ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.2530.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 2530/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Mgr. V. F., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) Ing. Z. F., a 2) České republice – Ministerstvu financí, o určení neplatnosti prohlášení o ručitelském závazku a o určení, že ručitelský závazek není součástí společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 54/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. února 2007, č. j. 25 Co 538/2006-61, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. srpna 2006, č. j. 3 C 54/2006-31, pod bodem I. výroku určil, „že prohlášení o ručitelském závazku č. P 183/98 ze dne 30. 6. 1998 učiněné prvním žalovaným vůči Č. s., a. s., jako právnímu předchůdci druhého žalovaného, kterým se první žalovaný zavázal uspokojit věřitele Č. s., a. s., jestliže dlužník P., s. r. o., nesplní závazky vzniklé ze smlouvy o úvěru č. 228-07498 ze dne 30. 6. 1998, je neplatné“. Pod bodem II. určil, že závazek prvního žalovaného vyplývající z prohlášení o ručitelském závazku č. P 183/98 z 30. 6. 1998 není součástí společného jmění žalobkyně a prvního žalovaného. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně a žalovaný 1) uzavřeli 6. 6. 1987 manželství, které trvá. Č. k. a. se sídlem v P. 7, Janovského 438/2, v záhlaví rozsudku soudu prvního stupně označená jako žalovaná 2), převzala písemnou smlouvou od Č. s., a. s., pohledávku vůči obchodní společnosti P., s. r. o. Jednalo se o úvěr ve výši 10.000.000,- Kč, který P., s. r. o., získala od Č. s., a. s., smlouvou z 30. 6. 1998. Téhož dne, tj. 30. 6. 1998, žalovaný 1) učinil prohlášení o ručitelském závazku č. P 183/98, jímž podle §303 obchodního zákoníku prohlásil, že uspokojí věřitele v případě, že dlužník nesplní závazky vzniklé ze smlouvy o úvěru. Žalobkyně se o existenci ručitelského závazku žalovaného 1) dověděla 23. 2. 2006. Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení a dospěl k závěru, že prohlášení žalovaného 1) o ručitelském závazku, „které se týká částky ve výši 10.000.000,- Kč, představuje úkon, který jde mimo rámec obvyklé správy majetku náležejícího do společného jmění manželů“, k němuž je zapotřebí souhlasu druhého manžela, tj. žalobkyně. Protože žalovaný 1) učinil toto prohlášení bez souhlasu žalobkyně, je tento jeho právní úkon podle §40a a §145 odst. 2 ObčZ neplatný. Ručitelský závazek žalovaného 1) z 30. 6. 1998 nemůže být součástí společného jmění žalobkyně a žalovaného 1), neboť „jde o právní úkon, který zcela zjevně přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům žalobkyně a žalovaného 1)“ [§143 odst. 1 písm. b) ObčZ].
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované 2) rozsudkem ze dne 7. února 2007, č. j. 25 Co 538/2006-61, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že není dán naléhavý právní zájem na navrhovaném určení. Uvedl, že žalobkyně existenci naléhavého právního zájmu na požadované určení odůvodňuje tím, „že bez vydání vyhovujícího rozsudku hrozí žalobkyni postižení jejího podílu na majetku, který spadá do společného jmění manželů“. Otázka platnosti či neplatnosti předmětného ručitelského prohlášení a otázka, zda závazek z něho vzniklý patří do společného jmění žalobkyně a žalovaného 1) představují z hlediska možné žaloby na plnění z tohoto ručitelského závazku pouhé otázky předběžné, které není třeba řešit v samostatném řízení meritorním výrokem soudu. Žalobkyní požadované určení nemůže mít žádný dopad v případném exekučním řízení, vedeném k vymožení zajištěné pohledávky, ať již proti žalovanému 1) nebo žalobkyni, neboť navrhované určení neřeší, který majetek má či nemá být v eventuálním exekučním řízení postižen. Majetek povinného ve společném jmění manželů je majetkem povinného, který lze zásadně v exekučním řízení postihnout. Třetí osoba a manžel povinného má možnost ochrany podle §267 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Závěry odvolacího soudu podle názoru žalobkyně nemohou obstát. Namítla, že o ručitelském závazku nevěděla, nebyla a ani nemohla být účastníkem řízení, kterým se věřitel domáhal zaplacení dluhu z titulu převzatého ručitelského závazku, takže nemohla vznést žádnou námitku týkající se neplatnosti předmětných úkonů. Její majetkové hodnoty jsou možnou exekucí ohroženy, neboť bez vypořádání společného jmění manželů nelze rozlišit, který majetek z tohoto majetku patří jednomu z manželů. Pokud manželé neuzavřou dohodu o zúžení společného jmění manželů nebo neučiní jiný obdobný úkon, je exekucí postižen veškerý majetek manželů. Je zde proto dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti ručitelského závazku, neboť hrozící exekucí by byl zjevně postižen i podíl žalobkyně na společném jmění manželů. Vylučovací žalobou by se žalobkyně mohla domáhat pouze vyloučení věcí, které jí osobně patří a které nejsou součástí společného jmění manželů. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Vzhledem k tomu, že Č. k. a. v průběhu dovolacího řízení dnem 31. 12. 2007 zanikla bez likvidace, Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací usnesením ze 4. 11. 2008, č. j. 22 Cdo 2530/2007-77, rozhodl, že v řízení na straně druhého žalovaného bude pokračováno s Českou republikou – Ministerstvem financí se sídlem v P. 1, Letenská 525/15, jako právním nástupcem Č. k. a.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud v rozsudku z 20. 3. 1996, sp. zn. 2 Odon 50/96, publikovaném v Soudních rozhledech č. 5, ročník 1996, str. 113, zaujal právní názor, že „jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (vlastnictví), není dán právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu [§80 písm. c) OSŘ]“.
Rozhodnutí odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti prohlášení o ručitelském závazku č. P 183/98 z 30. 6. 1998 je zcela v souladu s výše citovaným judikátem, neboť právní otázka platnosti tohoto prohlášení o ručitelském závazku má povahu předběžnou ve vztahu k určení, zda závazek žalovaného 1) z tohoto prohlášení tvoří společné jmění manželů – žalobkyně a žalovaného 1) či nikoli [§143 odst. 1 písm. b) ObčZ].
Naléhavý právní zájem žalobkyně nemá ani na určení, že součástí společného jmění manželů, žalobkyně a žalovaného 1), není závazek žalovaného 1) z označeného prohlášení o ručitelském závazku z 30. 6. 1998.
Podle §262a odst. 1 OSŘ výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů lze nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednom u z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení výkonu rozhodnutí považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství.
Žalobkyně svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení odůvodnila tím, že v případném exekučním řízení k vymožení pohledávky zajištěné ručitelským závazkem žalovaného 1) z 30. 6. 1998 by mohl být postižen i její podíl na majetku ve společném jmění manželů. S ohledem na citované znění §262a odst. 1 OSŘ tento důvod sám o sobě nemůže zakládat naléhavý právní zájem žalobkyně na určení, že závazek žalovaného 1) z prohlášení není součástí společného jmění manželů, žalobkyně a žalovaného 1), neboť z citovaného §262a odst. 1 OSŘ jednoznačně vyplývá, že i pro pohledávku za jen jedním z manželů vzniklou za trvání společného jmění manželů, která s ohledem na ustanovení §143 odst. 1 písm. b) ObčZ nepatří do společného jmění manželů, lze vést a provést výkon rozhodnutí na majetku, který náleží do společného jmění manželů. V tomto směru dovolací soud také odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu z 28. 5. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1054/2002, a usnesení z 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, publikovaná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 1963 a C 2657. V prvním usnesení Nejvyšší soud dovodil, že „námitka rozvedeného manžela povinné osoby, že exekučně vymáhaná pohledávka vznikla povinnému až po rozvodu jeho manželství, nebrání nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, jestliže byl nařízením výkonu rozhodnutí postižen majetek ze zaniklého společného jmění manželů, které ke dni podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebylo vypořádáno“. Ve druhém vyslovil právní názor, že „k vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, lze nařídit výkon rozhodnutí i na majetek patřící do zaniklého společného jmění, které v době zahájení řízení o výkon rozhodnutí nebylo vypořádáno“. Z této judikatury se tak podává, že se nelze úspěšně domoci vyloučení majetku náležejícího do společného jmění manželů z výkonu rozhodnutí, vedenému pro pohledávku oprávněné osoby vůči jedinému dlužníku – jednomu z manželů, jestliže tato vykonatelná pohledávka vznikla za trvání společného jmění manželů, resp. před jeho vypořádáním, a nejde tudíž o žádný z případů vypočtených v ustanovení §267 odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Z hlediska případného exekučního řízení vedeného proti žalovanému 1) z titulu daného ručení tak určení, že závazek žalovaného 1) z prohlášení o ručitelském závazku z 30. 6. 1998 není součástí společného jmění manželů, žalobkyně a žalovaného 1), nemá žádný praktický význam. Žalobkyně by však mohla účelně uplatňovat svá tvrzení o neplatnosti ručitelského závazku žalovaného 1) a o tom, že ručitelský závazek žalovaného 1) netvoří jejich společné jmění, v řízení o vypořádání společného jmění manželů, pokud by se na jeho vypořádání dohodou žalobkyně a žalovaný 1) nedohodli.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně. Proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a odvolání muselo být podle §243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobkyně nebyla úspěšná a žalovaným náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2009
JUDr. František B a l á k
předseda senátu