ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.4602.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 4602/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně I. H., proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátkou, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 227/89, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2007, č. j. 17 Co 176/2005-294, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. ledna 1998, č. j. 13 C 227/89-122, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že do vlastnictví žalobkyně přikázal koncovou řadovou garáž, situovanou na dvoře objektu na ulici Minská 8 v obci B. a kat. území Ž. a blíže označené věci movité (vybavení bytu) vše v ceně 102.350,- Kč. Do vlastnictví žalovaného přikázal osobní automobil W. 312, a další blíže označené věci movité (vybavení bytu) vše v ceně 25.060,- Kč. Žalobkyni uložil, aby žalovanému na vyrovnání jeho podílu zaplatila částku 38.645,- Kč.
Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného usnesením ze dne 18. září 2000, č. j. 17 Co 421/98-164, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že garáž nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků proto, že ji pořídil ze svých výlučných prostředků, neboť toto své tvrzení neprokázal. Podle odvolacího soudu nebylo ani prokázáno, že by tato garáž patřila do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Poukázal na to, že kupní smlouva (14. 10. 1976), na jejímž základě měli účastníci nabýt předmětnou garáž od manželů K., nebyla registrována státním notářstvím, jak tehdy vyžadoval zákon, a proto nenabyla účinnosti. Soudu prvního stupně mimo jiné uložil, aby se zabýval otázkou, zda účastníci nemohli nabýt vlastnictví ke garáži vydržením.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 21. října 2004, č. j. 13 C 227/89-161, pod bodem I. výroku z věcí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků přikázal do vlastnictví žalobkyně tytéž věci movité jako ve svém dřívějším rozsudku a do vlastnictví žalovaného vedle věcí movitých, jak je žalovanému přikázal dřívějším rozsudkem, přikázal dále koncovou řadovou garáž bez čísla popisného, umístěnou na parc. č. 2590/2, zapsanou u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště B.-m., na LV č. 4269 pro obec B. a kat. území Ž., v ceně 100.000,- Kč. Pod bodem II. uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil na vyrovnání podílů částku 61.355,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků zaniklo rozvodem 31. 1. 1984 a že k dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků mezi účastníky nedošlo. Soud vzal za prokázané, že do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků patří věci, které učinil předmětem vypořádání. Při vypořádání vycházel z cen věcí stanovených znalci, v případě garáže z obvyklé ceny stanovené k 25. 4. 1997 ve výši 100.000,- Kč. Pokud jde o garáž, soud prvního stupně dospěl k závěru, že vlastnické právo ke garáži účastníci nabyli vydržením. Ani po doplnění dokazování nic nezměnil na názoru, že garáž byla pořízena ze společných prostředků za trvání manželství. Poukázal na to, že kupní smlouvu podepsali oba účastníci a že i když oba prokazovali, že garáž byla zaplacena z jimi získaných půjček od členů rodiny, žádný z nich neprokázal, že by šlo o půjčku poskytnutou výlučně tomu kterému z účastníků a určenou na zaplacení garáže. Garáž přikázal do vlastnictví žalovaného z důvodu, že žalobkyně v domě v B., Minská 8, již nebydlí, v garáži se nacházejí věci žalovaného a žalobkyně do ní nemá přístup.
Odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 24. září 2007, č. j. 17 Co 176/2005-294, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci jen tak, že cena garáže přikázané do vlastnictví žalovaného činí 125.000,- Kč a žalovanému uložil, aby žalobkyni na vyrovnání podílů zaplatil částku 73.855,- Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem Ing. L. B., ze kterého zjistil, že obvyklá cena garáže se zvýšila o 25.000,- Kč. Shodně jako soud prvního stupně věc posuzoval podle §149 a §150 občanského zákoníku ve znění účinném ke dni zániku manželství, tj. 31. 1. 1984. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že do masy bezpodílového spoluvlastnictví účastníků patří i osobní automobil W. 312, a předmětná koncová řadová garáž v obci B. a kat. území Ž. Nepřisvědčil námitkám žalovaného, že tyto věci nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků z důvodu, že jsou v jeho výlučném vlastnictví. K tomu uvedl, že v řízení bylo nepochybně zjištěno, že osobní automobil ani garáž nebyly pořízeny z výlučných prostředků žalovaného. Obě tyto věci byly pořízeny za trvání manželství účastníků z jejich společných prostředků. Ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že vlastnické právo ke garáži účastníci vydrželi. Pochybení neshledal ani pokud jde o přikázání věcí tomu kterému účastníku. Žalobkyni byly přikázány věci v ceně 2.350,- Kč, žalovanému v ceně 150.060,- Kč. Při rovnosti podílů účastníků je tak žalovaný povinen zaplatit na vypořádání částku 73.855,- Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaný nesouhlasí s tím, že do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků soudy zahrnuly osobní automobil W. a garáž. Namítl, že na zakoupení osobního automobilu si půjčili peníze od manželů K., kteří jim část dluhu prominuli, zbývající dlužnou částku u nich odpracoval. Touto skutečností se odvolací soud dostatečně nezabýval. Na zakoupení garáže dostal darem od své matky částku 11.000,- Kč, zbývající částku 4.000,- Kč si vypůjčil od paní S. I tuto částku za něho zaplatila jeho matka. K těmto tvrzením navrhoval výslech svědka RNDr. A. K., soudy však tomuto návrhu nevyhověly. Dále vyslovil nesouhlas s cenou garáže a vytkl soudu, že nevyžádal revizní znalecký posudek, když zpochybňoval správnost znaleckého posudku, z něhož soud vycházel. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, který předmětnou garáž zařadil do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků z důvodu, že ji účastníci nabyli do vlastnictví za trvání manželství vydržením. Žalovaný v dovolání nabytí garáže vydržením (oběma účastníky) nijak nezpochybnil. Nabyli-li účastníci garáž do vlastnictví (bezpodílového spoluvlastnictví manželů) vydržením, pak je nevýznamné, jaké peníze byly použity na zaplacení její koupě podle smlouvy o převodu garáže ze 14. 10. 1976, jestliže tato smlouva nebyla registrována státním notářstvím, a proto se nikdy nestala účinnou.
Osobní automobil W. 312, byl zařazen do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které „vznikl-li za trvání manželství dluh z půjčky, z něhož byl zavázán jenom jeden z manželů, a bylo-li takto získaných peněz použito na koupi určité věci, náleží i tato věc – za splnění ostatních podmínek uvedených v §143 ObčZ a bez ohledu na to, zda byla smlouva o půjčce platně uzavřena – do bezpodílového spoluvlastnictví manželů“. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 12. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2345/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 2296.
Námitky žalovaného, že předmětná garáž a označený osobní automobil do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nepatří, jsou proto neopodstatněné a právnímu posouzení věci odvolacím soudem nelze nic vytknout.
Neobstojí ani výhrady žalovaného vůči znaleckému posudku Ing. L. B. ze 14. 6. 2007 o ceně garáže. Znalec se námitkami žalovaného k tomuto znaleckému posudku uplatněnými v jeho podání z 10. 7. 2007 zabýval a ve svém vyjádření z 23. 7. 2007 vysvětlil, proč nejsou důvodné. Za tohoto stavu dokazování nebylo důvodu zadat jinému znalci vypracování revizního znaleckého posudku. Odvolací soud při rozhodování správně vyšel z obecné ceny garáže, tj. ceny obvyklé v daném místě a v době rozhodování, která vyjadřuje aktuální tržní hodnotu garáže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 45).
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b ) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil.
Z uvedených důvodů dovolací soud proto podle §243b odst. 2 OSŘ dovolání žalovaného zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaný nebyl úspěšný a žalobkyni náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. února 2009
JUDr. František B a l á k
předseda senátu