ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.4324.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 4324/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce h. m. P., zastoupené advokátem, proti žalované P. N., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 136/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2007, č. j. 17 Co 56/2007-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5. 300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. dubna 2007, č. j. 17 Co 56/2007-40, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 6. listopadu 2006, č. j. 40 C 136/2006-23.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor rozhodnutí“) pod C 5042.
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2007, č. j. 17 Co 56/2007-40, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. listopadu 2006, č. j. 40 C 136/2006-23, ve věci samé, je tzv. nenárokovým dovoláním a může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. ve znění platném před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Vady řízení jsou důvodem pro připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen v případě, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru rozhodnutí pod č. C 5780.
Rozhodnutí v dané věci bylo odvislé od posouzení platnosti kupní smlouvy z 12. 10. 1989 a darovací smlouvy z 24. 6. 1996 a případného vydržení vlastnictví k předmětným nemovitostem žalovanou. Soudy obou stupňů se postavily na stanovisko, že kupní smlouva z 12. 10. 1989 je platná a darovací smlouva z 24. 6. 1996 neplatná. Dovolatelka v dovolání uplatnila 3 právní otázky:
Otázku platnosti kupní smlouvy z 12. 10. 1989, k níž namítala, že nesplňuje zákonné náležitosti ohledně platnosti právních úkonů ve smyslu §37 odst. 1 a §39 obč. zák.
Otázku „posouzení právních důsledků nesplnění zákonných povinností žalobce vč. jeho předchůdců při nabytí vlastnictví k nemovitostem a ve věci zápisu změny vlastnictví do evidence nemovitostí.“
Otázku posouzení předpokladů vydržení spoluvlastnického podílu žalovanou.
K takto vymezeným otázkám uplatnila námitky:
Ad A) Důvod neplatnosti spočívá především v nedostatečné identifikaci účastníků smlouvy, neověření pravosti podpisů, nedostatečném označení předmětu převodu, neurčitém projevu vůle, nesplnění zákonných požadavků na určení kupní ceny a neprojevení svobodné vůle ze strany prodávající A. H.
Ad B) Odvolací soud nevyvodil žádné důsledky z nesplnění zákonné povinnosti a dodržení stanovené lhůty v souvislosti s evidencí kupní smlouvy na příslušném středisku geodézie. Mělo být užito analogie s §47 odst. 1 obč. zák. a věc posouzena tak, že účastníci od smlouvy z 12. 10. 1989 odstoupili. Zápis duplicitního vlastnictví považuje za nezákonný.
Ad C) Spoluvlastnický podíl na předmětné nemovitosti o velikosti id. ½ vzhledem k celku vydržela a do vydržecí doby žalované lze započíst dobu držby A. H. nejméně od 13. 10. 1992, kdy nabyla účinnosti zákonná domněnka, že kupující od kupní smlouvy z 12. 10. 1989 odstoupil.
Ke všem výše uvedeným právním otázkám lze uvést, že jde jen o velice obecné rámcové vymezení právní problematiky v dané věci, aniž by jimi byla vymezena konkrétní právní otázka, jejíž řešení by odstraňovalo nejednotnost soudů v jejich judikatuře, přinášelo nové závěry dovolacího soudu stran dosud neposuzované právní otázky či stanovilo, v čem konkrétně je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem, a zakládalo tak přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu.
Pokud by se dovolací soud blíže zabýval dovolatelkou vznesenými námitkami právní popř. skutkové povahy, neřešil by tím otázku zásadního právního významu. Především pak lze jen konstatovat, že všechny tyto námitky byly již uplatněny v řízení před soudy obou stupňů a se všemi se tyto soudy vypořádaly natolik kvalifikovaně, že by bylo možno na jejich posouzení zcela odkázat. Dovolatelka také neuplatnila takovou vadu procesního charakteru, která by v případě jejího opodstatnění mohla dovolací soud vést k rozhodnutí judikatorního významu.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobci představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 5.000,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů, a činí celkem 5. 300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. srpna 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu