ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.3945.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 3945/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) J. S., a 2) L. S., zastoupeným advokátem, o neplatnost kupní smlouvy a určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 165/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2006, č. j. 8 Co 511/2006-145, 8 Co 512/2006, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. října 2005, č. j. 26 C 165/2003-92, ve znění usnesení ze dne 11. května 2006, č. j. 26 C 165/2003-125, výrokem pod bodem I. řízení částečně zastavil „v části, v níž se žalobkyně vůči žalovaným domáhala určení, že kupní smlouva uzavřená dne 29. 9. 2000 mezi 1. žalovanou J. S. a M. K., jejímž předmětem je dům č. p. 953 s pozemkem parc. č. 840/2, zastavěná plocha o výměře 96 m2 a pozemek parc. č. 840/1 – orná půda o výměře 531 m2, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 683 pro obec K. a katastrální území K., u Katastrálního úřadu pro M., katastrální pracoviště O., pod č. j. V 11-3910/2000, je neplatná.“ Výrokem pod bodem II. určil, že M. K., která zemřela dne 28. 1. 2002, byla ke dni svého úmrtí vlastnicí domu č. p. 953 postaveného na pozemku parc. č. 840/2, a pozemků parc. č. 840/2 a 840/1 blíže popsaných výše. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně, její matka M. K., uzavřela jako prodávající s žalovanou 1) kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej nemovitostí specifikovaných výše, přičemž kupní cena nebyla stanovena určitou částkou, ale účastnice ji sjednaly ve výši odpovídající zůstatku dluhu s příslušenstvím ze smlouvy o půjčce a částce nesplaceného závazku ze směnky povinné Marty K. vůči žalované 1) v době podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí. M. K. smlouvu podepsala dne 2. srpna 1999, žalovaná 1) teprve 29. září 2000. Strany smlouvy ujednaly, že kupní cena bude vypořádána zaplacením zůstatku dluhu u České spořitelny; přesná výše kupní ceny nebyla ve smlouvě uvedena. Vklad vlastnického práva žalované 1) byl proveden k 3. 10. 2000. Ze smlouvy o zástavě ze 16. 9. 1999 soud zjistil, že žalovaná 1) jako majitelka zastavárny měla M. K. půjčit částku 56 000,- Kč s tím, že dlužnice se zavázala zaplatit tuto částku včetně úroků do 17. 10. 1999. Z této smlouvy a z později opakovaných podobně koncipovaných smluv, uzavíraných vždy po splacení určité částky dlužnicí, soud zjistil, že smlouvy byly opatřeny doložkou, že nesplní-li dlužník své závazky, přejde vlastnictví k zastavené věci, tj. nemovitostem z kupní smlouvy z 2. 8. 1999, na zástavní věřitelku. Soud posoudil věc podle §37 odst. 1, §39, §657 a §588 občanského zákoníku („ObčZ“) a dospěl k závěru, že kupní smlouva z 2. 8. 1999, která byla uzavřena za účelem, aby předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví žalovaných na úhradu jejich pohledávek vůči M. K., je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §39 ObčZ pro obcházení zákona sjednáním tzv. propadné zástavy. Soud považoval uvedenou kupní smlouvu za neplatnou i podle §37 a §588 a násl. ObčZ, když neobsahovala konkrétní určité ujednání o kupní ceně předmětných nemovitostí a ani způsob určení této ceny.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 20. listopadu 2006, č. j. 8 Co 511/2006-145, 8 Co 512/2006, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění usnesení ze dne 11. května 2006, č. j. 26 C 165/2003-125, ve výrocích I. a II. a změnil jej pouze ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně; dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že podstatnou otázkou pro posouzení této právní věci byla otázka platnosti kupní smlouvy z 2. 8. 1999 ve světle §39 ObčZ. Tuto otázku soud prvního stupně posoudil správně, když dovodil, že vůlí žalovaných bylo uzavřít kupní smlouvu za účelem uspokojení pohledávky věřitele převodem vlastnictví k nemovitostem. Takové ujednání je zcela jednoznačným obcházením zákona, který nepřipouští tento způsob uspokojení věřitele. Soud prvního stupně věc posoudil v souladu s ustálenou judikaturou a soudní praxí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňují dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ s tím, že nesprávné právní posouzení věci se vztahuje i na rozsudek soudu prvního stupně. Dovolatelé namítají, že nešlo o sjednání propadné zástavy, neboť kupní smlouva z 2. 8. 1999 (resp. její návrh) byla téhož dne podepsaná pouze M. K. a nikoliv žalovanou 1). Ke sjednání propadné zástavy tedy nedošlo. Návrh byl učiněn v době, kdy jinými smlouvami M. K. sjednávala s žalovanou 1) propadné zástavy. Teprve když se účinky těchto „jiných smluv“ ukázaly k propadnutí zástavy jako nedostatečné, podepsala první žalovaná 29. 9. 2000 výše uvedenou kupní smlouvu. M. K. mohla od svého návrhu na uzavření kupní smlouvy odstoupit, případně namítat, že k uzavření kupní smlouvy nedošlo, což neučinila a 3. 10. 2000 podepsala spolu s žalovanou 1) návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Tím došlo z její strany k akceptaci smlouvy z 2. 8. 1999 ve smyslu §43c odst. 3 ObčZ, jejíž návrh žalovaná 1) přijala 29. 9. 2000. K uzavření kupní smlouvy došlo s úmyslem převést na kupující vlastnické právo, a nikoliv sjednat s kupující propadnou zástavu. Dovolatelé mají za to, že pro posouzení věci je rozhodná otázka, zda došlo postupem M. K. ke konvalidaci jinak eventuálně neplatného návrhu kupní smlouvy. Tuto otázku považují žalovaní za dosud neřešenou. Dále vytýkají rozhodnutím soudů obou stupňů, že rozhodovaly o otázce platnosti kupní smlouvy v rozporu s hmotným právem, neboť ze samotné kupní smlouvy není patrno, že jde o sjednání propadné zástavy a její obsah bylo možné zjistit podle §35 ObčZ. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání žalovaných ztotožnila se závěry rozsudků soudů obou stupňů a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání v úvahu jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání, nejde-li ovšem o výklad procesního předpisu, který by činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
V dané věci vyšly soudy v nalézacím řízení ze skutkových zjištění, že žalovaná 1) poskytla právní předchůdkyni žalobkyně půjčku, zajištěnou zástavním právem, a že poté stejné osoby sjednaly kupní smlouvu ohledně nemovitosti ve vlastnictví právní předchůdkyně s tím, že tato nemovitost měla přejít v případě neuhrazení dluhu do vlastnictví žalované 1); o tom svědčila též skutečnost, že žalovaná 1) kupní smlouvu podepsala více než jeden rok po jejím podpisu právní předchůdkyní žalobkyně (tedy zřejmě poté, co dluh nebyl splněn). Tímto skutkovým zjištěním je dovolací soud vázán. Za tohoto stavu je ovšem závěr učiněný v přezkoumávaných rozhodnutích o tom, že šlo o faktické sjednání propadné zástavy, v souladu s judikaturou dovolacího soudu (k tomu srov. rozhodnutí publikované jako R 23/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a zejména rozhodnutí tam uvedená; z početné judikatury k této otázce lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2001, sp. zn. 21 Cdo 2359/2000, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 632, kde se uvádí, že kupní smlouva, jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy, tzn. která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě, je neplatná).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Žalobkyni by podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, pokud by podala prostřednictvím svého právního zástupce řádné vyjádření k dovolání. Jím podané vyjádření k dovolání však pro svou stručnost nelze za prostředek potřebný k účelnému uplatnění práva ve smyslu §142 odst. 1 OSŘ pokládat.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu