ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.2403.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 2403/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. H., proti žalovanému J. Z., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 32/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. prosince 2006, č. j. 29 Co 277/2006-148, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. prosince 2006, č. j. 29 Co 277/2006-148, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 15 C 32/2000-115, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 15 C 32/2000-115, pod bodem I. výroku určil, „že vlastnická hranice mezi nemovitostmi účastníků je dána původním právním vztahem z roku 1935, tj. body 154-236, 327-2001, 327-2003 a 327-2002, přičemž platí, že stavební parcela 109/2 a stavební parcela 109/3 se slučuje ke stavební parcele 110, to vše v kat. území P., obec a okres D., zobrazené geometrickým plánem č. 397-137/1999 ze 4. 1. 2000, vypracovaným Ing. P., který je nedílnou součástí rozsudku“. Pod bodem II. uložil žalovanému, aby v rozsahu tohoto geometrického plánu vyklidil parcely č. 109/2 a 109/3 a vyklizené předal žalobci. Pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vytyčil spornou hranici mezi pozemkem žalobce parc. č. 110 a žalovaného parc. č. 109 podle geometrického plánu ze 4. 1. 2000, vypracovaného Ing. A. P., a to varianty č. 1, která je totožná s hranicí z roku 1935. Části pozemku parc. č. 109, označené v tomto geometrickém plánu jako parc. č. 109/2 a 109/3, sloučil s pozemkem žalobce parc. č. 110 a v návaznosti na rozhodnutí pod bodem I. výroku pak podle §126 ObčZ vyhověl žalobě na vyklizení parc. č. 109/2 a 109/3 žalovaným.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. prosince 2006, č. j. 29 Co 277/2006-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o průběhu hranice mezi pozemky účastníků. Uvedl, že z listin katastrálního úřadu a výpovědi svědka Ing. J. D., vedoucího Katastrálního úřadu v D., vyplynulo, že v listinách katastrálního úřadu se nenachází žádné rozhodnutí či smlouva, jimiž by se měnil právní stav zakreslený v katastrální mapě v roce 1935. Žalovaný nenabyl vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržením, neboť neprokázal dobrou víru o tom, že je jejich vlastníkem. Listiny, jimiž žalovaný dokládal způsob užívání sporných pozemků, nemohly založit jeho dobrou víru, že mu pozemky patří. Poukázal na výpověď žalovaného, který uvedl, že schodiště v dolní části hranice mezi pozemky bylo užíváno oběma účastníky, a nelze tak dovodit, že by mezi účastníky byla nespornou hranice mezi jejich pozemky, která by probíhala za tímto schodištěm souběžně se štítovou zdí na parc. č. 110, jak tvrdí žalovaný, a odkázal zde na výpověď svědkyně M. L., která v dané lokalitě bydlela dlouhou dobu a uvedla, „že existovalo oplocení dané dřevěným plotem v místech, kde se nachází stávající oplocení. Schody z místní komunikace vždy patřily k nemovitosti na parc. č. 110, tvoří přístup k domu žalobce, zatímco žalovaný má přístup do své nemovitosti zajištěn dalšími třemi možnostmi“. Sporné pozemky proto žalovaný užívá bez právního důvodu. Dále uvedl, že „poněkud problematickým se jeví změněný petit žaloby, jak jej okresní soud pojal do výroku č. I. svého rozsudku, když obsahuje návod na zákres vlastnické hranice v katastrální mapě, což přesahuje pravomoc soudu“. Podle názoru odvolacího soudu byl správný původní petit žaloby na určení vlastnictví k pozemkům parcelních čísel 109/2 a 109/3, vytvořených geometrickým plánem Ing. P. Odvolací soud posléze dospěl k závěru, že i při této formulaci jde o určení vlastnického práva ke sporným částem pozemku parc. č. 110 a že žalobě lze takto vyhovět.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítl, že odvolací soud se nezabýval námitkou vznesenou v odvolání, „že se v daném případě jedná o konfiskáty a v této souvislosti nemohl být předložen jako listinný důkaz – příruční katastrální mapa včetně její zvětšeniny, která zřetelně potvrzuje průběh vlastnické hranice po přikázání přídělu v roce 1945“, která je vedena tak, jako v současné katastrální mapě. Příruční katastrální mapa sloužila k provedení knihovního pořádku podle §13 odst. 2 zákona č. 90/1947 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek, a její originál je ve správě Státního okresního archivu v Litoměřicích, pracoviště D. Z obsahu dovolání dále vyplývá, že žalovaný nesouhlasí s tím, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žaloba „nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání, neboť v daném případě soudy nerozhodly v rozporu s hmotným právem. Žalobce má naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva, které se zapisuje do katastru nemovitostí.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O nesprávné právní posouzení věci se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis (případně neaplikoval právní předpis, který aplikovat měl) nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně nesprávně aplikoval.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť je v rozporu s hmotným právem; dovolání je tedy přípustné a je i důvodné.
Dovolatel v řízení opětovně tvrdil, že sporné pozemky byly poválečnými „konfiskáty“, ohledně kterých došlo k novému vyměření pozemků, které pak byly přidělovány novým vlastníkům. V této souvislosti došlo k posunům hranic pozemků a ke změnám v jejich vlastnictví; proto bylo namístě věc posoudit i podle zákonů upravujících vztahy ke konfiskovaným a posléze přidělovaným pozemkům. Touto právní námitkou se však soudy nezabývaly, ač byla – byť s různou intenzitou, resp. určitostí – opakovaně vznášena (viz č. l. 24, 46, 57v., naposledy v odvolání na č. l. 121). Tuto námitku vznáší i v dovolání.
Zákon č. 90/1947 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek, se vztahuje na provedení knihovního pořádku stran majetku konfiskovaného podle
dekretu presidenta republiky ze dne 21. června 1945, č. 12 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nařízení Slovenské národní rady ze dne 23. srpna 1945, č. 102 Sb. n. SNR, o konfiskování a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel slovenského národa, ve znění nařízení Slovenské národní rady ze dne 14. května 1946, č. 64 Sb. n. SNR, a dekretu presidenta republiky ze dne 25. října 1945, č. 108 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Nabytí vlastnictví k přídělu podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nevyžadovalo vklad do pozemkových knih (R 35/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže se soud prvního stupně ani odvolací soud nijak nezabývaly uvedenou námitkou a možnou aplikací tohoto zákona, pak za situace, že ze spisu nevyplývá, že by šlo o námitku zjevně nedůvodnou, nezbývá než konstatovat, že právní posouzení věci je neúplné a rozsudek tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je dán dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Žalovaný v rámci své obrany uplatnil též námitku vydržení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný „neunesl důkazní břemeno o vydržení vlastnického práva“; tento závěr však blíže neodůvodnil. Jeho rozhodnutí je v této části zjevně pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné – není z něj patrné, o jaké skutečnosti žalovaný vydržení opíral a jaké úvahy vedly soud prvního stupně k závěru, že ohledně nich neunesl důkazní břemeno, resp. zda je soud považoval za právně relevantní.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. července 2005, sp. zn. 29 Odo 318/2003, vyslovil: „Podle standardní rozhodovací praxe soudů je jinou vadou řízení i to, že odvolací soud rozhodl o věci v rozporu se zásadou vyjádřenou v ustanovení §213 odst. 1 OSŘ. Podle tohoto ustanovení odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. To má umožnit odvolacímu soudu, aby na základě doplněného dokazování mohl dojít k vlastnímu zjištění skutkového stavu, které bude odlišné od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně. Přitom však musí odvolací soud dbát zásady, že nemá soud prvního stupně nahrazovat a zbavovat účastníka možnosti domáhat se přezkoumání skutkových a právních závěrů“. Proto tam, kde je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, neboť tento soud nerespektoval principy uvedené v ustanovení §157 a §132 OSŘ, nezbývá, než takové rozhodnutí v intencích ustanovení §219a odst. 1 písm. b/ OSŘ zrušit (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek“). Protože odvolací soud postupoval jinak, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) OSŘ; k této vadě dovolací soud přihlíží i bez návrhu (§242 odst. 3 OSŘ).
Dovolací soud podotýká, že odvolací soud, aniž by doplnil dokazování anebo vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (který k otázce vydržení prakticky žádná skutková zjištění neučinil), sám ve věci rozhodl. Nedostatek dobré víry žalovaného odvodil především z toho, že stav dobré víry se musí opírat o snímky pozemkové či katastrální mapy, a že v dané věci tomu tak nebylo. Dovolací soud, vázán obsahem podaného dovolání, se touto otázkou nemůže blíže zabývat, proto jen podotýká, že tento závěr není v souladu s jeho konstantní judikaturou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, Právní rozhledy č. 2/2000). Dále pak odvolací soud dovodil, že hranice mezi pozemky byla mezi účastníky spornou, neboť byla užívána oběma vlastníky, aniž si pro tento závěr sjednal odpovídající skutkové podklady (lze poznamenat, že žalovaný tvrdil, že právní předchůdkyně žalobce za užívání vchodu platila – viz č. l. 24).
Za vadu řízení, která mohla mít (a v dané věci i měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je též třeba považovat skutečnost, že řízení bylo vedeno o určení hranice mezi pozemky. Podle dlouhodobě konstantní judikatury (R 53/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 2035/2003, Právní rozhledy č. 24/2004, obsahující i přehled judikatury k této otázce), žalobní návrh ve sporu o průběhu objektivně zjistitelné hranice mezi pozemky je třeba formulovat tak, že jde o určení vlastnictví, příp. o vyklizení, přesně určené části pozemku. Jestliže se žalobce domáhá určení průběhu hranice mezi pozemky, musí soud žalobce poučit o nutnosti upravit žalobní návrh tak, aby odpovídal §126 odst. 1 občanského zákoníku, příp. žalobě na určení vlastnictví. Dovolací soud sice připustil výjimečně možnost nezrušit v dovolacím řízení rozhodnutí, kterým byla stanovena hranice mezi pozemky, o takový případ však v dané věci nemůže jít. Výrok pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně totiž považuje dovolací soud za zmatečný; zejména lze odkázat na použité formulace „vlastnická hranice mezi nemovitostmi účastníků je dána původním právním vztahem z roku 1935“, a „stavební parcela 109/3 se slučuje ke stavební parcele 110“. První z těchto formulací je neurčitá a nadbytečná (patrně jde ve skutečnosti o odůvodnění závěru o určeném průběhu hranice mezi pozemky), druhá překračuje pravomoc soudu, kterému nepřísluší rozhodovat o slučování parcel.
Dovolací soud odkazuje na výklad k žalobě na určení hranice mezi pozemky a k vydržení vlastnického práva, obsažený v publikaci: Občanský zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2008, vydání první, díl první, s. 637, 670 a násl., 702 a násl., a zejména na judikaturu tam uvedenou.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu