ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.2987.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2987/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) M. P., a b) M. P., zastoupených advokátem, proti žalované Ing. J. P., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitosti a odstranění staveb, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 C 222/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. prosince 2005, č. j. 11 Co 891/2003-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit každému z žalobců náklady dovolacího řízení ve výši 1 570,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. června 2003, č. j. 19 C 222/2001-75, výrokem pod bodem I. uložil žalované povinnost „vyklidit pozemkovou parcelu č. 1437/2 (zahrada) o výměře 28 m2 zapsanou na listu vlastnictví č. 214 pro katastrální území B. nad L., obec Ú. nad L.-město, v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v Ú. nad L. do 30 dnů od právní moci rozsudku“, výrokem pod bodem II. uložil žalované povinnost „odstranit zděnou terasu o rozměrech 90 cm délky, 2 m výšky a 25 cm šířky a část zděného sklepa o rozměrech 2 m dlouhé, 2 m široké a 130 cm vysoké, které se nacházejí na pozemku č. 1437/2 (zahrada) o výměře 28 m2 zapsaného na listu vlastnictví č. 214 pro katastrální území B. nad L., obec Ú. nad L.-m. v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v Ú. nad L. do 30 dnů od právní moci rozsudku“, a výrokem pod bodem III. rozhodl, že „řízení o odstranění vodoměrné šachtice se zastavuje“. Výrokem pod bodem IV. rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že žalovaná není vlastnicí uvedené pozemkové parcely, přesto ji na úkor žalobců užívá a zasahuje do ní opěrnou zdí a zděným sklepem. Neakceptoval názor žalované, že tyto stavby byly pořízeny na základě platného stavebního povolení a že došlo k promlčení práva na jejich odstranění. Opodstatněným neshledal pro absenci dobré víry ani názor, že vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržela, resp. že je vydrželi již její právní předchůdci manželé W. Dále dospěl k závěru, že přes existenci soudního rozhodnutí vydaného v předchozím období ve vztahu k předmětnému pozemku nejde o překážku věci pravomocně rozhodnuté. Pro problematické sousedské vztahy účastníků neakceptoval ani zřízení věcného břemene spočívajícího v právu žalované uvedené stavby užívat jako dosud.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 28. prosince 2005, č. j. 11 Co 891/2003-120, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Věc posoudil podle §126 odst. 1 a §135c občanského zákoníku (dále „ObčZ“). V otázce vydržení vlastnického práva předmětného pozemku žalovanou se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Dále konstatoval, že zmíněné stavby jsou ve smyslu §135c ObčZ stavbami z hlediska občanskoprávního neoprávněnými. Není podstatné, zda manželé W., kteří stavby realizovali, měli stavební povolení, neboť zásadní bylo, že neměli občanskoprávní titul na pozemku stavět. Dovodil, že soud prvního stupně správně uvážil i otázku účelnosti odstranění staveb. S odkazem na §100 odst. 2 ObčZ neshledal důvodnou ani námitku žalované týkající se promlčení práva žalobců domáhat se odstranění staveb, stejně jako námitku překážky věci rozhodnuté vzhledem k rozsudku tamního okresního soudu sp. zn. 11 C 983/82. Neopodstatněnou shledal výhradu žalované, že výrok soudu o vyklizení pozemku je neurčitý, když poukázal na to, že výrok přesně vymezuje pozemek tak, jak je veden v příslušném katastru nemovitostí, a nelze jej zaměnit za jiný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Uvádí, že „rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vadami, které mohou přivodit změnu celého rozhodnutí, a v tom případě se domnívá, že by v kladném případě dovolací soud mohl dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam“. K rozhodnutí o vyklizení připomíná, že odvolací soud odkázal „souhrnně“ na rozsudek soudu prvního stupně, že předmětná parcela o výměře 28 m2 se novým zaměřením dostala do vlastnictví žalobců, toto vlastnictví nemůže být převýšeno jiným právním zájmem, k vydržení vlastnictví nedošlo a nejde o věc rozsouzenou. Dovolatelka namítá, že v této věci již rozhodnuto bylo, a to rozsudkem tamního soudu pod sp. zn.
11 C 983/82, neboť šlo o věc týchž účastníků a stejného předmětu řízení. Vlastnictví oněch 28 m2 pozemku vydržela, neboť se považovala od počátku za řádného držitele po předchozích vlastnících, přídělcích od roku 1947. Není pravda, že A. W. posunul plot na sousední pozemek; pro to neexistuje žádný důkaz, a pokud se to stalo, dovolatelka o tom neměla žádnou vědomost. Pozemek koupila a poté užívala jako vlastní tak, jak jej užívali její právní předchůdci; že novým zaměřením došlo k oddělení parcely o výměře 28 m2 , na tom nemohlo nic změnit. Za celý pozemek řádně zaplatila a nejde-li o věc již rozsouzenou, vlastnictví sporné části vydržela. Jde o pozemek ve vlastnictví fyzické osoby od roku 1947, zatímco žalobci jej měli přidělen do osobního užívání. K rozhodnutí o odstranění staveb dovolatelka připomíná, že nejde o stavby „černé“ ani nepovolené. Odkazuje na spis sp. zn. 11 C 983/82, v němž je založeno vyjádření bývalého MěNV v Ú. nad L. ze 17. 8. 1984 o legálnosti staveb. Nešlo o stavby vyžadující kolaudaci; postačovalo pouze jejich ohlášení, které učinila. Navíc se dovolatelka domnívá, že žaloba na odstranění staveb byla podána opožděně, a proto vznesla námitku promlčení. V tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, neboť pouze souhrnně odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatelka shrnuje, že vzniklou situaci nezavinila, neboť se na změnách hranic pozemku nepodílela. Ten koupila v roce 1960 v hranicích, které byly již vytýčeny, a v případě vyklizení se jeho výměra zmenší; neví tudíž, proč má být za takto vzniklou situaci trestána. Ač se jako starobní důchodkyně hodlala s žalobci finančně vypořádat, nenašla u nich patřičnou odezvu; proto žádá o posouzení, zda nejde o jednání, které je v rozporu s morálkou a dobrými mravy. Od věci není ani názor znalce Ing. P., že odstranění terasy může vést k sesuvu půdy. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání polemizují s argumentací žalované s tím, že jde o tvrzení, uplatněná již v průběhu předchozího řízení, s nimiž se soud vypořádal. Názor o možném sesuvu půdy v důsledku odstranění terasy odmítají; navíc jde o otázku, která nebyla předmětem předchozího řízení. Navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první OSŘ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ).
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ (soudem prvního stupně nebylo vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tj. že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]; z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle §238 a §238a OSŘ (srov. §241a odst. 3 OSŘ). Dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 OSŘ proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078).
K rozhodnutí o vyklizení pozemkové parcely žalovaná namítala, že o stejném nároku bylo rozhodnuto soudem prvního stupně ve věci vedené pod sp. zn. 11 C 983/82.
Uvedenou námitkou tak žalovaná vystihuje důvod zmatečnosti spadající pod
§229 odst. 2 písm. b) OSŘ, který však není způsobilý dovolacím důvodem, neboť k posouzení takové námitky slouží žaloba pro zmatečnost (usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2003, pod pořadovým č. 32). Přitom dovolací soud smí ke zmatečnostem přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2006, pod pořadovým č. 82).
Ohledně rozhodnutí o vyklizení z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaná nezpochybňuje právní posouzení odvolacího soudu, ale že zejména nesouhlasí
s provedenými důkazy a s jejich hodnocením. Odvolací soud vychází ze zjištění (shodného se soudem prvního stupně), že A. W. žalobci při stavbě plotu řekl, že „když stavěl plot, rostly na hranici pozemků stromy, které představovaly překážku
a z tohoto důvodu posunul tento plot více na sousední pozemek, tj. na pozemek žalobce, protože tehdy panovaly mezi sousedy dobré sousedské vztahy“. Naproti tomu žalovaná předkládá skutkovou verzi, podle které k posunutí plotu z důvodu stojících stromů nedošlo, neboť „tam nikdy žádné stromy nebyly a ani dodnes tam nejsou žádné pařezy“. Na tomto skutkovém základu pak buduje své vlastní právní posouzení věci (že na straně manželů W. byla dána dobrá víra zakládající možnost vydržení vlastnického práva). Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Obdobný závěr platí i o rozhodnutí o odstranění staveb, kdy odvolací soud vyšel ze závěru, že žalovaná nedoložila doklad o jejich „oprávněnosti“. Naproti tomu dovolatelka poukazuje na skutečnost, že doklad o „legálnosti“ staveb se nachází ve spise soudu prvního stupně ve věci vedené pod sp. zn. 11 C 983/82 v podobě vyjádření MěNV v Ú. nad L. ze dne 17. 8. 1984 a uvedený doklad měl odvolací soud k dispozici. Tím dovolatelka opětovně na jiných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc (spočívající v oprávněnosti výstavby staveb), nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, ale dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť – jak uvedeno výše – nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Přípustnost dovolání zjevně nezakládá ani výtka dovolatelky, že odvolací soud se nevypořádal s námitkou promlčení práva na odstranění staveb, kterou ve skutečnosti uplatňuje, že nepřezkoumatelností jeho rozsudku došlo k vadě řízení porušující právo žalované na spravedlivý proces. Bez ohledu na uvedenou skutečnost však dovolací soud dodává, že s uvedenou námitkou dovolatelky se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně vypořádal závěrem, že právo vlastníka žádat soud o odstranění neoprávněné stavby podle §135c ObčZ se nepromlčuje, který je plně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, 2003, pod pořadovým č. 23).
Požadavek dovolatelky, aby dovolací soud posoudil, zda výkon práv žalobců není v rozporu s dobrými mravy, jakož i poukaz na nově připojené statické posouzení znalce Ing. P. P., podle kterého odstraněním terasy může dojít jak k sesuvu půdy, tak i k ohrožení stability nad zdí, představují nové skutečnosti a důkazy, jež jsou v dovolacím řízení nepřípustné (§241a odst. 4 OSŘ).
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že dovolání proti němu není přípustné.
Žalovaná dále napadla dovoláním rovněž výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z §167 odst. 1 OSŘ vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 OSŘ).
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není dána podle §237 OSŘ, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, ani podle §238, §238a OSŘ, když nebylo rozhodnuto ve věcech tam taxativně vyjmenovaných, a nevyplývá ani z §239 OSŘ, protože nejde o žádný z případů procesních rozhodnutí, v něm uvedených. Z toho vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Protože dovolání i v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ. Náklady představují odměnu advokátovi za zastoupení žalobců v dovolacím řízení, který sepsal vyjádření k dovolání, a jsou dány podle §1 odst. 1, §7 písm. d), 8 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15,
§17 odst. 1 písm. b), odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 277/2006 Sb., částkou 2 490,- Kč a paušální náhradou hotových výdajů ve výši 150,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 276/2006 Sb.; náklady jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 19 % podle §137 odst. 3 OSŘ a činí celkem 3 141,60 Kč.
Výrok o děleném oprávnění k náhradě nákladů dovolacího řízení na straně žalobců je založen §140 odst. 1 věty druhé OSŘ per analogiam, neboť v předmětné věci mají žalobci postavení samostatných společníků (§91 odst. 1 OSŘ), přičemž poměr jejich účastenství je dán jednou polovinou. Dovolací soud proto uložil žalované povinnost nahradit každému z žalobců náklady ve výši 1 570,80 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobců (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. února 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu