ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.3473.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 3473/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D, ve věci žalobce J. S., proti žalované J. S., zastoupené advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 C 1011/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. listopadu 2005, č. j. 6 Co 148/2005-204, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. března 2004, č. j. 5 C 1011/2001-101, vypořádal společné jmění účastníků jako bývalých manželů tak, že výrokem pod bodem I. přikázal do výlučného vlastnictví žalobce: 1) „rozestavěný bytový dům s příslušenstvím postavený na stavební parcele č. 5069 včetně této a pozemek parc. č. 1721/32 ostatní plocha, vše v k. ú. P., obec P.“,
a 2) movité věci o celkové hodnotě 33 800,- Kč, výrokem pod bodem II. přikázal do výlučného vlastnictví žalované: a) zahradu parc. č. 38/1 zapsanou u Katastrálního úřadu v P. na LV č. 345 pro obec A. nad V., k. ú. Ch., a b) movité věci o celkové hodnotě 32 550,- Kč, výrokem pod bodem III. uložil žalované povinnost vydat žalobci ve výroku specifikované věci, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem pod bodem IV. uložil žalobci povinnost „zaplatit Č. s., a. s., oblastní pobočka P., zůstatek úvěru č. .. ve výši 55 727,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku“, a výrokem pod bodem V. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílů částku 561 523,- Kč do tří měsíců od právní moci rozhodnutí. Dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. listopadu 2005, č. j. 6 Co 148/2005-204, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal 1) rozestavěný bytový dům s příslušenstvím postavený na st. parc. č. 5069 včetně této a pozemek parc. č. 1721/32 ostatní plocha, zapsané na LV č. 3800 v k. ú. P., obec P.,
u Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště P., 2) movité věci
o celkové hodnotě 33 800,- Kč, a dále peněžní prostředky na účtu č. … vedeném na jméno J. S. u Č. s., a. s. v částce 1 206,90 Kč, do výlučného vlastnictví žalované přikázal a) zahradu parc. č. 38/1 zapsanou na LV
č. 345 pro k. ú. Ch., obec A. nad V., u Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště P., b) movité věci o celkové hodnotě 32 550,- Kč, a dále peněžní prostředky na účtu K. b., účet č. … v částce 3 231,32 Kč, zároveň uložil žalované povinnost vydat žalobci ve výroku specifikované věci, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, žalobci přikázal k zaplacení stavební půjčku u Č. s., a. s., oblastní pobočka P., č. úvěru … ke dni 28. 11. 1998 v částce 93 404,10 Kč, a uložil mu povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílů částku 574 710,74 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.
Řízení o dovolání žalobce však bylo pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání usnesením soudu prvního stupně z 25. 6. 2008, č. j. 5 C 1011/2001-241, zastaveno.
Žalovaná v dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; podle obsahu (§41 odst. 2 OSŘ) odvolacímu soudu rovněž vytýká, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí s tím, že odvolací soud přikázal rozestavěný dům s příslušenstvím na st. parc. č. 5069, tuto parcelu a pozemek parc. č. 1721/32 v k. ú. P. (dále „nemovitosti“ nebo „dům a pozemky“) do výlučného vlastnictví žalobce, neboť pominul, že nemovitosti byly v době jeho rozhodování zatíženy dohodou o omezení jejich převodu, zástavním právem a pro dluhy žalobce jsou vedeny dvě exekuce prodejem těchto nemovitostí. Z finanční situace žalobce, na kterou poukazovala v odvolacím řízení ve svém závěrečném návrhu, vyplývá, že na vypořádání jejího podílu nemá prostředky, což je zřejmé již z toho, že jí dosud nic neuhradil. Podle žalované by dům a pozemky měly být přikázány do jejího výlučného vlastnictví a uloženo jí, aby vypořádací částku zaplatila žalobci nikoli ve lhůtě tří dnů, ale tří měsíců. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou - účastnicí řízení, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. l OSŘ písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku
a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Pro úvahu, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu
§237 písm. a) OSŘ je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud v rozhodnutí formálně rozhodl podle §220 nebo postupoval podle §219 OSŘ, ale to, zda posoudil práva
a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně. Odlišností tu není toliko rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností pro rozhodnutí významných rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, publikované pod R 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě soudy obou stupňů přikázaly dům s pozemky do výlučného vlastnictví žalobce, a v této části jde tak o rozhodnutí potvrzující.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek a v dovolání tak nelze uvádět nové skutečnosti.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Hlediska, ke kterým soud přihlíží při vypořádání společného jmění manželů, příkladně vyjmenovává §150 občanského zákoníku. Soud prvního stupně přikázal dům s pozemky žalovanému, který uváděl, že dům chce využít k bydlení a podnikání, tedy za určující hledisko považoval účelné využití věcí. S tím žalovaná souhlasila a výslovně zmiňovala, že sama přikázání těchto nemovitostí nepožaduje, neboť finanční prostředky na jejich vypořádání nemá. V odvolacím řízení se její situace nezměnila, neboť navrhovala, aby byl nařízen prodej nemovitostí a výtěžek mezi účastníky rozdělen, to s poukazem na „další exekuce žalobce.“ Žalovanou navrhovaný způsob vypořádání však zákon neumožňuje (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1399/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3096). Jestliže za této situace odvolací soud setrval na přikázání předmětných nemovitostí žalobci, pak zjevně vycházel z toho, že nebude-li přisouzený vypořádací podíl žalobcem dobrovolně zaplacen, může žalovaná postupovat podle §336f OSŘ. Ten stanoví, že věřitel, který má proti povinnému pohledávku přiznanou rozhodnutím, smírem nebo jiným titulem uvedeným v §274 (vymahatelnou pohledávku) může ji do řízení přihlásit nejpozději do zahájení dražebního jednání. Dovolací soud také připomíná, že ani zrušení rozsudku odvolacího soudu by nemělo vliv na již nařízené exekuce prodejem nemovitostí pro pohledávky vůči žalobci. K tomu v rozsudku ze 17. 2. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2530/2007, publikovaném na internetových stránkách www.nsoud.cz uvedl, že „nelze se úspěšně domoci vyloučení majetku náležejícího do společného jmění manželů z výkonu rozhodnutí vedeném pro pohledávku oprávněné osoby vůči jedinému dlužníku – jednomu z manželů, jestliže tato vykonatelná pohledávka vznikla za trvání společného jmění manželů, resp. před jeho vypořádáním, a nejde tudíž o žádný z případů vypočtených v ustanovení §267 odst. 2 písm. a) a b) OSŘ.“
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné a dovolací soud je podle §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Žalobci by podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ příslušela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu