ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.2905.2006.2
sp. zn. 22 Cdo 2905/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobkyně Mgr. Magdaleny Gebauerové , advokátky se sídlem v Opavě, Dolní náměstí 117/3, správkyně konkursní podstaty úpadce Ing. Ludvíka Psotky, proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Karlem Sochorem, advokátem se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 2632/18, o určení neexistence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 60/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. května 2006, č. j. 42 Co 494/2005-122, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. května 2006, č. j. 42 Co 494/2005-122, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. května 2005, č. j. 12 C 60/2004-72, ve výrocích II. a III. se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se jako správkyně konkursní podstaty domáhala určení, že na nemovitostech úpadce sepsaných do konkursní podstaty nevázne ve prospěch žalovaného věcné břemeno podle smlouvy, kterou o jeho zřízení dne 12. října 2000 uzavřeli, neboť jde o smlouvu neplatnou pro neurčitost a obcházení zákona.
Okresní soud v Opavě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. května 2005, č. j. 12 C 60/20004-72, výrokem pod bodem I. zastavil řízení o určení neplatnosti smlouvy ze dne 12. října 2000 o zřízení věcného břemene uzavřené mezi Ing. L. P. a J. K., výrokem po bodem II. určil, že „na nemovitostech, které jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Moravskoslezského kraje, Katastrální pracoviště Opava, na LV č. 1665 pro k. ú. K., obec Opava, a to pozemku parc. č. 1640/3 o výměře 446 m2 – orná půda, pozemku parc. č. 1640/5 o výměře 280 m2 – zastavěná plocha a nádvoří a rozestavěné budově na parc. č. 1640/5 – jiná stavba, nevázne věcné břemeno zřízené smlouvou uzavřenou dne 12. 10. 2000 mezi oprávněným z věcného břemene panem J. K. a povinným z věcného břemene Ing. L. P..“ Výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. května 2003, sp. zn. 36 K 23/2003, byl na majetek Ing. L. P. prohlášen konkurs a do konkursní podstaty ke dni 13. května 2003 byly mimo jiné sepsány shora specifikované nemovitosti úpadce. V katastru nemovitostí je zapsáno věcné břemeno užívání váznoucí na těchto nemovitostech ve prospěch žalovaného podle smlouvy ze dne 12. října 2000, kterou smluvní strany hodlaly smluvně zřídit „ve prospěch žalovaného věcné břemeno užívání k pozemku parc. 1640/3 – orná půda, pozemku parc. č. 1640/5 – zastavěná plocha a nádvoří a rozestavěné budově – jiná stavba na pozemku parc. č. 1640/5“, a to bezplatně na dobu neurčitou, přičemž rozsah práv oprávněného byl vymezen jako „rozsah práv vlastníka“.
Žalobě na určení neexistence věcného břemene soud prvního stupně vyhověl s odůvodněním, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na tomto určení, neboť je v zájmu věřitelů, aby nemovitosti byly prodány co nejvýhodněji, a v katastru nemovitostí zapsané věcné břemeno jejich hodnotu snižuje. Dále dospěl k závěru, že podle smlouvy ze dne 12. října 2000 věcné břemeno nevzniklo, neboť jde o neplatný právní úkon. Ve vztahu k rozestavěné budově na pozemku nebyla smlouva platně uzavřena z toho důvodu, že její označení v čl. I smlouvy není v souladu s ustanoveními zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky. Podle §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) je smlouva „jako celek“ neplatná proto, že právo odpovídající věcnému břemeni není ve smlouvě vymezeno určitě – není zřejmé, které z „práv vlastníka“ přísluší oprávněnému z věcného břemene. Smlouva ze dne 12. října 2000 je podle soudu prvního stupně neplatná i podle §39 ObčZ pro obcházení zákona. Z výpovědi žalovaného totiž vyplývá, že úmyslem stran při jejím uzavírání byla „záruka vložených investic do pronajatých nemovitostí ze strany žalovaného.“ Smlouva o věcném břemeni má však jiný účel, není zajišťovací institut a „pokud žalovaný chtěl sjednat pojistku pro případné navrácení investic vložených do nemovitostí“, bylo na něm, aby si návratnost těchto investic smluvně ošetřil právními instituty k tomu sloužícími.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. května 2006, č. j. 42 Co 494/2005-122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) naléhavý právní zájem na určení neexistence věcného břemene, neboť jen tak lze dosáhnout výmazu tohoto práva z katastru nemovitostí. Existence či neexistence věcného břemene významně ovlivňuje cenu nemovitostí, které mají být v konkursním řízení zpeněženy. Naléhavý právní zájem žaloby na určení, že na nemovitostech nevázne věcné břemeno, je tak dán i zájmem ekonomickým. Odvolací soud opakoval důkaz smlouvou ze dne 12. října 2000 a uvedl, že přejímá správná skutková zjištění soudu prvního stupně s výjimkou rozsahu nemovitostí, které měly být podle smlouvy ze dne 12. října 2000 věcným břemenem zatíženy. Podle této smlouvy bylo totiž zřízeno věcné břemeno jen k pozemkům parc. č. 1640/5 – zastavěná plocha a parc. č. 1640/3 – orná půda, zapsaným na LV č. 1665 pro k. ú. K. a obec Opava. Z obsahu smlouvy nevyplývá, že by věcné břemeno mělo být zřízeno i k rozestavěné budově na pozemku parc. č. 1640/5. Vzhledem k tomu, že právě do této nemovitosti investoval žalovaný podstatnou část finančních prostředků a nadále ji užívá, je smlouva ze dne 12. října 2000 neplatná i pro neurčitost předmětu, přičemž nelze dovodit jen částečnou neplatnost právního úkonu (§41 ObčZ). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neurčitosti vymezení práv odpovídajících věcnému břemeni, která způsobila neplatnost smlouvy ze dne 12. října 2000 podle §37 odst. 1 ObčZ, neboť je-li rozsah práv formulován „jako rozsah práv vlastníka“, nelze dovodit, že vlastník přenechal z celého konglomerátu svých práv (tvoří je např. i právo s věcí disponovat) jen právo užívací. Za správný považoval odvolací soud i závěr o neplatnosti smlouvy ze dne 12. října 2000 pro obcházení zákona podle §39 ObčZ, neboť účelem smlouvy o zřízení věcného břemene není „záruka vložených investic žalovaného do pronajatých nemovitostí.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť rozsudek je v rozporu s hmotným právem. Uplatnil dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a podle obsahu dovolání též dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 OSŘ. Žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení neexistence věcného břemene a soudy zaměnily právní zájem se zájmem ekonomickým – výsledkem zpeněžení konkursní podstaty (k tomu odkázal žalovaný na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1338/96 a 22 Cdo 2024/99). Závěr o neplatnosti smlouvy ze dne 12. října 2000 pro obcházení zákona podle §39 ObčZ není zdůvodněn. Nepostačí konstatování, že smlouva o zřízení věcného břemene není zajišťovací institut. Nebylo uvedeno, který právní předpis smlouva obchází. I když lze obecně přisvědčit názoru, že smlouva o věcném břemeni není zajišťovacím institutem, nelze na druhé straně omezovat smluvní volnost účastníků, pokud se rozhodnou pro uzavření smlouvy, kterou považují za vhodné řešení svých vztahů (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1659/97 a rozsudek sp. zn. 19 Co 444/98 publikovaný v Soudních rozhledech č. 1/2000). K závěru o neplatnosti smlouvy pro neurčitost předmětu, případně rozsahu věcného břemene, žalovaný zdůraznil, že smlouva přinejmenším dostatečně specifikuje nemovitosti zatížené věcným břemenem, a to pozemky parcelních čísel 1640/3 a 1640/5 v k. ú. Kylešovice. To plyne i z toho, že katastrální úřad věcné břemeno podle smlouvy ze dne 12. října 2000 zapsal.
I když ve smlouvě není výslovně uvedeno, že se věcné břemeno zřizuje i pro rozestavěnou stavbu na pozemku parc. č. 1640/5, projevy kontrahentů k tomu evidentně směřovaly a vynechání jedné z nemovitostí nemůže mít ani za následek neplatnost smlouvy jako celku. Odvolací soud vytrhl jednotlivé části smlouvy z kontextu, což je pochybení v hodnocení důkazů podle §132 OSŘ. Žalovaný uzavřel, že předmětná smlouva je jednoznačně označena jako úkon, který má za účel zřízení věcného břemene užívání nemovitostí. Rozsah zmíněného práva je vymezen výslovně tak, že se rovná (odpovídajícímu) právu vlastníka nemovitostí. To znamená, že rozsah práva byl formulován jako užívací právo, co do rozsahu totožné s užívacím právem vlastníka.
Z konglomerátu svých práv vlastník přenechal oprávněnému jen právo užívací, nikoli právo s věcí disponovat. Žalovaný navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05 zrušen a věc vrácena tomu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že rozsudky soudů obou stupňů považuje za procesně a hmotně správné.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a dále se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklady stanovené v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyly naplněny, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je přípustné a důvodné, neboť odvolací soud pro věc rozhodné právní otázky týkající se posouzení platnosti smlouvy o zřízení věcného břemene vyřešil v rozporu s hmotným právem.
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné jen pro řešení otázek právních, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.
Odvolací soud (a shodně také i soud prvního stupně) založil své rozhodnutí na existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na jí požadovaném určení se závěrem o neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene založeném na třech skutečnostech : a) ohledně rozestavěné budovy na pozemku parc. č. 1640/5 nebylo věcné břemeno zřízeno, což způsobuje neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene jako celku, neboť neplatnost smlouvy v této části nelze oddělit od zbývající části smlouvy, b) na neurčitosti ve vymezení práva odpovídajícího věcnému břemenu a tomu odpovídajícímu omezení vlastníka nemovitostí, c) pro obcházení zákona.
Podle ustálené soudní praxe je naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým; žaloba domáhající se určení podle §80 písm. c) OSŘ nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) OSŘ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
I v případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může být naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se tím vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy mezi účastníky a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění nebo jestliže žaloba na splnění povinnosti neřeší nebo nemůže řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva.
Odvolací soud dospěl ke správnému závěru o existenci naléhavého právního zájmu na žalobkyní požadovaném určení. Soudní praxe je jednotná potud, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [§80 písm. c) OSŘ] nemá jen ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. června 1999 sp. zn. Cdon 1690/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 1999, č. 9, str. 489, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2007, sp. zn. 30 Cdo 2509/2006, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Akceptaci finančního zájmu žalobce při posuzování naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c) OSŘ vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 1196/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1988 závěrem, podle kterého „z hlediska posuzování existence naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c) OSŘ nelze dobře od právního zájmu odlišit zájem finanční.“
Odvolací soud nepochybil, poměřoval-li naléhavý právní zájem ekonomickým zájmem žalobkyně jakožto správkyně konkurzní podstaty úpadce souvislostmi konkurzního řízení. Podle §1 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) účelem tohoto zákona je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku.
Významná role v konkursním řízení náleží správci konkursní podstaty, kterého soud ustanoví v usnesení o prohlášení konkursu (§13 odst. 1 ZKV). Správce provádí soupis majetku podléhajícího konkursu, který ho opravňuje ke zpeněžení sepsaného majetku (§6 odst. 1 a §18 odst. 1 a 2 ZKV). Součástí soupisu je ocenění provedené úpadcem nebo správcem a jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota sepsána, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas (18 odst. 3 a 5 ZKV). Podstatu lze zpeněžit na návrh správce veřejnou dražbou věci nebo soudním výkonem rozhodnutí nebo jejich prodejem mimo dražbu uskutečněným samotným správcem se souhlasem soudu (§27 odst. 1, 2 a 3 ZKV). Je-li účelem konkursu uspokojení věřitelů z výtěžku získaného zpeněžením majetku, sepsaného do konkursní podstaty, má správce konkursní podstaty, který podle zákona o konkursu a vyrovnání navrhuje zpeněžení sepsaných nemovitostí nebo je sám hodlá prodat, naléhavý právní zájem na určení, že na nemovitostech (úpadce) sepsaných do konkursní podstaty nevázne věcné břemeno, neboť nemovitosti tímto věcným právem nezatížené lze nepochybně prodat za cenu vyšší než nemovitosti tímto právem zatížené. Naléhavý právní zájem na uvedeném určení vyplývá jak z povinností, které ukládá správci podstaty ZKV, tak neoddělitelného zájmu ekonomického na dosažení výtěžku z prodeje nemovitostí.
Poukaz žalovaného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1338/96 a sp. zn. 22 Cdo 2024/99 není důvodný. Obě rozhodnutí dopadají na zcela odlišné typy sporů a v nich vyjádřené právní názory týkající se naléhavého právního zájmu nejsou v rozporu se závěry, k nimž dospěl dovolací soud v předmětné věci.
Naproti tomu je dovolání důvodné v části, v níž namítá nesprávné právní posouzení platnosti uzavřené smlouvy o zřízení věcného břemene.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že učinil nesprávný závěr o obsahu smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 12. října 2000 potud, že jí nebylo sjednáno zřízení věcného břemene k rozestavěné budově na pozemku parc. č. 1640/5. Uvedenou námitkou dovolatel nenapadá právní hodnocení odvolacího soudu, ale jím učiněné skutkové zjištění. Podle ustálené judikatury právním posouzení je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li naproti tomu obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu vůle, jedná se o skutkové zjištění (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2000, pod pořadovým č. 73).
Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle §238 a §238a OSŘ (srov. §241a odst. 3 OSŘ); k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 OSŘ proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078). Dovolací soud tak je uvedeným skutkovým zjištěním odvolacího soudu vázán.
Jeho důsledkem však současně je i nesprávné právní posouzení věci.
V rozporu s hmotným právem je totiž závěr odvolacího soudu, že nebylo-li ve smlouvě ujednáno zřízení věcného břemene k rozestavěné budově na pozemku parc. č. 1640/5, je neplatná smlouva jako celek, tedy i ohledně zřízení věcného břemene k pozemkům č. parc. 1640/3 a 1640/5. Jestliže odvolací soud učinil zjištění, že vůle zřídit věcné břemeno k rozestavěné stavbě nebyla ve smlouvě ze dne 12. října 2000 jejími účastníky projevena, pak smlouva s tímto předmětem nevznikla (§44 odst. 1 ObčZ) a nebyla částí smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 12. října 2000. Nelze proto uvažovat o neplatnosti části smlouvy, a tudíž ani o tom, že „částečná neplatnost smlouvy“ měla za následek neplatnost smlouvy ze dne 12. října 2000 jako celku ve smyslu §41 ObčZ.
V rozporu s hmotným právem (§37 odst. 1 a §151n odst. 1 ObčZ) je dále závěr odvolacího soudu, že vymezení práva věcného břemene (jeho rozsah) je ve smlouvě ze dne 12. října 2000 neurčité, neboť není zřejmé, která práva vlastníka věcné břemeno omezuje. Vlastník věci je podle §123 ObčZ v mezích zákona oprávněn předmět vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Věcná břemena definuje §151n odst. 1 ObčZ tak, že omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Z této definice vyplývá, že věcná břemena jsou omezením vlastnického práva a obsahem práva odpovídajícího věcnému břemeni nemohou být všechna práva vlastníka nemovitosti. Ve smlouvě o zřízení věcného břemene ze dne 12. října. 2000 jsou v čl. 1 vymezeny nemovitosti, které mají být věcným břemenem zatíženy a v čl. 2 je uvedeno, že povinný (ve smlouvě označen jako vlastník nemovitostí) zřizuje pro oprávněného (ve smlouvě označen jako fyzická osoba – žalovaný) věcné břemeno užívání nemovitostí specifikovaných v čl. 1 smlouvy, a to v rozsahu práv vlastníka na dobu neurčitou. Dovolateli lze přisvědčit, že takto uzavřenou smlouvou byla práva vlastníka nemovitostí omezena v právu nemovitosti užívat a pro oprávněného - jde o věcné břemeno osobní - zřízeno právo tyto nemovitosti užívat. Takové omezení je v souladu s §151n odst. 1 ObčZ a nemůže jít o smlouvu neurčitou. Ve smlouvě použitá formulace vymezující práva oprávněného z věcného břemene formou užívání „v rozsahu práv vlastníka“ nezakládá neurčitost smluvního ujednání, neboť se jedná o ta práva vlastníka, která mohou být i obsahem práva odpovídajícího věcnému břemenu, tj. o užívací oprávnění v plném rozsahu, a nikoliv právo dispozice s věcí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 2002, sp. zn. 30 Cdo 644/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2002, svazek 17, pod pořadovým č. C 1226).
Dovolací soud se pak neztotožnil ani se závěrem odvolacího soudu, že smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 12. října 2000 je neplatná pro obcházení zákona. Právními úkony, jimiž se zákon obchází, jsou takové právní úkony, které sice neodporují výslovnému znění zákona, jež však svými důsledky směřují k výsledku zákonu odporujícímu (in fraudem legis) – (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 1999, č. 12). Z již shora uvedeného pojmu věcných břemen vymezeného v §151n odst. 1 a 2 ObčZ vyplývá také účel věcného břemene, resp. smlouvy o zřízení věcného břemene. Jde o právo oprávněného (osoby nebo vlastníka nemovitosti), aby v jeho prospěch povinný vlastník nemovitosti něco trpěl, něčeho se zdržel nebo něco konal. Podle zjištění učiněného v nalézacím řízení sledovali účastníci smlouvy ze dne 12. října 2000 zajištění pohledávky žalovaného vzniklé vůči Ing. L. P. z titulu zaplacení jeho dluhu předchozímu nájemci a investic do rozestavěné stavby. Uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene motivované uvedenými důvody smluvních stran ve svém důsledku zákonná ustanovení upravující věcná břemena neobchází, neboť výsledkem smluvního vztahu je zákonem předvídaný smluvní vznik věcného břemene. Důvod, pro který smluvní strany k uzavření této smlouvy přistoupily, a představující motiv (pohnutku) smluvního jednání, je vyjádřením jejich smluvní volnosti a nepředstavuje obcházení zákonných ustanovení o věcných břemenech ani o zajišťovacích smluvních institutech v občanském zákoníku výslovně upravených. Ustanoveními občanského zákoníku o zajištění závazků není vyloučeno jiné ujednání účastníků občanskoprávního vztahu, směřující k zajištění závazků; kromě zajišťovacích prostředků upravených v občanském zákoníku mohou k zajištění závazků sloužit i jiná smluvní ujednání (k tomu srovnej rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. března 1999 sp. zn. 19 Co 444/98, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 1, str. 12 nebo Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 – 880. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 1446).
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, 3 OSŘ zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu