ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.1116.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 1116/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce P.V., státního podniku, zast. JUDr. J. K., advokátem, proti žalovanému S. a. s., zast. JUDr. S. V. , advokátem, o zaplacení 1,338.867,- Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 22 Cm 283/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005, č. j. 8 Cmo 180/2007-177, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 25.866,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. K., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 5. 2004, č. j. 22 Cm 283/99-146 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částky 1,338.867,- Kč s penále ve výši 0,1 % denně z částky 116.278,- Kč od 26. 10. 1996 do zaplacení, z částky 116.278,- Kč od 26. 11. 1996 do zaplacení, z částky 116.278,- Kč od 28. 12. 1996 do zaplacení, z částky 146.550,- Kč od 28. 1. 1997 do zaplacení, z částky 146.550,- Kč od 26. 2. 1997 do zaplacení, z částky 146.550,- Kč od 26. 3. 1997 do zaplacení, z částky 146.550,- Kč od 26. 4. 1997 do zaplacení, z částky 146.550,- Kč od 27. 5. 1997 do zaplacení a z částky 146.550,- Kč od 26. 6. 1997 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku; soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech tohoto řízení.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 3. 2005, č. j. 8 Cmo 180/20004-177 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1,338.867,- Kč a ve zbývající části (penále, náklady řízení) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že pokud jde o část rozhodnutí soudu prvního stupně, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 1,338.867,- Kč, jsou dány podmínky pro potvrzení, neboť skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně vychází z provedených důkazů Odvolací soud se ztotožnil též se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný uznal podle §323 obch. zák. svůj závazek ohledně částky 1,338.867,- Kč a trvání uznaného závazku k okamžiku jeho uznání vyvrácena nebyla.Odvolací soud dále uvedl, že přisouzená částka 1,338.867,- Kč se skládá z úplat za vypouštění odpadních vod do vod povrchových, jejichž výpočet byl proveden správcem toku formou určení úplaty podle nařízení vlády ČSSR č. 35/1979 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Povinnost platit úplaty za vypouštění odpadních vod do vod povrchových stanovil v §44 zák. č. 138/1973 Sb., ve znění platném v rozhodné době a zpoplatnění bylo upraveno uvedeným nařízením vlády. Zákon č. 58/1997 Sb. v §14 stanovil, že zpoplatnění za vypouštění odpadních vod za rok 1998 a předchozí roky se řídí dosavadní předpisy, tj. zejména nařízením vlády ČSSR č. 35/1979 Sb., o úplatách ve vodním hospodářství.
Za správný pokládá odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, že věc spadá do pravomoci soudu a že soudu přísluší rozhodnout o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci předpisy stanovené úplaty a nikoliv o poplatek veřejnoprávního charakteru. Povinnost platit úplaty byla stanovena zákonem, výše úplaty byla stanovena nařízením vlády, jak to právní řád připouštěl.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku dále uvedl, že soud prvního stupně připustil změnu žaloby tak, že je žalovaný povinen zaplatit penále ve výši 0,1 % denně, a to z částek a za období uvedených v návrhu na změnu žaloby. Žalobce tak uplatnil penále podle §14 odst. 2 nařízení vlády č. 35/1979 Sb., nikoliv příslušenství pohledávky. Návrh žalobce ze dne 11. 12. 2002 na změnu žaloby podle odvolacího soudu nepostačoval k rozhodnutí (§95 o. s. ř.), neboť penále musí být přesně vyčísleno, nestačí uvedení způsobu výpočtu, neboť jde o samostatný předmět řízení, z něhož se platí soudní poplatek. Soud prvního stupně měl žalobce poučit o vadách jeho návrhu. Vzhledem k tomu se podle odvolacího soudu jedná o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a proto odvolací soud v tomto rozsahu zrušil rozsudek soudu prvního stupně včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení.
Dovoláním ze dne 16. 6. 2005 a v jeho doplnění ze dne 4. 7. 2005, napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku, v němž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1,338.867,- Kč s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že odvolací soud nesprávně posoudil rozpor s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LPS“). V podrobnostech dovolatel uvedl, že dle §2 zák. č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí České republiky, jsou úplaty za vypouštění odpadních vod do vod povrchových příjmem Státního fondu životního prostředí a i z toho žalovaný dovozuje, že jde vůči plátcům o veřejnoprávní vztah. Zda jde o úplatu nikoliv o poplatek jak argumentoval odvolací soud, to na veřejnoprávním charakteru nic nemění.
Dovolatel dále v dovolání uvedl, že podle čl. 2 odst. 2 LPS lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. V §44 zák. č. 138/1973 Sb., o vodách tehdy platného , bylo stanoveno, že ti, kdo vypouští do vod povrchových nebo podzemních odpadní vody, jsou povinni za to platit úplaty v rozsahu, který stanoví vláda Československé socialistické republiky. Úplaty byly poté stanoveny nařízením vlády č. 35/1979 Sb., v němž byl stanoven její výpočet, změny, sankce-penále, přezkoumání, tj. meze. Dovolatel je toho názoru, že zákonem o vodách byla uplatňována státní moc, tj. povinnost platit úplaty za vypuštění odpadních vod, avšak nebyly jím určeny meze. K jejich stanovení byla zmocněna vláda, která vydala podzákonnou normu. Od 1. 1. 1993 je však tento postup v rozporu s ústavním pořádkem. Nápravu tohoto stavu přinesl od 1. 7. 1998 až zákon č. 58/1998 Sb., který nově upravil vypuštění odpadních vod a zrušil vládní nařízení č. 35/175 Sb.
Podle dovolatele v období od 1. 1. 1993 do 1. 7. 1998 chybí právní titul pro vymezení a vybírání úplaty za vypouštění odpadních vod. K vládnímu nařízení č. 35/1979 Sb. nelze proto v uvedeném období, za nějž je uplatňováno zaplacení úplaty, přihlížet, neboť tento předpis je v rozporu s ústavním pořádkem. Odvolací soud se podle dovolatele protiústavností počínání žalobce nezabýval. Pokud nebyl žalobce z uvedeného důvodu oprávněn zákonně úplatu vypočítat ani vybírat, nelze vůči němu ani řádně uznat závazek. Podle dovolatele právní praxe vylučuje uznání práva s účinky dle §110 odst. 1 obč. zák. u práva, které neexistovalo, a proto nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že domněnka trvání uznaného závazku v okamžiku uznání nebyla vyvracena.
Dovolatel v dovolání dále požaduje, aby soud přihlédl k vadě řízení dle §229 odst. 1 o. s. ř., tj. nedostatku pravomoci soudu. Při aplikaci §7 o. s. ř. nelze podle dovolatele dospět k závěru, že v posuzované věci jde o občanskoprávní, pracovní, rodinnou či obchodní věc či vztah, ale jde o vztah veřejnoprávní, kdy stát prostřednictvím zák. č. 138/1973 Sb. a nařízení vlády č. 35/1979 Sb. uplatňoval svou moc v této oblasti.
Dovolatel dále požádal o odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí a dále navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, řízení zastavil a přiznal mu náhradu nákladů předchozích řízení.
V podání ze dne 16. 8. 2005 se k dovolání vyjádřil žalobce. Ve vyjádření zejména uvedl, že je přesvědčen, že v posuzované věci je dána pravomoc soudu k rozhodnutí, neboť v zákoně č. 138/1973 Sb. a ani v nařízení vlády č. 35/1979 Sb. není stanoven žádný orgán, který by měl předmětné úplaty vymáhat, a proto tímto orgánem může být pouze soud. Žalobce dále nesouhlasí s tím, že by při vybírání úplat za vypouštění odpadních vod do vod povrchových měl postavení správce daně ve smyslu zák. č. 337/1992 Sb.
Žalobce ve vyjádření dále uvedl, že soudu nepřísluší zkoumat, zda určitá právní norma v daném případě nařízení vlády č. 35/1979 Sb. je v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť zák. č. 138/1973 Sb. nestanovil zákonné meze a postup při výběru úplaty za vypouštění odpadních vod do vod povrchových, ale stanovilo to až zmíněné nařízení vlády.
Žalobce proto navrhuje aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II. bod 2 a 3 zák. č. 59/2005 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle procesních předpisů účinných do 31. 3. 2005 (dále též jen „o. s. ř.“) a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), obsahuje stanovené náležitosti (§241a odst. 1 o. s. ř.), dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání sepsáno (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolací soud se poté zabýval tím, zda je dovolání v dané věci, kdy odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, přípustné.
Proto potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu může být dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání přípustné, neboť odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně a ten proto při svém rozhodování nemohl být vázán právním názorem odvolacího soudu.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázky v rozporu s hmotným právem.
V posuzované věci dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť právní otázky posuzované odvolacím soudem nebyly dovolacím soudem řešeny.
Dovolatel v dovolání především namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil to, že úplaty za vypuštění odpadních vod do vod povrchových byly v rozhodném období stanoveny nařízením vlády č. 35/1979 Sb., tj. v této podzákonné normě byl mj. stanoven výpočet výše úplaty, tedy její meze, které nestanovil zák. č. 138/1973 Sb., o vodách, což je od 1. 1. 1993 v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LPS“). Nápravu přinesl až zák. č. 58/1998 Sb., který upravil vypuštění odpadních vod a zrušil vládní nařízení č. 35/1979 Sb.
V posuzovaném případě se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení celkem částky 1,338.867,- Kč s přísl., která představuje nedoplatky úplaty za vypouštění odpadních vod do povrchových vod v roce 1996 a 1997. Výše úplaty pro předmětné roky byla stanovena právním předchůdcem žalobce podle nařízení vlády č. 35/1979 Sb., a to ve výši 1,395.336,- Kč pro rok 1996 s měsíčními splátkami ve výši 116.278,- Kč a ve výši 1,758.600,- Kč s měsíčními splátkami ve výši 146.550,- Kč.
V rozhodné době platil zák. č. 138/1973 Sb., ve znění zák. č. 114/1995 Sb., který v ust. §44 stanovil, že „Ti, kdož vypouštějí do vod povrchových nebo podzemních odpadní vody, jsou povinni za to platit úplaty v rozsahu, který stanoví vláda Československé socialistické republiky“.
Nařízením vlády č. 35/1979 Sb., o úplatách ve vodním hospodářství, ve znění nařízení vlády č. 91/1988 Sb. a zák. ČNR č. 281/1992 Sb., byl v části třetí (§8 až 14) upraven mj. způsob výpočtu úplaty za vypuštění odpadních vod a bylo stanoveno (§13), že výpočet úplat a jejich změn provádějí správci toků.
Z úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 2365 mj. vyplývá, že právní předchůdce žalobce měl v předmětu činnosti od 24. 3. 1995 do 18. 1. 2001 zapsáno, že „vybírá úplaty (poplatky) za odběry podzemní vody a za vypuštění odpadních vod do vod povrchových a podzemních vod a odvádí je končenému příjemci určenému obecně závaznými právním předpisem.
V ust. §8 odst. 1 nařízení vlády č. 35/1979 Sb. byl mj. stanoveno, že právnické a fyzické osoby vypouštějící odpadní vody do vod povrchových jsou povinny platit úplaty správcům toků.
Zákonem č. 58/1998 Sb., o poplatcích za vypuštění odpadních vod do vod povrchových byla zrušena mj. část třetí nařízení vlády ČSSR č. 35/1979 Sb., ve znění pozdějších předpisů s účinností od 1. 1. 1999 a ust. §44 zák. č. 138/1973 Sb. s účinností od 1. 7. 1998. Od 1. 1. 1999 správu poplatků vykonávají místně příslušné finanční úřady (§12 zák. č. 58/1998 Sb.). V §14 zák. č. 58/1998 Sb. bylo dále stanoveno, že „Zpoplatnění za znečištění vypuštěných odpadních vod za rok 1998 a předchozí roky se řídí dosavadními předpisy“ (tj. nařízením vlády č. 35/1979 Sb.).
Z uvedeného je zřejmé, že povinnost platit úplatu za vypuštění odpadních vod do vod povrchových byla v rozhodném období stanovena zákonem č. 138/1973 Sb. v jeho §44, přičemž v nařízení vlády č. 35/1979 Sb. byl poté na základě zákonného zmocnění stanoven způsob výpočtu výše úplaty podle množství znečišťujících látek v odpadních vodách a podle míry způsobeného zhoršení jakosti vody ve vodním toku.
Zákonem č. 58/1998 Sb., kterým bylo zrušeno nařízení vlády č. 35/1979 Sb., bylo v jeho ust. §14 stanoveno, že zpoplatnění za znečištění vodních toku vypouštěnými odpadními vodami se pro rok 1998 a roky předchozí, řídí nařízením vlády č. 35/1979 Sb. Tento zákon tedy potvrdil, že v uvedených obdobích se při výpočtu úplaty za vypouštění odpadních vod vychází z uvedeného nařízení.
Dovolací soud je za uvedeného stavu toho názoru, že vybírání a vymáhání úplaty za vypuštění odpadních vod v předmětném období nebylo v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Povinnost platit uvedenou úplatu byla totiž stanovena zákonem č. 138/1973 Sb. a poté zák. č. 58/1998 Sb., o poplatcích za vypuštění odpadních vod do vod povrchových, byl potvrzen způsob zpoplatnění pro roky 1998 a předchozí. Tato námitka dovolatele je proto nedůvodná.
Dovolatel dále namítal, že není dána pravomoc soudu k rozhodování v této věci, neboť jde o vztah veřejnoprávní, nikoliv o vztahy vyjmenované v ust. §7 o. s. ř.
V posuzovaném případě byl žalobce jako správce vodního toku podnikatelským subjektem a totéž platí i pro žalovaného, při jehož podnikatelské činnosti resp. v důsledku jeho podnikatelské činnosti docházelo k vypuštění odpadních vod do vodního toku, za což byl žalovaný povinen platit úplaty.
Žalovaný byl povinen platit úplatu za vypuštění odpadních vod správci toku (žalobci), který v té době měl v předmětu činnosti zapsán mj. i výběr těchto úplat od znečišťovatelů.
Dovolací soud je toho názoru, že v uvedeném případě se jedná o vztah svého druhu. Pokud však byl žalobce oprávněn vybírat (a tedy i vymáhat) úplaty za vypuštění odpadních vod, lze v případě vymáhání této úplaty vycházet z toho, že je dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že výběr úplaty byl svěřen žalobci jako podnikatelskému subjektu a že v té době platné předpisy neurčily jiný orgán, který by měl rozhodovat spory o úhradu této úplaty. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že podle zák. č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí České republiky, byly úplaty příjmem tohoto fondu (správci toků vybrané úplaty fondu převáděly).
Nejvyšší soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že dovolání není důvodné, a proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání směřující proti výroku o zaplacení částky 1,338.867,- Kč zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu těchto nákladů 25.866,- Kč (§3 odst. 1 bod 6, §10 odst. 3, §18 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu