ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.4864.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 4864/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně B. S., zastoupené advokátkou, proti žalovanému m. A., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 59/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. června 2007, č. j. 11 Co 156/2007-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. prosince 2006, č. j. 8 C 59/2004-133, rozhodl pod bodem I. výroku, že „žaloba, aby bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem pozemku p. č. 2137/43, zahrada o výměře 272 m2 v katastrálním území A. se zamítá“. Pod bodem II. výroku pak rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 29. června 2007, č. j. 11 Co 156/2007-152, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c OSŘ, který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
V dané věci se právní předchůdce žalobkyně na základě přídělu chopil vedle pozemku užívaného jako zahrada p. č. 2137/1 o výměře 256 m2, spolu se stavební parcelou č. 2212 o výměře 91 m2 i držby dalšího pozemku p. č. 2137 o výměře 272 m2. Dovolatelka zpochybňuje názor soudů, podle kterého s ohledem na poměr nabytého
a drženého pozemku nemohla být ona ani její právní předchůdce se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou jeho vlastníky. Závěr o nedostatku kvalifikované dobré víry obou držitelů, která může být podkladem pro vydržení práva, je však v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1399, se uvádí: „Pokud se kupující chopil i držby pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha pozemku, který koupil, mohl sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“. Nejde-li o zcela výjimečné okolnosti, připouští judikatura oprávněnou držbu v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až okolo 50% výměry pozemku koupeného (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3670). Protože podle skutkového zjištění učiněného v nalézacím řízení jak žalobkyně, tak i její právní předchůdce museli znát rozlohu pozemků, které skutečně vlastnili, není v dané věci závěr o nedostatku dobré víry zjevně nepřiměřený
a odpovídá konstantní judikatuře.
Dovolatelka by si mohla započíst dobu držby předchůdce jen pokud by jeho držba byla oprávněná; soudy však dospěly k závěru o neoprávněnosti jeho držby,
a takovou nelze podle jasného znění zákona započíst (viz §134 odst. 3 ObčZ, §116 odst. 2 ObčZ z roku 1950). Polemikou s hodnocením důkazů je uplatňován dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 OSŘ, který v tomto řízení uplatnit nelze (viz výše). Otázka, zda je vlastníkem žalované město, nemohla být pro výsledek sporu určující; předmětem řízení totiž bylo určení vlastnického práva žalobkyně, nikoliv žalovaného.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ a z neúspěšnosti žalobkyně v dovolacím řízení;
u žalovaného, kterému náhrada nákladů náleží, jde o náklady na zastoupení advokátem v dovolacím řízení a podání vyjádření k dovolání. Činí podle §1 odst. 1, §5 písm. b), §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 5.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, zvýšených podle §137 odst. 3 OSŘ o daň z přidané hodnoty ve výši 1.007,- Kč, takže náklady dovolacího řízení činí celkem 6.307,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 7. dubna 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu