ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.2597.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2597/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátkou, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 24/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. května 2006, č. j. 12 Co 600/2005-458, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. června 2005, č. j. 4 C 24/2001-419, vypořádal společné jmění účastníků tak, že přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků rovným dílem pozemky parc. č. 542/25, 542/28, 542/24 v katastrálním území S. nad O.
Do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal movité věci a hodnoty uvedené ve výroku rozsudku pod body 2) až 14) v celkové hodnotě aktiv 356 483,10 Kč. Dále rozhodl, že žalobkyni se nepřikazují žádné dluhy.
Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal objekt bydlení č. p. 806 na pozemku parc. st. č. 2957, pozemek parc. st. č. 2957 a pozemek parc. č. 360/20 v katastrálním území S. nad O. Dále mu přikázal věci a hodnoty uvedené ve výroku rozsudku pod body 17) až 61), včetně stavební parcely č. 3397 v katastrálním území S. nad O. se stavbou na tomto pozemku, v celkové hodnotě aktiv
3 211 934,- Kč. Do „výlučného majetku žalovaného“ přikázal závazek z úvěru ve výši 67 851,55 Kč a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 1 416 950,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně přikázal pozemky parc. č. 542/25, 542/28, 542/24 v katastrálním území S. nad O. do podílového spoluvlastnictví účastníků. Při rozhodování přihlédl i k tomu, že pravděpodobně došlo ke zvýšení tržní ceny uvedených nemovitostí oproti ceně stanovené znalcem ke dni zániku společného jmění manželů
a že vypořádání společného jmění manželů prodejem věcí a rozdělením výtěžku není přípustné. Dům č. p. 806 s pozemky parc. st. č. 2957 a č. 360/20 v katastrálním území S. nad O., jakož i pozemek parc. st. č. 3397, oddělený od pozemku parc. č. 360/20 za účelem vybudování dílny, a dílnu přiléhající k tomuto domu na pozemku parc. č. 3397 soud prvního stupně přikázal v souladu s návrhy účastníků do výlučného vlastnictví žalovaného, přičemž vyšel i ze závěrů znalce Ing. O., který doporučoval přikázání staveb do vlastnictví jednomu z účastníků. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal „hodnotu majetku včetně závazků, zjištěného z účetnictví žalovaného“ ve výši 103 960,60 Kč. Při stanovení této hodnoty vycházel ze znaleckého posudku znalce Ing. M. Soud prvního stupně učinil závěr, že účetnictví žalovaného nebylo vedeno průkazně, avšak žádný z provedených důkazů nevedl k závěru o jiné hodnotě majetku souvisejícího s jeho podnikáním. Do vypořádávaného majetku nezahrnul částku 561 105,40 Kč, o které žalobkyně tvrdila, že jde o pohledávky za třetími osobami, které žalovaný nezaúčtoval do účetnictví, neboť existenci těchto pohledávek žalobkyně v řízení neprokázala. Rovněž tak nepovažoval za prokázané, že ještě v roce 2001 existovala pohledávka žalovaného ze zůstatku půjčky v původní výši 500 000,- Kč, kterou poskytl v roce 1998 společnosti H.F.-E., spol. s r. o., vyjma zaplacení částky 26 137,- Kč dne 1. července 1998. Ke stejným závěrům o neexistenci pohledávek ke dni rozvodu manželství účastníků dospěl soud prvního stupně i u půjčky poskytnuté dne 2. února 1998 Ing. O. ve výši 200 000,- Kč. Učinil dále závěr, že ani existence pohledávek za J. S., B. V., Ing. M. G. a J. S. nebyla prokázána.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. května 2006, č. j. 12 Co 600/2005-458, rozsudek soudu prvního stupně změnil mimo jiné tak, že přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků rovným dílem objekt bydlení č. p. 806 na pozemku parc. st. č. 2957, dále pozemek parc. st. č. 2957 a pozemek parc. č. 360/20 v katastrálním území S. nad O.
Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal pozemky v katastrálním území S. nad O. parc. č. 542/25, 542/28 a 542/24, dále pozemek parc. st. č. 3397 se stavbou dílny na tomto pozemku v katastrálním území S. nad O. Uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vypořádání 525 875,- Kč do 31. prosince 2006,
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Vyšel z toho, že rozsah majetku patřícího do zaniklého společného jmění manželů soud prvního stupně správně zjistil a movité věci a finanční prostředky vypořádal v souladu s návrhy účastníků. Ztotožnil se se soudem prvního stupně i ve směru, že do společného jmění manželů nelze zahrnout částku 561 105,40 Kč za prodej zboží podle faktur vystavených v roce 1998, neboť žalobkyně existenci této pohledávky ani znaleckým posudkem Ing. M. neprokázala. Ke dni zániku manželství nebyly prokázány ani závazky obchodní společnosti H.F.-E., spol. s r. o., J. S., B. V., Ing. M. G. a J. S. Odvolací soud dospěl k odlišnému závěru ohledně přikázání nemovitých věcí účastníkům. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal pozemky parc. č. 542/25, 542/28, 542/24 v katastrálním území S. nad O. Oba účastníci požadovali sice přikázání pozemků do svého výlučného vlastnictví, žalobkyně však u jednání odvolacího soudu uvedla, že hodlá pozemky prodat, žalovaný naopak uvedl, že na nich hodlá stavět. Z toho důvodu odvolací soud nepovažoval za spravedlivé přikázání pozemků do podílového spoluvlastnictví účastníků a přikázal je do výlučného vlastnictví žalovaného. Pozemek parc. st. č. 3397 v S. s dílnou přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného. Dům
č. p. 806 s pozemky parc. st. č. 2957 a 360/20 v katastrálním území S. nad O., v němž zůstala bydlet žalobkyně, přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků rovným dílem. Vyšel ze zjištění, že žádný z účastníků neprokázal dostatek finančních prostředků, aby se finančně vypořádal s druhým ohledně tohoto majetku ze zaniklého společného jmění manželů. Žalovaný v odvolacím řízení navrhl, aby tyto nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně, což žalobkyně odmítla. Odvolací soud dospěl k závěru, že je účelné a spravedlivé, aby byly nemovitosti přikázány do podílového spoluvlastnictví účastníků rovným dílem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“). Napadenému rozhodnutí vytýká, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a současně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozdělení majetku ze zaniklého společného jmění manželů, zejména pokud se týká nemovitostí, je asymetrické a zjevně neúčelné. Neúčelnost rozhodnutí spatřuje zvláště v tom, že podstatný majetek tvořící zaniklé společné jmění manželů, tedy objekt bydlení č. p. 806 s pozemky, byl přikázán do podílového spoluvlastnictví, ačkoliv soudu byly známy nedobré vztahy mezi účastníky, které řešily i orgány činné v trestním řízení. Odvolací soud nepostupoval správně, pokud vyšel z účelové výpovědi žalovaného v odvolacím řízení, že nemá zájem o přikázání celého domu do výlučného vlastnictví pro nedostatek finančních prostředků, ačkoliv v řízení před soudem prvního stupně se opakovaně vyjádřil, že má o přikázání domu do výlučného vlastnictví zájem. V návaznosti na rozhodnutí o výše uvedených nemovitostech žalobkyně považuje za nesprávné
a nelogické rozhodnutí o přikázání pozemků v katastrálním území S. nad O. parc. č. 542/25, 542/28 a 542/24 do výlučného vlastnictví žalovaného se zdůvodněním, že na nich hodlá stavět, když žalovaný potvrdil, že k zajištění své bytové potřeby si pořídil nový rodinný dům, a netajil se tím, že nemovitosti hodlá prodat, přičemž stejným způsobem s nimi mohla naložit žalobkyně, která o ně rovněž měla zájem. Odvolacímu soudu vytýká i přikázání pozemku parc. st. č. 3397 se stavbou dílny žalovanému, který uvedl, že uvedenou stavbu dlouhodobě pro podnikatelské účely neužívá, a žalobkyně o věc neměla zájem, a to vzhledem k tomu, že uvedený pozemek s dílnou tvoří funkční celek s domem č. p. 806 a s přilehlými pozemky (stavební pozemek parc č. 2957 a parc. č. 360/20), které soud přikázal účastníkům do podílového spoluvlastnictví. V domě a dílně je společný systém ústředního vytápění, odběr elektrické energie i zabezpečení protipožární ochrany a z toho vyplývají možné problémy s úhradou a kontrolou výše nákladů za užívání. Soud tedy vlastnické vztahy k uvedeným nemovitostem (domu s pozemky a navazující dílně s pozemkem) vypořádal „nepřípustně různě“.
Žalobkyně dále vytýká odvolacímu soudu, že do společného jmění manželů nezahrnul pohledávku ve výši 561 105,40 Kč za prodej zboží v rámci podnikání žalovaného podle faktur z roku 1998, zůstatek z půjčky poskytnuté společnosti H.F.-E., spol. s r.o. ze dne 18. května 1998 a pohledávky za J. S., B. V., Ing. M. G. a J. S. Domnívá se, že nelze hovořit o důkazní nouzi, pokud žalovaný neprokázal jejich zaplacení – existence těchto pohledávek je podle názoru žalobkyně prokázána. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) dospěl k závěru, že není důvodné.
Rozsudkem soudu prvního stupně byly dům č. p. 806 a pozemky parc. st. č. 2957 a parc. č. 360/20 přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného, zatímco rozhodnutím odvolacího soudu byly uvedené nemovitosti přikázány do rovnodílného podílového spoluvlastnictví účastníků. V této části je dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ přípustné.
Podle §242 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen
z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelka nenamítá vady uvedené v §242 odst. 3 OSŘ a existence takových vad nebyla zjištěna ani dovolacím soudem.
Přestože v dovolání žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které v podstatné části nemá oporu v provedeném dokazování, ve vztahu k této části rozhodnutí odvolacího soudu obsahově namítá toliko nesprávné právní posouzení věci spočívající v tom, že odvolací soud vypořádal uvedené nemovitosti jejich přikázáním do podílového spoluvlastnictví účastníků. Dovolací soud tak je vázán skutkovými zjištěními učiněnými v řízení odvolacím soudem.
Podle §149 odst. 2, 3 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý
z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem. Při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Ustanovení §149 odst. 3 ObčZ o tom, k čemu soud při vypořádání společného jmění manželů přihlíží, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, t. j. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o způsobu vypořádání přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k tomu srovnej závěry vztahující se k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1404, které jsou použitelné i pro řízení o vypořádání společného jmění manželů).
Soudní praxe je jednotná potud, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů, do něhož náleží také rodinný dům, může být podle okolností případu vypořádáno výjimečně i tím způsobem, že soud přikáže rodinný domek do podílového spoluvlastnictví účastníků (k tomu srovnej rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. srpna 1969, sp. zn. 4 Co 313/69, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1970, pod pořadovým č. 76, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 496 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 1510/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2295). Závěry vyslovené v uvedených rozhodnutích jsou použitelné i pro vypořádání společného jmění manželů, a to jak ve vztahu k rodinnému domu účastníků, tak i jejich dalším nemovitostem.
Odvolací soud přikázání rodinného domu a výše uvedených pozemků do podílového spoluvlastnictví účastníků odůvodnil poukazem na skutečnost, že žádný z nich nemá k dispozici finanční prostředky k vyplacení vypořádacího podílu a v odvolacím řízení neprojevili o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví zájem. Vyšel dále ze zjištění, že žalovaný se z rodinného domu vystěhoval již v roce 2002. Nelze-li v řízení o vypořádání společného jmění manželů nařídit prodej společné věci
a rozdělení výtěžku (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1399/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 2, str. 58), pak úvaha odvolacího soudu o přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví účastníků není zjevně nepřiměřená a není dotčena ani problematickými vztahy účastníků. Nebudou-li tito schopni se na výkonu spoluvlastnických práv či na likvidaci spoluvlastnictví dohodnout, mohou se domáhat zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem ve smyslu §142 ObčZ s možným zákonným způsobem vypořádání, jímž je i nařízení prodeje společné věci a rozdělení výtěžku podle spoluvlastnických podílů. Do úvahy pak ostatně přichází i dražební prodej společné věci podle §17 a násl. zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, formou dobrovolné dražby, případně i prodej společné věci mimo dražbu.
Není v této souvislosti důvodná námitka dovolatelky, že žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně opakovaně vyjádřil zájem o přikázání uvedených nemovitostí do jeho vlastnictví a ke změně jeho stanoviska došlo teprve v průběhu odvolacího řízení. Ve vyjádření k žalobě ze dne 18. ledna 2002 žalovaný navrhl, aby uvedené nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně, a teprve následně u jednání konaného dne 23. ledna 2002 projevil zájem o přikázání uvedených nemovitostí do svého výlučného vlastnictví. U jednání konaného dne 8. března 2004 pak výslovně navrhl, aby uvedené nemovitosti byly přikázány do vlastnictví žalobkyně.
U jednání konaného dne 29. září 2004 však uvedl, že „by byl ochoten převzít dům za částku 1 000 000,- Kč, jde o cenu domu a pozemku pod ním bez dílny“. V podání ze dne 27. května 2005 žalovaný výslovně zaujal stanovisko, že pokud by nebylo společné jmění manželů ve vztahu k uvedeným nemovitostem vypořádáno nařízením prodeje, nezbylo by mu než souhlasit s přikázáním nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví za předpokladu, že vypořádací podíl by byl oprávněn žalobkyni uhradit po částech a v delší lhůtě. U jednání konaného dne 22. června 2005 žalovaný uvedl, že o rodinný dům zájem nemá s tím, že pouze pokud by mu byl přikázán, je „ochoten jej přijmout“. V rámci přednesu u jednání odvolacího soudu dne 10. května 2006 žalovaný výslovně navrhl přikázání nemovitostí do vlastnictví žalobkyně, což koresponduje jeho přednesu u téhož jednání, že po rozvodu vybudoval s přítelkyní rodinný domek, jehož je podílovým spoluvlastníkem, aby po rozvodu manželství vyřešil svou bytovou situaci. Jestliže za této situace odvolací soud upřednostnil před přikázáním nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného vypořádání nemovitostí jejich přikázáním do podílového spoluvlastnictví – i s přihlédnutím k důvodům výše uvedeným – nelze jeho úvaze vytknout zjevnou nepřiměřenost.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ přípustné i proti části rozsudku odvolacího soudu, kterou byly do výlučného vlastnictví žalovaného přikázány pozemky parc. č. 542/25, 542/28, 542/24, když v tomto rozsahu je rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím měnícím, neboť soud prvního stupně tyto nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků. I ve vztahu k této části rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka obsahově namítá toliko nesprávné právní posouzení věci, jestliže odvolací soud vypořádal uvedené nemovitosti jejich přikázáním do podílového spoluvlastnictví účastníků, a nikoliv dovolací důvod podřaditelný pod §241a odst. 3 OSŘ.
Ani v tomto případě nelze odvolacímu soudu vytknout nepřiměřenost jeho úvahy o způsobu vypořádání a tím i nesprávné právní posouzení věci, opřel-li ji o okolnost, že žalobkyně v průběhu odvolacího řízení výslovně uvedla, že po právní moci rozsudku pozemky prodá, zatímco žalovaný o tyto pozemky projevil zájem. Pokud odvolací soud poukázal na stanovisko žalovaného, že uvedené pozemky hodlá využít ke stavební činnosti, reflektoval tím jeho stanovisko prezentované v řízení před soudem prvního stupně, kdy žalovaný opakovaně shodně vyjadřoval trvalý zájem o přikázání těchto pozemků do jeho výlučného vlastnictví. Jestliže žalobkyně v dovolání namítala, že žalovaný již uvedené pozemky nepotřebuje k uspokojení jeho potřeb bydlení, přehlíží skutečnost, že žalovaný u jednání odvolacího soudu výslovně potvrdil zájem o uvedené pozemky i v situaci, kdy jeho bytová potřeba je již uspokojena výstavbou rodinného domu, jehož je spoluvlastníkem.
Dovolání žalobkyně směřuje i do vypořádání pozemku parc. st. č. 3397 se stavbou dílny nacházející se na uvedeném pozemku, kdy odvolací soud v této části obsahově potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který uvedené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Přípustnost dovolání v této části tak může být založena jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tj. tehdy, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce.
Dovolatelka však ve vztahu k této části rozhodnutí odvolacího soudu nevymezila žádnou otázku zásadního právního významu, když poukázala toliko na „nevhodnost“ způsobu vypořádání vzhledem k tomu, že rodinný dům č. p. 806 s pozemky byl přikázán účastníkům do jejich podílového spoluvlastnictví.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Způsob vypořádání vztahující se k uvedenému pozemku a stavbě dílny však vychází z individuálních okolností konkrétního případu a jeho posouzení nemůže zakládat otázku zásadního právního významu. Dovolací soud neshledal ani žádné skutečnosti, pro které by úvaha odvolacího soudu o způsobu vypořádání byla zjevně nepřiměřená a takové okolnosti dovolatelka ani netvrdí. Nemůže jimi být ani poukaz dovolatelky na odlišný způsob vypořádání zvolený odvolacím soudem oproti vypořádání domu č. p. 806 a s ním souvisejících pozemků. Jestliže ze znaleckého posudku znalce Ing. O. ze dne 14. srpna 2003 vyplývá, že dílna na pozemku parc. st. č. 3397 a dům č. p. 806 na pozemku parc. st. č. 2957 netvoří ze stavebního a funkčního hlediska funkční celek a přikázání každé ze staveb odlišnému vlastníku nebrání technické překážky, nelze považovat za nepřiměřené, pokud odvolací soud pro vypořádání uvedených nemovitostí nezvolil výjimečný způsob vypořádání, jímž je přikázání do podílového spoluvlastnictví, ale nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, který o ně také v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně projevil zájem. V této části pak není dovolání žalobkyně přípustné.
Poslední dovolací námitkou pak žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že do vypořádávaného společného jmění manželů nezahrnul pohledávky, jejichž vypořádání se v průběhu řízení domáhala a které specifikovala. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně pohledávky tvrzené žalobkyní nevypořádal, neboť dospěl k závěru, že žalobkyně jejich existenci neprokázala a ocitla se v „důkazní nouzi“. Své rozhodnutí tak založil na neunesení důkazního břemene k žalobkyní tvrzeným skutečnostem. V daném směru tak je rozhodnutí odvolacího soudu potvrzující a přípustnost dovolání může být založena jen pro řešení otázky zásadního právního významu (§237 odst. 1 písm. c) OSŘ).
Dovolatelka však ve vztahu k této části rozhodnutí odvolacího soudu opětovně nevymezila žádnou otázku zásadního právního významu, když v dovolání pouze namítá, že existenci pohledávek v průběhu řízení prokázala. Ve své podstatě tak odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení důkazů, dospěl-li k neunesení důkazního břemene žalobkyní, a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle §238
a §238a OSŘ (srov. §241a odst. 3 OSŘ); k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 OSŘ proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078). Dovolání žalobkyně proti této části rozsudku odvolacího soudu tak není přípustné.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z pohledu dovolacích námitek správný,
a dovolání bylo proto zamítnuto (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu