ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.1088.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 1088/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce Z. G., , zastoupeného JUDr. A. V., advokátem, proti žalovanému R. K., , zastoupenému Mgr. P. P., advokátem, , o zaplacení částky 187.413,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 190/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 14 Cmo 16/2008-78, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 14 Cmo 16/2008-78, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 3 Cm 190/2006-37, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem pro zmeškání ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 3 Cm 190/2006-37, zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku 187.413,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 21. 1. 2005 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce uplatněný nárok na zaplacení částky 187.413,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 21. 1. 2005 do zaplacení odůvodnil tvrzením, že pro žalovaného na základě jeho objednávky provedl dodávku a montáž vodovodního potrubí, topení a plynoinstalace, přičemž dodávku předal a vyúčtoval fakturou ze dne 20. 12. 2004, kterou žalovaný neuhradil. Vzhledem k tomu, že žaloba a předvolání k jednání byly žalovanému doručeny do vlastních rukou v zákonné lhůtě, žalovaný se k jednání nedostavil, ač řádně poučen o následcích, a žalobce u tohoto jednání navrhl vydání rozsudku pro zmeškání, soud prvního stupně na základě ustanovení §153b občanského soudního řádu (dále též je „o. s. ř.“) rozhodl o žalobě tímto rozsudkem.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 14 Cmo 16/2008-78, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání stanovené v §153b o. s. ř. byly splněny. Odvolací námitku, že žalobní tvrzení jsou neúplná, posoudil jako nedůvodnou. Poukázal na to, že žaloba je založena na tvrzení, že žalovaný jako objednatel díla nezaplatil žalobci cenu tohoto díla, a že s ohledem na obsah žaloby je třeba v důsledku fikce nespornosti v ní tvrzených skutečností vycházet z toho, že žalobce jako zhotovitel provedl pro žalovaného na základě jeho objednávky dílo zcela určitě vymezené (dodávku a montáž vodovodního potrubí, topení a plynoinstalace včetně plynových kotlů v označené nemovitosti v jeho vlastnictví), že dílo bylo žalovanému dne 30. 11. 2004 předáno a že cena díla stanovená jako cena „za dílo obvyklé“ činí 187.413,- Kč, přičemž žalovaný byl povinen zaplatit takto stanovenou cenu dne 20. 1. 2005. Odvolací soud uzavřel, že žaloba obsahuje skutková tvrzení o všech okolnostech, které jsou významné pro posouzení věci podle hmotného práva, tj. podle ustanovení §536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „ObchZ“), přičemž právní posouzení takto tvrzených skutkových okolností odůvodňuje závěr, že žalobci vznikl provedením díla nárok na zaplacení ceny díla (§548 odst. 1 ObchZ), stanovené jako ceny obvyklé (§546 odst. 1 ObchZ) částkou 187.413,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jehož důvodnost spatřoval v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./.
Dovolatel zpochybnil splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání. Namítl, že žalobcova skutková tvrzení jsou neúplná a nejsou tedy dostačující k vydání rozsudku, neboť nárok uplatněný z titulu smlouvy o dílo z nich nevyplývá. Objednávka není specifikována, předmět díla není vymezen s dostatečnou určitostí a chybí tvrzení, že bylo dodáno právě to zboží, které bylo objednáno, a že bylo dodáno řádně, včas, bez vad a ve sjednaném místě. Není též tvrzeno, jak se strany dohodly o ceně či o způsobu jejího určení, a nejsou tvrzeny ani okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit vůli stran uzavřít smlouvu o dílo i bez určení ceny díla. Nelze tedy na základě těchto tvrzení dovodit, že byly naplněny veškeré podstatné náležitosti tohoto smluvního typu a že žalobci vznikl nárok na úhradu ceny díla. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř..
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé /§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř./ nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř./, anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam /§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř./.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.. O případ, na který pamatuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se nejedná, jelikož rozsudek soudu prvního stupně byl v pořadí prvním. Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř..
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud vyložil již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. K závěru o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce může totiž vést pouze posouzení právních otázek.
Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci. Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr (srov. shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1267 s.). Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolání v projednávané věci přípustné je, a je též důvodné.
Uplatněné dovolací námitky jsou z obsahového hlediska kritikou právního posouzení věci odvolacím soudem při řešení procesní otázky - při posouzení podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání. Jejich prostřednictvím je tedy uplatněn toliko dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§45b) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v §118b nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.
Podle ustanovení §205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v 205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§153a, §153b).
Odvolací soud správně zdůraznil, že pokud byly splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, právní posouzení věci soudem prvního stupně se omezuje v zásadě jen na to, zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky (zda by nešlo o rozsudek konstitutivní povahy), a na závěr, že nejde o věci, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír (srov. §153b odst. 3 o. s. ř.). Další právní posouzení věci pak tkví v úvaze, zda podle žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalovaného stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 2048/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2000, pod číslem 80). Jen taková žalobní tvrzení totiž mohou být základem pro vydání rozsudku pro zmeškání (srov. §153b odst. 1, in fine, o. s. ř.). Neúplná tvrzení, z nichž takový závěr odvodit nelze, nebo tvrzení, která jsou s žalobním návrhem v rozporu, vyhovět návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání neumožňují (shodně srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 45/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, jakou otázku právního posouzení dovolatel v souladu s uvedeným režimem rozsudků pro zmeškání dovolacímu soudu předložil, je pro rozhodnutí o dovolání určující otázka, zda skutkové okolnosti tvrzené v žalobě opodstatňují závěr, že na jejich základě lze podle příslušných předpisů hmotného práva přisoudit to plnění, jehož se žalobce domáhá.
Žaloba obsahuje tvrzení, že žalobce provedl pro žalovaného na základě jeho objednávky dodávku a montáž vodovodního potrubí, topení a plynoinstalace včetně plynových kotlů v budově v jeho vlastnictví (v objektu rekreačního střediska), že dílo žalovanému dne 30. 11. 2004 předal, že dodávku a montáž žalovanému vyúčtoval v žalované částce fakturou splatnou dne 20. 1. 2005 a že rozsah prací a materiálu je patrný z dodacího listu a ceny zde uvedené jsou cenami za dílo obvyklé.
Odvolací soud správně usoudil, že žalobce se podle obsahu žaloby domáhá zaplacení žalované částky z titulu práva na zaplacení ceny díla. Z žaloby (z označení účastníků a z účelového určení budovy žalovaného) dále vyplývá, že má jít o závazkový vztah mezi podnikateli, jenž se při svém vzniku týkal jejich podnikatelské činnosti (srov. §261 odst. 1 ObchZ). Jedná se tedy o obchodní závazkový vztah, jenž se (též co do svého vzniku) řídí ustanoveními obchodního zákoníku, a nelze-li některé otázky řešit podle jeho ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského (srov. §1 odst. 2, větu první a druhou, ObchZ). V žalobě tvrzené skutkové okolnosti, na nichž žalobce zakládá uplatněný nárok, je tedy třeba posoudit podle ustanovení §546 a násl. ObchZ upravujících smlouvu o dílo, tak jak správně dovodil též odvolací soud (srov. §269 odst. 1 a §536 odst. 2 ObchZ) .
Podle ustanovení §536 ObchZ smlouvou o dílo se zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení (odstavec 1). Dílem se rozumí zhotovení určité věci, pokud nespadá pod kupní smlouvu, montáž určité věci, její údržba, provedení dohodnuté opravy nebo úpravy určité věci nebo hmotně zachycený výsledek jiné činnosti. Dílem se rozumí vždy zhotovení, montáž, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části (odstavec 2). Cena musí být ve smlouvě dohodnuta nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení, ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran uzavřít smlouvu i bez tohoto určení (odstavec 3).
Podle ustanovení §546 odst. 1 ObchZ objednatel je povinen zhotoviteli zaplatit cenu dohodnutou ve smlouvě nebo určenou způsobem stanoveným ve smlouvě. Není-li cena takto dohodnutá nebo určitelná a smlouva je přesto platná (§536 odst. 3), je objednatel povinen zaplatit cenu, která se obvykle platí za srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy za obdobných obchodních podmínek.
Vyplývá z povahy věci, že předpokladem pro vznik práva ze smlouvy je existence platné smlouvy. Domáhá-li se žalobce splnění smluvního závazku, pak musí tvrdit takové skutečnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva byla uzavřena a že byla uzavřena platně. Základním předpokladem pro vznik práva na zaplacení ceny díla je tedy existence platné smlouvy o dílo. Závěr o tom, že žalobci přísluší na základě skutkových okolností obsažených v žalobě vůči žalovanému právo na zaplacení ceny díla, je proto podmíněn především tím, že jsou tvrzeny takové skutečnosti, z nichž vyplývá, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o dílo (že řádně proběhl kontraktační proces upravený v §43a a násl. občanského zákoníku a §269 a násl. ObchZ) a že tato smlouva obsahuje ujednání o všech skutečnostech, jež k jejímu platnému vzniku vyžaduje zákon (že má všechny obligatorní náležitosti).
Z ustanovení §536 odst. 1, 3 ObchZ je zřejmé, že mezi obligatorní náležitosti smlouvy o dílo podle obchodního zákoníku náleží též ujednání o ceně; cena za provedení díla musí být ve smlouvě dohodnuta nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení. Výjimku z toho pravidla stanoví zákon pouze pro případ, že z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran uzavřít smlouvu i bez tohoto určení. Pouze v takovém případě je smlouva postrádající ujednání o ceně (cena není dohodnutá ani určitelná) platná a uplatní se ustanovení §546 odst. 1, věty druhé, ObchZ, to jest objednatel je povinen zaplatit cenu, která se obvykle platí za srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy za obdobných obchodních podmínek, tzv. cenu obvyklou (srov. obdobně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 32 Odo 595/2005, ze dne 13. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 972/2005, a ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 400/2006).
Žaloba v projednávané věci postrádá tvrzení o tom, že požadovaná cena za provedení díla byla dohodnuta ve smlouvě nebo že byla určena způsobem stanoveným ve smlouvě. Za tohoto stavu by skutkové okolnosti obsažené v žalobě umožňovaly učinit závěr o platnosti smlouvy pouze tehdy, kdyby žalobce v žalobě vylíčil takový průběh jednání o uzavření smlouvy, z něhož by vyplýval poznatek o vůli stran uzavřít smlouvu i bez dohody o ceně či o způsobu jejího určení. Taková tvrzení však v žalobě nalézt nelze. Závěr odvolacího soudu, že cena byla stanovena jako cena obvyklá ve smyslu ustanovení §546 odst. 1 ObchZ, nemá ve skutkových okolnostech obsažených v žalobě oporu.
Neumožňují-li žalobní tvrzení závěr, že došlo k uzavření platné smlouvy o dílo, pak nelze na jejich základě dovodit, že žalobci přísluší uplatněné právo na zaplacení ceny díla. Jde tedy o stav, kdy skutkové okolnosti obsažené v žalobě jsou z pohledu znaků skutkové podstaty obsažené v hypotéze odpovídající normy hmotného práva neúplné a neskýtají tak podklad pro závěr, že podle nich lze přisoudit to plnění, jehož se žalobce domáhá. Předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání tedy splněny nebyly. Opačný závěr odvolacího soudu je v rozporu s ustanovením §153b odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §536 odst. 1, 3 a §546 odst. 1 ObchZ a napadené rozhodnutí tudíž spočívá na nesprávném právním posouzení.
Vydaný rozsudek pro zmeškání již z tohoto důvodu nemůže obstát, bylo by proto nadbytečné a tedy procesně neekonomické zkoumat též důvodnost zbývajících dovolacích námitek, podle nichž byly skutkové okolnosti obsažené v žalobě neúplné též v jiném směru. Ze stejných důvodů se dovolací soud nezabýval tím, zda řízení není zatíženo vadami, k nimž podle ustanovení §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), toto rozhodnutí podle ustanovení §243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení /§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř./. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty před středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tyto náklady tvoří součást celkových nákladů řízení, o nichž bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu