ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.2519.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2519/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. M., zastoupenému advokátkou, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 C 51/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 2006, č. j. 19 Co 59/2006-119, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. října 2005, č. j. 8 C 51/2004-83, uložil žalovanému, aby žalobkyni vydal „ze svého držení koně – klisnu „Vell“, barva ryzka, plemeno A 1/1, původ otec L., matka V. po L., do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se na základě kupní smlouvy z 15. 9. 1996 stala výlučnou vlastnicí ve výroku specifikovaného koně. Usnesením tohoto soudu ze 14. 11. 2003, č. j. Nc 3201/2003-4, byla na majetek manžela žalobkyně L. V. nařízena exekuce, jejímž provedením byl pověřen exekutor Mgr. S. M., který předmětného koně, jako věc, která se rychle kazí, 23. 2. 2004 prodal mimo dražbu za 15 000,- Kč žalovanému. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že na rozdíl od dražebního prodeje, kdy dochází k přechodu vlastnického práva v důsledku rozhodnutí státního orgánu, a je tedy možné platně vydražit i věc, která není ve vlastnictví povinného, je prodej mimo dražbu exekutorem podle §326b odst. 1 občanského soudního řádu (dále “OSŘ“) a §69 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu (dále „exekuční řád“) dvoustranným právním úkonem, při němž exekutor ze zákona zastupuje povinného. V takovém případě pak platí obecná zásada, že nikdo nemůže na druhého převést více práv, než sám má. Z toho vyplývá, že koně, který je vlastnictví žalobkyně, nemohl exekutor převést na žalovaného a jeho prodej mimo dražbu je neplatný. Soud prvního stupně také uvedl, že nebylo prokázáno, že by kůň byl věcí, která se rychle kazí.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. března 2006, č. j. 19 Co 59/2006-119, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Z doplněného dokazování zjistil, že exekutor Mgr. S. M. vydal 12. 1. 2004 příkaz, sp. zn. EX 564/03, k provedení exekuce prodejem movitých věcí manžela žalobkyně. Jím pověření pracovníci provedli 12. 2. 2004 soupis dvou koní, kobyly a valacha, které 19. 2. 2004 za přítomnosti povinného, jenž namítal, že nejsou jeho majetkem, zajistili, přičemž jej poučili o vylučovací žalobě. Po odebrání koní byla stejně poučena i žalobkyně. Exekutor následně na základě odborného vyjádření MVDr. M. dospěl k závěru, že oba koně jsou s přihlédnutím k jejich celkové kondici a zdravotnímu stavu svojí povahou věcmi, které se rychle kazí, a prodal je 23. 2. 2004 přímým prodejem mimo dražbu, ve smyslu §326b odst. 1 OSŘ žalovanému. Odvolací soud konstatoval, že postup exekutora při prodeji předmětného koně nebyl v rozporu s §66, §69 exekučního řádu a §326 odst. 1 OSŘ. Pokud byl upozorněn, že koně patří třetím osobám, tvrzení o jejich vlastnictví se od počátku rozcházela a žádné důkazy mu v tomto směru předloženy nebyly. Podána nebyla ani vylučovací žaloba. Soupis majetku provedený exekutorem představuje právní titul pro jeho zpeněžení, což se vztahuje i na věci, o nichž se později zjistí, že patřily třetí osobě. Posouzení koní jako věcí, které se rychle kazí, bylo s ohledem na jejich tehdejší stav, zhodnocený MVDr. M., správné a zvolený postup jejich zpeněžení prodejem mimo soudní dražbu byl opodstatněný a vhodný. Zvrátit nebo zpochybnit jej nemohla ani námitka, že se nejedná o majetek povinného. Rovněž skutečnost, že se více jak po roce zdravotní stav koní výrazně zlepšil, nemá na správnost postupu exekutora vliv. Závěrem odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, a §27 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, doplnil, že žalobkyně se v případě věci zpeněžené v rámci exekuce nemůže domáhat jejího vydání, ale pouze vyplacení bezdůvodného obohacení, a to proti tomu, kdo získal výtěžek z prodeje její věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. l písm. a) OSŘ, s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rekapituluje závěry soudu prvního stupně a ztotožňuje se s nimi. Připomíná, že exekutor byl před prodejem upozorněn, že kůň je v jejím vlastnictví, čehož nedbal, a obratem jej prodal, aniž jí umožnil domáhat se jeho vynětí z exekučního soupisu. Nesouhlasí s odvolacím soudem, že závěry týkající se zpeněžení majetku podle §27 zákona o konkursu a vyrovnání, lze aplikovat i na případy, kdy soudní exekutor sepíše do exekučního soupisu majetek, který prokazatelně nepatří povinnému. Navíc za situace, kdy byl na tuto skutečnost ještě před prodejem upozorněn a nešlo o nutný prodej věci, která se rychle kazí. Takovýto postup, při němž je občanovi znemožněno domáhat se ochrany za pomoci excindační žaloby, považuje za nerespektování vlastnického práva. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, podle něhož se žalobkyně může domáhat svých práv pouze žalobou z lepšího práva podanou proti tomu, kdo získal výtěžek z prodeje předmětného koně. Z tohoto důvodu považuje žalobu i dovolání za neopodstatněné. Závěrem dodal, že podle provedených důkazů vlastníkem koně nebyla v době jeho prodeje žalobkyně, ale L. V., popřípadě společnost B. s. r. o. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a vznesených námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Již ve svém stanovisku ze dne 11. ledna 1974, sp. zn. Cpjf 79/72, publikovaném pod R 20/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tehdejší Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „nepodanie návrhu na vylúčenie hnutelných vecí, hotových peňazí a iných vecí, u ktorých nedochádza pri súdnom výkone rozhodnutia k predaju, z výkonu rozhodnutia podla ustanovenia §267 odst. 1 O. s. p., nevylučuje možnosť žalovať veritela (oprávneného pri súdnom výkone rozhodnutia) na plnenie z neoprávneného majetkového prospechu.“ Jinými slovy třetí osoba, jejíž věc byla postižena nařízením výkonu rozhodnutí, ačkoliv k ní měla právo, které výkon rozhodnutí nepřipouští, a která nepodala vylučovací žalobu podle §267 odst. 1 OSŘ, a její věc byla prodána přímým prodejem podle §326b odst. 1 OSŘ nebo v dražbě podle §328b odst. 1 OSŘ, se může po oprávněném domáhat vydání výtěžku, jenž mu byl vyplacen neprávem. Tzv. žaloba z lepšího práva, která může být podána i v souvislosti s exekučním řízením prováděným podle exekučního řádu, je ve své podstatě žalobou o vydání bezdůvodného obohacení podle §451 občanského zákoníku (dále „ObčZ“), které oprávněný získal plněním bez právního důvodu. Z toho je zřejmé, že žalobkyně, která nepodala žalobu na vyloučení movité věci z výkonu rozhodnutí, a věc prodal exekutor mimo dražbu, nemůže se domáhat vydání této věci žalobou na ochranu vlastnického práva podle §126 ObčZ, nýbrž toliko vydání bezdůvodného obohacení, a to po osobě, které byl vyplacen výtěžek z jejího prodeje. Právní posouzení věci provedené odvolacím soudem je tak správné a nic na něm nemohou změnit ani další námitky žalobkyně, kterými se již dovolací soud nezabýval.
Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny.
Z uvedených důvodů dovolací soud podle §243b odst. 2 OSŘ dovolání žalobkyně zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Ty představují odměnu advokátky za vyjádření k dovolání podané podle §8 písm. a), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 2 250,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb., a činí celkem 2 325,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Marie R e z k o v á, v. r.
předsedkyně senátu