ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.5480.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 5480/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Ing. L. J., zastoupeného advokátem, proti žalované Ing. E. J., narozené zastoupené advokátkou, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 183/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2007, č. j. 54 Co 409/2006-371, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů („BSM“) – účastníků řízení, které zaniklo k 20. 7. 1994.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
17. května 2006, č. j. 30 C 183/97-308, výrokem pod bodem I. určil, „že z věcí, které měli žalobce a žalovaná ve společném jmění manželů připadá do vlastnictví žalobce osobní automobil Š. 105S, r. výroby 1980, v ceně 26.600,- Kč, radiomagnetofon U. v ceně 50,- Kč, vysavač E. v ceně 400,- Kč, čajová souprava z bílého porcelánu se zlatým lemem, sestávající z 6 šálků s podšálky a konvice v celkové ceně 400,- Kč, tedy věci v celkové ceně 27.450,- Kč“. Výrokem pod bodem II určil, „že z věcí a hodnot, které měli žalobce a žalovaná ve společném jmění manželů“ připadají do vlastnictví žalované movité věci v tomto bodě podrobně specifikované a „anuita družstevního bytu č. 19 o velikosti 2+1 s příslušenstvím v 6. patře domu č. p. 766 v P. 4 – K., P. ulice za dobu od 18. 7. 1981 do 20. 7. 1994 ve výši 20.280,- Kč, tedy „věci a hodnoty v celkové ceně 42.840,- Kč“. Výrokem pod bodem III. přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků „spoluvlastnický podíl účastníků ohledně ideální ½ nemovitostí, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro S. k. se sídlem v P. – Katastrální pracoviště K. na listu vlastnictví č. 400 pro katastrální území a obec P., tedy ohledně – stavby – objektu bydlení č. p. 111 na parcele st. 233, – stavební parcely č. 233 o výměře 308 m2 – zastavěné plochy a – pozemku č. parc. 360/4 o výměře 822 m2 – zahrady“. Výrokem pod bodem IV. uložil žalované povinnost „zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku ve výši 41.857,50 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku“. Výroky pod body V. až VIII. rozhodl
o nákladech řízení. Shrnul, že součástí BSM ke dni zániku manželství byly, vyjma nemovitostí v P., které přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků řízení, věci a hodnoty ve výši 70 290,- Kč, z nichž žalobci do vlastnictví přikázal věci v hodnotě 27 450,- Kč a do vlastnictví žalované ve výši 42 840,- Kč. Zohlednil vnosy žalobce představující 70 000,- Kč a žalované 1 675,- Kč. Každý z účastníků tak měl obdržet hodnoty ve výši 35 145,- Kč, a proto žalované uložil uhradit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 7 695,- Kč zvýšenou o polovinu rozdílů vnosů účastníků, takže vypořádací podíl činil 41 857,50 Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 2. března 2007, č. j. 54 Co 409/2006-371, změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích pod body I. a II. tak, že „z věcí, které měli účastníci v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, připadá do vlastnictví žalobce: – automobil Š. 105S“, a „do vlastnictví žalované: – spodní skříňka dvoudveřová z nábytkové stěny z dýhované dřevotřísky barvy mahagon, – nábytek z ložnice z dýhované dřevotřísky (lakovaná jasanová dýha, boky z bílého lamina) sestávající z 2 válend s čelem, 2 skříní závěsných dvoudveřových, zásuvkové skříňky s otevřenou policí, toaletního stolku z bílého lamina s hranatým závěsným zrcadlem a nočního stolku z bílého lamina, – 4 židle ze světlého dřeva s béžovým čalouněným sedákem, – dvoudílná skříň se zasouvacími dveřmi (světle hnědá dřevěná dýha) s dvoudveřovým nástavcem“. Rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku pod bodem III. potvrdil a ve výroku pod bodem IV. jej změnil tak, že „žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vyrovnání podílů částku 50 002,50 Kč do 90 dnů od právní moci rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně pouze z části; z jeho výroku vyňal věci resp. položky, jejichž vypořádání účastníci nepožadovali, věci již neexistující a „anuitu družstevního bytu“. V důsledku těchto změn a jiného ocenění některých majetkových složek uzavřel, že na vyrovnání podílů účastníků přísluší obnos 50 002,50 Kč, který žalované uložil uhradit žalobci. Lhůtu splatnosti této částky stanovil „s ohledem na poměry žalobkyně tak, aby pro ni nešlo o nenadálý a vysoký výdaj“ a tak, „aby se peníze žalobci dostaly žalobci v rozumné lhůtě“. Výjimku při rozhodování
o movitých věcech učinil u automobilu Š., sice v době rozhodování bezcenného, jehož vlastnictví bylo však třeba vypořádat, neboť s jeho existenci jsou spojena práva
a povinnosti veřejnoprávní povahy. Jeho cenu pro dobu, kdy došlo k zániku BSM stanovil úvahou s přihlédnutím k podrobně specifikovaným aspektům a se závěrem, že se jeho pořizovací cena ke dni zániku BSM zmenšila o 8/15, to je na 11 200,- Kč. Správným shledal výrok soudu prvního stupně, kterým účastníkům přikázal do podílového spoluvlastnictví nemovitosti. Výhrady žalobce k tomuto rozhodnutí, a to jak ve směru ocenění nemovitosti, tak pokud jde o námitku, že takovým rozhodnutím nebude věc vyřešena, odmítl. Znalecký posudek, kterým byla stanovena jejich cena, shledal správným a úplným. Dále připomenul, že v průběhu řízení měl žalobce možnost dosáhnout vypořádání vyplacením částky 250 000,- Kč – za nemovitosti i za ostatní majetek. Uzavřel, že za situace, kdy nikdo z účastníků neprojevil zájem o získání celého podílu na nemovitostech do vlastnictví a nemohl či nechtěl vyplatit druhému podíl ceny odpovídající znaleckému posudku, neměl soud prvního stupně jinou možnost, než nemovitosti přikázat do podílového spoluvlastnictví. Podrobně odůvodnil i „souhrn ceny předmětu řízení“ ve výši 1 188 300,- Kč a výrok o nákladech státu, přičemž výhrady vůči obsahu, kvalitě a potřebnosti znaleckých posudků patřilo posoudit při rozhodování o znalečném.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 občanského soudního řádu („OSŘ“), aniž by upřesnil právní kvalifikaci jednotlivých výhrad. Nesouhlasí s přikázáním nemovitostí do podílového spoluvlastnictví účastníků; tak totiž nedošlo k vyřešení věci, ale povede to k dalšímu řízení o vypořádání tohoto spoluvlastnictví. K tomu připomíná, že ObčZ pamatuje na případ, kdy do tří let od zániku BSM nedojde k jeho vypořádání dohodou a za takové situace zákon stanoví nevyvratitelnou právní domněnku, že nevypořádané nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví a podíly obou spoluvlastníků, bývalých manželů, jsou stejné. Pokud by tedy v daném případě účastníci neměli zájem na vypořádání společných nemovitostí, neučinili by je předmětem žaloby, a jestliže je předmětem řízení učinili, měl soud povinnost rozhodnout, kterému z účastníků tyto nemovitosti přikáže do výlučného vlastnictví. Dovolatel dále namítá nepřezkoumatelnost rozsudku ve výroku ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci vypořádací podíl v částce 50 002,50 Kč, neboť z odůvodnění rozsudku není patrno, jakým výpočtem k této částce dospěl. Z odůvodnění rozsudku nevyplývá ani to, proč soud stanovil žalované lhůtu k zaplacení zmíněného obnosu do 90 dnů od právní moci rozsudku; odvolal-li se na její poměry, měl o nich provést nějaká skutková zjištění, což neučinil. Soud dále pochybil i při stanovení ceny automobilu Š. 105 S. Správně sice uvedl, že auto bylo účastníky pořízeno před osmi lety, ale nezohlednil, že šlo o vůz již tehdy šest let starý. Ke dni zániku BSM šlo tedy o auto staré 14 let a jeho cena se ke dni zániku BSM nezmenšila o 8/15, ale o 14/15. Dovolatel soudu dále vytýká nepřezkoumatelnost základu pro výpočet soudního poplatku ve výši
1 188 300,- Kč, do něhož zahrnul i částku 70 000,- Kč představující vnos žalobce do pořízení nemovitostí, která tak byla do základu pro výpočet poplatku zahrnuta dvakrát. Nesouhlasí ani s uloženou povinností uhradit státu náklady na vypracování znaleckého posudku k ocenění nemovitostí. K tomu podotýká, že pokud soud rozhodl o jejich přikázání do podílového spoluvlastnictví, bylo vypracování posudku zcela zbytečné, neboť posudek neměl žádný význam, nehledě k tomu, že soud nejprve uložil stanovit cenu nemovitostí ke dni zániku BSM, a to mělo za následek nutnost vypracování dodatku posudku. Proto by měl náklady na vypracování posudku ve výši 5 476,70 Kč a poté na vypracování dodatku posudku ve výši 4 102,- Kč nést stát, neboť jeho požadavek na jejich náhradu podle §148 odst. 1 OSŘ je v rozporu s dobrými mravy. Ke znaleckému posudku dovolatel navíc namítá, že se soud nevypořádal s jeho vadami. Znalec v rámci stanovení obecné ceny nemovitostí totiž ocenil instalaci plynu, která však v domě nikdy provedena nebyla, a domácí vodárnu, která však v době zániku společného jmění byla již odstraněna. Těmito skutečnostmi se soud vůbec nezabýval,
a přesto konstatoval, že posudek je správný a úplný. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále „Soubor“) pod
č. C 132 uvedl, že „pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou
č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení“. Stejný právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, publikovaných v tomtéž svazku Souboru pod C 149 a C 159 a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, sv. 1, pod C 12, v němž dále dovodil, že „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu“ (o to jde i při vypořádání BSM). K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku uveřejněném již dříve jako R 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu §242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustné zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje §242 odst. 2 OSŘ“. Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. a) OSŘ (tedy v případě, kdy v řízení o vypořádání BSM odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně jen ohledně některých položek). Z citované judikatury Nejvyššího soudu pro daný případ vyplývá oddělené posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu.
Podle konstantní judikatury může dovolání podat jen ten účastník, kterému rozhodnutím odvolacího soudu byla způsobena určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím pro posouzení, zda taková újma vznikla, je porovnání výroků rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2001, sp. zn. 33 Odo 258/2001, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 637, viz též R 39/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K podání dovolání tak není subjektivně oprávněn ten účastník, pro něhož výrok rozhodnutí odvolacího soudu prvního stupně vyzněl příznivěji než výrok rozhodnutí soudu prvního stupně.
V dané věci z porovnání výroků obou rozsudků ve věci vynesených vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je pro dovolatele příznivější s výjimkou rozhodnutí o výši soudního poplatku; proti tomuto rozhodnutí však není dovolání přípustné. I když v dané věci je rozhodnutí o poplatku formálně součástí rozsudku, jde o otázku, o které se rozhoduje usnesením, a dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné jen jde-li o usnesení ve věci samé (§237 OSŘ) nebo jde-li o případy uvedené v §238 a násl. OSŘ; mezi těmito případy však není rozhodnutí o soudním poplatku. Lze podotknout, že i v případě, že by šlo o změnu rozhodnutí ve věci samé, nebylo by dovolání přípustné, neboť by šlo o plnění nepřevyšující 20 000,- Kč [§237 odst. 2 písm. a) OSŘ]. Změna rozsudku soudu prvního stupně spočívá též v tom, že odvolací soud vypustil z vypořádání některé věci, které v době vypořádání již neexistovaly; tento postup odvolacího soudu však dovolatel nezpochybňuje.
Proti výrokové části rozsudku odvolacího soudu, kterou byla v souvislosti
s uložením povinnosti k plnění ve věci samé určena lhůta k tomuto plnění, není dovolání přípustné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2003, sp. zn. 28 Cdo 567/2003, Soubor č. C 1928).
Lze tak uzavřít, že dovolání napadá rozhodnutí odvolacího soudu v části, která je ve vztahu k dovolateli částečně potvrzující, částečně je pro něj příznivější než rozhodnutí soudu prvního stupně (ve výroku o povinnosti žalované zaplatit mu vypořádací podíl, pokud jde o jeho výši). Za této situace by do úvahy přicházela jen přípustnost dovolání podle §237odst. 1 písm. c) OSŘ.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O otázku zásadního právního významu nejde, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 Souboru). Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení, jen z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 OSŘ;
v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K okolnostem uplatněným jinými dovolacími důvody, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (s výjimkou případu, kdy tato vada souvisí se sporným výkladem právního předpisu) nebo že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel
v dovolání označil (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soubor č. C 3080).
Dovolatel otázky zásadního právního významu nevymezil. Pod dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ je možno podřadit námitku, že soudy neměly přikázat nemovitosti do podílového spoluvlastnictví účastníků, ale měly ji přikázat jednomu ze spoluvlastníků. Soudy však postupovaly v souladu s konstantní judikaturou, která takový postup umožňuje (R 76/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 1510/2002, Soubor č. C 2295), a řádně vyložily důvody, které je k tomu vedly. Lze dodat, že v případném řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bude mít soud k dispozici více možností pro vypořádání, než v řízení o vypořádání BSM, ve kterém může pouze rozhodnout o přikázání věci jednomu z manželů.
K námitkám ohledně postupu při stanovení ceny osobního automobilu nelze přihlédnout, neboť jde o námitky skutkové povahy. Nicméně se poznamenává, že pokud by odvolací soud měl cenu automobilu redukovat o 14/15, jak navrhuje dovolatel, musel by vycházet z ceny nového auta (z ceny, za kterou bylo pořízeno 14 let před zánikem BSM třetí osobou). Skutečnost, že automobil byl v době jeho pořízení účastníky již 6 let provozován, soud zohlednil, neboť vyšel z toho, že jeho cena v době nabytí do BSM činila 21 000,- Kč. Odvolací soud ocenění automobilu ve prospěch dovolatele výrazně snížil oproti ocenění provedenému soudem prvního stupně a přikázal jej stejně jako tento soud dovolateli, takže i v tomto případě by bylo možno uvažovat o přípustnosti dovolání jen pokud by šlo o otázku zásadního významu; o tu zjevně nejde a dovolatel to ani netvrdí.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu