ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.3245.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 3245/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. B., zastoupeného advokátem, proti žalované J. J., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6 C 428/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2008, č. j. 18 Co 12/2008-298, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2008, č. j. 18 Co 12/2008-298, se ve výrocích o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované,
o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu za zrušené spoluvlastnictví, o nákladech řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi účastníky, o nákladech státu a o nákladech odvolacího řízení zrušuje a věc se vrací tomuto soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
18. ledna 2001, č. j. 6 C 428/97-123, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k domu č. p. 892 na pozemku parc. č. 1598 – zastavěná plocha, tomuto pozemku a pozemku parc. č. 1599 – orná půda v obci a k. ú. Ú. u B. (výrok I.), nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované, které uložil, aby zaplatila žalobci přiměřenou náhradu 675 000,- Kč za jeho podíl, zastavil řízení o spojeném návrhu, kterým se žalovaná domáhala po žalobci zaplacení 61 482,50 Kč a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku (výroky II.-VIII.).
K odvolání účastníků Krajský soud v Brně jako soud odvolací, který vycházel z toho, že odvoláním nebyly napadeny výroky o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem a o soudním poplatku, usnesením ze dne 9. srpna 2002, č. j. 18 Co 130/2001-148, rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajících napadených výrocích zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. října 2007, č. j. 6 C 428/97-269, podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem zrušil (výrok I.), nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované (výrok II.), které uložil, aby zaplatila žalobci na vypořádání náhradu 840 000,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.), a rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení (výroky IV. – VI.).
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli 20. 12. 1974 manželství, které zaniklo rozvodem 12. 5. 1992. Podle stavebního povolení z roku 1978 postavili dům kolaudovaný v roce 1984, a to na pozemku v k. ú. Ú. přiděleném jim do osobního užívání, které se ze zákona ke dni 1. 1. 1992 přeměnilo ve vlastnictví – nyní dům č. p. 892 a po přečíslování pozemky parcelních čísel 1598 a 1599. Bezpodílové spoluvlastnictví k nemovitostem bylo vypořádáno podle zákonné domněnky (§149 odst. 3 občanského zákoníku /dále „ObčZ“/) uplynutím tří let od rozvodu manželství tak, že nemovitosti přešly do podílového spoluvlastnictví účastníků, každému v rozsahu jedné ideální poloviny. I když mu byla věc vrácena odvolacím soudem jen ohledně vypořádání podílového spoluvlastnictví, soud prvního stupně podílové spoluvlastnictví zrušil. To odůvodnil tím, že považuje zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle §142 odst. 1 ObčZ za výroky nedělitelné a že by mohl o případném odvolání proti jeho rozsudku rozhodovat jiný senát odvolacího soudu, který by pro absenci výroku o zrušení spoluvlastnictví jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nemovitosti v souladu s návrhy účastníků přikázal do vlastnictví žalované, která je po celou dobu užívá a stará se o ně. Při určení přiměřené náhrady vyšel z obvyklé ceny nemovitostí ke dni jeho rozhodování, zjištěné ze znaleckého soudku Ing. J. B., včetně toho, že znalec uvedl, že stav nemovitostí se nezměnil od 21. 2. 2001, kdy podle odvolacího soudu nabyl právní moci výrok prvého rozsudku soudu prvního stupně
z 18. 1. 2001 o zrušení podílového spoluvlastnictví. Obvyklá cena nemovitostí bez právního zatížení činila 2 600 000,- Kč. V domě však bydlí 20 let matka žalované L. Ch., které je 76 let a nemá jinou možnost bydlení. I když dům neužívá z titulu věcného břemene a nesvědčí jí ani jiný právní titul, lze si jen těžko představit, že by mohla být z domu vyklizena bez odpovídající bytové náhrady. To proto, že stavbu domu, prováděnou svépomocí, organizoval a řídil její manžel a otec žalované J. Ch. (zajišťoval dopravu materiálu, organizoval postup prací). Na stavbě pracoval
i žalobce, žalovaná spolu s matkou vařily stavebníkům. Na stavbě se finančně podíleli jak rodiče žalované, tak účastníci, a „kolik peněz do stavby vložili rodiče žalované na jedné straně a kolik účastníci na straně druhé, v řízení nebylo zjištěno; z provedených důkazů lze mít za prokázaný obecný závěr, že finanční účast rodičů byla výrazně vyšší než u účastníků.“ V závěru stavby domu rodiče žalované prodali dům, ve kterém bydleli, za 100 000,- Kč a po dostavbě domu účastníků v něm začali v přízemí bydlet, otec žalobkyně J. Ch. již zemřel. Soud prvního stupně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 51/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2001, podle kterého lze právo na vyklizení může být výjimečně odepřeno za použití §3 ObčZ. Pokud by nemovitosti byly přikázány žalobci a ten se domáhal vyklizení L. Ch., pak by jeho žaloba byla zamítnuta nebo by její vyklizení bylo vázáno na zajištění náhradního bytu. Uzavřel, že dům je užíváním L. Ch. právně zatížen, přičemž ze znaleckého posudku Ing. J. B. zjistil, že snižuje cenu nemovitostí o 920 000,- Kč (znalec použil metodiku zohledňující věk L. Ch. a průměrné tržní nájmy v místě a čase). To znamená, že obvyklá cena nemovitostí činí 1 680 000, Kč, z toho polovina 840 000,- Kč náleží žalobci jako přiměřená náhrada za jeho podíl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem z 13. 3. 2008, č. j. 18 Co 12/2008-298, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil a dále změnil tak, že „objekt bydlení č. p. 892 na pozemku p. č. 1598 a pozemky p. č. 1598
a p. č. 1599 v k. ú. Ú. u B., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. k. na listu vlastnictví 842 pro obec a k. ú. Ú. u B., se přikazují do výlučného vlastnictví žalované“, a žalované uložil, aby zaplatila žalobci náhradu za zrušené spoluvlastnictví 1 300 000,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Odvolací soud odůvodnil zrušení výroku o zrušení podílového spoluvlastnictví tím, že o zrušení bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně z 18. 1. 2001, č. j. 6 C 428/971-123, neboť uvedený výrok nebyl odvoláním napaden. Vycházel z toho, že výroky o vypořádání tohoto spoluvlastnictví, tj. o přikázání nemovitostí žalované a stanovení přiměřené náhrady pro žalobce, jsou neoddělitelné, a proto je na základě odvolání žalované, která napadla výslovně jen výrok o přiměřené náhradě, přezkoumal oba. Z hlediska účelného využití nemovitostí považoval za správné, že byly přikázány do výlučného vlastnictví žalované. Výrok rozsudku soudu prvního stupně o přikázání nemovitostí změnil odvolací soud jen tak, že doplnil označení nemovitostí, specifikované soudem prvního stupně ve výroku o zrušení podílového spoluvlastnictví, který odvolací soud zrušil. K rozhodování o přiměřené náhradě uvedl, že zpravidla dochází ke zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání současně. Pokud však dojde k vypořádání později, je třeba, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu z 10. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 9/2005, postupovat podle zásad o vypořádání společného jmění manželů, tj. ze stavu vypořádávaného majetku ke dni zrušení spoluvlastnictví a z jeho ceny v době vypořádání. Tomu odpovídají zjištění soudu prvního stupně ze znaleckého posudku Ing. J. B., že stav nemovitostí se od 21. 2. 2001 do roku 2007 nezměnil a jejich tržní cena v době rozhodování soudu činila 2 600 000,- Kč. Z této ceny vycházel i odvolací soud, vzhledem k tomu, že od rozhodnutí soudu prvního stupně neuplynulo ani pět měsíců a k výrazným změnám nemovitostí nedošlo. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že cenu nelze snižovat v důsledku toho, že v domě bydlí kromě žalované její matka L. Ch. I když podle ustálené judikatury platí, že obsazenost domu má vliv na jeho prodejnost, a tedy jeho cenu, je třeba rozlišovat případy, kdy je nemovitost užívána tím, kdo jí získává do vlastnictví a jeho rodinnými příslušníky, čímž se cena nemovitosti nesnižuje, a případy, kdy je dům užíván na základě práva věcného, které působí i vůči pozdějšímu vlastníku, a které má proto na tržní cenu vliv. L. Ch. právo užívání nemovitosti odpovídající věcnému břemeni nesvědčí; žalovaná tvrdila, že její matka užívá byt v domě na základě ústní dohody uzavřené mezi jejími rodiči a účastníky, tedy existenci osobního závazku. Ten však další vlastníky nezavazuje, a proto nemůže být takto „obsazený“ byt v domě důvodem ke snížení tržní ceny domu. Odvolací soud tak vycházel z tržní ceny nemovitostí 2 600 000,- Kč a uložil žalované, aby zaplatila žalobci náhradu za jeho podíl 1 300 000, - Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvedla, že napadá výrok III., jímž bylo rozhodnuto o přiměřené náhradě, přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody podle
§241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 OSŘ. Nesprávné právní posouzení spočívá na ne zcela přezkoumatelné úvaze o vlivu obsazení domu na jeho tržní cenu, klasifikaci případů užívání domů a užívání domu matkou žalované. Odvolací soud, aniž sám dokazování doplňoval, odhlédl od žalovanou citovaných skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, jak se rodiče žalované podíleli na stavbě domu účastníků, že do přízemí tohoto domu se po jeho dokončení a po prodeji domu vlastního nastěhovali, po smrti manžela matka žalované dosud v přízemí domu bydlí a jinou možnost bydlení nemá. Z těchto skutečností podle žalované, která s matkou nikdy nežila a nežije ve společné domácnosti, jednoznačně vyplývá, že právo nemovitost užívat či v ní bydlet její matce jednoznačně svědčí. Připomíná také víru ve slovo a poukazuje na to, že klasifikace případů popisovaných odvolacím soudem na matku žalované nedopadá, neboť „není v postavení rodinného příslušníka, ale její příbuznou v přímé linii, která byla a je objektivně nezávislou spotřební ekonomickou entitou“. I přes významný rozdíl mezi věcným právem bydlení a jeho osobní, resp. relativní podobou, je z hlediska spravedlivého vypořádání podílového spoluvlastnictví zatížení nemovitostí objektivně nesporné, a proto se na daný případ vztahuje obecné konstatování odvolacího soudu, že podle ustálené soudní judikatury platí, že obsazení bytu či domu má vliv na jeho prodejnost, a tedy ovlivňuje jeho cenu. Za správně stanovenou proto považuje přiměřenou náhradu, ke které dospěl soud prvního stupně. Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce považuje dovolání za nedůvodné. K jednotlivým skutkovým zjištěním citovaným v dovolání z rozsudku soudu prvního stupně uvádí, že nejsou pro posouzení věci významná. Nadto nesouhlasí s „obecným závěrem“, že finanční účast rodičů žalované na stavbě domu byla výrazně větší, a to již z toho prostého důvodu, že soud prvního stupně sám uvedl, že se nepodařilo zjistit, jaké finanční částky ten který do stavby investoval. Zjištění se opírají o svědeckou výpověď matky žalované, která měla na výsledku řízení zájem. Podle žalobce jsou citované body vytržené z kontextu „celého řízení“ a z rozsudku soudu prvního stupně zvláště. K dodatečnému tvrzení žalované, že s matkou nežila a nežije ve společné domácnosti, žalobce upozorňuje na §241 odst. 4 OSŘ. Není ani správné zjištění, že mezi účastníky a rodiči žalované došlo k ústnímu ujednání o jejich bydlení v domě účastníků. Sama matka poněkud „nešikovně“ uvedla, že s manželem neměli v úmyslu v domě bydlet, ale chtěli se nastěhovat do zařízení pro seniory v B., což fakticky překazila smrt jejího manžela. Žalobce považuje za správný závěr, že dům není právně zatížen. Pokud žalovaná zmiňuje spravedlivé vypořádání, zjistil, že ihned po vydání napadeného rozsudku začala nabízet nemovitosti k prodeji a požaduje částku 4 500 000,- Kč. Odkázal ještě na své odvolání z 30. 11. 2007 proti rozsudku soudu prvního stupně s tím, aby bylo považováno za součást vyjádření,
a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení.
Dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 OSŘ), ale podle §242 odst. 2 písm. d) OSŘ rozsahem dovolacího návrhu není vázán v případě, že z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání. Takovým předpisem je i §142 odst. 1 ObčZ. Pokud by přípustné dovolání proti napadenému výroku bylo důvodné, musel by dovolací soud zrušit jak napadený výrok, tak i další výroky ve věci samé, jako výroky podle §242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovoláním dotčené, a výrok o nákladech řízení jako výrok závislý.
Dovoláním nebyl napaden výrok I., jímž byl zrušen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem. Nejvyšší soud rozsudkem z 10. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 9/2005, uveřejněným v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 3258, rozhodoval o dovolání ve věci, ve které odvolací soud již předchozím rozhodnutím oddělil výroky o zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem a jejích přikázání jednomu z účastníků, které považoval za pravomocné, od výroku o přiměřené náhradě, ve kterém rozsudek soudu prvního stupně zrušil (a souvisejícím výroku o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Dovolací soud uvedl, že „původní zásadní pochybení, které vzniklo oddělením jednotlivých výroků rozsudku soudu prvního stupně již nelze odčinit, neboť nebylo žádným opravným prostředkem odstraněno“, a dospěl k závěru, že při stanovení přiměřené náhrady, kterou je spoluvlastník povinen zaplatit ostatním spoluvlastníkům, je třeba vycházet ze stavu nemovitostí v době zrušení spoluvlastnictví a z jejich obvyklé ceny ke dni rozhodování soudu.
V této další věci však o stejnou situaci nejde. Je vyloučeno, aby podílové spoluvlastnictví k nemovitostem bylo zrušeno, tedy nastolen stav, že nemovitosti nemají vlastníka, a teprve poté s odstupem času - v daném případě po pěti letech - dalším rozhodnutím řešeno, komu z původních spoluvlastníků se nemovitosti přikazují, tedy založen nový vlastnický vztah, případně jiným způsobem již „neexistující“ spoluvlastnictví vypořádáno. S přihlédnutím k tomu, že je nezbytné, aby ke zrušení podílového spoluvlastnictví a k jeho vypořádání (např. přikázáním nemovitostí do vlastnictví jednoho spoluvlastníka) došlo k jednomu okamžiku, je východiskem řešení, že spoluvlastnictví je účinně zrušeno teprve tehdy, je-li rozhodnuto o způsobu vypořádání zrušeného spoluvlastnictví. Pro uvedený závěr o neúčinnosti samotného rozhodnutí o zrušení spoluvlastnictví svědčí např. i stav, který by nastal po zpětvzetí žaloby, poté, co by spoluvlastnictví bylo zrušeno, avšak nikoli vypořádáno. Stejný závěr o neúčinnosti rozhodnutí platí v případě, že soud podílové spoluvlastnictví k nemovitostem zrušil, nařídil jejich prodej, ale nemovitosti se nepodařilo prodat. Úvahy o tom, že jde o obdobnou situaci jako v případě zániku společného jmění manželů a jeho vypořádání nejsou namístě, neboť pro vypořádání zaniklého společného jmění stanoví zákon jasná pravidla, včetně jeho vypořádání zákonnou domněnkou v případě, že není vypořádáno jinak. Výrok rozsudku soudu prvního stupně o zrušení spoluvlastnictví, odvolacím soudem nezrušený, tedy vchází v právní moc, nevyvolává však prozatím právní účinky, a není třeba, aby o zrušení spoluvlastnictví soud prvního stupně znovu rozhodoval při rozhodování o způsobu vypořádání spoluvlastnictví. V tomto následujícím rozhodnutí, resp. v jeho výroku, by měl pouze vhodným způsobem připomenout, že navazuje na již dřívější rozsudek o zrušení spoluvlastnictví. Odvolací soud tak sice zrušení „druhého“ výroku o zrušení spoluvlastnictví v rozsudku soudu prvního stupně nesprávně odůvodnil, ale je formálně správné.
Dovoláním nebyl napaden výrok o přikázání nemovitostí žalované, ale jen výrok o náhradě, kterou je žalovaná povinna žalobci na vypořádání zaplatit, a proti tomuto měnícímu výroku je dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ přípustné. Ve vztahu mezi těmito výroky ve smyslu §242 odst. 2 písm. d) OSŘ platí, že v případě důvodnosti dovolání dovolací soud musí zrušit celý rozsudek odvolacího soudu. Je namístě připomenout, že odvolací soud nesprávně věcně přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o přikázání nemovitostí žalované, ačkoliv odvoláním byl napaden jen výrok, kterým bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci za přikázané nemovitosti přiměřenou náhradu.
Podle §142 odst. 1 ObčZ nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita (§142 odst. 1 ObčZ, věta třetí).
Základem pro stanovení přiměřené náhrady je obecná cena nemovitostí obvyklá v daném místě v době rozhodování. Aby náhrada byla přiměřená, musí vyjadřovat cenu závislou nejen na konstrukci a vybavení velikosti a stáří věci (stavby), ale i zájmu o ni, tj. i na poptávce a nabídce v daném místě a čase. Musí jít tedy o náhradu, která by představovala příslušný podíl ceny, za niž by bylo reálně možné celou věc prodat (R 15/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 17. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007, že samotná okolnost, že v domě bydlí třetí osoba bez právního důvodu, nemá vliv na cenu nemovitosti: avšak jsou-li tu mimořádné okolnosti, nelze ani v tomto případě snížení ceny zcela vyloučit; přitom je třeba přihlédnout k postoji této osoby k dalšímu bydlení a zvážit, že cenu může ovlivnit i skutečnost, že bude nutno dosáhnout vyklizení. Velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2002 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2003, pod poř. č. 59) poukázal na to, že „soudní praxe, vycházející z občanského zákoníku ve znění účinném do 1. 1. 1992 dovodila, že vyklizení po zajištění bytové náhrady nemusí být dáno pouze výslovnou právní úpravou, ale i analogickou aplikací pozitivní úpravy, a může posléze vyplynout i ze situací, kdy žalovanému sice bytová náhrada přímo ani analogicky nesvědčí, ale přesto lze žalobě na vyklizení vyhovět – vzhledem k důvodům hodným zvláštního zřetele – výjimečně (ve smyslu čl. VI. až VII. občanského zákoníku) jen za předpokladu přiznání bytové náhrady (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986, pod poř. č. 86).“ Dále uvedl, že §3 odst. 1 ObčZ ve znění účinném od 1. 1. 1992 plní obdobnou funkci jako dříve označené články VI. a VII. ObčZ a principy tohoto judikátu jsou i nadále použitelné.
Pro daný případ z toho vyplývá, že i kdyby L. Ch. bydlela v domě účastníků bez právního důvodu, jak uzavřel soud prvního stupně, resp. na základě ústního závazku, který by nové vlastníky nezavazoval, jak uvedl odvolací soud, bylo třeba ve smyslu §3 odst. 1 ObčZ řešit otázku, zda existují mimořádné okolnosti, pro které by její případné vyklizení muselo být vázáno na přiznání bytové náhrady. To odvolací soud neučinil, a protože neaplikoval právní normu, kterou aplikovat měl, jde tak o nesprávné právní posouzení, které mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pokud odvolací soud uvedl, že L. Ch. je „rodinnou příslušnicí“ žalované jako její matka, čímž zřejmě mínil, že s ní žije ve společné domácnosti, jde o zjištění, které soud prvního stupně neučinil a odvolací soud dokazování nijak nedoplňoval. Tím došlo k vadě řízení, která měla za nápadek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací postupoval v rozporu s §213 odst. 2 OSŘ.
Protože je přípustné dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu
o přiměřeně náhradě důvodné, dovolací soud s poukazem na shora uvedené závěry ohledně §242 odst. 1 písm. d) OSŘ zrušil kromě tohoto výroku i výrok o přikázání nemovitostí žalované a souvisící výroky o nákladech řízení a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu