ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.3563.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 3563/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce P. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) F. L., 2) L. L., oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 107/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2005, č. j. 20 Co 501/2005-214, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným k ruce společné a nerozdílné náklady dovolacího řízení ve výši 3 150,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaných.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. června 2005, č. j. 9 C 107/2003-173, zamítl žalobu na určení, „že vlastníkem parcely č. 234/4 o výměře 1000 m2, zahrada, zapsané na LV č. 928 pro k. ú. H., obec H., vedené Katastrálním úřadem v K. H. (dále jen „předmětný pozemek“) je žalobce“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na listu vlastnictví č. 928 je zapsáno duplicitní vlastnické právo k parcele č. 234/4 žalobců i žalovaných. Žalobce odvozoval vlastnické právo od darovací smlouvy ze dne 15. ledna 1982, kterou mu předmětný pozemek daroval jeho otec F. K., se kterým pozemek nepřetržitě užívali od roku 1969. Žalovaní ho nikdy neupozornili na to, že užívá cizí pozemek, to se dozvěděl až v roce 1998 od katastrálního úřadu, který provedl duplicitní zápis.
Dále vzal za prokázáno, že předmětný pozemek byl v užívání J.Z.D. a právní předchůdci žalovaných nikdy nepřestali být jeho vlastníky. Užívání J.Z.D. bylo zrušeno v roce 1991 a pozemek jim byl předán. S žalobcem jednali o tom, aby pozemek odkoupil, a k tomu účelu byl vyhotoven geometrický plán. K uzavření kupní smlouvy však nedošlo. Právní předchůdci žalobce vlastnili pozemek parc. č. 441/3 PK a právní předchůdci žalovaných pozemek parc. č. 441/1 PK, ze kterého vznikl oddělením předmětný pozemek. Celý pozemek parc. č. 441/1 PK byl tak, jak byl „zabrán“ J.Z.D., vrácen v roce 1991 žalovaným. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní prokázali, že oni i jejich právní předchůdci vždy vlastnili pozemek parc. č. 441/1 PK, od kterého byl oddělen sporný pozemek, což muselo být právnímu předchůdci žalobce i žalobci známo. Tyto osoby se nemohly v době převodu sporného pozemku na žalobce darovací smlouvou ze dne 15. ledna 1982 domnívat, že se jedná o jejich vlastnictví, neboť z nabývacího titulu dárce č. d. 415/55, t. j. z usnesení ve věci dědictví po A. J., vyplývá, že se týkal zcela jiných nemovitostí. Mimo to si museli být vědomi, že se sporný pozemek nachází na zcela jiném místě, než pozemek parc. č. 441/3 PK patřící jejich rodině. Žalobce neprokázal, že sporný pozemek byl převeden jeho otci do vlastnictví, což ani vzhledem k tehdejší společensko-politické situaci a právní úpravě u pozemku takové výměry nebylo možné. Proto žalobci nemohla dobrou víru založit darovací smlouva ze dne 15. ledna 1982. I v případě, že by žalobce mohl dovozovat svou dobrou víru od uvedené darovací smlouvy, došlo by k její ztrátě nejpozději v roce 1991, kdy žalovaní po vrácení pozemku parc. č. 441/1 PK jednali se žalobcem o prodeji sporného pozemku, a za tím účelem byl vyhotoven dne 10. září 1991 Ing. Č. geometrický plán, který obdržel i žalobce. Soud neuvěřil tvrzení žalobce, že geometrický plán nechal vyhotovit sám z důvodu narovnání hranic. Uzavřel, že žalobce nemohl vydržet vlastnické právo ke spornému pozemku, neboť nedržel pozemek v dobré víře po zákonem stanovenou dobu deseti let.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po zopakování důkazů provedených soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nevěděl ani nemohl vědět, že sporný pozemek, který mu daroval jeho otec, byl oddělený od cizího pozemku parc. č. 441/1 PK. Ze spisů bývalého S. n. v K. H. vzal za prokázáno, že se při uzavírání darovací smlouvy mezi otcem žalobce
a žalobcem v roce 1982 jednalo, i když nesprávně, o pozemek parc. č. 441/3 PK, jehož byl dárce vlastníkem. Rovněž v geometrickém plánu, který odděloval sporný pozemek, nebylo uvedeno, že je oddělený od pozemku parc. č. 441/1 PK. Při zkoumání dobré víry žalobce po celou vydržecí dobu, t. j. od roku 1982 nejméně do 30. března 1992 vzal za zjištěno, že Okresní úřad v K. H. rozhodnutím ze dne 4. června 1991 k žádosti žalovaných zrušil právo užívání k pozemku parc. č. 441/1 PK a dohodou ze dne 10. prosince 1991 uzavřenou mezi žalovanými a Z.D. K. byl tento pozemek vydán žalovaným. Odvolací soud dále vzal za prokázáno, že pozemek byl žalovaným vydán jako celek, že vlastnictví k němu nepozbyli, ale v zapsané podobě neexistoval, neboť z něj byla oddělena řada pozemků včetně sporného pozemku, které byly zapsány na listech vlastnictví jiných osob. Uzavřel, že z vydání pozemku parc. č. 441/1 PK a ani ze samotného geometrického plánu Ing. Č. nelze dovodit ztrátu dobré víry žalobce, ale na základě odvolacím soudem uvedených důkazů dospěl k závěru, „že žalobce ztratil dobrou víru, že je pozemek v jeho vlastnictví poté, kdy s ním první žalovaný jednal, stejně jako s ostatními uživateli oddělených pozemků, v roce 1991 o prodeji pozemku“, tedy před uplynutím desetileté promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a uplatnil dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) a v §241a odst. 3 OSŘ. Napadenému rozhodnutí vytýká, že odvolací soud nesprávně posoudil otázky týkající se důkazního břemene při posuzování ztráty dobré víry za situace, kdy její vznik byl žalobcem prokázán, nesprávně byly hodnoceny provedené důkazy a nesprávně byla hodnocena objektivita při posouzení ztráty dobré víry žalobcem. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně sice dospěl k závěru, že žalobce byl ode dne uzavření darovací smlouvy v dobré víře, že je vlastníkem sporného pozemku a že desetiletá vydržecí doba mu začala běžet ode dne registrace této smlouvy, ale nezvážil otázku dobré víry jeho právního předchůdce a nesprávně rovněž posoudil otázku zániku dobré víry žalobce, když dovodil, že ji ztratil poté, co s ním žalovaný jednal v roce 1991 o prodeji pozemku. Odvolací soud nehodnotil důkazy v jejich vzájemné souvislosti, v jeho hodnocení je logický rozpor a jeho závěry neodpovídají všem provedeným důkazům. Okolnosti, z nichž vyplývají právní důsledky uchopení držby je třeba zkoumat u každého držitele zvlášť. Z důkazu, který soudy považovaly za rozhodující, t. j. z geometrického plánu ze dne 10. září 1991, nemohl žalobce dovodit, že drží a užívá cizí pozemek. Sám nechal posudek vypracovat pro účely zarovnání hranic pozemku, nikoliv pro koupi pozemku, jak dovozují soudy i žalovaní. Za otázku zásadního významu pokládá to, zda pro ztrátu jeho dobré víry mohou být rozhodující vlastnické vztahy u sousedních pozemků, byť tyto vznikly původně z jednoho stejného pozemku, nebo zda je nutné dobrou víru hodnotit samostatně u každého případného vydržitele. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaní ve vyjádření uvedli, že nemají shodný názor na vznik oprávněné držby žalobce, k němuž nemohlo dojít, neboť darovací smlouva odkazuje na nabývací titul, který nikdy nesvědčil o vlastnictví právního předchůdce žalobce, shodují se však v posouzení okamžiku zániku dobré víry před uplynutím vydržecí doby. Žalobce v dovolání neoznačuje žádnou otázku, která by nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Ve skutečnosti nevytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, ale nesprávné hodnocení důkazů. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první OSŘ) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ).
Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) OSŘ není v této věci přípustné (rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím a ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Dovolání může být podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle §238 a §238a OSŘ (srov. §241a odst. 3 OSŘ). K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 OSŘ proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078).
Jestliže žalobce v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány a vyšly v průběhu řízení najevo s tím, že v hodnocení důkazů je logický rozpor a výsledek hodnocení dokazování pak neodpovídá všem provedeným důkazům a jejich posouzení ve vzájemné souvislosti
(s konkretizací těchto výhrad v podaném dovolání, které tvoří převážnou část dovolání), vystihuje tím dovolací důvod podřaditelný §241a odst. 3 OSŘ, jenž však v předmětné věci přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu založit nemůže.
Obdobný závěr se prosadí i ve vztahu k té části dovolání, ve které dovolatel navozuje „otázku“, zda jím předložené „listinné důkazy neprokázaly dostatečným způsobem nabytí dobré víry právního předchůdce žalobce“. I v tomto směru vytýká odvolacímu soudu nedostatky ve zjišťování skutkového stavu (podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 OSŘ) potud, že odvolací soud neučinil příslušná skutková zjištění, ze kterých by bylo možno podle přesvědčení dovolatele dospět k závěru o existenci dobré víry na straně právního předchůdce žalobce. V této souvislosti dovolatel ostatně neformuluje žádnou právní otázku, která by mohla být považována za otázku zásadního právního významu, když obecná úvaha o tom, že v dobré víře – podmiňující nabytí vlastnického práva vydržením – mohl být i právní předchůdce žalobce, řešení otázky zásadního právního významu zjevně nezakládá.
K dovolacím námitkám zpochybňujícím skutková zjištění odvolacího soudu lze uzavřít, že žalobce předkládá odlišnou skutkovou verzi, na jejímž základě pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že na jeho straně nedošlo ke ztrátě dobré víry mající za následek nemožnost vydržení vlastnického práva). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani řešení otázky, na kom leží v případě existence dobré víry důkazní břemeno k prokázání jejího zániku, a to již z toho důvodu, že na řešení rozložení takto naznačeného důkazního břemene (a případně důsledků s tím spojených) odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Na základě skutkových zjištění, vycházejících z důkazů zopakovaných v průběhu odvolacího řízení, konkretizovaných v odůvodnění jeho rozsudku, totiž dospěl k závěru že lze učinit závěr o ztrátě dobré víry žalobce, aniž by své rozhodnutí založil na řešení otázky, na kterém subjektu leží při existenci dobré víry důkazní břemeno k prokázání její ztráty. Jeho závěr v předmětné věci je tak odrazem zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §132 OSŘ.
Za otázku zásadního právního významu pak žalobce pokládá posouzení, zda „pro ztrátu dobré víry jsou rozhodující vlastnické vztahy sousedních pozemků, byť tyto vycházely původně z jednoho stejného pozemku“, či „zda dobrou víru je nutno při respektování objektivních skutečností hodnotit samostatně u případného vydržitele pozemku.“ Uvedenou otázku však žalobce zjevně navozuje v kontextu s jím vyjádřeným nesouhlasem se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, přičemž navíc na řešení této otázky taktéž není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Dovolatel zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaný 1) jednal se žalobcem o prodeji pozemku v roce 1991, jenž naopak odvolací soud vzal za základ pro svou úvahu o ztrátě dobré víry žalobce. Odkaz na jednání žalovaného 1) s ostatními uživateli oddělených pozemků tvořících pozemek vlastnicky náležející žalovaným (pozemek parc. č. 441/1) odvolací soud učinil toliko v kontextu toho, že jednání žalovaného 1) probíhala nejenom s žalobcem. Na tomto zjištění však závěr o ztrátě dobré víry žalobce odvolací soud – jak se mylně domnívá žalobce – nezaložil, neboť jej opřel výhradně o okolnosti vztahující se k žalobci, přičemž takového posouzení se ostatně i sám žalobce v dovolání domáhá; poměřuje jej však jím zastávaným skutkovým závěrem, že s ním ze strany žalovaného 1) o odkoupení pozemku, který je předmětem sporu, nebylo jednáno.
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ. Náklady představují odměnu advokátovi za zastoupení žalovaných v dovolacím řízení v souvislosti s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle §1 odst. 1, §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení
s §15, §17 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 277/2006 Sb., 3 000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 150,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 276/2006 Sb., za jeden úkon právní služby u každého z žalovaných spočívající ve vyjádření žalovaných k dovolání žalobců (§11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), (2 x 75,- Kč); náklady dovolacího řízení na straně žalovaných tak činí celkem 3 150,- Kč.
Výrok o společném a nerozdílném oprávnění k náhradě nákladů dovolacího řízení je založen ustanovením §140 odst. 1 věty druhé OSŘ per analogiam, neboť v předmětné věci mají žalovaní ve vztahu k řízení o určení vlastnického práva postavení nerozlučných společníků (§91 odst. 2 OSŘ). Dovolací soud proto uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným k ruce společné a nerozdílné náklady dovolacího řízení ve výši 3 150,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaných
(§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu