ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.1283.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 1283/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně „K.“ C.-M., spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. H., advokátem, proti žalované C. s. r. o. zastoupené JUDr. V. F., advokátem, o zaplacení částky 1,611.814,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1167/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2006, č. j. 3 Cmo 93/2006-172, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2006, č. j. 3 Cmo 93/2006-172, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. září 2005, č. j. 13 Cm 1167/2004-126, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1,611.814,42 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 16. 9. 2004 do zaplacení a nahradit jí náklady řízení (bod I výroku) a uložil jí povinnost k zaplacení soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení (bod II výroku).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že bývalý Krajský obchodní soud v Brně rozsudkem ze dne 22. dubna 1998, č. j. 17 Cm 258/95-43, uložil žalobci povinnost zaplatit společnosti M.-S., spol. s r. o., na její pohledávku ze smlouvy o nájmu reklamních ploch a propagačních práv částku 468.807,- Kč s 18 % úrokem z prodlení a nahradit jí náklady řízení, že v průběhu odvolacího řízení dne 29. 6. 1998 uzavřely tyto strany dohodu o narovnání a že žalobce nový závazek touto dohodou založený ve výši 100.000,- Kč splnil tak, že tuto částku společnosti M.-S., spol. s r. o., zaplatil. Odvolací řízení bylo pak v důsledku zpětvzetí odvolání zastaveno a rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně nabyl dne 6. 6. 1998 právní moci. Společnost M.-S., spol. s r. o., nato dne 4. 7. 2001 uzavřela s žalovanou smlouvu, jíž žalované postoupila pohledávku přisouzenou uvedeným rozsudkem. V rámci soudního výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu zahájeného k návrhu žalované byla žalobkyni z jejího účtu odepsána částka 1,611.814,42 Kč a vyplacena žalované. O návrhu žalobkyně na zastavení výkonu rozhodnutí nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. Na základě toho soud prvního stupně dovodil, že přisouzená pohledávka byla žalované postoupena neplatně, neboť zanikla splněním. I když zde tedy byl exekuční titul, právní důvod k plnění odpadl a vyplacením částky odepsané z účtu žalobkyně došlo na straně žalované k bezdůvodnému obohacení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé tak, že žalobu zamítl (první odstavec výroku), a přiznal žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí odstavec).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, dospěl však k jinému právnímu posouzení. Poukázal na to, že k odepsání předmětné částky z účtu žalobkyně a jejímu vyplacení žalované došlo v řízení o výkon rozhodnutí - pravomocného rozsudku, jehož výrok je závazný jak pro účastníky řízení, tak v rozsahu této závaznosti pro všechny orgány, a takto přisouzená pohledávka „přešla“ na žalovanou postoupením. Zdůraznil, že tyto předpoklady nařízení výkonu rozhodnutí musel řešit soud příslušný k řízení o výkon rozhodnutí. Soud prvního stupně podle jeho názoru pochybil, pokud v řízení o vydání bezdůvodného obohacení znovu přezkoumával splnění předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí a zabýval se existencí exekučního titulu, což přísluší pouze soudu, u něhož probíhá řízení o výkon rozhodnutí. Žalobkyně se ostatně brání výkonu rozhodnutí jak odvoláním proti usnesení, jímž byl výkon rozhodnutí nařízen, tak návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí. Žalobu na vydání bezdůvodného obohacení odvolací soud vyhodnotil jako předčasnou; podle jeho názoru teprve pravomocné rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí z důvodu, že po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, může odůvodňovat oprávněnost nároku na vrácení částky, odepsané v rámci výkonu rozhodnutí z účtu žalobkyně, z titulu bezdůvodného obohacení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost spatřovala jednak v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř./, a dále v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./.
Procesního pochybení se měl dopustit odvolací soud tím, že změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž seznámil účastníky řízení se svým právním názorem, odlišným od právního názoru soudu prvního stupně. Tím porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a žalobkyně neměla možnost jednat před soudem, tj. skutkově a právně argumentovat.
Za nesprávný žalobkyně označila právní názor odvolacího soudu, že o bezdůvodné obohacení by se mohlo jednat pouze až v případě, že by příslušný soud rozhodl o zastavení výkonu rozhodnutí z důvodu, že po jeho vydání zaniklo právo jím přiznané. Argumentovala, že závěr odvolacího soudu o předčasnosti žaloby postrádá zákonný podklad. K bezdůvodnému obohacení přijetím plnění z důvodu, který odpadl, totiž došlo již v okamžiku, kdy byla částka odepsaná z jejího účtu připsána na účet žalované. Jestliže se žalobkyně domáhá vydání bezdůvodného obohacení, pak soud je dle jejího mínění oprávněn a též povinen zabývat se otázkou, zda ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo, a zkoumat mimo jiné, zda pravomocně přisouzená pohledávka v důsledku dohody uzavřené po vydání rozsudku nezanikla a zda tedy v době postoupení (a tedy též v době podání návrhu na výkon rozhodnutí) existovala.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s právním názorem odvolacího soudu a dodala, že postup soudu pro případ, že pohledávka zanikla již před nařízením výkonu rozhodnutí, je upraven v ustanovení §268 o. s. ř. Jestliže by bylo možno přezkoumávat podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení, ztratilo by toto ustanovení smysl. Navíc by mohlo dojít k paradoxní situaci, že by tu byla dvě neslučitelná rozhodnutí, totiž že by jeden soud rozhodl o oprávněném provedení výkonu rozhodnutí a druhý soud by plnění v rámci tohoto výkonu vymožené označil za bezdůvodné obohacení, čímž by v podstatě rozhodl o nezákonnosti provedení výkonu rozhodnutí nařízeného prvním soudem. Plnění bylo sice žalované poskytnuto, ale doposud neodpadl právní důvod pro jeho poskytnutí. V současné době proto nelze uvažovat o bezdůvodném obohacení a žaloba je předčasná. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, připouští zákon v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; dovolání tedy v posuzované věci přípustné je.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly uplatněny. Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je tedy dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), přezkoumal správnost rozhodnutí odvolacího soudu nejprve z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Procesní postup odvolacího soudu, proti němuž brojí dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., dovolací soud vadným neshledal. Zásada předvídatelnosti rozhodnutí soudu, na niž míří uplatněný dovolací důvod, se prosazuje v případě, že je v důsledku jiného právního posouzení soudu třeba doplnit tvrzení o příslušných rozhodných (právně významných) skutečnostech (srov. §118a odst. 2 o. s. ř.). V posuzované věci tomu tak nebylo; odvolací soud založil své odlišné právní posouzení na témže skutkovém stavu, z něhož vycházel soud prvního stupně. Ani odlišný právní názor přijatý odvolacím soudem ostatně nemohl být pro žalobkyni překvapivý; tento právní názor jíž v řízení před soudem prvního stupně a též v odvolání prosazovala žalovaná a soud prvního stupně se s ním v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádával. Tento dovolací důvod tedy dán není.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím žalobkyně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, však naplněn je a dovolání je tudíž důvodné.
Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci. Správnost právního posouzení se prověřuje prostřednictvím úvahy, zda zjištěný skutkový stav dovoloval učinit příslušný právní závěr (srov. shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1267 s.). Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z vázanosti dovolacího soudu obsahovým vymezením uplatněného dovolacího důvodu vyplývá, že dovolací soud může posuzovat jen právní otázky v dovolání označené.
Dovolatelka brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, že teprve pravomocné rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí z důvodu, že po jeho vydání zaniklo právo jím přiznané, může odůvodňovat oprávněnost nároku na vrácení částky, odepsané v rámci výkonu rozhodnutí z účtu žalobkyně, z titulu bezdůvodného obohacení, a že je tedy předčasná žaloba na vydání bezdůvodného obohacení, byla-li podána dříve, než soud výkonu rozhodnutí řízení o výkon rozhodnutí z uvedeného důvodu zastavil.
Dovoláním zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu je nesprávné.
Žalobkyně se v tomto řízení domáhá vydání bezdůvodného obohacení, které měla žalovaná získat na její úkor tak, že se jí v rámci soudního výkonu rozhodnutí dostalo plnění, ačkoliv přisouzená (judikátní) pohledávka po vyhlášení přisuzujícího rozsudku (po titulu) zanikla; má-li její žaloba předepsané obsahové náležitosti (je-li projednatelná), pak má žalobkyně právo, aby byla důvodnost její žaloby věcně přezkoumána. Závěr, že jde o žalobu předčasnou, postrádá oporu v zákoně a ve svých důsledcích vede k odepření spravedlnosti a tedy k porušení práva na spravedlivý proces (srov. Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Jestliže bylo žalované na úkor žalobkyně poskytnuto plnění na judikátní pohledávku, kterou žalovaná neměla, protože tato pohledávka po vydání přisuzujícího rozsudku, tedy po titulu (a před uzavřením smlouvy o jejím postoupení na žalovanou), zanikla, pak došlo u žalované k bezdůvodnému obohacení spočívajícím v majetkovém prospěchu získaném plněním bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §451 odst. 2 občanského zákoníku (dále též je ObčZ), a to bez zřetele na to, zda byl výkon rozhodnutí zastaven podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. či zda (dosud) nikoliv. Nejde ani o případ, na který míří ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř., neboť rozhodnutí soudu o zastavení výkonu rozhodnutí, jež je rozhodnutím toliko procesní povahy, neřeší meritorně (nemůže řešit) otázku, jež je otázkou prejudicielní v tomto sporu. Na rozhodnutí soudu výkonu rozhodnutí není tedy důvod čekat, nehledě na to, že čekání na zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. by v posuzované věci bylo marné. Odvolací soud přehlédl, že podle tohoto ustanovení bude výkon rozhodnutí zastaven z důvodu, že po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, jedině tehdy, jestliže tento výkon rozhodnutí nebyl dosud proveden. V posuzované věci pak výkon rozhodnutí podle souhlasného tvrzení účastníků proveden byl; právě jeho prostřednictvím se dostalo žalované plnění, jehož vydání z titulu bezdůvodného obohacení se žalobkyně domáhá.
Soud prvního stupně v tomto řízení nezkoumal, zda tu byly předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, jmenovitě zda tu byl exekuční titul, jak mu neprávem vytýká odvolací soud. Vycházel z pravomocného přisuzujícího rozsudku, jímž je vázán (§159a odst. 4 o. s. ř.), totiž z existence judikátní pohledávky vůči žalobkyni, a zjišťoval existenci jen takových právně významných skutečností, které měly podle tvrzení žalobkyně nastat až po titulu (po vyhlášení přisuzujícího rozsudku), tak aby na základě poznatků o těchto skutečnostech mohl učinit právní závěr, zda plnění, jehož se žalované v rámci řízení o výkon rozhodnutí na úkor žalobkyně dostalo, bylo plněním na existentní pohledávku žalované či zda šlo o plnění bez právního důvodu, protože judikátní pohledávka po vydání přisuzujícího rozsudku (srov. §154 odst. 1 o. s. ř.) zanikla. Skutečnosti, které měly nastat po titulu, soud výkonu rozhodnutí při nařízení výkonu rozhodnutí nezkoumá; vychází v tomto směru z tvrzení oprávněného a okolnostmi takové povahy se zabývá až v případném řízení o zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 o. s. ř. (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 20. srpna 1965, sp. zn. 5 Cz 57/1965, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 69/1965). Byl-li však již výkon rozhodnutí proveden, nemá soud výkonu rozhodnutí z příčin shora vyložených důvod takové okolnosti zkoumat.
Postrádá-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu oporu v právu, pak není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, část věty před středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tyto náklady tvoří součást celkových nákladů řízení, o nichž bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu