ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.92.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 92/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně R. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. K., a 2) N. K., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 133/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. října 2007, č. j. 20 Co 246/2007-100, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. října 2007, č. j. 20 Co 246/2007-100, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. ledna 2007, č. j. 5 C 133/2006-74, rozhodl pod bodem I. výroku, že „žaloba, aby soud určil, že žalobkyně je vlastníkem části pozemku označeného jako díl „a“ v záznamu č. 635 z roku 2004 podrobného měření změn zpracovaného Ing. J. K., úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem, záznamem ověřeným pod č. 59/2004 ze dne
4. 11. 2004 nacházejícím se mezi pozemky p. č. 43/8 a 43/23 v katastrálním území K., se zamítá“. Pod bodem II. výroku pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemku p. č. 43/23 a žalovaní jsou vlastníky sousedního pozemku p. č. 43/8 v katastrálním území K. Žalobkyně nabyla spolu s jinými nemovitostmi pozemek p. č. 43/23 darovací smlouvou z 12. 8. 2003 od dárců manželů J. a J. M. a manželů V. a V. R. Na části pozemku žalovaných p. č. 43/8 postavila bez stavebního povolení novou opěrnou zeď, ačkoliv stavebnímu úřadu ohlásila pouze provedení stavebních úprav stávající kamenné zdi, nacházející se na hranici mezi pozemky účastníků. U Městského úřadu v N. M. nad M., odboru výstavby a regionálního rozvoje, je vedeno řízení o odstranění této nepovolené stavby. Na základě námitky žalobkyně, že je vlastnicí zastavěného pozemku, který vydržela, stavební úřad řízení přerušil a odkázal žalobkyni na řízení občanskoprávní. Soud posoudil věc podle §134 odst. 1 a 3 a §130 odst. 1 občanského zákoníku („ObčZ“) a dospěl k závěru, že žalobkyně spornou část pozemku nevydržela. Dovodil, že žalobkyně mohla být po nabytí pozemků, mezi nimiž byla i parcela č. 43/23, v dobré víře, že je vlastnicí i sporného pozemku, a to vzhledem k jeho nepatrné výměře v porovnání s ostatními darovanými pozemky a vzhledem k tomu, že tuto spornou část její právní předchůdci v té době užívali; nesplňovala však zákonem stanovenou vydržecí dobu. Do této doby si nemohla ve smyslu §134 odst. 3 ObčZ započíst dobu, po kterou sporný pozemek drželi její právní předchůdci, neboť vzhledem k zjištěným objektivně existujícím okolnostem nemohli být v dobré víře, že jim pozemek patří. Až do konce 70. let spornou část pozemku udržovali žalovaní. Právní předchůdci žalobkyně ji začali užívat od konce 70. let teprve poté, co získali souhlas žalovaných k osázení této části pozemku keři rybízu. Z této skutečnosti soud dovodil, že si byli vědomi toho, že jim sporná část pozemku nepatří. Rovněž pouhé ústní sdělení geodeta někdy v 80. letech právním předchůdcům žalobkyně, že jim sporný pozemek patří, bez konkrétního vytyčení hranic, u nich nemohlo při normální opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, vyvolat z objektivního hlediska dobrou víru, že jsou vlastníky sporné části pozemku.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. října 2007, č. j. 20 Co 246/2007-100, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, „že se určuje, že žalobkyně je vlastnicí části pozemku označeného jako díl „a“ v „Záznamu podrobného měření změn“ – číslo geometrického plánu 635-43/2004 vypracovaného Ing. J. K. dne 2. 10. 2004 a ověřeným pod č. 59/2004 ze dne 4. 11. 2004, nacházejícím se mezi pozemky parc. č. 43/8 a 43/23 v katastrálním území K.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Konstatoval, že předmětem sporu je bývalá požární ulička o výměře 20 m2, z jedné strany ohraničená kamennou zídkou a z druhé strany dříve ohraničená plotem, ze kterého zbyly pouze kamenné sloupky. Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že ji nejprve obhospodařovali žalovaní, a zhruba od konce 70. let právní předchůdci žalobkyně. Dospěl rovněž ke stejnému závěru o dobré víře žalobkyně, že jí sporná část pozemku patří, která byla narušena až v souvislosti výstavbou nové opěrné zdi v roce 2004. Vzhledem k malé výměře sporného pozemku považoval její omyl za omluvitelný. K odlišnému závěru však odvolací soud dospěl ohledně možnosti započtení vydržecí doby právních předchůdců žalobkyně ve smyslu §134 odst. 3 ObčZ. Z výpovědi žalobkyně, z dopisu žalobkyně a jejího právního předchůdce žalovaným z 31. 10. 2004, ze skutečnosti, že se stavbou opěrné zdi žalobkyni pomáhal její otec J. M., její právní předchůdce, z jeho výpovědi a postojů ve stavebním řízení a ze skutečnosti, že vlastnické právo k pozemku právní předchůdci žalobkyně nabyli na základě kupní smlouvy z 15. 11. 1982 od manželů Č. (od svých rodičů, tchýně a tchána) v době, kdy pozemek již byl osázen ovocnými keři, vzal soud za prokázané, že i právní předchůdci žalobkyně, její rodiče, J. a J. M., a její strýc a teta, V.
a V. R., sporný pozemek užívali v dobré víře, že se jedná o jejich pozemek a o opaku se dozvěděli až v souvislosti se stavbou nové opěrné zdi. Z těchto důvodů do vydržecí doby započetl i dobu, po kterou sporný pozemek užívali právní předchůdci žalobkyně. Odvolací soud měl zato, že závěr soudu prvního stupně, který dovozoval nedostatek dobré víry právních předchůdců žalobkyně pouze ze skutečnosti, že projednali se žalovanými výsadbu ovocných keřů v požární uličce, není správný, neboť nelze bez dalšího dovodit, že tak učinili proto, že věděli o vlastnictví žalovaných k této části pozemku. Naopak považoval za běžné, že pokud se keře a stromy vysazují v blízkosti hranice mezi pozemky, je v zájmu dobrých sousedských vztahů tuto skutečnost projednat se sousedy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňují dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 OSŘ. Žalovaní nepovažují za správné závěry odvolacího soudu ohledně dobré víry právních předchůdců žalobkyně. Poukazují na to, že odvolací soud nepřihlédl k jejich výpovědi jako účastníků řízení, kde uvedli, že právní předchůdci žalobkyně začali sporný pozemek, užívat teprve poté, co jim k tomu dali svůj výslovný souhlas a vymezili i způsob užívání – za účelem pěstování rybízů. Za chybnou považují i úvahu odvolacího soudu, který dovodil, že na dobrou víru právních předchůdců žalobkyně lze usuzovat i z toho, že sousední pozemky nabyli od svých rodičů, manželů Č., kupní smlouvou z 15. 11 1982, tj. v době, kdy na sporném pozemku již byly pěstovány keře rybízů; přitom nepřihlédl k tomu, že to byli právě právní předchůdci žalobkyně (konkrétně její rodiče – J. a J. M.), kteří ještě před tím, než sousední pozemky nabyli kupní smlouvou, sami jednali o povolení užívání sporného pozemku k uvedenému účelu se žalovanými. O tom věděli i manželé R. (další právní předchůdci žalobkyně). Nemohli být tedy v dobré víře, že uvedená smlouva je právním titulem pro vlastnictví sporného pozemku. Z výpovědi svědkyně J. M. bylo v řízení zjištěno, že někdy kolem roku 1977 její otec V. Č. po návštěvě geodesie hovořil o tom, že protipožární ulička jim patří. Z toho, že se na vlastnictví informoval dovolatelé dovozují, že minimálně měl o vlastnictví pochybnosti a při běžné opatrnosti si měl vyžádat vytyčení hranic mezi pozemky a nespoléhat na ústní tvrzení, které navíc v řízení nebylo prokázáno. Za zajímavé považují i to, že právní předchůdci žalobkyně teprve následně po tomto zjištění žádali žalované o udělení souhlasu k užívání sporného pozemku k pěstování rybízů. Ze strany právních předchůdců žalobkyně se nemohlo jednat o omluvitelný omyl při užívání sporného pozemku i proto, že pozemek žalovaných byl vždy od pozemku žalobkyně v terénu oddělen kamennou zdí dosahující výšky cca 2,1 m, a to po celé délce hranice mezi oběma pozemky, která kopírovala hranici zanesenou v katastrálních mapách. Na spornou část pozemku byl přístup z pozemku p. č. 43/23 jen přelezením přes tuto zeď. Sama žalobkyně použila dodatečně kopii katastrální mapy, kde hranice odpovídá hranici v terénu, k jednání u Stavebního úřadu v N. M. nad M. při ohlášení stavby – opravy opěrných zdí. Právní předchůdci žalobkyně neměli žádné námitky ani proti obnovenému katastrálnímu operátu platnému od roku 2000, podle kterého zůstala hranice mezi pozemky nezměněná. Další nesrovnalost dovolatelé vidí v tom, že právní předchůdci žalobkyně tvrdili, že v dobré víře užívali část pozemku žalovaných od kamenné zídky po zbytky sloupků, ale novou opěrnou zeď žalobkyně vybudovala za pomoci svého otce (svého právního předchůdce) nikoliv v místě domnělé hranice, ale v jiném místě, blíže k pozemku p. č. 43/23. Část pozemku označená jako díl „a“ v „Záznamu podrobného měření změn“, jak je pozemek označen i ve výroku rozsudku odvolacího soudu, není totožná s částí pozemku od kamenné zídky až po zbytky sloupků. Dovolatelé mají zato, že ani z dopisu žalobkyně z 31. 10. 2004 nelze bez dalšího usuzovat na dobrou víru žalobkyně a jejích právních předchůdců a poukazují i na její dopis ze 6. 8. 2005. Žalovaní navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. b) a v §241a odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 OSŘ).
Odvolací soud, který k věci neprováděl dokazování, vyšel ze skutkového zjištění, že od konce 70. let 20. století (asi od roku 1977 nebo 1978) právní předchůdci žalobkyně obhospodařovali sporný pozemek (to, že jej nazývá odvolací soud – podle dovolatelů nesprávně – požární uličkou, nemá na posouzení věci vliv). Užívání pozemku spočívalo v tom, že jej osázeli ovocnými keři a že toto osázení s žalovanými projednali. Vlastníky pozemku se „cítily“ být obě strany (str. 3 rozsudku odvolacího soudu). Soud prvního stupně však dospěl k poněkud odlišným skutkovým zjištěním. Podle něj právní předchůdci žalobkyně spornou část pozemku do konce 70. let neužívali a neudržovali, naopak do této doby ji udržovali žalovaní; předchůdci žalobkyně ji začali užívat a udržovat až poté, co získali souhlas žalovaných s pěstováním ovocných keřů na této části pozemku (str. 3 rozsudku soudu prvního stupně). Rozdíl mezi „projednáním“ a „vyžádáním souhlasu“ je pro tuto věc významný (viz níže). Stejně tak ohledně dobré víry manželů M. dospěl odvolací soud k jinému závěru, než soud prvního stupně, aniž dokazování zopakoval či doplnil. I když závěr o dobré víře je závěrem právním, vychází ze skutkových zjištění; odvolací soud však pominul skutkové zjištění soudu prvního stupně, že manželé M. museli skutečný stav věci znát.
Ustanovení §213 odst. 1 OSŘ o tom, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (když může dokazování za jistých podmínek opakovat nebo je i doplnit), neznamená, zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti
a ústnosti, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a z výpovědí svědků (ve spojení s listinnými důkazy). Především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srovnej např. R 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení tohoto důkazu (obdobně srovnej R 64/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak však vyplývá z obsahu protokolu o odvolacím jednání, odvolací soud naznačeným způsobem nepostupoval. Řízení před odvolacím soudem tak trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241 odst. 2 písm. a) OSŘ, k níž dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věta druhá OSŘ přihlíží, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 ObčZ). Do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce (§134 odst. 3 ObčZ).
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe
(§129 odst. 1 ObčZ). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 ObčZ).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1176, se uvádí: „Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Postačuje tedy domnělý právní titul (titulus putativus). Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti
a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržení dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra, která je dána „se zřetelem ke všem okolnostem“, zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává. Jde o posouzení dobré víry vztahující se k (skutečnému či domnělému) titulu, na jehož základě se ten, kdo se dovolává vydržení, chopil držby. Dobrou víru je třeba hodnotit objektivně; vychází se z toho, jak by věc byla posouzena při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat“.
V občanském právu se tradičně uplatňuje sice výslovně v zákoně neupravená, nicméně z povahy věci vyplývající zásada, že nikdo si nemůže sám měnit důvod držby (nemo causam sibi possessionis mutare potest). Proto osoba, která pozemek užívá z důvodu přivolení jeho vlastníka (výprosy), nemůže na základě svého objektivními skutečnostmi nepodloženého vnitřního přesvědčení nadále oprávněně držet pozemek jako jeho vlastník (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2008, sp. zn. 22 Cdo 617/2007, ASPI).
Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně nabyla pozemek částečně od svých rodičů, manželů M., a ti jej zase nabyli kupní smlouvou z 15. 11. 1982 od manželů Č., prarodičů žalobkyně. Právním důvodem (titulem) držby manželů M. tak byla kupní smlouva, a i když se ujali na základě této kupní smlouvy držby i části pozemku žalovaných, který ve skutečnosti nekoupili, mohla být jejich držba zejména s přihlédnutím k poměru skutečně koupené a držené výměry pozemků držbou oprávněnou.
Až potud je úvaha odvolacího soudu v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu. Nebylo však možno přehlédnout, že již v době, kdy vlastníky nemovitostí žalující strany byli manželé Č., je užívali právě manželé M., kteří též začali užívat sporný pozemek; podle zjištění soudu prvního stupně si k tomu vyžádali souhlas žalovaných (což je něco jiného než pouhé oznámení, že pozemek hodlají osázet, resp. „projednání“ se sousedy) a tento pozemek do této doby užívali žalovaní, kteří též byli jeho vlastníky. Situace je tu tedy jiná než v případě, že někdo kupuje pozemek, který předtím neužíval, historii sousedských vztahů nemůže znát a ujme se držby v rozsahu, ve kterém je mu pozemek prodávajícím odevzdán. Obecně je třeba předpokládat, že pokud osoba, která je vlastníkem pozemku a také jej užívá, resp. jej udržuje, je i jeho držitelem; jestliže za této situace k žádosti jiného mu umožní pozemek užívat, nestává se nový uživatel jeho držitelem, ale jeho detentorem. To platí, nejsou-li tu skutečnosti, které by nabyvatele i při dodržení obvyklé opatrnosti vedly k přesvědčení, že vlastníkem a tedy i držitelem je on; přitom jeho přesvědčení musí vycházet z objektivních okolností. O takové skutečnosti však odvolací soud své rozhodnutí neopřel; odkázal jen na údajnou subjektivní dobrou víru manželů M., kteří se „cítili“ být vlastníky, ovšem neuvedl nic, o co by svou dobrou víru (a omluvitelnost omylu) opírali, zejména když právě oni s užíváním části sousedního pozemku za okolností popsaných v rozsudku soudu prvního stupně započali.
Dovolací soud souhlasí s názorem, že samotná okolnost, že předchůdci žalobce „projednali“ se žalovanými osázení pozemku ještě nemusí svědčit o uznání jejich vlastnického práva, ale že může jít jen o projev sousedské slušnosti. Přitom je ovšem též vždy vzít do úvahy, nakolik se mohlo osázení pozemku keři rybízu a dalšího drobného ovoce dotknout práv žalovaných, zejména stíněním a spadaným listím. Účel takového projednání se jeví jinak v případě, že jde o výsadbu stromů, zejména vyšších druhů, a jinak tam, kde v důsledku povahy porostu k zásahu - imisi (byť i jinak přípustné – viz §127 odst. 1 ObčZ) nemůže dojít. Takové projednání se též jeví jinak pokud ti, kdo hodlají pozemek takto osázet, jej již drží a jinak pokud jej drží druhá strana a teprve po projednání jej přestane užívat ve prospěch žádajících. Odvolací soud vzal do úvahy jen samotnou skutečnost, že předchůdci žalobkyně osázení pozemku „projednali“ s žalovanými, aniž by se vypořádal se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že si vyžádali „souhlas“ žalovaných (tento rozdíl není zanedbatelný, může mít na hodnocení dobré víry zásadní vliv). Při úvaze o omluvitelnosti případného omylu předchůdců žalobkyně a tedy i o jejich dobré víře pak pominul právně významnou skutečnost, že teprve na základě tohoto „projednání“ začali předchůdci žalobkyně užívat pozemek, do té doby užívaný žalovanými (soudy se však zabývaly jen užíváním pozemku, závěr
o držbě tohoto pozemku v 70. letech 20. století ani o tom, kdy došlo ke změně v držbě, pokud k ní došlo, neučinily). Při hodnocení významu „projednání“ osázení s žalovanými se pak odvolací soud nezabýval otázkou, zda i při nadstandardní míře sousedské slušnosti bylo vzhledem k imisím, které mohly ze zamýšleného způsobu užívání pozemků vzejít, je takové projednání, a dokonce opatření souhlasu, vysvětlitelné pouhou slušností. Teprve zvážení všech těchto skutečností v jejich vzájemné souvislosti mohlo vést k závěru o tom, zda právní předchůdci žalobkyně, její rodiče manželé M. a také R., mohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že sporná část pozemku je součástí pozemků náležejících manželům Č.,
a že tak se i oni stali později jeho vlastníky. Protože odvolací soud tyto skutečnosti pominul, je jeho právní závěr o dobré víře, oprávněné držbě a tím i o vydržení předčasný, a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Další dovolací námitky však nejsou důvodné. K tomu, co již bylo uvedeno, dovolací soud poznamenává: Závěr o vydržení neopřel odvolací soud o oprávněnou držbu V. Č., takže námitky týkající se jeho dobré víry nejsou významné. Vyvrátit dobrou víru sama o sobě nemohla ani skutečnost, že sporný pozemek byl z pozemku žalobkyně hůře dostupný, ani obnova katastrálního operátu, resp. skutečnost, že proti ní neměli předchůdci žalobkyně námitky (soud by se však měl v dalším řízení zabývat otázkou, proč námitky nevznesli – je ovšem třeba podotknout, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu samotný rozpor držby s údaji katastru nemovitostí nevylučuje oprávněnou držbu).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2009
JUDr. Jiří Spáčil,CSc., v. r.
předseda senátu