ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.3040.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 3040/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) K. A., b) J. B., c) A. B., d) M. Č., e) J. Č., f) M. Č., g) Z. Č., h) Z. H., ch) V. J., i) H. J., j) M. K., k) A. K., l) K. K., m) Ing. J. M., n) P. B., o) Z. N., p) M. P., q) V. P., r) P. P., s) F. B., t) H. W., u) L. Z., všech zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) Ing. J. M., a 2) RNDr. M. V., zastoupeným advokátem, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 23 C 25/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 16. ledna 2007, č. j. 22 Co 404/2006-149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům jako společně a nerozdílně oprávněným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.525,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. I. K.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
8. června 2006, č. j. 23 C 25/2004-124, pod bodem I. výroku zřídil „ve prospěch vlastníků objektu jiné stavby bez čp/če na pozemcích označených jako stavební parcely č. 464/1 a 464/2, zapsaného na listu vlastnictví č. 10024 pro obec P. a kat. území N., právo věcného břemene na pozemku označeném jako pozemková parcela
č. 181/1 – trvalý travní porost a na pozemku označeném jako pozemková parcela
č. 181/3 – orná půda, obou zapsaných na listu vlastnictví č. 23 pro obec P., kat. území N., spočívající v právu chůze a jízdy v rozsahu dle geometrického plánu č. 454-17/2005, vypracovaného Ing. A. V. dne 28. 4. 2005, schváleného a potvrzeného Katastrálním úřadem pro P. k., Katastrální pracoviště P., dne 4. 5. 2005 pod č. 596/2005“. Pod bodem II. uložil žalobcům, aby společně a nerozdílně zaplatili žalovaným částku 44 170,- Kč jako cenu zřízeného věcného břemene. Pod body III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou uživateli zahrádek na pozemcích parcelních čísel 112/1 a 464/1 v kat. území N. V katastru nemovitostí je jako vlastník těchto pozemků vedena Česká republika – P. f. R. Žalobci jsou tamtéž současně spoluvlastníky objektu – jiné stavby bez čísla popisného a čísla evidenčního na pozemcích parcelních čísel 464/1 a 464/2 a jako takoví jsou zapsáni v katastru nemovitostí. Žalovaní jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako spoluvlastníci, každý v rozsahu jedné poloviny, mimo jiné pozemků parcelních čísel 181/1 a 181/3 v kat. území N. Soud prvního stupně při místním šetření zjistil, že přes posledně označené pozemky žalovaných vede přístupová cesta ke stavbě žalobců a že přístup ke stavbě žalobců nelze zajistit jinak, než zřízením věcného břemene spočívajícího v právu cesty přes tyto přilehlé pozemky žalovaných. Varianty přístupu ke stavbě žalobců navrhované žalovanými by byly komplikovanější a nákladnější a rovněž by bylo třeba zřídit věcné břemeno práva cesty, neboť pozemky obklopující stavby žalobců jsou ve vlastnictví žalovaných. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky pro zřízení věcného břemene podle §151o odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) jsou v daném případě splněny. Pokud jde o rozsah věcného břemene, soud vyšel z geometrického plánu Ing. A. V. a ohledně ceny za zřízení věcného břemene ze znaleckého posudku Ing. J. N., CSc.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 16. ledna 2007, č. j. 22 Co 404/2006-149, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil ve znění: „Zřizuje se ve prospěch vlastníků objektu jiné stavby bez čp/če na pozemcích označených jako stavební parcely č. 464/1 a 464/2, zapsaného na listu vlastnictví č. 10024 pro obec P. a katastrální území N., v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro P. k., Katastrální pracoviště P., právo věcného břemene spočívajícího v právu chůze a jízdy, a to na části pozemku označeného jako pozemková parcela č. 181/1 v rozsahu dle geometrického plánu č. 454-17/2005 vypracovaného Ing. A. V. dne 28. 4. 2005, schváleného a potvrzeného Katastrálním úřadem pro P. k., Katastrální pracoviště P., dne 4. 5. 2005 pod č. 596/2005, který je přílohou tohoto rozsudku, a na celém pozemku označeném jako pozemková parcela č. 181/3, obou zapsaných na listu vlastnictví č. 23 pro obec P., katastrální území N., v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro P. k.,Katastrální pracoviště P.“. Ve výroku pod bodem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobcům uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili každému ze žalovaných částku 22 085,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud odkázal na správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně a dodal, že stavba žalobců je bezprostředně obklopena pozemkem parc. č. 112/1 ve vlastnictví státu a v užívání žalobců. Žalobci však nedisponují právním titulem k užívání pozemků žalovaných jako cesty. Odkázal na konstantní soudní judikaturu, podle které se „přilehlým pozemkem nerozumí jen pozemek bezprostředně přilehlý k pozemku vlastníka, ale všechny pozemky, kterých je ke zřízení cesty zapotřebí, tedy
i pozemky vzdálenější. Přístup musí být zajištěn k veřejné cestě“. Žalovaní smluvní zřízení věcného břemene odmítli, ale nabídli jim odprodej části pozemku parc. č. 181/1 a celého pozemku parc. č. 181/3 za částku 300,- Kč za l m 2 přesahující tržní cenu pozemků, která v daném případě podle znalce Ing. J. N. činí 120,- Kč za 1 m2. Pokud žalobcům nabídli ke koupi pozemky parcelních čísel 181/6 a 184/14, nelze zaručit, že by na těchto pozemcích bylo možné technicky i právně zajistit přístup žalobců k jejich stavbě, a pokud by vůbec tato cesta mohla být vybudována, nejsou vyloučené vysoké náklady s její stavbou, které by nebylo možno po žalobcích spravedlivě požadovat. Cesta přes pozemek parc. č. 181/3 ústí na pozemek parc. č. 183/35 rovněž ve vlastnictví žalovaných, který je užíván jako ostatní komunikace a lze jej mít za veřejnou cestu. Náhrada za zřízení věcného břemene cesty je přiměřená. Protože zřízeným věcným břemenem zatížené pozemky jsou v podílovém spoluvlastnictví žalovaných, kdy každý z nich je spoluvlastníkem jedné poloviny, odvolací soud uložil žalobcům, aby každému ze žalovaných zaplatili společně
a nerozdílně jednu polovinu ceny za zřízení věcného břemene.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolací soudu spatřují v tom, že právní otázku řeší v rozporu s hmotným právem a judikaturou Nejvyššího soudu ČR. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, podle kterého „nemůže soud zřídit věcné břemeno, má-li vlastník stavby zajištěn přístup ke stavbě na základě obligačního práva“, namítli, že mezi žalobci a žalovanými byla konkludentním způsobem uzavřena smlouva o výpůjčce, na základě které žalobci užívali bezplatně přístupovou cestu přes pozemky žalovaných již před podáním žaloby a ze strany žalovaných nebylo žalobcům bráněno v jejím užívání ani po podání žaloby. Žalovaní navrhovali žalobcům uzavření písemné smlouvy o výpůjčce na dobu neurčitou, kterou by byl řešen přístup žalobců k jejich stavbě, k uzavření této smlouvy nedošlo, neboť žalobci požadovali, aby byla uzavřena na dobu 50 let, což pro žalované bylo nepřijatelné. Žalobci nesouhlasili ani s jimi navrhovanými dalšími návrhy. Podle názoru žalovaných soud nebyl oprávněn zřídit věcné břemeno, neboť žalobci měli přístupovou cestu ke stavbě zajištěnou na základě obligačního práva. Odvolacímu soudu vytkli, že se řádně nevypořádal s otázkou, zda žalobci mají jiný přístup ke stavbě. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobci navrhli odmítnutí dovolání s tím, že nesplňuje podmínku přípustnosti. Pro případ, že by dovolací soud dovolání shledal přípustné, navrhli jeho zamítnutí, neboť podle žalobců soudy správně zjistily skutkový stav věci a jejich rozhodnutí spočívají na správném právním posouzení věci. Na uzavření smlouvy o výpůjčce, jak ji navrhovali žalovaní, nepřistoupili proto, že vzbuzovala pochybnosti o zachování jistoty přístupu do budoucna; odmítli ji. Poukázali na to, že zřízené věcné břemeno zatěžuje pozemek žalovaných v minimální míře. Zřízená cesta je nejkratší spojnicí s místní komunikací a je umístěna téměř na samé hranici pozemku.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V dané věci není pochyb, že přípustnost dovolání je závislá na naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání žalovaných může být tedy přípustné pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolání lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]; z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Dovolací námitka procesní povahy spočívá pouze v tom, že soud prvního stupně neustanovil znalce i k posouzení jiného přístupu ke stavbě žalobců. Právní otázka v tomto ohledu ani není vymezena a řešení této námitky nepředstavuje řešení otázky zásadního právního významu.
Dovolání žalovaných vymezuje jeho přípustnost tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu interpretující ustanovení §151o odst. 3 ObčZ, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005 [viz Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“), C 3996], podle kterého „Věcné břemeno nezbytné cesty nemůže soud zřídit, má-li žalobce zajištěn přístup ke stavbě na základě obligačního práva.“
Rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s touto judikaturou není. Z jeho obsahu či z obsahu spisu se nepodává, že by žalobci měli přístup ke své stavbě na základě dohody platně uzavřené stranami tohoto sporu. Žalobci návrhy žalovaných na jiné řešení sporného vztahu neakceptovali a v souladu s posouzením odvolacího soudu, které nelze blíže přezkoumávat, tak učinili oprávněně. Sami žalovaní uvádějí, že žalobci na jejich návrh na narovnání formou smlouvy o výpůjčce pozemků žalovaných nepřistoupili. Žalovaní pak popírají uzavření konkludentní smlouvy stejného obsahu s logickým odůvodněním, že pozemky jimi užívané současně se stavbou, které jsou vlastnictvím státu, jim mohou být prodány jen v případě nevypověditelného právního titulu zajišťujícího přístup k těmto pozemkům. Skutečnost, že žalovaní doposud nebránili žalobcům v přístupu k jejich stavbě a žalobci toho využívali, pak lze spíše hodnotit jako výprosu, kdy vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 551), nikoli jako výpůjčku.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu za zásadně právně významný nepovažuje. Proto dovolání žalovaných jako nepřípustné podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1,
§151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu advokátky za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku 2.925,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 6.600,- Kč (22 krát 300,- Kč) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. dubna 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu