ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.5155.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 5155/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně J. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 1319/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2008, č. j. 38 Co 406/2006–537, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 31. května 2006, č. j. 4 C 1319/97–506, se zastavuje.
II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2008, č. j. 38 Co 406/2006–537, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. května 2006, č. j. 4 C 1319/97– 506, vypořádal zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví účastníků (dále jen „BSM“) tak, že přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně „osobní motorové vozidlo zn. M. 626 1,8i LX v barvě červená metalíza č. motoru 328941, č. podvozku č. JMZGE 14A 201220651 tak, jak je zapsáno v technickém průkazu č. série A1, č. 252627 v částce 406.000,- Kč“, do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal movité, nemovité věci, pohledávky a závazky tvořící podnik pod firmou označenou J. M. – a., P. 343, s konstatováním o celkové hodnotě aktiv 11,315.899,- Kč a pasiv 13,737.558,- Kč, tj. s celkovým předlužením podniku ve výši 2 421 659,- Kč, investice do stavebního úprav a prací na rodinném domě žalovaného č. p. 343 v O. P., k. ú. P. u H., sestávající ze stavebních prací a investic na domě v hodnotě 378.400,- Kč, z investic na pořízení a vysázení trvalých porostů v hodnotě 4.000,- Kč, a movitý majetek tvořící vybavení uvedeného rodinného domu v hodnotě 31.050,- Kč, vše dále specifikované pod bodem B) výroku I. rozsudku, dále výrokem I. rozhodl tak, že žalobkyni se nárok na vyplacení finančního vypořádání vůči žalovanému z titulu zaniklého BSM účastníků nepřiznává, výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky a výrokem III. a IV. o nákladech státu.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. května 2008, č. j. 38 Co 406/2006 – 537, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že „z věcí, jež měli žalobkyně a žalovaný v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, se do výlučného vlastnictví žalobkyně přikazuje osobní motorové vozidlo značky M. 626, 1,8i LX v barvě červená metalíza v hodnotě 406.000,- Kč a do výlučného vlastnictví žalovaného movité věci, a to – sedací souprava rohová, barvy bílo-růžové, květované v hodnotě 24.480,- Kč, žaluzie vertikální v obývacím pokoji v hodnotě 2.782,- Kč, žaluzie vertikální v hale v hodnotě 458,- Kč, 2 ks pokojových květin, umělých v hodnotě 1.394,- Kč, žaluzie vertikální v ložnici v hodnotě 548,- Kč, žaluzie vertikální v jídelně v hodnotě 557,- Kč, žaluzie vertikální na chodbě v hodnotě 251,- Kč“, žalovanému uložil povinnost „zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 3.725,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku“ (výrok I.), ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.), výrokem III., IV. změnil výroky III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech státu a výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky zásadního právního významu a uplatnila dovolací důvod spočívající ve vadě řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům známa, dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 15. května 2008.
Dovolatelka v dovolání vedle rozsudku odvolacího soudu napadla výslovně i rozsudek soudu prvního stupně. Funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána; řízení o takovém podání Nejvyšší soud zastaví podle §104 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 47). Dovolací soud proto řízení o dovolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustností dovolání a dospěl k závěru, že není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. října 2001, č. j. 4 C 1319/97-354, o návrhu žalobkyně rozhodl; odvolací soud usnesením ze dne 31. března 2004 č. j. 38 Co 30/2002- 384, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž výhradním důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně byla jeho nepřezkoumatelnost.
Uvedená skutečnost nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Předpokladem přípustnosti podle tohoto ustanovení je, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí, tedy aby šlo o situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Tam, kde mezi závazným právním názorem odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně není takovýto vztah, nemůže být dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné. Tak je tomu mimo jiné v případě, kdy názor odvolacího soudu obsahuje jen pokyny, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce, a v právním posouzení věci soud prvního stupně nikterak neomezuje (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3382). V dané věci sice odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil, avšak nevyslovil žádný závazný právní názor, neboť soudu prvního stupně vytkl celkovou nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu není ve vztahu k vymezenému dovolacímu důvodu rozhodnutím měnícím. Odvolací soud s odkazem na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu, kterou citoval, vyšel ze skutečnosti, že při zohlednění výkonu podnikatelské činnosti jedním z manželů je tento manžel povinen nahradit do BSM částku rovnající se kladnému rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku BSM představovanou cenou jeho podniku, přičemž v případě záporné hodnoty není co do BSM nahrazovat. Vzhledem ke skutečnosti, že podnik žalovaného podle dokazování vykázal zápornou hodnotu, otázka výkonu podnikatelské činnosti žalovaného se do vymezení vzájemných práv a povinností účastníků žádným způsobem nepromítla. V tomto směru pak ke stejnému výslednému závěru dospěl i soud prvního stupně, neboť i ten vyšel (a odvolací soud převzal jeho skutková zjištění jako správná) ze záporné výsledné hodnoty podniku (jakožto věci hromadné) žalovaného se stejnými právními důsledky.
Dovolání tak je přípustné pouze za splnění podmínek vyplývajících z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pro řešení otázky zásadního právního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka v dovolání nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu a tato se z obsahu dovolání ani nepodává. Žalobkyně ostatně nevede polemiku s žádným právním názorem odvolacího soudu; naopak výslovně vyjadřuje souhlas s tím, jakým způsobem má být po právní stránce promítnut výkon podnikatelské činnosti žalovaného do vypořádání BSM účastníků, nesouhlasí však se závěrem o záporné výsledné hodnotě podniku žalovaného. V tomto směru vytýká odvolacímu soudu jednak, že nesprávně interpretoval znalecké dokazování, o které odvolací soud opřel svůj závěr o předlužení podniku žalovaného, a jednak neprovedení konkrétních důkazů, jejichž prostřednictvím by prokázala, že podnik žalovaného není předlužen.
Zjištění ceny podniku, ke kterému soud přistupuje prostřednictvím znaleckého dokazování, je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení hodnoty podniku chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se ze znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej použitelnou argumentaci vztahující se ke stanovení obvyklé ceny věci v podílovém spoluvlastnictví v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví obsaženou např. v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 5, str. 179 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 6, str. 217).
V dovolání žalobkyně zpochybňuje skutková zjištění podávající se ze znaleckého dokazování, ze kterého nalézací soudy vycházely při stanovení hodnoty podniku břemene a předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů (založenou na nutnosti doplnění dokazování), podle které lze dospět k závěru o jiné hodnotě podniku žalovaného. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na stanovení hodnoty podniku, nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ).
Přípustnost dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nezakládá žalobkyní tvrzená vada řízení, jejíž existenci spatřuje v tom, že nalézací soudy neprovedly konkrétně navržené důkazy směřující k „objektivnímu zjištění ceny podniku“. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu) – (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).
Dovolatelka však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání; neprovedení konkrétně navržených důkazů v individuálně určené věci takovou otázkou zjevně není.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšnému žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu