ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.2245.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2245/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) Ing. E. Š., a b) V. Š., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) MUDr. V. Š., a 2) E. Š., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitostí a zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 301/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2006, č. j. 21 Co 17/2005-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovaným k ruce společné a nerozdílné náklady dovolacího řízení ve výši 2 790,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobci se návrhem ze dne 28. 8. 2002 domáhali vyklizení nemovitosti – objektu bydlení č. p. 4101 v k. ú. P. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaní jsou synem
a snachou žalobců. Žalobce v roce 1985 zakoupil stavební pozemek, který později převedl na žalované. Vymínil si však, že pokud by docházelo k dalším dispozicím s pozemkem, bude o tom rozhodovat osobně. V roce 1989 bylo nutno řešit bytovou situaci žalovaných, jejichž manželství podle tvrzení žalobce procházelo určitým nepříznivým vývojem, a proto bylo prvořadým přáním žalobců, aby manželství žalovaných zůstalo zachováno. Podle tvrzení žalobce žalovaný reagoval na zátěžové životní situace od svého mládí prohlášením, že se oběsí, že mu uteče manželka a on vše vystřílí apod. Bylo proto ujednáno, že žalobci a žalovaní společně začnou stavět na zmíněné stavební parcele dům, později označený jako dům č. p. 4101. Stalo se tak v letech 1989 a 1990. Vztahy účastníků byly v této době dobré, na stavbu finančně přispíval žalobce (rozsah, v jakém přispíval, je dnes předmětem samostatného sporu), který měl zájem v ekonomicky nejisté době investovat svoje přebytečné finanční prostředky. Po dostavbě domu začali žalovaní užívat první patro domu a bylo ujednáno, že přízemí domu budou užívat žalobci. K tomu však nedošlo. Přízemí po určitou dobu užívali nájemci, poté byla v roce 1993 uzavřena dohoda, že přízemí bude „přenecháno žalovaným“ za náhradu 2 000,- Kč měsíčně. Mezi účastníky bylo totiž ujednáno, že až do konce svého života může o nemovitostech rozhodovat žalobce. Ten pak v domě užíval pouze příležitostně průchozí místnost a garáž. Žalovaný projevil zájem zřídit v přízemí domu lékařskou ordinaci, k tomu však nedošlo. Poněvadž provoz celého domu byl podle názoru žalovaných ekonomicky neúnosný, žalovaní se rozhodli, že započnou se stavbou menšího, energeticky méně náročnějšího domku. Situace dopadla tak, že stavební pozemek koupil žalobce sám. Záměr žalovaných stavět na tomto pozemku menší rodinný domek akceptoval žalobce toliko pod podmínkou, že bude sepsána notářským zápisem dohoda o uznání dluhu žalovaných ve výši 504 545,- Kč
a 522 537,- Kč a že bude ve prospěch žalobců zřízeno věcné břemeno na nemovitosti žalovaných. Nutnost zřízení smlouvy o věcném břemeni byla žalovaným vysvětlena tak, že žalobce investoval finanční prostředky do domu č. p. 4101 ve vlastnictví žalovaných (podle vlastních slov poskytl žalovaným bezúročnou půjčku), a je na místě, aby žalovaní učinili určitý projev důvěry a vděčnosti ve vztahu k žalobci. K uzavření smlouvy došlo dne 4. 10. 1996. Na základě této smlouvy zřídili žalovaní jako vlastníci domu č. p. 4101 v k. ú. P. ve prospěch žalobců věcné břemeno, jehož obsahem bylo „doživotní a bezplatné bydlení žalobců v domě, které bude pozůstávat z užívání všech obytných místností, příslušenství a sociálního zařízení, domácí vodárny a ústředního topení, dvora, zahrady i orné půdy parc. č. 7545/48 s právem příchodu a odchodu k těmto místům“. Jak vyplývá z textu smlouvy (bod III.), věcné břemeno se zřizuje jako kompenzace za poskytnutou bezúročnou půjčku, fyzickou pomoc a finanční přispění při výstavbě předmětného domu. Žalovaní si přitom údajně nikdy nepřipouštěli, že by mohlo dojít k realizaci smlouvy o zřízení věcného břemene. Mezi účastníky vznikl poté spor v otázce návratnosti finančních prostředků, které do domu investovali žalobci. Podle přesvědčení žalobců se žalovaní začali chovat arogantně a jejich arogance se postupně zvyšovala. Žalovaní oproti tomu zastávají stanovisko, že žalobce byl stižen trvalou představou, že musí o všem rozhodovat, přičemž postavení žalobců mělo vždy vrchnostenský ráz, a právě prostřednictvím jednotlivých písemných ujednání žalobci získávali neomezenou kontrolu nad rodinou žalovaných. Tento spor nabýval na intenzitě. Zprvu běželo o výtky žalobců, odsuzující nedostatečný vděk ze strany žalovaných. Poté došlo k verbálním útokům, dokonce i fyzickému napadení, vzájemnému osočování, vyhrožování a výčitkám. V konečném důsledku došlo k naprostému odcizení účastníků, přičemž do sporu byly angažovány i děti žalovaných, kterým byl zakázán styk s prarodiči, tedy žalobci. Dne 6. 5. 2002 vyzvali žalobci „pro sjednání pořádku a vyrovnání vzájemných finančních vztahů“ žalované k vyklizení nemovitosti. Žalovaní výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni žalobcům neumožnili. Odvolávali se na to, že při uzavření dohody o zřízení věcného břemene žádný z účastníků neměl v úmyslu, aby tato dohoda byla kdy skutečně realizována, běželo údajně o určité gesto, které si žalobci vymínili jako projev vděčnosti. Navíc žalovaní obývají nemovitost s dětmi a nemají možnost jiného bydlení. Pokud by splnili požadavek žalobců, fakticky by přišli o střechu nad hlavou.
Žalovaní samostatným návrhem podaným k soudu prvního stupně dne 6. 9. 2002 požadovali, aby bylo toto věcné břemeno za náhradu 30 000,- Kč zrušeno. Uvedli, že při podpisu smlouvy o zřízení věcného břemene bylo současně ujednáno, že na ně bude převedeno vlastnické právo k pozemku, na němž by postavili menší rodinný dům. Pozemek však zakoupil žalobce, podle dohody jej nepřevedl a se stavbou menšího rodinného domku rovněž nebylo započato. Když byla smlouva o zřízení věcného břemene uzavírána, mělo jít o určitý projev vděčnosti a pojistku při vzájemném vyrovnávání investic do předmětného domu. Od samého počátku bylo smluvním stranám zřejmé, že dům bude obýván rodinou s dětmi, a výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni neměl být nikdy realizován, poněvadž bytová potřeba žalobců byla uspokojena. V mezidobí ovšem mezi účastníky začalo docházet k závažným rozporům ohledně vyrovnání investic do předmětného domu, které vyústily v řadu soudních sporů. Žalovaní zprvu dovozovali, že v důsledku dlouhotrvajících a závažných sporů účastníků došlo k hrubému nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. V průběhu řízení pak vyslovili přesvědčení, že smlouva o zřízení věcného břemene je pro rozpor s dobrými mravy neplatným úkonem, neboť touto smlouvou se žalovaní ocitli „ve vazalském poměru k žalovaným“.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 23. 6. 2004 spojil obě shora označené věci ke společnému projednání pod spisovou značkou 6 C 301/2002.
Okresní soud v Prostějově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
1. července 2004, č. j. 6 C 301/2002-33, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu o zrušení věcného břemene, zřízeného pro žalobce smlouvou ze dne 4. 10. 1999 (správně 1996), spočívajícím v právu doživotního a bezplatného bydlení v domě č. p. 4101 v k. ú. P., a to užívání všech obytných místností, příslušenství, sociálního zařízení, domácí vodárny, ústředního topení a dvora, zahrady a orné půdy parc. č. 7545/48 v k. ú. P. s právem příchodu a odchodu k těmto místům za náhradu 30 000,- Kč. Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu na vyklizení objektu bydlení č. p. 4101 v k. ú. P., O. ul. č. 104, žalovanými a výrokem pod bodem III. rozhodl
o nákladech řízení. Soud prvního stupně učinil závěr, že smlouva o zřízení věcného břemene je pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Smlouva od počátku nesledovala deklarovaný účel, ale byla sepsána jako projev vděčnosti ze strany žalovaných.
Žalobci, kteří měli v této době svoje bytové potřeby uspokojeny, touto smlouvou měli v úmyslu realizovat fakticky neomezenou kontrolu nemovitosti. Pokud by došlo k naplnění této smlouvy, žalovaní by prakticky ztratili s celou rodinou možnost nemovitost obývat a museli by si hledat nové bydlení, to vše za situace, kdy finanční prostředky vložené žalobci do stavby nemovitosti vymáhají žalobci po žalovaných samostatně. Přístup žalobců ve vztahu k žalovaným tedy nemůže být akceptován jako jednání, které lze zařadit do kategorie dobrých mravů, takže i kdyby smlouva o zřízení věcného břemene byla shledána platnou, výkon práv z této smlouvy by byl v rozporu s dobrými mravy, přičemž soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně uvedl důvody, pro které shledal rozpor výkonu práv žalobců na vyklizení s dobrými mravy, když se jednalo mimo jiné o důvody, pro které dospěl k závěru, že smlouva o zřízení věcného břemene je neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 občanského zákoníku (dále „ObčZ“). Uzavřel, že tento rozpor je dán okolnostmi, že smlouva o zřízení věcného břemene byla uzavřena v souvislosti s uspořádáním vzájemných vztahů mezi účastníky daných v souvislosti se stavbou a financováním domu jako určitá forma zadostiučinění za finanční a jinou pomoc ze strany žalobců, kteří však poskytnuté finanční plnění požadují zpět.
Dále soud prvního stupně zdůraznil, že žalobci od počátku nesledovali účel věcného břemene, kterým je realizace využití užitné hodnoty nemovitostí patřících vlastnicky jinému subjektu, když měli zajištěnu jinou možnost bydlení, a neměli tak od počátku zájem nemovitosti užívat, zatímco žalovaní naopak výstavbou zajišťovali svou bytovou potřebu. Soud prvního stupně též poukázal na skutečnost, že sám žalobce v rámci účastnické výpovědi nebyl schopen říci, zda by při úspěšném uplatnění žaloby na vyklizení využili se žalobkyní možnost užívat předmětný dům, a že si od vyklizení slibuje především dohodu s žalovanými ve snaze dosáhnout finančního plnění ze strany žalovaných nebo jiného narovnání vztahů mezi účastníky.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání účastníků rozsudkem ze dne 10. ledna 2006, č. j. 21 Co 17/2005-82, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud „převzal skutkové a právní závěry soudu prvního stupně“. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 4. 10. 1996 je pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Odvolací soud se ztotožnil i se závěry soudu prvního stupně, že „výkon práv žalobců je v rozporu s dobrými mravy“, přičemž zdůraznil, že žalobci se domáhali vyklizení žalovaných z nemovitosti za situace, kdy žalovaní nemají jinou možnost bydlení, zatímco bytová potřeba žalobců je uspokojena jiným způsobem, když navíc žalobci ani v řízení před soudem prvního stupně netvrdili, že by skutečně měli zájem uspokojovat svou potřebu bydlení v objektu, jehož vyklizení se domáhají, ale účelem podané žaloby je především snadnější dosažení dohody a výkon práv žalobců tak má sloužit jako určitá forma nátlaku za účelem dosažení jiného cíle.
Odvolací soud závěry soudu prvního stupně doplnil tak, že holé vlastnictví žalovaných (které by v případě platnosti smlouvy zůstalo žalovaným zachováno) by bylo ve skutečnosti ještě dále omezeno, a to plnou mocí, vystavenou ve prospěch žalobce, na základě které bylo žalobci umožněno s nemovitostí „jakkoliv disponovat“. Nepřichází pak tedy do úvahy ani vyhovění žalobě na zrušení věcného břemene, neboť na základě neplatné smlouvy žádné věcné břemeno nevzniklo. Pokud se žalobci domáhají, aby žalovaní nemovitost vyklidili, není tu dán žádný právní důvod k uložení této povinnosti, poněvadž smlouva o zřízení věcného břemene je absolutně neplatným právním úkonem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Žalobci především polemizují se skutkovými závěry soudů obou stupňů. Následně dovozují, že se žádného porušení dobrých mravů nedopustili. Odvolací soud se podle názoru dovolatelů vůbec nevyjádřil k písemným dohodám účastníků, z nichž mimo jiné vyplývá, že obě rodiny budou v předmětném domě bydlet společně. Poukazem na dobré mravy by měly být postiženy jen ty smlouvy, které hrubě urážejí veřejné mínění, mravy společnosti a soudu. Žalobci postavili dům, „napsali jej na syna a snachu“, aby se nerozvedli, a dali jim na rozmyšlenou, kde budou bydlet. Zpočátku se proto žalovaní vůbec necítili jako vlastníci. Žalobkyně bydlí ve stísněných podmínkách u dcery. Tzv. „plná moc“ žalobce k dispozici s domem je pouze symbolická a žádný notář by na jejím základě nebyl ochoten jednat. Žalobci v plném rozsahu zaplatili investice do domu. Nyní žalovaní zahájili stavbu nového rodinného domu, ačkoliv žalobcům peníze nevrátili. Podle názoru dovolatelů není smlouva o zřízení věcného břemene pro rozpor s dobrými mravy neplatná a ani samotný výkon práv žalobců domáhajících se vyklizení není s dobrými mravy v rozporu. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen
a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření uvedli, že napadené rozhodnutí neřeší otázku zásadního právního významu. Žalobci se pokoušejí rozšířit spor o vzájemné složité vztahy při financování nemovitosti. Tímto způsobem není možno s věcně správným rozhodnutím soudu prvního stupně polemizovat. Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky, zabývaje se dovoláním žalobců, po zjištění, že toto dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první OSŘ) a dospěl k závěru, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ).
Odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba žalobců na vyklizení nemovitosti, a žaloba žalovaných na zrušení věcného břemene.
Ve vztahu k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí vzájemného návrhu na zrušení věcného břemene nejsou žalobci subjektivně legitimováni k podání dovolání.
K podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 1998, pod pořadovým č. 28 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2000, pod pořadovým č. 7). Uvedený závěr pak platí i tehdy, jestliže dovolateli sice byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na jeho právech, avšak nelze ji odstranit zrušením napadeného rozhodnutí, neboť rozhodujícím je výrok rozhodnutí odvolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 1999, sp. zn. 21 Cdo 2023/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2000, pod pořadovým č. 39).
Zamítavým výrokem ohledně vzájemného návrhu na zrušení věcného břemene tak nebyla žalobcům způsobena újma odstranitelná zrušení napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu.
Naproti tomu jsou žalobci subjektivně legitimováni k podání dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby na vyklizení žalovaných.
Žalobci napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tj. dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek.
Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především
z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]; z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle §238 a §238a OSŘ (srov. §241a odst. 3 OSŘ). Dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 OSŘ proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
§237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu ohledně vyklizení žalovaných je založeno jednak na právním závěru o absenci aktivní věcné legitimace z důvodu neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene pro její rozpor s dobrými mravy
a jednak na závěru, že výkon práva žalobců na vyklizení žalovaných je v daném případě v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací soud vychází z ustálených závěrů soudní praxe potud, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 48).
Ve vztahu k právnímu závěru, že výkon práv žalobců v souzené věci je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 ObčZ, vychází dovolací soud z názoru, že oprávnění učinit otázku aplikace §3 odst. 1 ObčZ o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu je dáno dovolacímu soudu pouze v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5309).
Dobré mravy „jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah
v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům“ (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 26. února 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 1998, sešit 10, pod pořadovým č. 14).
Ve vztahu k charakteru §3 odst. 1 ObčZ platí, že uvedené ustanovení patří
k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2084).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně a s ohledem na konkrétní okolnosti případu (byť s částečným odkazem na závěry vyslovené soudem prvního stupně) vyložil, v čem spatřuje výkon práv žalobců domáhajících se vyklizení za rozporný s dobrými mravy (a potud dovolací soud na rozhodnutí odvolacího soudu odkazuje), když přezkum skutkových závěrů odvolacího soudu, z nichž závěr o rozporu výkonu práv žalobců s dobrými mravy vyplývá, v případě dovolání opírajícího se
o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ nepřipadá do úvahy. Jeho závěry v daném ohledu jsou dostatečně srozumitelné a opírající se o konkrétní skutková zjištění, přičemž nelze učinit závěr, že by závěry odvolacího soudu reflektující výše provedený výklad institutu dobrých mravů byly zjevně nepřiměřené. Posouzení otázky výkonu práv žalobců v souladu s dobrými mravy tak v daném případě přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ nezakládá.
S přihlédnutím k uvedenému závěru se tak již dovolací soud nemusel zabývat posouzením správnosti druhého právního závěru odvolacího soudu, že smlouva
o zřízení věcného břemene je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť ani případná důvodnost v této části podaného dovolání by neměla za následek přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Protože dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b), c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ. Náklady představují odměnu advokáta za zastoupení žalovaných v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle §1 odst. 1, §7 písm. d), f), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §17 odst. 1 písm. b), odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 277/2006 Sb., 2 640,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 150,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 276/2006 Sb., za jeden úkon právní služby u každého z žalovaných spočívající ve vyjádření každého z žalovaných k dovolání žalobců (§11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), (2 x 75,- Kč); náklady dovolacího řízení na straně žalovaných tak činí celkem 2 790,- Kč.
Výrok o společném a nerozdílném oprávnění a závazku k náhradě nákladů dovolacího řízení je založen ustanovením §140 odst. 1 věty druhé OSŘ per analogiam, neboť v předmětné věci mají účastníci ve vztahu k řízení o zrušení věcného břemene postavení nerozlučných společníků (§91 odst. 2 OSŘ). Dovolací soud proto uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobcům k ruce společné
a nerozdílné náklady dovolacího řízení ve výši 2 790,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaných (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. února 2009
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu