura interpretující výše citovaná ustanovení zákona, jak výše citováno, nevymezuje jednoznačně právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního právního významu, pouze je v něm vymezeno, v čem odvolatel spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Toto vymezení však nenastoluje konkrétní právní otázku, nýbrž vyjadřuje nesouhlas s tím, že žalobě v dané věci bylo vyhověno bez předložení relevantní nabývací listiny, přičemž se tím „ruší vlastnictví“ strany žalované, zapsané v katastru nemovitostí. Dovolání popisuje především skutkový základ projednávané věci, kritizuje skutkové i právní závěry, jež byly učiněny na základě učiněných skutkových zjištění a především obsahuje okolnosti podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 OSŘ.
Dovolací soud tak ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadený rozsudek odvolacího soudu za zásadně právně významný neshledal. Pro úplnost lze jen dodat, že judikatura obecných soudů nepochybuje o tom, že vlastnickou žalobu nelze zamítnout jen proto, že jako vlastník věci je v katastru nemovitostí zapsána jiná osoba než žalobce. Dovolací soud zde odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2000, sp. zn. 22 Cdo 389/99, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 3, ročník 2001, str. 131. Pokud dovolatel v dovolacím řízení hodlal předložit nový důkaz o tom, že v původní přídělové listině nebyl právním předchůdcům žalobce předmětný pozemek přidělen, poukazuje se jen na §241a odst. 4 OSŘ, podle kterého v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci nevznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1,
§151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu