ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.4449.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 4449/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce ing. P. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému I. S., zastoupenému advokátem, o určení neexistence věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 88/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2007, č. j. 35 Co 484/2006-77, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2007, č. j. 35 Co 484/2006-77, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. dubna 2006, č. j. 27 C 88/2005-53, zamítl žalobu na určení, že „věcné břemeno jízdy blíže specifikované ve smlouvě ze dne 23. 1. 1952 – č. d. 2617, oprávnění pro budovu č. p. 261, k. ú. V., povinnost k budově č. p. 468, k. ú. V. a k parcele č. 822, k. ú. V., zapsané v části C, LV č. 1382, k. ú. V., obec P., a v části B1 LV č. 1876, k. ú. V., obec P., v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hl. m. P., katastrální pracoviště P., tu není“ (dále jen „předmětné břemeno“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané vlastnické právo účastníků řízení k nemovitostem, kterých se předmětné věcné břemeno týká s tím, že prodávající v kupní smlouvě, uzavřené dne 23. ledna 1952, ohledně nemovitostí žalovaného měli v úmyslu zřídit na nemovitostech žalobce služebnost volného příjezdu a přístupu ke garážím, jakož i odjezdu a odchodu z těchto garáží náležejících k nemovitostem žalovaného. Ke dni 15. července 1950 byl znárodněn podnik T. pro a. o., p.-v., s. a o. k. F. K. a výměrem Ministerstva stavebnictví ze dne 22. října 1954 byl stanoven rozsah znárodnění tak, že mu podléhají i nemovitosti žalobce. Věcné břemeno bylo vloženo do pozemkových knih dne 13. února 1952 a vlastnické právo československého státu ke dni 26. listopadu 1954. K přechodu vlastnictví k nemovitostem žalovaného na stát došlo rozhodnutím Finančního odboru ONV v P. 2 ze dne 19. června 1963 a vlastnické právo československého státu bylo do pozemkových knih vloženo 19. června 1963. Právo věcného břemene nebylo zapsáno, jeho zápis byl proveden záznamem na návrh žalovaného ze dne 26. listopadu 2001.
Ve shodě s právním názorem žalobce dospěl soud prvního stupně k závěru, že věcné břemeno platně nevzniklo, neboť dům, který měl být služební nemovitostí zatížen, byl již v době podpisu kupní smlouvy znárodněn, takže právní předchůdci žalobce nebyli vlastníky dotčené nemovitosti, a nemohli tak věcné břemeno platně zřídit. Vzhledem ke skutečnosti, že rozhodnutí o znárodnění bylo vydáno v roce 1950 a rozsah znárodnění byl určen až po čtyřech letech, čímž byl nastolen stav nejistoty ohledně vlastnických poměrů k nemovitosti, a skutečnosti, že právo odpovídající věcnému břemenu bylo vloženo do pozemkové knihy k nemovitosti oprávněné i povinné, zabýval se soud prvního stupně i otázkou vydržení právo odpovídajícího věcnému břemenu žalobci podle zákona č. 141/1950 Sb. V této souvislosti vzal za prokázáno, že právo odpovídající věcnému břemenu bylo právními předchůdci žalovaného vykonáváno od 13. 2. 1952 do 19. 6. 1963 v dobré víře v jeho existenci, neboť bylo vloženo i do pozemkových knih a právní předchůdci žalovaného toto právo vydrželi. Soud prvního stupně se v odůvodnění rozhodnutí také vypořádal s jednotlivými zákonnými úpravami, z jejichž existence dovozoval žalobce zánik věcného břemene pokud soud dospěje k závěru o jeho existenci, a učinil závěr, že věcné břemeno právních předchůdců žalovaného nezaniklo.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. února 2007, č. j. 35 Co 484/2006-77, změnil rozsudek soudu prvního stupně a určil, „že tu není věcné břemeno jízdy blíže specifikované ve smlouvě ze dne 23. 1. 1952 – č. d. 2617, oprávnění pro budovu V., č. p. 261, povinnost k budově V., č. p. 468 a parcele č. 822, zaps. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. – m. na LV č. 1382, v části C, obec P., k. ú. V., a na LV č. 1876, v části B1, obec P., k. ú. V.“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, na který odkázal a se soudem prvního stupně se ztotožnil jednak potud, že věcné břemeno jízdy nevzniklo na základě zmiňované kupní smlouvy, a to z důvodů jím uvedených a jednak potud, že právo odpovídající věcnému břemenu „vzniklo jeho vydržením rodiči žalovaného“, když shodně odkázal na důvody uvedené soudem prvního stupně. Oproti závěrům soudu prvního stupně však dospěl odvolací soud k názoru, že věcné břemeno v daném případě zaniklo splynutím, neboť osobou oprávněnou i povinnou z věcného břemene se k 19. červnu 1963 stal československý stát. Současně zdůraznil, že opětovným „rozdvojením“ subjektů povinných a oprávněných z věcného břemene nedošlo k jeho obnovení, když v této souvislosti poukázal na závěry odborné literatury a „R 37/1985“.
Podrobně pak odůvodnil i svůj závěr, že po vydání nemovitostí oprávněným osobám podle zákona č. „403/1991 Sb.“ (správně zákona č. 403/1990 Sb.) nevzniklo věcné břemeno vydržením, neboť žalovanému byly nemovitosti vydány na základě dohody o vydání věci ze dne 19. 2. 1992 a již dopisem ze dne 22. 10. 1993 a následně ze dne 6. 5. 1994 žalobce odmítl existenci věcného břemene a dne 31. 12. 2001 účastníci uzavřeli nájemní smlouvu o užívání části pozemku ve vlastnictví žalobce pro účely příjezdu, vjezdu, výjezdu a odjezdu motorových vozidel do a z garáží, náležejících k nemovitostem žalovaného, který tak nemohl splnit podmínky vydržení právo odpovídajícího věcnému břemenu, neboť nevykonával oprávněnou držbu tohoto práva po dobu deseti let. Odvolací soud rovněž zohlednil, že zde není doba, kterou by bylo možné započíst do doby držby podle §134 odst. 3 občanského zákoníku, protože právním předchůdcem žalobce před vydáním věci byl československý stát, který žádnou držbu nevykonával, neboť měl dotčené nemovitosti ve vlastnictví.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním s přípustností uplatněnou podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kdy odvolacímu soudu vytkl nesprávné právní posouzení věci. Žalovaný akceptoval názor nalézacích soudů, že jeho právní předchůdci právo odpovídající věcnému břemenu jízdy vydrželi. Neztotožnil se však s odvolacím soudem potud, že za nesprávný považoval jeho závěr o zániku věcného břemene splynutím i o tom, že žalovaný po vydání nemovitostí právo odpovídající věcnému břemenu nevydržel.
Žalovaný zdůraznil, že ke garážím bylo možno se dostat výhradně přes nemovitosti žalobce, ať již vlastnil nemovitosti žalovaného kdokoliv. Nemovitosti původně patřící rodičům žalovaného stát převzal, nicméně tyto byly převedeny do správy tehdejšího OPBH a garáže byly pronajímány dalším subjektům. Následně byly nemovitosti žalovanému vydány podle zákona č. 403/1990 Sb., nicméně věcné břemeno průjezdu bylo vždy uvedeno v příslušných knihovních vložkách bez jakéhokoliv výmazu. Žalovaný od roku 1992 fakticky užíval průchod a průjezd přes nemovitosti žalobce v dobré víře, že mu toto právo svědčí, na čemž nic nezměnily ani dopisy žalobce z let 1993 a 1994, kterým žalovaný nepřikládat žádnou váhu, neboť fakticky právo odpovídající věcnému břemenu vykonával. Stejně tak nájemní smlouva z roku 2001 a smlouva o výpůjčce ze dne 3. ledna 2002 neměly vliv na dobrou víru žalovaného, neboť obě smlouvy bral tak, že víceméně upravovaly režim užívání, přičemž po celou dobu od vydání nemovitosti žalovanému do dne podání dovolání průjezd ke garážím žalovaný, případně jeho nájemci, užívají. Žalovaný proto navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání z důvodu věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu. Ztotožnil se s jeho závěrem o zániku věcného břemene splynutím, když odkázal na podrobné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a nesouhlasil s dovolacím tvrzení žalovaného, že na jeho straně byla dána dobrá víra jakožto předpoklad vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu. Dopisy z let 1993 a 1994 totiž jednoznačně vyloučily dobrou víru žalovaného, který věděl o tom, že věcné břemeno neexistuje, přičemž v důsledku toho také přistoupil k uzavření nájemní smlouvy v roce 2001. V této době zápis věcného břemene do katastru nemovitostí proveden nebyl a žalovaný právě až v návaznosti na jednání týkající se nájemní smlouvy učinil návrh na zápis věcného břemene do katastru nemovitostí s odkazem na pozemkovou knihu a na podkladě tohoto návrhu žalovaného byl nesprávný zápis věcného břemene „přenesen“ do katastru nemovitostí. Žalovaný nemohl být v dobré víře, že mu svědčí právo odpovídající věcnému břemenu, a nemohlo proto z jeho strany ani dojít k vydržení tohoto práva.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. února 2007.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné, neboť řízení před odvolacím soudem je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §229 odst. 3 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a obsahu spisu se především podává, že odvolací soud rozhodl o odvolání žalobce bez nařízení jednání s odkazem na §214 odst. 3 o. s. ř., kdy účastníci souhlasili s tím, že o podaném odvolání bude odvolacím soudem rozhodnuto bez nařízení jednání.
Podle §214 odst. 3 o. s. ř. jednání není třeba nařizovat také tehdy, bylo-li odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací soud opakuje nebo doplňuje dokazování.
O zmatečnost ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř. se jedná mimo jiné tehdy, jestliže odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání, ačkoliv nebyly splněny podmínky uvedené v §214 odst. 3 o. s. ř.
Ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení lze projednat odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bez nařízení jednání odvolacím soudem, jestliže odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci, tj. tehdy, jestliže odvolatel uplatnil pouze odvolací důvod podle §205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., a současně se všichni účastníci odvolacího řízení práva účasti na projednání věci vzdali nebo s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.
V dané věci podmínky pro rozhodnutí o odvolání žalobce bez nařízení jednání odvolacím soudem splněny nebyly a již tato okolnost bez dalšího zakládá důvodnost dovolání pro vady řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobce v odvolání proti rozsudku soudu první stupně sice v převážné části namítal nesprávné právní posouzení věci a vystihl tím odvolací důvod podřaditelný pod §205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., nejednalo se však o odvolací důvod jediný. Odvolatel soudu prvního stupně vytýkal nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, nicméně z obsahu odvolání je zřejmé, že žalobce ve skutečnosti namítal, že soud na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, tj. uplatnil odvolací důvod podle §205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. Tento odvolací důvod byl totiž naplněn odvolací námitkou, podle níž soud prvního stupně nemohl z účastnické výpovědi žalovaného učinit skutkové zjištění ve směru, že právo odpovídající věcnému břemenu bylo právními předchůdci žalovaného vykonáváno nepřetržitě deset let. Jestliže pak odvolací soud ve věci rozhodl, aniž k projednání odvolání nařídil jednání, zatížil řízení zmatečnostní vadou, ke které dovolací soud přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř. potud, že k projednání odvolání žalobce nařídí odvolací soud jednání.
Z hlediska procesní ekonomie pak považuje dovolací soud za vhodné vyjádřit se i k dalším aspektům, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud zastával se soudem prvního stupně shodný názor potud, že věcné břemeno nevzniklo právním předchůdcům žalovaného na základě kupní smlouvy, ale právní předchůdci žalovaného jej nabyli vydržením. Oproti soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že věcné břemeno zaniklo, a to splynutím.
Ze žaloby se podává, že žalobní tvrzení byla založena na tvrzené neexistenci práva odpovídajícího věcnému břemenu, resp. na zániku věcného břemene na základě zákona (resp. právních předpisů žalobcem v žalobě uvedených). Žalobce v průběhu řízení před soudem prvního stupně (následné vyjádření žalobce k vyjádření žalovaného k žalobě, jednání před soudem prvního stupně) neargumentoval tím, že mělo dojít k zániku věcného břemene také na základě splynutí a poprvé tuto skutečnost uplatnil až v odvolacím řízení. Soud prvního stupně se také tímto způsobem možného zániku věcného břemene nezabýval, když se omezil na posouzení možného zániku věcného břemene na základě právních předpisů prezentovaných žalobcem v řízení před soudem prvního stupně.
Odvolací soud se zabýval posouzením této právní otázky, která nebyla v řízení před soudem prvního stupně řešena, když argumentace zániku věcného břemene splynutím (resp. následným „obživnutím“ při pozdějším rozdělení vlastnictví zatížené nemovitosti a oprávněné věci) nebyla uplatněna, zatímco odvolací soud ji považoval – zřejmě i na základě odvolací námitky žalobce – za právně významnou. Odvolací soud účastníkům řízení blíže nezprostředkoval svůj právní náhled na věc, v němž bylo posouzení této otázky podstatné, v průběhu odvolacího řízení neopakoval ani nedoplňoval dokazování ke skutečnostem rozhodným pro posouzení této otázky (a ostatně ani nemohl, když k projednání odvolání žalobce nenařídil jednání), přičemž poprvé tak byla otázka zániku věcného břemene splynutím, resp. jeho „obživnutím“ fakticky posouzena až v rozsudku odvolacího soudu.
Potřeba zprostředkovat účastníkům odvolacím soudem jeho právní náhled na věc byla (a pro další řízení bude) podle názoru dovolacího soudu umocněna i skutečností, že řešení uvedené právní otázky není v občanském zákoníku – zákonu č. 141/1950 Sb. – ani ve stávajícím občanském zákoníku – zákonu č. 40/1964 Sb. výslovně obsaženo a odborná literatura je k dané otázce v poměrech účinného občanského zákoníku výrazně nejednotná. Dovolací soud připouští, že právní názor vyslovený odvolacím soudem je přijímán částí současné odborné literatury za správný (k tomu srovnej např. Eliáš, K. a kolektiv autorů : Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek, Linde Praha, 2008, str. 716), současně však zdůrazňuje, že část odborné literatury nepovažuje tento názor za jednoznačný (k tomu srovnej např. Fiala, J., Kindl, M., et. al. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, str. 559 – 563), resp. jsou v odborné literatuře naznačována i odlišná řešení, jež se od názoru vysloveného odvolacím soudem odchylují (k tomu srovnej např. Věcná břemena v občanském zákoníku. C. H. Beck, 2006, str. 56 – 58; Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1057 – 1058). Nicméně pokud jde řešení uvedené otázky vážící se k období účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., odkazuje dovolací soud pro další řízení na využitelné závěry podávající se z jeho rozsudku ze dne 27. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 5342/2007, uveřejněného na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz.
Odvolací soud dospěl dále k závěru, že žalovaný poté, kdy mu v rámci procesu nápravy vzniklých majetkových křivd byly vydány nemovitosti, právo odpovídající věcnému břemenu nevydržel. Ve vztahu k této části rozsudku odvolací soud porušil pravidla dokazování pro odvolací řízení, jak vyplývají z §213 o. s. ř.
Podle §213 odst. 1, 2 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
Podle §213 odst. 3 o. s. ř. k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
Jestliže soud prvního stupně provedl v řízení důkaz, k jehož obsahu při hodnocení důkazů nepřihlížel, neboť z hlediska jeho právního posouzení jsou skutková zjištění z tohoto důkazu se podávající nerozhodná nebo nadbytečná, je odvolací soud povinen postupovat podle §213 odst. 3 o. s. ř. Takový důkaz pak může být podkladem pro skutkové zjištění a skutkový závěr odvolacího soudu pouze za předpokladu, jestliže tento důkaz odvolací soud zopakoval, tj. provedl jej stejným způsobem, jako kdyby v řízení před soudem prvního stupně proveden nebyl.
Odvolací soud svůj závěr ve směru, že žalovaný nevydržel právo odpovídající věcnému břemenu, opřel o obsah dopisů ze dne 22. 10. 1993 a 6. 5. 1994, jakož i o nájemní smlouvu ze dne 31. 12. 2001, neboť z těchto písemností se podává objektivní zpochybnění dobré víry žalovaného, že mu právo odpovídající věcnému břemenu náleží.
Soud prvního stupně těmito listinami sice v průběhu řízení provedl důkaz a jejich obsah reprodukoval v odůvodnění svého rozhodnutí, při zjišťování skutkového stavu věci z pohledu jím zaujatého právního názoru však z těchto důkazů nevycházel, což reflektovalo jeho právní názor, že právní předchůdci žalovaného právo odpovídající věcnému břemenu vydrželi. Jestliže pak na žalovaného jako vlastníka oprávněné nemovitosti přešlo právo odpovídající věcnému břemenu z jeho právních předchůdců, přičemž toto právo nezaniklo, bylo z povahy věci vyloučeno, aby totéž právo nabyl žalovaný vydržením a pro zjišťování skutkového stavu věci a právní posouzení byl obsah uvedených listinných důkazních prostředků bez významu, což také soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl.
Odvolací soud však vyšel ze skutečnosti, že došlo k zániku práva odpovídajícího věcnému břemenu, které právní předchůdci žalovaného vydrželi, a zabýval se proto i otázkou, zda žalovaný toto právo vydržel. Z pohledu právního názoru odvolacího soudu tak byl obsah uvedených listinných důkazních prostředků rozhodující, neboť na skutkových zjištěních z nich vyplývajících odvolací soud založil svůj závěr o absenci dobré víry žalovaného, že mu právo odpovídající věcnému břemenu svědčí. Obsah uvedených listinných důkazních prostředků nebyl odvolací soud oprávněn vzít za základ svých skutkových zjištění, jestliže jimi v průběhu odvolacího řízení nezopakoval důkaz, což neučinil, neboť ve věci nenařídil jednání a dokazování provádí soud u jednání (§122 odst. 1 ve spojení s §211 o. s. ř.). Řízení před odvolacím soudem proto je z tohoto důvodu postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V dalším řízení se tak odvolací soud opětovně bude zabývat otázkou zániku věcného břemene splynutím ve vazbě na možnost jeho obživnutí po změně vlastnických poměrů zatížené nemovitosti a oprávněné věci v návaznosti na výše provedený výklad odvolacího soudu, když v daném případě má jít zjevně o věcné břemeno in rem. Účastníkům řízení pak umožní se k tomuto právnímu názoru na věc se vyjádřit ať již formou uplatněných tvrzení či předložených nebo označených důkazů. Dospěje-li k závěru, že věcné břemeno nezaniklo, resp. se po jeho zániku obnovilo, promítne tyto své úvahy do věcného posouzení žalobcem uplatněného nároku, v opačném případě bude namístě, aby se odvolací soud zabýval žalovaným tvrzeným vydržením práva odpovídajícího věcnému břemenu a v jeho rámci dobrou vírou žalovaného, že mu právo odpovídající věcnému břemenu náleží, přičemž i v daném směru bude na odvolacím soudu, aby tento svůj právní náhled na věc účastníkům zprostředkoval. Především pak posoudí, zda procesní rámec tzv. neúplné apelace odvolacího řízení umožňuje, aby se uvedenou otázkou zabýval v odvolacím řízení nebo zda bude namístě kasační rozhodnutí s vysloveným právním názorem o povinnosti zabývat se tvrzeným vydržením práva odpovídajícím věcnému břemenu soudem prvního stupně. Pro úplnost dovolací soud dodává, že při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržení dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176); těmito východisky pak je nutno při posuzování dobré víry žalovaného poměřovat i obsah dopisů ze dne 22. 10. 1993 a 6. 5. 1994, jakož i nájemní smlouvy ze dne 31. 12. 2001.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu