ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.4898.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 4898/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) Ing. J. F., a b) J. F., zastoupených advokátem, proti žalovanému m. R., o určení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 184/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2007, č. j. 30 Co 325/2007-80, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. dubna 2007, č. j. 3 C 184/2006-52, určil, „že na stavebním pozemku p. č. 4500/1 o výměře 838 m2 zapsaném na listu vlastnictví č. 10001 pro obec a k. ú. R. u Katastrálního úřadu pro S. kraj, katastrální pracoviště R., vázne ve prospěch žalobců věcné břemeno spočívající v právu spoluužívání zastavěného pozemku, a to v rozsahu odpovídající míře spoluvlastnického podílu na budově č. p. 2327 v ulici Pražská v R., tedy v rozsahu 418/663, jehož rozsah vyplývá z geometrického plánu zhotoveného společností P., v. o. s. pod č. 3679-47/2007 dne 20. 3. 2007, který tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku“; dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou spoluvlastníky nebytového prostoru č. 2327/1 v budově č. p. 2327 na stavebních parcelách č. 4500/1 a č. 4500/2 včetně spoluvlastnického podílu 584/1326 na společných částech domu č. p. 2327 a dále nebytového prostoru č. 2327/3 v téže budově včetně spoluvlastnického podílu 252/1326 na společných částech domu č. p. 2327; žalovaný je vlastníkem stavebního pozemku č. 4500/1 o výměře 838 m². Právním předchůdcům žalobců vzniklo podle názoru soudu ze zákona věcné břemeno podle §21 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“), jehož obsahem bylo jejich právo spoluužívání zastavěného pozemku v rozsahu odpovídajícím velikosti spoluvlastnického podílu na společných částech domu; toto právo přešlo na žalobce.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. června 2007, č. j. 30 Co 325/2007-80, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze zjištění, že v domě č. p. 2327 se nenachází bytová jednotka a jsou zde pouze tři jednotky nebytové; nejde tedy o bytový dům. Dospěl proto k odlišnému právnímu závěru než soud prvního stupně. Uvedl, že mezi účastníky bylo sporné, zda postup podle §21 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů přicházel v úvahu i v případě, že předmětná budova obsahuje výlučně nebytové prostory. Pokud jde o pozemek zastavěný budovou, v níž se nacházejí výlučně nebytové prostory, nejsou naplněny znaky zastavěného pozemku ve smyslu §2 písm. k) zákona o vlastnictví bytů, který předpokládá zastavění bytovým domem. Ustanovení §21 odst. 5 věta první tohoto zákona na daný případe nedopadá, neboť o bytový dům nejde a podmínky pro vznik věcného břemene ze zákona tak nejsou splněny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, ve kterém uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu („OSŘ“). Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že předmětné věcné břemeno může vzniknout pouze k pozemku zastavěnému bytovým domem, jde o nesprávný výklad ustanovení §21 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů. Dovolatelé z obsahu tohoto ustanovení dovozují, že věcné břemeno vzniká ve prospěch vlastníka jednotky; jednotkou se ve smyslu tohoto zákona rozumí byt nebo nebytový prostor. Jednotky by měly mít zásadně stejný právní režim, ať jde o byt či nebytový prostor; není možné vlastníkovi jednoho typu jednotky nějaký právní režim upírat oproti vlastníkovi druhého typu. To by byla zjevná forma diskriminace a nespravedlnosti. Logickým výkladem nelze než dospět pouze k jednomu závěru: věcné břemeno vzniká vlastníkovi jednotky bez ohledu na její typ, a to zásadně u všech budov. Jakýkoliv jiný výklad není správný. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako zjevně nedůvodné odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Pro rozhodnutí o dovolání je podstatné řešení právní otázky, zda lze §21 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů vztáhnout na jednotky umístěné v jiném než bytovém domě a také výklad pojmu „bytový dům“. Rozhodnutí odvolacího soudu je řádně a přesvědčivě odůvodněné a jeho právní názor je správný.
„Nedojde-li mezi vlastníkem jednotky a vlastníkem pozemku ke sjednání písemné smlouvy o úpravě práv k pozemku do 31. prosince 2000, vzniká dnem 1. ledna 2001 ve prospěch vlastníka jednotky věcné břemeno k zastavěnému pozemku, a to za náhradu. Obsahem věcného břemene je právo vlastníka jednotky spoluužívat zastavěný pozemek, a to v rozsahu odpovídajícímu velikosti spoluvlastnického podílu na společných částech domu. Dojde-li k převodu nebo přechodu vlastnictví jednotky, stává se oprávněným z věcného břemene nabyvatel jednotky“ (§21 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů).
Pro účely zákona o vlastnictví bytů se rozumí „zastavěným pozemkem pozemek zastavěný bytovým domem, ohraničený obvodem bytového domu“ [§2 písm. k) zákona o vlastnictví bytů].
Z textu §21 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů se jasně podává, že vznik věcného břemene podle tohoto ustanovení se týká jen „zastavěného pozemku“, a takovým pozemkem je podle §2 písm. k) tohoto zákona pozemek zastavěný bytovým domem. Zákonodárce zjevně přijímal tuto úpravu v úmyslu řešit jen právní vztahy mezi vlastníky pozemků a vlastníky jednotek v bytových domech; to vyplývá již z toho, že tato ustanovení byla do zákona vložena stejnou novelou č. 103/2000 Sb. a jsou vzájemně provázaná. Omezení vlastníka pozemku věcným břemenem vzniklým ze zákona představuje omezení vlastnického práva bez vůle vlastníka; k takovému omezení lze přistoupit jen výjimečně (viz čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Proto není v rozporu se zásadou rovnosti vlastnických práv takový postup, kdy se z obecně přijatelných důvodů skupině vlastníků nad rámec jejich základních práv, zaručených Listinou základních práv a svobod, zřizuje výhoda, spočívající v zákonném omezení jiných vlastníků, která se ostatním skupinám neposkytuje (např. možnost zřízení práva cesty podle §151o odst. 3 ObčZ jen pro vlastníka nepřístupné stavby, nikoliv však pozemku). Postup zákonodárce, zřizující věcné břemeno ze zákona jen ve prospěch vlastníků jednotek v bytových domech, není v rozporu s Listinou.
Dovolací soud se ztotožňuje i se způsobem, kterým odvolací soud vymezil pro účely zákona o vlastnictví bytů pojem „bytový dům“; tím je takový dům, který je účelově určen k bydlení [srov. §3 vyhl. č. 137/1998 Sb., ve znění před novelou č. 502/2006 Sb., a §2 písm. a) bod 1 vyhl. č. 501/2006 Sb.]. Dům, ve kterém se nalézají jen nebytové prostory, není „bytovým domem“ a §21 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů na jednotky v tomto domě nedopadá.
I když tedy §21 odst. 5 citovaného zákona se zmiňuje o „vlastníku jednotky“, je třeba z výkladu dovodit, že věcné břemeno k zastavěnému pozemku podle tohoto ustanovení vzniká jen ve prospěch vlastníka jednotky v bytovém domě.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalovanému městu takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by mělo právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. dubna 2009
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu