ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.2655.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 2655/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) Ing. R. R. a b) D. R., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) PhDr. Z. Š., 2) PhDr. J. H., 3) O. H., 4) Z. R., a 5) Z. K., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 202/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. února 2008, č. j. 15 Co 19/2007-366, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným jako společně a nerozdílně oprávněným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. srpna 2006, č. j. 9 C 202/99-336, zamítl žalobu, aby soud určil, že pozemky parcelních čísel 230/3 a 230/4, zapsané u Katastrálního úřadu pro kraj V., katastrální pracoviště B., na LV č. 170, a nové vzniklé pozemky v obci a kat. území S. parcelních čísel 230/5 a 230/6, vzniklé z původní parc. č. 230/1, parcelních čísel 233/5 a 233/7, vzniklé z původní parc. č. 233/5 a parcelních čísel 233/8 a 233/6, vzniklé z parc. č. 233/8, podle geometrického plánu pro rozdělení pozemků Ing. S. K. z 9. 10. 2005, číslo plánu 78-25/2005, jsou ve společném jmění žalobců. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že kupní smlouvou ze 7. 1. 1970, registrovanou bývalým Státním notářstvím ve Ž. 22. 6. 1970, žalobci koupili od R. Š. nemovitosti v kat. území S., a to pozemek parc. č. 233 o výměře 12885 m2 a rekreační chatu or. č. 38 včetně plotů, studny, drobných staveb, venkovních úprav a porostů. V čl. VI. smlouvy žalobci vzali na vědomí dosud otevřenou otázku geometrického zaměření hranice mezi pozemkem parc. č. 233 a sousedním pozemkem parc. č. 230 – les. Tato smlouva také odkazuje na to, že prodávající učinil ohledně pozemku parc. č. 230/1 – les v kat. území S. nabídku bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví Československého státu. Žalobci měli za to, že chatu s pozemkem koupili v hranicích, jak tyto nemovitosti od roku 1970 užívali. Z geometrického plánu Ing. S. K. č. 78-25/2005, který zaměřil a i v terénu vytyčil hranice pozemků skutečně užívaných žalobci, soud zjistil, že žalovaní (správně žalobci) užívali ve značné míře a i v jiném tvaru jiné pozemky, než které koupili, a pouze částečně užívali pozemek parc. č. 233, který skutečně koupili. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nenabyli vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením. Uvedl, že obsah kupní smlouvy ze 7. 1. 1970, odkazující na spornost hranice mezi pozemky parcelních čísel 233 a 230, vyžadoval od žalobců jako kupujících „obezřetnost, aby se zajímali, co vlastně kupují a v jakých hranicích“. Poukázal na to, že žalobci koupili rozsáhlý pozemek s velmi členitými hranicemi, který se nachází z větší části mimo pozemek, kterou koupili spolu s chatou. Podle názoru soudu prvního stupně „rozdíly ve tvaru pozemku, jeho prostorovém umístění a výměře jsou natolik markantní, že při běžné opatrnosti měli žalobci tyto nesrovnalosti zjistit, což ale neučinili“. Vlastnické právo k pozemkům nemohli vydržet, neboť nebyli v dobré víře a tedy jejich oprávněnými držiteli.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 12. února 2008, č. j. 15 Co 19/2007-366, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Podle odvolacího soudu, i když žalobcům byl pozemek prodávajícím předán a označen, žalobci nezachovali běžnou opatrnost, kterou s ohledem na znění kupní smlouvy zachovat měli.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nesouhlasí zejména se závěrem odvolacího soudu, „že nezachovali ve věci uzavření kupní smlouvy běžnou opatrnost předpokládanou zákonem“. Namítli, že ze spisů bývalého ONV ve Ž. n. S., Střediska geodézie v B., Pozemkového úřadu ve Ž. vyplývají určitá pochybení při převodech pozemků parcelních čísel 230/1 a 233 na další subjekty, o kterých však nemohli vědět, neboť nebyli účastníky těchto řízení. Neměli také důvod předpokládat, že JUDr. S., který prodej nemovitostí vyřizoval za R. Š., by v něčem pochybil, navíc převod nemovitostí probíhal pod kontrolou státního notářství. Obě smluvní strany se řídily stavem, který v dané lokalitě vznikl po darování lesa parc. č. 230/1 o výměře 49616 m2 R. Š. státu, kdy R. Š. neměl důvod pochybovat o tom, že mu zůstal pozemek parc. č. 233, příp. 234, užívaný jako zahrada kolem jeho staveb, který dále vlastní. Ve skutečnosti stát zabral pozemek parc. č. 230/1 kromě části označené ve znaleckém posudku Ing. S. K. z 2. 11. 2005 žlutě a zároveň zabral část pozemku parc. č. 233, a to parc. č. 233/1 o výměře 10405 m2 a parc. č. 233/5 o výměře 237 m2, kde v té době byl a stále je vzrostlý les, i když parc. č. 233/1 je stále vedena jako ovocný sad. Po uzavření kupní smlouvy bylo Ing. S., pracovníkem střediska geodézie, provedeno za účasti žalobce vytyčení koupeného pozemku v terénu a provedené zaměření bylo zaneseno i do lesních map s. p. Státní lesy. R. Š. státu daroval pozemek parc. č. 230/1 s tím, že pokud dům č. p. 38 je postaven na parc. č. 230/1, tak zastavěná plocha s domem zůstává ve vlastnictví R. Š. To znamená, že pozemek pod domem č. 38 nikdy na stát nepřevedl a mohl jej v roce 1970 prodat žalobcům. Pozemek tak, jak jim byl předán JUDr. S. na základě kupní smlouvy, po celou dobu nerušeně užívali. Nikdy neužívali pozemky parcelních čísel 233/1 a 233/5, které podle přesvědčení nekoupili ani koupit nechtěli, protože se jedná o les od roku 1963 spravovaný lesním závodem. Pozemkový úřad v roce 1994 vydal restituentům i část pozemků, které jejich otec státu nikdy nedaroval, aniž žalobce informoval o tom, že pozemky pod jejich stavbami byly vydány v restituci. Žalobci rovněž soudům vytkli, že se nezabývaly otázkou, zda čl. VI. odst. 2 a 3 kupní smlouvy „není obsahově darovací smlouvou, kterou pan Š. převedl nejen práva jako vést elektrické vedení a vodní vedení přes parc. č. 230/1 apod., ale i vlastnictví k zastavěné ploše rekreační chaty, kterou nepřevedl v roce 1963 na stát“. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalované navrhly, aby dovolání jako nedůvodné bylo odmítnuto, s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je zcela správné.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž přichází v úvahu dovolání jen podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v podstatné části v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ), a dovolací soud je tak vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, pod C 1536, a usnesení Nejvyššího soudu z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované tamtéž pod C 1164). Právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, dovolatelé ostatně ani neformulovali. Hmotněprávní posouzení věci odpovídá nezpochybnitelnému skutkovému závěru učiněnému soudem prvního stupně a převzatému odvolacím soudem, jehož správnost dovolací soud nemohl přezkoumávat, že žalobci s ohledem na znění kupní smlouvy nezachovali běžnou opatrnost, při které by museli přijít na nesrovnalosti v užívání pozemků. Dovolací soud zde odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1176.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovaným vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalovaným představují odměnu advokátky za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku 8.500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 1.500,- Kč (300,- Kč x 5) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 10.000,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalované podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. dubna 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu